Maďaři jsou jiní. S Rusy je spojuje pocit křivdy, Beneš je pro ně démon, říká publicistka

Po Orbánově volebním vítězství jste na internet napsala delší úvahu s titulkem Proč jsou Maďaři tak jiní. Dá se na tuhle otázku odpovědět nějakou kratší, zhuštěnější formou?
Je to vícero faktorů, aktuálních s přesahem do historie. Zaprvé: Maďarsko mělo v posledních letech velmi špatné vztahy s Ukrajinou. Pořád se předvolávali velvyslanci, odevzdávaly se protestní nóty, několik maďarských státních úředníků bylo z Ukrajiny vyhoštěno. Europoslankyně Andrea Bocskorová, která se narodila nedaleko od Užhorodu, a několik dalších maďarských osobností tamního veřejného života bylo zařazeno na seznam nepřátel sestavených jistou nacionalistickou ukrajinskou organizací. Řešil to i šéf unijní diplomacie Josep Borrell, předmětem sporu byla maďarská menšina v Zakarpatí. Když Rusko v roce 2014 napadlo Ukrajinu, provedlo anexi Krymu a podpořilo separatisty na Donbasu, ukrajinský stát se začal samozřejmě bránit a opevňovat. Především Porošenko byl v tomto ohledu tak trochu jestřáb, Zelenskyj ne. Zavedli školský a jazykový zákon, kvůli nimž s nimi bylo Maďarsko ve sporu. To je jedna věc, která ovlivnila současnou spíše vlažnou maďarskou reakci na invazi.

Co dalšího sehrálo roli?
Také se znovu ukázalo, že určujícím okamžikem dějin 20. století je pro Maďary Trianonská smlouva z roku 1920, na jejímž základě Uhersko ztratilo obrovskou část svého předválečného území. To je natolik silné a dodnes hmatatelné trauma, že jej nepřebije ani krvavé potlačení povstání z roku 1956. Bohužel část území, o nějž tehdy Maďarsko přišlo, má i dnešní Ukrajina. Politici o tom veřejně nehovoří, je to naprosto nerealistické (Maďaři dnes ve většině Zakarpatí tvoří menšinu obyvatel), ale v lidových vrstvách rezonuje, že by přece Maďarsko mohlo využít příležitosti… A je tu ještě třetí věc, v níž jsou Maďaři jiní: Nemají emocionální vztah ani k Rusku, ale ani k Ukrajině. Z vládních kruhů i z úst samotného Orbána zazněla i tak děsivá věta, že současný konflikt je vnitroslovanská válka. Že to samozřejmě odsuzují, agresorem je Rusko, podporují sankce, na nichž je jednotná shoda, přijímají uprchlíky, ale že se jich to až tak netýká, že oni mají právo na vlastní hru. To zarezonovalo i u maďarských voličů.

Zmínila jste Trianon, od kterého uplynulo více než století. Jak to, že tohle zaprášené téma zůstává v Maďarech stále tak živé?
Je živé, protože jsou živí Maďaři v sousedních zemích. Oni jsou každodenní připomínkou Trianonu. Jsou součástí maďarského veřejného života minimálně v kulturním smyslu, díky dvojímu občanství hrají v posledních letech roli i politicky. Když byl ještě Orbán v opozici, jezdíval několikrát ročně do Transylvánie. Mířil tam pravidelně za jedním maďarským mnichem, který se stará o maďarské a romské sirotky, rovněž se tam koná politicko-kulturní festival, kde má Orbán svůj zásadní každoroční projev, a to už přes třicet let. Trianon tedy připomínají konkrétní lidé, kteří podle osmi z deseti Maďarů „trpí různými formami diskriminace“. Podle stejného průzkumu akademie věd, pořádaného u příležitosti stého výročí Trianonu, 94 procent Maďarů souhlasí, že mírová smlouva byla pro jejich zemi „obecně nespravedlivá a příliš přísná“. 84 procent souhlasí s tvrzením „Kdo je Maďar, toho Trianon dodnes bolí“. V podobném duchu se vyučuje ve školách, rodiče to předávají svým dětem, promítá se to do umění, do veřejné paměti. Ve stejném průzkumu lidé odpovídali také na otázky ohledně svého vztahu k sousedním státům.

