Hvězdám NHL zalil kytky i uspořádal rozlučku. Slafkovskému radí český emigrant pokoru

Už před 42 lety se vydal za dobrodružstvím, které stále trvá. Opustil šedé totalitní Československo pod záminkou cesty na spřátelenou Kubu. Dopředu však věděl, že mezipřistání v Montrealu pro něj bude konečnou stanicí.

Zdeněk Matějovský vzal práci pomocné síly v kuchyni, později se vypracoval na číšníka. Ale to není důvod, díky kterému ho dobře znají i hokejové legendy. V devadesátkách se totiž pustil do novinařiny způsobem, kvůli němuž je pro kanadské kolegy za exota – natáčel a natáčí rozhovory pro televize nejen z Česka, ale také Švédska, Finska, Německa, Ruska, Slovinska, Norska nebo Dánska.

V dalších měsících mu nedají pokoj především slovenské stanice. Montreal Canadiens před několika týdny – shodou okolností poprvé od roku, kdy Matějovský emigroval – vybírali jako první v draftu a překvapivě ukázali na Juraje Slafkovského. A pro novináře z bývalého Československa je to učiněné terno.

Když padlo jméno Juraje Slafkovského, bylo vidět, že fanoušci jásali a tleskali, někteří ale také bučeli. Co tedy slovenskou hvězdu v Montrealu čeká?
Začal bych tím, co se dělo před tím, než jeho jméno padlo. Bylo nalajnováno, že jedničkou se stane Kanaďan Shane Wright. Fanoušci o tom byli opravdu přesvědčení – nechali si vyrobit trika i dresy s jeho jménem. Měl jsem tedy obavy, že Juraj jedničkou nebude. A volba číslo 1 v Montrealu ze Slovenska? To by pro mě bylo požehnání, protože pracuju i pro slovenskou televizi.

Názory dva dny před draftem se poměrně rozcházely. 90 procent novinářů mělo za to, že jedničkou bude Wright. Když jsem ovšem potkal známého Pierra McGuirea a oslovil ho, s naprostou jistotou mi řekl: „You gonna get your boy“. Dostaneš svého kluka. Řekl to tak, že jsem tomu začínal věřit. Tak jsem s tím konfrontoval jiné novináře. Ti jen odpověděli: „Prosím tě, Pierre...“

Ale k těm fanouškům. Bučeli už ve chvíli, kdy Slafkovský spolu s dalšími hráči přijel na draft autobusem a kráčel po červeném koberci. To mi přišlo nefér. Nicméně zanedlouho jsem zažil krásné chvíle. Seděl jsem na tribuně vedle chlapů ze slovenské televize a generální manažer Kent Hughes oznamoval, koho si vybírá Montreal. Když jsme slyšeli „from Slovakia“, vyskočili jsme. Já křičel „yes, yes, yes“. Byl jsem za něj opravdu rád. A když oznámili, že z druhé pozice jde do New Jersey Devils další Slovák, Šimon Nemec, byli jsme úplně hotoví.

Výjimečný a historický večer.
První reakce byla šok. Jásot, který byl připravený pro Wrighta, přešel v údiv. Když jsme pak šli na rozhovor se Slafkovským a museli projít přes fanoušky, už byli zase nadšení. A to ještě neviděli, co ukáže. Tedy doufám, že ukáže.

Ale abychom se vrátili k první otázce. Slafkovský to nebude mít u fanoušků Canadiens jednoduché, je to tak?
Montreal je pro hokejistu jedno z nejtěžších měst. Všichni, kdo tam byli, o tom mohou vyprávět. Agent na to už Juraje připravoval, řekl mu: „Tvůj život tak, jak jsi ho znal, odteď končí.“ A přesně to se stalo. Juraj ihned narazil na popularitu. Jestli ten kluk bude dobrý a splní očekávání, tak to bude mít skrze enormní zájem těžké. Město se dokáže k hokejistům chovat velmi hezky, ale také hodně zle, když se nedaří.

