Kajínkův útěk krok za krokem
Odsouzený nájemný vrah, ale také jeden z mála omilostněných vězňů u nás. To je Jiří Kajínek. Ještě než získal prezidentskou milost, naplánoval několik útěků. Nejznámější je až ten poslední. Překonání zdí Mírova, nejpřísnější věznice, musel připravovat dlouhé měsíce.
Od chvíle, kdy detektivové Jiřího Kajínka obvinili z dvojnásobné nájemné vraždy, tvrdil, že je nevinný. Důkazy ale soudce přesvědčily o tom, že to byl právě Jiří Kajínek, kdo v serpentinách pod borskou věznicí dvanácti ranami zastřelil plzeňského podnikatele. Útok v roce 1993 nepřežil ani podnikatelův osobní strážce. Druhý člen ochranky měl větší štěstí. Lékaři ho zachránili a právě on se stal později hlavním svědkem celého případu. Mimochodem nájemná vražda se odehrála krátce poté, co Kajínek poprvé zmizel z věznice, kde si odpykával jeden z předchozích trestů. Po jeho přerušení se v domluvený čas totiž za mříže nevrátil a začala po něm pátrat policie.
Náhodný kolemjdoucí mu podrazil nohu
Na rozhodnutí soudu, který měl na stole případ nájemné vraždy, poté čekal v českobudějovické vazební věznici. Už tehdy možná tušil, že nevyvázne bez trestu, a začal spřádat plány na útěk. Návštěvy jeho advokáta, který nenosil dobré zprávy, ho v tom zřejmě jen utvrzovaly. Trestní rejstřík měl už v té době velice pestrý. Vloupání, nedovolené ozbrojování, napadení. Přemítal, že k tomu soudce jistě přihlédne, a toho se nechtěl dočkat.
Zvlášť závažné zločiny
Seriál CNN Prima NEWS, ve kterém reportér Václav Janata čtenářům představuje největší kriminální kauzy posledních desetiletí v Česku.
V Českých Budějovicích nakonec Jiří Kajínek využil členitosti budovy tamní věznice. Vězni totiž mohli trávit nějaký čas na střešním dvoře, který byl obehnaný pletivem. Do té doby se dozorci domnívali, že z něj není jak utéct. Proto ho dokonce hlídal jen jeden, neozbrojený dozorce. Kajínek se vybavil pracovními rukavicemi, v nestřežený moment přiskočil k pletivu a roztáhl si několik drátěných ok. Dozorce ho sice viděl, stačil však jen přivolat posily.
Kajínek přeběhl několik střech a po hromosvodu se dostal až na ulici v centru Českých Budějovic. Při dopadu si ale poranil kotník, a tak nemohl utíkat. Dozorci mu byli brzy v patách. Kvůli kolemjdoucím nechtěli střílet, vězně tak jen pronásledovali a volali na něj, ať zastaví. To nakonec zařídil náhodný kolemjdoucí. Když uprchlý vězeň pospíchal kolem něj, podrazil mu nohu. A než se poraněný Kajínek dostal znovu na nohy, obklíčil ho dozorci.
Udal ho spoluvězeň
Krátce po neúspěšném pokusu o útěk byl Jiří Kajínek převezen do mnohem přísnějšího zařízení – věznice ve Valdicích, bývalého kartuziánského kláštera, kde tráví své tresty nebezpeční vězni. Odtud už nebude tak jednoduché se dostat, přemítal jistě Jiří Kajínek. Povedlo se mu to jen z části.
Tentokrát musel improvizovat. Dokázal zmizet z jedné z budov věznice na její střechu. V ten moment o tom už ale věděli dozorci. Podle pozdějších vyjádření samotného Kajínka ho prý udal jeho spoluvězeň, který se domníval, že si tím sníží vlastní trest. Dozorci spustili poplach a po dvaceti minutách usilovného pátrání objevili vězně na střeše jednopatrového domku ještě v areálu věznice.
Kotva z drátu, lano z žaluzie
Jiří Kajínek se tak brzy ocitl na Mírově, hradu, který si nese mezi vězni pověst toho vůbec nejpřísnějšího zařízení v Česku. Vysoké hradby, ploty a mříže na každém kroku a k tomu v okolí jen těžko prostupný terén. Jiří Kajínek v té době už věděl, že ho čeká doživotní trest. Svůj útěk proto začal plánovat dlouho dopředu. Z nepodařených útěků se poučil a pečlivě se připravoval. Dokonce o útěku řekl svému spoluvězni, který ale na poslední chvíli couvl a rozhodl se raději zůstat. Kajínek ale svému plánu věřil. Vybral si i datum, 29. října 2000, kdy se měnil letní čas na zimní. Domníval se, že tím získá výhodu.
Vězeňská správa přitom doživotně odsouzeného útěkáře umístila do nově vybavené budovy. Cela měla okno 17 metrů nad hradbami. Přesto Kajínek dokázal překonat mříže a dostat se ven. K tomu použil pilu vyrobenou z hřebenu a krátkého listu k řezání kovu. Kotvu, kterou by byl schopný dohodit z okna na cimbuří hradu, vyrobil z plechu z vlastní postele. Nejprve bylo na kotvě přivázané tenké lanko, na které až později navázané silnější lano. To si Kajínek obstaral z výroby žaluzií, na které vězni pracovali. Když se po šesté hodině večer nad mírovskou věznicí setmělo, pustil se do akce.
Přehodit kotvou hradby se mu podařilo. Po napnutí lana Kajínek začal pomalu ručkovat z okna. V tu chvíli spustil poplach. Jeden ze členů stráže si nad sebou vězně všiml. Dozorci začali ze země rovnou střílet. Do vězně na útěku se ale nedokázali trefit. Z cimbuří se Kajínek svezl dolů po laně, které na konci zatížil, a během chvíle zmizel v nedalekém lesíku. V běhu za sebou slyšel štěkot psů a svištící střely ze zbraní dozorců. Když se o pár desítek minut později k Mírovu sjíždí policisté a další členové vězeňské služby, je už kilometry za Mírovem. Když v následujících dnech policie pročesávala lesy, byl už Jiří Kajínek v Praze.
Sehnat úkryt ale nebylo ve městě tak jednoduché, jak si uprchlík myslel. Byty měl mít obstarané dopředu. Lidé, kterým důvěřoval, si ale nechali peníze a bydlení nezařídili. Nevěřili, že plán na útěk z Mírova může vyjít. Přístřeší tak Kajínkovi obstarala až manželka jednoho ze strůjce orlických vražd Ludvíka Černého, se kterým se sblížil za mřížemi. Právě v jejím bytě ho také po 41 dnech na útěku speciální komando zadrželo. Byl dopaden bez jediného výstřelu a po několika dnech se vrátil za mříže. Tentokrát znovu do Valdic. Plány na další útěk za něj vyřešila prezidentská milost, díky které získal svobodu.