Jak to dopadlo?
Podle názoru respondentů se maďarské menšině nejhůře žije na Ukrajině, rovněž jen 4 procenta vyhodnotila vztahy s touto zemí jako pozitivní. Na takzvaný Den maďarské sounáležitosti, který se připomíná každý rok na výročí podepsání Trianonu 4. června, všechny politické strany zpravidla zveřejní nějaký svůj post k tématu, pořádají vzpomínkovou akci. Na sté výročí progresivní budapešťský starosta Gergely Karácsony přišel s nápadem, aby se na minutu ve městě zastavila doprava. Pravice si zoufala, že na to nepřišla sama.

Je právě Trianon i za tím, co jste jednou prohlásila, a sice, že Maďaři jsou zahledění sami do sebe a z jiných národů nemají vůbec nikoho rádi?
To zcela určitě ne. Jako o národu, který je zahleděný sám do sebe, nedružný a panovačný, se o Maďarech zcela běžně psalo v českém tisku 19. století. Vzpomeňme si na výrok Karla Havlíčka Borovského, který se dostal do veřejného povědomí po ruské agresi: „Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí.“ Dále to pokračuje: „To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy.” To jsou záležitosti mnohem hlubší a starší než Trianon. Maďaři byli vždy specifičtí, země se v každé době vymykala.

Je dodnes konkrétně i v jejich vztahu k nám znát pocit trianonské křivdy?
K nám ne. Maďaři dnes nemají důvod vnímat nás jako součást problému, od rozpadu Československa nemáme žádná „jejich“ bývalá území, ani přirozenou maďarskou menšinu. Nicméně, když se dostaneme do diplomatického sporu – nedávno byla například medializována zpráva o důvodu zrušení návštěvy české ministryně obrany a o jejím expresivním vyjádření, že Maďaři upřednostňují ruský plyn před ukrajinskou krví – v diskusích každý druhý příspěvek obsahoval slova „Beneš“ nebo „Benešovy dekrety“. To je takový jejich démon, občas ke mně doputuje skrze mé konzervativní maďarské známé nějaký obrázek Beneše s výživným textem a diskusí. Je pro ně velmi jednoznačnou postavou. Na druhé straně se jim není příliš co divit. Nemyslím, že bychom měli požadovat, aby Němci nebo Maďaři Beneše milovali.

Spisovatel Sándor Márai, rodák z Košic, nazval Československo „státním útvarem, který Beneš a jeho druhové slepili násilím a historickými klamy“. Márai byl přitom humanista, citlivý na jakékoli bezpráví. Nenaznačuje nám jeho postoj, že Trianon opravdu nebyl k Maďarům fér?
Fér zcela určitě nebyl. Rozsah škod byl neporovnatelný s Mnichovem. Stát nejen přišel o 65 procent území, které Maďaři vnímali jako svou historickou svatoštěpánskou říši, ale za hranicemi zůstaly miliony Maďarů, v nově vzniklých státech, k nimž tito lidé nic necítili a které jim dávaly více či méně najevo, že jsou tam trpěni. Maďaři do poslední chvíle nevěřili, že to tak dopadne. Máraiovo vyjádření je ještě velice mírné, byl to útlocitný pán. Srovnejte si to s tím, co řekl meziválečný maďarský politik János Esterházy: „Na Československou republiku jsme vždy pohlíželi jako na neživotaschopný slepenec lidské zlomyslnosti a hlouposti a dobře jsme věděli, že tato umělá a za stát mylně označovaná ohavnost nemá právo na existenci.“ Putin si mimochodem myslí o Ukrajině něco podobného, o tom je celá jeho esej, co napsal v karanténě. Jemu nejde o žádné NATO. Podle něj Ukrajina prostě nemá právo na samostatnou existenci a nedá jí pokoj, dokud ji nezničí. Jakýkoliv mír bude za Putina jenom příměří. V podobném mentálním rozpoložení bylo meziválečné Maďarsko vůči svým sousedům. Dnes už je to samozřejmě lepší.

Orbán je Evropou už nějakou dobu považován za Putinova člověka. Je to jen z vypočítavosti obou stran, že si jejich země přinejmenším vzájemně neškodí, nebo je v ruské a maďarské mentalitě něco až překvapivě podobného?
Já si nemyslím, že Orbán je úplně Putinův člověk. Jednak je to z vypočítavosti, jednak si musíme uvědomit, že především česká média měla v této věci dlouhodobě gigantickou slepou skvrnu vůči Západu. Dnes se v Německu začíná zpytovat svědomí nad merkelovskou politikou vůči Rusku. U nás se o tom vůbec nepsalo, přitom ve světových médiích byl informací dostatek. Orbánova ruská politika se od merkelovské v podstatných rysech nelišila. V jistém ohledu byla míň pokrytecká, protože k čemu je, že pronesu na společné tiskovce jednu vzletnou větu o svobodě a vězních svědomí, když je to akce k energetickému projektu, který Evropu vydá na dlouhá léta Rusku na milost ? Putin se tomu smál, všichni se tomu smějí. Bohužel ještě nedošli tak daleko, aby třeba uvalili sankce na Gerharda Schrödera. Nebyl ani vyloučen z SPD, na rozdíl od Thila Sarrazina za údajnou islamofobii.