Třeba Petr Mrázek si stěžoval, že jinde v Kanadě – v Torontu – to s tlakem na hráče přehání.
Jestli to v Torontu přehání, tak v Montrealu ještě víc. Canadiens nevyhráli Stanley Cup už čtvrt století, takže ho budou chtít co nejdřív po dlouhé době získat. Myslí si, že mladí hráči, kteří tam teď přišli, jsou ti, kteří pohár zařídí. Hrát například v San Jose a v Montrealu, to jsou dva jiné světy. Každý bude Slafkovského znát. Bude na titulních stránkách novin pomalu obden.

Plekancův odchod jsme společně obrečeli

Jak zvládali tenhle tlak Tomáš Plekanec a další čeští hokejisté, kteří za Montreal hráli?
Neměli vůbec žádné soukromí. Bez debat. S Plekym jsem občas chodil na večeře a lidé ho dokázali otravovat a žádat o podpis, i když zrovna jedl. To už bylo nepříjemné. Kdyby chtěl nějaké soukromí, musí odjet do jiného města.

S Plekancem jste si byli dost blízcí, že?
Určitě. V Montrealu strávil patnáct sezon, byli jsme s ním jak jedna rodina. Má jedinečnou povahu, je pokorný, tichý. Někteří mu předhazovali, že je až příliš rezervovaný, jenže to v sobě člověk prostě nezlomí. Když v roce 2018 po té spoustě let odcházel do Toronta, obrečeli jsme to. Bylo to hrozné. Pleky zavolal, že na to došlo. A jestli bych ho neodvezl na letiště. V autě bylo ticho, pro něj i pro nás to byl šok. Tenkrát mu přistavili soukromé letadlo, dostal jsem se na tom letišti i do míst, kde jsem nikdy před tím nebyl. Když jsem pak dával dohromady rozhovor, přiřadit k Plekymu poprvé znáček Maple Leafs bylo hodně zvláštní. Zažili jsme spolu spoustu krásných věcí.

Divili bychom se, jak velká je Plekanec v Montrealu ikona?
Rozhodně. Po posledním finále Stanley Cupu jsem se na chodbě zimáku potkal s tátou právě korunovaného coloradského šampiona Artturi Lehkonena, který hrál dřív za Canadiens. Artturiho táta měl Plekyho vždycky hodně rád. Mockrát mi vysvětloval, že to Plekanec naučil jeho syna, co obnáší hrát v NHL. Vštípil mu profesionalismus, byl jeho mentorem. A když jsem teď tedy viděl starého Lehkonena poté, co jeho kluk vyhrál s Avalanche nejcennější pohár, milerád jsem mu gratuloval. A on se zmohl jen na dvě slova: „Pleky. Pleky.“ Za obrovským úspěchem svého syna viděl někdejší Plekyho pomoc.

Celé to bylo o to lepší, že právě mladý Lehkonen dal v rozhodujícím finále vítězný gól. Všechno jsem to popsal na Twitteru, mělo to asi 160 tisíc zhlédnutí. A příspěvky od fanoušků byly jeden jako druhý: „Pleky, vrať se! Potřebujeme tě v managementu!“ Je poznat, že má v Montrealu dveře otevřené. Vždycky byl týmu oddaný, měl správný přístup.

Na jaké české hráče Montrealu ještě rád vzpomínáte?
Třeba na Romana Hamrlíka. Dodnes je mi hodně vděčný za jednu věc. V sezoně 2012–⁠2013 už měl nějakou dobu po angažmá v Canadiens, jeho poslední štací byli New York Rangers. Přestěhoval se do Montrealu, kde si našel přítelkyni. A najednou mi zavolal, že chce oznámit konec kariéry. Prý: „Hele, jak to mám udělat?“ Tak jsem mu poradil, že by měl uspořádat tiskovou konferenci. V montrealském předměstí Chambly, kde bydlím, jsem mu to domluvil v posilovně u svých známých. Všichni se pak divili: „Proč proboha v Chambly? A v posilovně?“ Kamarádům jsem tím ale udělal dobrou reklamu, byla u nich spousta televizních štábů, dobré to bylo.

A tím to neskončilo. Druhý den hrál v Montrealu Edmonton. Tedy klub, za který Hamrlík taky hrál. Jeden kanadský novinář mě ponoukl, že by bylo celkem fajn, pokud by Roman na ten zápas přišel. Že by si zasloužil aplaus od fanoušků. Tak jsem mu zavolal. Slíbil jsem, že všechno zařídím: Že ho pustí do arény, že ho zaberou kamerou a dají na kostku nad ledem.

Ošíval se, nezdálo se mu to. Vysvětloval jsem mu, že si potlesk od lidí zaslouží. Jen tak nesměle namítnul: „A myslíš, že zatleskají?“ Hned jsem odpověděl, že jasně. Takže i s přítelkyní přišel. V půlce zápasu vyslovil hlasatel jeho jméno, zrekapituloval Hammerovu kariéru, Roman se objevil na kostce. A celý stadion vstal, tleskal. Aplaus byl přímo nekonečný, prostě velká sláva. Druhý den v sedm ráno mi zvoní telefon. Roman. Povídá: „Ty vole, já nemůžu spát. To byla pecka. Díky, Zdendo.“ Nádhera, že jo?

Telefonát z Nagana

Pro Hamrlíka určitě. Pomáhal jste takhle často českým hokejistům?
Takhle ne, ale jinak ano. Růčovi jsem třeba v létě zaléval kytky. Se Slovákem Marcelem Hossou jsme zase objížděli starý Montreal a hledali mu nový byt. Občas to skoro vypadá, že jsem něco jako hráčský agent. Jednou mi třeba volali z juniorského klubu Chicoutimi, jestli bych jim nepomohl přetáhnout jistého českého hráče, který míří do zámoří s mámou a tátou. Že ho hrozně chtějí, on ale nemluví anglicky. „Klidně,“ souhlasil jsem. Přemlouval jsem pak jeho rodiče, a fakt se mi to povedlo; do Evropy odjeli bez něj. Začal tam hrát, jenže po měsíci a půl mi volal trenér, že kluk ztratil jiskru. Prostě zvadnul. Nakonec ho vyměnili jinam, po čase se chudák vrátil do Česka. Pořád si pamatuju, jak měl být roku 2009 draftovaný. V montrealském Bell Center seděl a čekal, čekal, čekal, byl tam se svým tátou, jenže jeho jméno nikdy nevyslovili. To bylo hrozně smutné. Škoda.

S Martinem Ručinským máte velký zážitek po triumfu v Naganu, že?
To byla fakt obrovská sláva. Finále proti Rusku tehdy skončilo v půl čtvrté ráno, Martin Ručinský mi v sedm volal celý nadšený, že mají zlato. Tenkrát jsem byl ohromně hrdý. Dost lidí mě tehdy v Montrealu zastavovalo, gratulovalo. Martina jsme pak jeli vyzvednout na letiště, čekalo na něj třicet novinářů, po rozhovorech zapadnul k nám do auta, zabouchnul dveře a radoval se: „Tak. Konečně bude klid. Strašně se těším do postele.“ To ale netušil, že jsme mu připravili překvapení. Jen co otevřel dveře od bytu a rozsvítil, vyskočil na něj s křikem celý tým Montrealu. Třicet lidí napěchovaných na malém prostoru mu chtělo poblahopřát – Kanaďáci, Fin Saku Koivu, všichni.

Martin pak chodil se zlatou medailí na různé diskuse, všude ho zvali. Brali to tak, že je to malinko i jejich vítězství. Asi jako když se hrálo tenisové US Open 1986, kde v ženském finále vyhrála emigrantka Navrátilová nad Sukovou a v mužském Lendl nad Mečířem. Tenkrát noviny USA Today napsaly: „Naši Češi porazili jejich.“