I Francie má proč zpytovat svědomí.
Tam k fázi zpytování ještě ani nedospěli, přitom navzdory embargu po Krymu masivně vyzbrojovali Rusko. Macron citoval Duginovu „Evropu od Lisabonu až po Vladivostok“. Orbán je proti nim malý pán. Kdyby existovala skutečná jednota například ve věci sankcí na ruský plyn, devítimilionové Maďarsko nedokáže samo vzdorovat. Na druhé straně Orbán občas pro Němce a Francouze udělá „zlého muže“, za kterého se oni schovají. Může si to dovolit, jeho nezajímá, co se o něm bude psát v západním tisku. Ví, že nic dobrého, alespoň pokud jde o liberální tisk. Zřejmě dospěl k názoru, že zpytování svědomí mu politicky nic nepřinese. Změnu ve vztazích k Rusku reflektuje, nevzepře se jí, ale nic víc.

Abychom ale nezamluvili, co mohou mít Rusové a Maďaři společného.
To je zapeklitější. Nejsem odborník na Rusy, ale stejně jako Maďaři mají asi i oni pocit nespravedlnosti. Nejsou spokojeni s tím, jak vypadají jejich dnešní hranice. Maďaři určitě neplánují revizi, mají tu smůlu, že jsou doslova obklopeni státy, vůči nimž by mohli mít územní požadavky. Ale pocit křivdy a s ní spojené sebelítosti v nich vězí hluboko. Také Maďaři, podobně jako Rusové, obvykle nechápou, proč s nimi ty národy nechtěly dál žít. Reflexe tvrdé maďarizace v posledních dekádách Uherska, toho, že reálně někomu ublížili a on má taky důvod být ukřivděný, je tam poměrně malá.

Mají Maďaři podobný třeba i sklon k podléhání vládě silné ruky jako Rusové?
K vládě, která se o nás postará a nebude nás příliš obtěžovat, ano. Češi na rozdíl od Maďarů rádi rozdrobují moc. Volební strop je v Česku 30–⁠35 procent, v Maďarsku je to jinak. Fidesz dvakrát prohrál volby (2002, 2006), i když získal přes 40 procent hlasů. Maďaři mají tendence sdružovat se do bloků, nejsou takoví individualisté a velká moc je neděsí. Slibuje stabilitu, cítí se v ní pohodlně. Ale také umějí demonstrovat. Stačí si vzpomenout na masivní protesty proti socialistické vládě v roce 2006. Zatímco u nás obrovské demonstrace proti Babišovi připomínaly koncert, v Maďarsku hořela auta, hořely budovy, praskaly kosti.

Divíme se, že Maďaři mohou být k Rusům tak shovívaví, přestože mají za sebou stejně jako my několik desetiletí Moskvou řízené totality. Nezapomínáme ale na to, že jejich gulášový komunismus byl poněkud jiným režimem než náš, a že odlišné může být tedy i jeho dědictví v myšlení dnešních Maďarů?
Srovnávací průzkumy ukazují, že Maďaři nejsou nijak zvlášť proruští. Má-li někdo z V4 skutečné proruské sympatie, pak jsou to Slováci. Maďaři na osobní úrovni necítí k Rusům nic. Ale zároveň se příliš neumí vcítit do Ukrajinců. To jsme s kolegou vnímali i na opoziční straně společnosti. Ani tam by si nikdo nekoupil polštář s Volodymyrem Zelenským. V Budapešti jste častěji narazili na tureckou vlajku v nějaké kebabárně než na ukrajinskou. Ten konflikt prostě vnímají jinak. I lidé, kteří vědí, jak to je, že Rusko přepadlo cizí stát a vraždí tam lidi, to vnímají méně emocionálně než například my nebo Poláci. Samozřejmě litují běžné občany na Ukrajině, ale nemají ozvěnu vlastní historické zkušenosti. Je to zvláštní. Neřeknou vám to, ale je pravděpodobné, že více slyší na narativ, že někdo „jde zachraňovat menšiny“. Roli hraje bolest maďarské menšiny v Zakarpatí a dlouhodobě špatné vztahy s Kyjevem.