Byl jste zadobře i s nějakými jinými než českými a slovenskými hokejisty?
Třeba právě s finskou legendou Koivu. Získal jsem si ho, že byl velký kamarád Růči. Mám na něj jednu konkrétní vzpomínku. Byl jsem zrovna v Kalifornii, když ho vyměnili do Anaheimu. Měl jsem s ním dělat rozhovor pro montrealskou televizi. Psal jsem mu, odpověděl, že za chvíli odjíždějí do Finska, tak abych přijel na třetí k němu do baráku. Dal mi adresu, jenže mně nefungovala navigace, absolutně jsem to nemohl najít. Tak jsem zavolal do té montrealské televize a nějaký člověk mě navigoval na dálku podle Google Streets. „Počkej, jedeš kolem takového velkého baráčku, viď? Tak se dej doleva…“ Stihnul jsem to.

A podobných historek by bylo víc. Francouzsky dělám rozhovory i pro kanadskou televizi, ti už mě taky znají. Kdyby se to sečetlo – dělám pro Švédy, Finy, Švýcary, Rakušany, Slováky, Čechy, Francouze. Kdybych dneska šel po Praze a proti mně šel jakýkoliv hráč z NHL, pak by byla zhruba šedesátiprocentní šance, že by mě poznal. Znají mě. Jelikož jsem dělal v ruské restauraci, tak s některými ruskými hráči jsem zažil věci, o kterých radši ani nebudu vyprávět. Uměli za to vzít.

Jak mimochodem v Kanadě pohlížejí na Rusy nyní, v době konfliktu na Ukrajině?
Byl jsem na zápase těsně po začátku invaze, když přijel do Kanady Alexandr Ovečkin. Známe se spolu dost dlouho. Ale jelikož jsem Čech a protože jsem absolutně proti tomu, co teď Putin dělá, rozhodnul jsem se Ovečkina ani nepozdravit. Prošel jsem kolem něho a nic. Za deset minut se ale Saša objevil zase, přes celou chodbu na mě křičí „Privjeť! Kak dela?“ Odpověděl jsem „vsjo charašo“. Podle mého ví, že je to špatně. Že ztrácí na oblíbenosti. Jinak by mi to neřekl, proč by zrovna mě měl Ovečkin zdravit? Je poznat, že v zámoří jeho popularita poslední dobou poklesla.

Zatímco s Ovečkinem se zdravíte, svého času jste měl pořádnou pifku na finského gólmana Vesu Toskalu. Pěkně vás jednou nachytal, co?
No jo, dostal ode mě anglicky otázky na odehraný zápas, načež mi ve finštině z legrace začal vyprávět o tom, kdy a jak si udělal řidičák. S kamennou tváří. Samozřejmě jsem to nepoznal, normálně jsem to poslal do Evropy. Pak jsem myslel, že ho zabiju. Ve Finsku žije pět milionů lidí a tohle video mělo na internetu přes dva miliony stáhnutí.

Omluvil se vám někdy?
Nakonec jo, ale ona to byla vlastně dost prča. Říkal mi: „Dobrá reklama. Pro mě i pro tebe.“ Měl pravdu. Ať se od té doby bavím s jakýmkoli Finem, tak o mně vědí. Zná to celé Finsko. Normálně si se mnou dělají fotky.

Hlavně pokora. Wright ukázal drzost

Když jste v minulosti tolik pomáhal Plekancovi a dalším evropským hráčům Montrealu, už jste nabídnul své služby i Slafkovskému?
Zatím jsem neměl čas. Byl draft a hned druhý den jsem odlétal do Prahy. Jenom jsem se mu tedy představil, řekl jsem mu, kdo jsem, ale vůbec nevím, jestli to vnímal. Protože byl v sedmém nebi. Ale určitě později navážu a pokusím se mu pomoct, pokud to bude třeba.

Každý bude Slafkovského znát. Bude na titulních stránkách novin pomalu obden.

Slovenská televize vás asi nyní bude zaměstnávat jako nikdy předtím…
Bezpochyby (úsměv). Čekám, že s ním budu dělat rozhovory skoro každý den. Od chvíle, co odešel Pleky, jsem kabinu celkem vynechával, nikoho jsem tam neměl. Teď budu v šatně pořád.

Ručinského jste si získal cukrovím. Jakou strategii zvolit na Slafkovského?
Halušky neumím. Ale manželka ano, tak možná by je mohla udělat (smích). Už je tam trochu věková propast, ale zase mám mladou dceru, která chodí na zápasy se mnou. Třeba si budou rozumět. A slovensky se učila odmalička, protože jsme měli sousedy Slováky.

S čím jste připravený Slafkovskému pomoct?
Jednak bude potřebovat pomoct Montreal. Když třeba Juraj něco natočí ve slovenštině, bylo by dobré, abych to klubu přeložil. Dřív jsem hráčům hlavně pomáhal, aby se seznámili s městem. Časem se osmělí. Vždycky jsem jim také říkal, ať v rozhovorech aspoň na konci šoupnou merci beaucoup, když je to pro frankofonní televizi. Je to strašně důležité, u fanoušků si šplhnete.

Takže to od vás také Slafkovský uslyší?
Už takovou radu dostal, ale ne ode mě. V začátku vám to pomůže. Bratři Anton, Marián a Peter Šťastní se naučili francouzsky perfektně, čímž si obyvatele Quebecu a příznivce týmu Nordiques získali úplně neskutečně. Fanoušci slovenské trio žrali.

Co dál by si měl mladý kluk při začátku kariéry v Montrealu – ale možná obecně v celé NHL – uvědomit?
Určitě by se neměl povyšovat nad ostatní. Měl by zůstat správně skromný, management to pozná, stejně tak fanoušci. Pokora je vždycky na místě, pomůže vám, abyste to dotáhli dál. Přesně takový byl právě Plekanec. I díky tomu ho měli rádi a určitě by ho hned vzali do struktury organizace Canadiens. Musel by ale chtít on sám.

Jak tedy vnímáte povahu Slafkovského?
Má zdravé sebevědomí, umí být zábavný. To podle mě byly ty prvky, které Montreal přesvědčily, aby nakonec vybral jeho, a ne Wrighta. Zlostný pohled Shanea na pódiu směrem ke stolu představitelů Canadiens byl všeříkající. Generální manažer řekl, že Juraj má zdravé sebevědomí, aniž by byl drzý. A u pohledu Wrighta byla podle mě i trošku drzost.

Dalším plusem pro slovenský talent bylo, že už odehrál mnoho zápasů mezi dospělými – ve finské lize, vyloženě zazářil na olympiádě i mistrovství světa.
Bezpochyby. I proto bude jeden z mála hráčů, kteří skočí z draftu přímo do NHL. Podle mých zpráv bude hned hrát s nejlepšími. V Canadiens chtějí vidět hned, co dokáže. Klub tím pochopitelně hodlá i navnadit fanoušky. Ti ale nejsou moc trpěliví, chtějí nejlépe všechno hned. V poslední sezoně Montreal skončil úplně poslední ze všech, takže tým potřebuje dobře nastartovat. Cítím optimismus. Stačí ale tři, čtyři nepovedené zápasy a lidé na tribunách budou bučet i na nejlepší hráče.

V NHL to jinak běžné není, je to specifické pro Montreal, kde se bohužel na hokej naroubovaly i různé gangy. Jde o lidi, které jinak hokej vůbec nezajímá. Porvat by se mohli stejně tak někde před hospodou, tady se jen přidruží.

Jsou fanoušci Canadiens oproti zbytku NHL fakt tak jiní?
Liší se v první řadě svou vášní pro hokej. Navíc hokeji rozumí. Hned vědí, jak který hráč hraje, jaké chyby dělá. K fanouškovské základně nicméně svým způsobem patří i lidi, kteří vůbec nepřijdou na hokej, jen před halu. Takoví pouze čekají, až se to strhne. Domlouvají se telefonem, co se bude kde rozbíjet. Jsou to normální organizovaní hooligans, jak je zvykem u fotbalových klubů v Evropě. V NHL to jinak běžné není, je to specifické pro Montreal, kde se bohužel na hokej naroubovaly i různé gangy. Jde o jedince, které jinak hokej vůbec nezajímá. Porvat by se mohli stejně tak někde před hospodou, tady se jen přidruží.