Neslyšení na vlastní historickou zkušenost u nich stejně nechápu. V Česku je přístup k současné ruské agresi poznamenán zkušeností z roku 1968. Jak je možné, že stejně silný efekt ve vztahu k Rusku nemá pro Maďary i daleko krvavější rok 1956?
Paralelu s rokem 1956 kupodivu zvedli dva vládní politici. Prezident János Áder to udělal při návštěvě Polska. A pak Zsolt Németh, což je jeden ze zakladatelů Fideszu, takový velice milý člověk a celoživotní atlantista, napsal na svůj Facebook „Rusáci, táhněte!“, což bylo jedno z populárních hesel povstání z šestapadesátého. Reakce byly dost ambivalentní. Je každopádně dost charakteristické, že to udělali právě Áder a Németh. To je stará garda Fideszu, generace zakladatelů. Nejenže jsou antikomunisté, ale také mohou říct Orbánovi „vole“. Orbán tohle vycítil, a tak starou gardu postupně odstavuje a obklopuje se mladými loajalisty. Stará garda je poslána do Evropského parlamentu, dostane nějaké důstojné funkce ve státním aparátu. Pořád se mají rádi na osobní úrovni, Orbán se s lidmi nerozchází ve zlém, jejich přátelství si váží. Jsou to jeho bývalí spolužáci, vždy pro něj budou důležití, je to 35 let života. Ale reálný politický vliv tato generace postupně ztrácí. Lidé jako Péter Szijjártó, Judit Varga nebo Gergely Gulyás jsou mladí, bezmezní loajalisté. Orbán si je vybral a vypěstoval, jsou mu zavázaní.

Maďarsko má takových specifik víc, kupříkladu své členství v Turkické radě. Co si od něj Maďaři slibují? Je spíš znakem jejich zoufalého hledání vlastní identity, nebo ryze pragmatickým krokem?
Je obojím. Na počátku stály určitě ekonomické zájmy. Orbán podle svých slov někdy kolem roku 2008, po velké hospodářské krizi, která Maďarsko tvrdě zasáhla, začal chápat, že vývoj ve světě jde směrem k multipolaritě a že roste vliv takzvané Eurasie na úkor Západu. Do té doby byl velmi protiruský, tvrdě kritizoval tehdejší socialistickou vládu za to, jak je vstřícná k Moskvě, že posiluje energetickou závislost na Rusku, po Gruzii požadoval sankce na Rusko. Ale pak se něco zlomilo a od svého nástupu k moci v roce 2010 začal provádět současnou „politiku více azimutů“. Dalším zlomem byl odchod ministra zahraničí Tibora Navracsicse. To je takový umírněný, prozápadní fideszák. V roce 2014 odešel dělat eurokomisaře a byl nahrazen Péterem Szijjártóem.

Co je to za člověka?
S naprostým chladem vám řekne, že pro Maďarsko jsou důležité jen maďarské národní zájmy, nic jiného. Že nějaké lidskoprávní nebo hodnotové otázky v zahraniční politice pouze zdržují od práce. Němci nebo Francouzi si možná myslí totéž, ale Maďaři vám to řeknou. Mají na to prý právo, protože na ně ohled taky nikdo nebral, nikdo jim historicky v ničem nepomohl, vždycky jen uškodil. Je potřeba říct, že to není jen jednostranná orientace na Rusko a Čínu. Největším investorem v Maďarsku se za Orbánových vlád stala Jižní Korea. Maďarsko se stalo největším evropským spojencem Izraele. Szijjártó se snaží pravidelně cestovat do Indie, na Blízký východ, do Afriky. A pak jsou tu nadstandardní vztahy s Tureckem a středoasijskými národy.