I atmosféra při zápasech je ale v Montrealu jiná než třeba v Americe.
Je specifická, lidi v Montrealu zkrátka umí fandit. V NHL se to hodně liší klub od klubu; když třeba na osmnáctitisícový stadion klubu Arizona Coyotes přijde jen šest a půl tisíc fanoušků, působí to dost lekle. Ale v Madison Square Garden, kde jsou doma New York Rangers, bývá taky slušná atmosféra. Obecně to bývá velmi dobré ve všech kanadských klubech, skvělé je to konkrétně ve Winnipegu.

Tak vidíte, volové, a teď jsem tady

Nejsou kanadští fanoušci na evropské hráče trochu přísnější?
Ano. Když byli teď Canadiens úplně posledním týmem NHL, lidi se zlobili, že by v kabině mělo být víc frankofonních Kanaďanů. Ti si to ale kolikrát dvakrát rozmýšlejí – ne vždycky se jim chce být pod tím šíleným tlakem. Ne každý ho unese. Třeba Jonathan Drouin se z toho nedávno psychicky sesypal.

Za Canadiens hrálo během sto let jejich existence mnoho legend. Máte na některou z nich osobní vzpomínku?
Vyrůstal jsem v jižních Čechách, měli jsme doma stolní hokej, na kterém táta s kamarády pořádal turnaje. Měli všechny ty hráče pojmenované – Lafleur, Robinson, Richard... Nikdy by mě nenapadlo, že jednou s těmi legendami budu dělat rozhovory. Dodnes si taky pamatuju, jak se roku 1980 hrálo na olympiádě v Lake Placid. Jak tam Američané senzačně získali zlato, když porazili Rusáky. U nás v jižních Čechách bylo ráno půl páté, já otevřel okna a řval jsem na ulici: „Jú-es-ej! Jú-es-ej! Jú-es-ej!“ Za pouhý měsíc jsem utíkal z Československa, když jsem si koupil zájezd na Kubu, ale zmizel jsem při mezipřistání v Montrealu. Na kanadském letišti jsem ještě viděl ceduli, která vítala sportovce mířící do dvě a půl hodiny vzdáleného Lake Placid. Moje první cesta z Kanady do Ameriky proto vedla právě tam.

Byl to pro vás velký zážitek?
Byl. V červenci jsem v Lake Placid přišel k zamčenému zimáku. Když jsem odvyprávěl vrátnému, co pro mě ten americký triumf znamenal, odemknul mi a já mohl dovnitř. Za nějakou dobu jsem dokonce měl tu čest, že jsem osobně potkal pár hráčů, kteří to tehdy Rusákům natřeli. Taky jsem jim to vyprávěl. Měli slzy v očích. Neuměli si představit, že by jim někdo v komunistickém Československu mohl fandit. Že jsem dokázal utéct a teď jsem s nimi, na druhé straně. Říkali: „Wow, that's a great story!“

Pro mě to bylo taky strašně osobní. Jako malý jsem se díval z české strany na železnou oponu, na všechny ty dráty s elektrikou, nechápal jsem, proč nemůžu udělat těch pár kroků a projít se na kopec, co stojí nadohled přede mnou. Opakoval jsem si, jakým právem mně to někdo zakazuje. Když jsem pak utekl do Kanady, za nějakou dobu jsem si naspořil dost peněz, abych se mohl vypravit do Evropy. A jak už jsem byl tady, napadlo mě, že se zajedu podívat na tu hranici z druhé strany. Od západu.

Udělal jste to?
Jo. Takže tam stojím, pozoruju skrze dráty pro změnu Československo. Říkám si: „Tak vidíte, volové, a teď jsem tady!“ Ale – stejně mě to štvalo. Pořád jsem si musel opakovat: „Osmdesát kiláků odsud sedí v hospodě moji kámoši a já za nimi nemůžu. Bůhvíproč. Co je tohle za svět?“