Kde se vzaly?
Má to určitý historický základ. Jako my jsme tu měli v 19. století panslavismus, v Maďarsku byl populární panturkismus (hnutí usilující o sjednocení všech turkotatarských národů – pozn. redakce). Dodnes se to drží hlavně v pravicových kruzích, jak v Maďarsku, tak v Turecku. Pořádají se různá setkání kmenů, z nichž největší je každoročně Bugac v maďarské pustě. Maďarsko se v posledních letech účastní i Světových nomádských her, kam se jel podívat i Orbán. Nevylučuju, že se jim to v určitou chvíli zalíbilo i na osobní úrovni. Že se v nich probudily staré instinkty. Všichni si přece pokládáme otázky „Kdo jsem? Odkud jsem vzešel? Co mě odlišuje od ostatních?“ Maďarská jazyková izolace a historický pocit osamělosti to podporuje. Další věcí je, že Orbán mnohokrát zmiňoval, že se mu líbí, jak si tam každý hledí svého, jak jsou přímí a otevření, jak nikdo nemusí nic předstírat. On považuje západní politiky za slabé figurky, které se bojí; ať už liberálních médií, byznysu, koaličních partnerů, či opozice. Toho se východní lídři bát opravdu nemusejí. Péter Szijjártó zmiňoval, že mu jeho západoevropští kolegové říkají, že udělal to či ono dobře, ale omlouvají se mu, že veřejně ho podpořit nemohou. Orbán a spol. tím jejich strachem pohrdají.

Třeba nizozemský premiér Rutte už loni vyzval Maďary, že pokud se nechtějí řídit evropskými hodnotami, mají raději vystoupit z EU. Může to tak podle vás v blízké budoucnosti dopadnout?
Nemyslím si. Maďarské členství v EU má vysokou podporu napříč společností, i mezi voliči Fideszu. Maďaři si, stejně jako Poláci, pravděpodobně myslí, že asertivním přístupem mohou chod EU ovlivnit a třeba i změnit. Oni chtějí hrát, ne odcházet. Orbán před brexitem platil v britském bulváru inzerci na podporu setrvání Británie v EU. „Rozhodnutí je na vás, ale chtěl bych, abyste věděli, že Maďarsko je hrdé, že stojí po vašem boku jako člen Evropské unie. Viktor Orbán, premiér Maďarska.“ Tak zněl text toho inzerátu. Teď Orbán dokonce překonal svou nechuť k Ukrajině a podpořil iniciativu osmi východoevropských států, které plédovaly za co nejrychlejší přístupové rozhovory pro tuto zemi. On se řídí tím, že potřebuje v EU spojence proti užší integraci, proti progresivismu apod. Chytá se každé příležitosti, když na to přijde, nikdo mu „nesmrdí“. Pro Orbána samotného má členství v EU ještě jeden milý „bonus“.

Maďaři na útoky zvnějšku reagují semknutím. Je jedno, jestli útočí Brusel kvůli LGBT, nebo Zelenskyj kvůli nedostatečné podpoře Ukrajině.

Jaký?
Spory s EU už cíleně vyhledává, protože mu přinášejí vnitropolitické body. To byl případ zákona na ochranu dětí před LGBT propagandou. Jde o naprosto děravý zákon, který v praxi neznamená vůbec nic; sami politici Fideszu nedokázali říct, co je přesně jeho cílem. Moji známí ve Fideszu mi naprosto bezostyšně říkali, že je to pokus vytvořit si před volbami bitevní pole, na němž „setneme opozici“, která bude muset zaujmout nepopulární postoj. Maďaři na útoky zvnějšku reagují semknutím. Je jedno, jestli útočí Brusel kvůli LGBT, nebo Zelenskyj kvůli nedostatečné podpoře Ukrajině. Několik mých velmi liberálních známých se cítilo uraženo jak Zelenským, tak třeba tím, když jim Němci během fotbalového šampionátu dávali najevo svůj pokrokový názor duhovými bannery na stadionech. I lidé, kteří předtím šli na budapešťský Pride, jsou Maďaři, kteří jsou hrdí na svůj fotbalový tým. A Němci ho v podstatě ztotožnili s Orbánem. Mám kamaráda, levicového gaye, který volil opozici. Po porážce řekl krásnou větu, která podle mě vystihuje celý problém: „I já vnímám, že Fidesz je ochoten se konfrontovat navenek, ať už s korporacemi, nebo s Bruselem, zatímco dovnitř země slibuje věrnost; no a opozice se konfrontuje dovnitř a věrnost slibuje navenek.“ Samozřejmě, že to u Maďarů s jejich historickou zkušeností rezonuje.

Marketingový expert Martin Jaroš na vašem Facebooku napsal: „Někde mezi Bratislavou a Budapeští opouštíte měkký svět Františků Vomáčků, svět, který má své chybičky, ale nebere sám sebe moc vážně. To třeba Budapešť je město, které se bere smrtelně vážně. Ten rozdíl je hluboko v duši.“ Popsal to trefně?
Rozhodně. S jedním českým přítelem, který žije dlouhodobě v Maďarsku, jsme si dělali legraci, jak by asi vypadaly Opráski sčeskí historje v maďarské mutaci. A došli jsme k názoru, že něco takového by v Maďarsku vyjít nemohlo, protože značná část národa by se tím cítila smrtelně uražena. Na druhé straně když občas překládám Orbánovy projevy pro naše čtenáře, říkám si, že takový patos by v Česku nebyl únosný vůbec pro nikoho. On to vypráví jak Pána prstenů.

Co máte přesně na mysli?
Vzpomínám si na jeho trianonský projev z roku 2020, lze citovat jakýkoliv odstavec: „Maďaři se podobně jako lidské srdce jednou stáhnou, jindy roztáhnou, ale v podstatě už jedenáct set let přebývají na tom místě, které vytyčili zakladatelé našeho státu. Ochraňujme Karpatskou kotlinu, protože to je naším posláním. Každé narozené dítě je dalším stanovištěm. My Karpatskou kotlinu nerozdělíme, neoslabíme, nerozprodáme, ale zachováváme ji. Musíme žít se sebedůvěrou národa, který světu více dal, než od něj dostal… Jsme nezlomný národ, nikdy jsme se nemínili účastnit vlastního pohřbu...“

Máte pravdu, v tom jsou tuny patosu.
Jde o projev, který v Maďarsku nevzbudil žádné pohoršení, při jeho překladu se mi přitom třásly prsty. Orbán je v tom mistr, je schopen zakomponovat takové množství nejrůznějších odkazů a narážek, že výbušný potenciál má v podstatě každá věta.

Aby ale náš rozhovor nevyzněl jako jedna velká obžaloba Maďarů – je v jejich povaze a přístupu k okolnímu světu naopak i něco, z čeho by si Češi mohli vzít příklad?
Jsou srdeční a velkorysí. Pohostinní. To je vidět i na jejich přístupu k uprchlíkům, z nichž většinu dnes tvoří Ukrajinci. Nevšimla jsem si výraznějších výkřiků, jak to že nám cizí lidé „ujídají náš chlebíček“. Orbán natočil před pár dny video pro iniciativu Global Citizen, kde nejen vyzval k pomoci ukrajinským uprchlíkům, ale také zmínil, že v Maďarsku mají uprchlíci jízdné nebo obědy pro děti zdarma. Takové věci u nás úřady vyvracejí jako hoaxy, on to říkal hrdě. Svým způsobem mě též vždy dojímal jejich vztah k Maďarům všude na světě, taková kmenová soudržnost, která se projevuje i velkou péčí o maďarské komunity v sousedních zemích. Když v daleké Venezuele začal být problém s nedostatkem potravin a vůbec všeho, maďarská vláda je evakuovala i s rodinami. A to byli lidé, kteří do Venezuely přišli po roce 1945 nebo 1956, řada z nich už neuměla maďarsky. Tohle my moc nemáme, ani teď nebyla příliš řeč o lidech českého původu na Ukrajině. Také v sobě mají balkánskou svobodomilnost.

Jak se to projevuje?
Třeba tím, že pro velkou romskou a židovskou komunitu není těžké se asimilovat do maďarské většiny. Byl to Fidesz, jakkoliv nacionalistická partaj, kdo měl v Evropském parlamentu první romskou europoslankyni, šéf delegace Tamás Deutsch je maďarský Žid. Orbán má moc rád cikánskou hudbu a kulturu, hodně stál o podporu romských umělců před volbami. Pamatuju si, že mě překvapilo, když jsem zjistila, že jeden z vojenských a policejních důstojníků, kteří se podíleli na zvládání covidu, je Rom, který se kdysi rozhodl dát do služeb armády. protože ho nudilo hrát s otcem a sourozenci po hospodách na housličky. Na druhé straně, v období covidu mě překvapila jejich disciplinovanost. Čekala jsem živelné protesty, děl se pravý opak. Byl tam mnohem větší klid než v Česku, nemluvě o některých západních zemích. A ještě něčím bychom se od nich mohli inspirovat: Jejich sebevědomí bývalé „velmoci“ je sice někdy přemrštěné, ale my v Česku trpíme pravým opakem. V Maďarsku mnohem méně rezonují argumenty typu „máme ostudu na celém světě“, kdykoliv se o ně někdo zvenčí otře. Jsou asertivní. V tomto ohledu jsou také naším protikladem. My bychom jim mohli dát trochu naší sebeironie, oni nám něco ze svého sebevědomí.