Desítky zraněných studentů a k tomu jeden utlučený k smrti, to už bylo přespříliš i na dosud spící národ. „Kur*a, na naše děcka nám nebude nikdo sahat,“ vzpomíná Ladislav Vrchovský, jak následky zásahu ze 17. listopadu na pražské Národní třídě zmobilizovaly ostravské havíře. Příslušníci policejního pohotovostního pluku měli ubít studenta Martina Šmída. „Von už umřel na místě, přímo tam,“ líčila vraždu večer 18. listopadu 1989 účastnice demonstrace Drahomíra Dražská.
Svědectví o zabitém studentovi nahrál do walkmanu disident Petr Pazdera Payne. O půlnoci z 18. na 19. listopadu 1989 tak už o mrtvém věděl celý svět. Jenže ve skutečnosti žádný Martin Šmíd nezahynul, přesto tahle fiktivní oběť mocně urychlila celou sametovou revoluci. „Nehrál jsem žádnou skrytou hru. A nikdo nemohl naplánovat mou aktivitu, když jsem v sobotu 18. listopadu sháněl svědkyni Drahomíru Dražskou,“ říká Payne pro CNN Prima NEWS.
O ubitém studentovi nejdříve informovala západní média, jako první zpravodajská agentura Reuters. A deset minut po půlnoci také rozhlasová stanice Svobodná Evropa, která do Československa vysílala z Mnichova. „V sobotu večer se potvrdily ty nejčernější obavy. Na následky zranění, které utrpěl při páteční demonstraci, zemřel Martin Šmíd, 20letý posluchač matematicko-fyzikální fakulty,“ oznámil hlasatel Svobodné Evropy. A porovnal aktuální oběť se studentem zastřeleným při protinacistické demonstraci v říjnu 1939: „Ke jménu Jana Opletala přibyla další oběť totality.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vondra: Lidem se do politiky nechce, lijí se tam kýble výkalů. Je štěstí, že jsme Havla měli
Mlácení dětí havíři nesnesli
Ve skutečnosti nová oběť nepřibyla. Martin Šmíd ani jiný student zraněním z Národní třídy, byť mnohá byla vážná, nepodlehl. Zpráva o údajném ubití dvacetiletého vysokoškoláka už ale byla v éteru a vyvolávala slzy, zoufalství a vztek. To si uvědomovala i Státní bezpečnost (StB), která 19. listopadu referovala: „Odvysílané zprávy vyvolaly vážné znepokojení mezi obyvatelstvem ČSSR a vzniklá situace si vyžádala přijetí naléhavých opatření k zachování rozvahy a klidu.“
Brutální zásah proti studentům zasáhl celou zemi. Vždyť tehdy mezi vysokoškoláky převažovaly děti z rodin, které měly vesměs loajální vztah k režimu. Rodiče studentů často vlastnili i stranické legitimace Komunistické strany Československa (KSČ). „Kur*a, naše děcka nikdo mlátit nebude,“ vzpomíná pro CNN Prima NEWS Ladislav Vrchovský, jak následky zásahu ze 17. listopadu mobilizovaly ostravské havíře. Vrchovský se za revoluce stal jejich lídrem o dovedl je ze šachet mezi demonstranty na náměstích. Citovanou větu s peprným ostravským vulgarismem pronesl rubáňový předák a komunista na Dole Antonín Zápotocký, jehož dceři policisté na Národní třídě rozbili hlavu.
Viděl bezvládná těla
„Nenecháme si mlátit naše děti,“ znělo republikou v sobotu 18. listopadu. A v neděli 19. listopadu se přidalo heslo: „Nenecháme si zabíjet naše děti.“ Ladislav Vrchovský přemítá, že kdyby pohotovostní pluk v Národní třídě zasáhl převážně proti zarostlým a postarším disidentům, tak jako při jiných demonstracích v roce 1989, někteří havíři by zákrok i pochválili. Jenže v protestním průvodu převažovali mladičtí studenti vysokých škol a vesměs i členové Socialistického svazu mládeže (SSM), disidenti tvořili jen menšinu.
Zásah na Národní třídě ale zažil i chartista Petr Pazdera Payne, tehdy 29letý zpravodaj Východoevropské informační agentury (VIA), z pohledu státu nelegální tiskové kanceláře. „Pamatuji si, že když nás policajti pustili Mikulandskou ulicí z toho sevření na Národní, viděl jsem ležet na zemi vícero bezvládných těl. A nedávno jsem se seznámil s dalším člověkem, který tam taky ležel, a dokonce v bezvědomí,“ vzpomíná pro CNN Prima NEWS.
Svědectví o smrti ve walkmanu
Nebylo proto divu, že Petr Pazdera Payne uvěřil Drahomíře Dražské, další účastnici zásahu na Národní: „V sobotu 18. listopadu jsem se doslechl, že moje známá Mirka ví o někom, koho zabili pří zásahu na Národní. Nenechal jsem tu informaci ležet ladem a sháněl Mirku. To se mi podařilo v odpoledních hodinách. Věc se měla tak, že Mirka potkala večer po zásahu v uličkách poblíž Národní zraněnou dívku jménem Drahomíra Dražská a pomohla jí spolu s kamarádem do nemocnice. Sehnali jsme s Mirkou Drahomíru, ta tvrdila, že tam zabili jejího kamaráda jménem Martin Šmíd. Večer jsem s ní pak natočil rozhovor na kazetový walkman s mikrofonem.“
Payne poté kazetu přinesl do bytu Petra Uhla, provozovatele VIA. „Tam jsme si ji spolu s dalšími pracovníky VIA několikrát poslechli. Až Petr Uhl zásadní informaci o smrti studenta Martina Šmída nechal odvysílat v zahraničních rádiových stanicích. A bylo vymalováno. Později se zjistilo, že žádný Martin Šmíd nikomu nechybí. Petr Uhl byl v neděli 19. listopadu zatčen pro šíření poplašné zprávy,“ líčí autor nahrávky.
Chybělo málo a nahrávka by neexistovala
„Nelze doložit, že by Drahomíra Dražská svou informaci šířila ještě před tím, než se setkala s Mirkou a se mnou, a jsem přesvědčen, že kdybych neudělal to, co jsem udělal, žádná zpráva o smrti Martina Šmída by ve sdělovacích prostředcích nebyla,“ říká Payne. A přemítá o nejrůznějších spekulacích, které se později vynořily. „Například Václav Bartuška rozvíjí nejrůznější teorie ve své knize Polojasno. Za svou osobu ale musím prohlásit, že jsem nehrál žádnou skrytou hru. Nikdo nemohl naplánovat mou aktivitu, která spočívala ve shánění Mirky, pořízení nahrávky s Dražskou a jejím zpřístupnění veřejnosti,“ dušuje se Petr Pazdera Payne.
A trochu s nadsázkou podotýká: „Chybělo málo a nahrávka by neexistovala. Mohl jsem mít ve walkmanu vybité baterie, což se mi tehdy pořád stávalo. A kdyby nebyla nahrávka, Petr Uhl by žádnou zprávu neodeslal a nic by se nevysílalo.“ Státní televize se pokoušela zprávu o Šmídově smrti dementovat již 19. listopadu večer, národ to ale považoval za lživou propagandu a zintenzivnil demonstrace. Disent pak zprávu o Šmídově smrti začal veřejně zpochybňovat o den později, to už ale demonstrovala většina republiky. „Stále tu navíc zůstávalo podezření, že někoho na Národní přece zabili. Nebylo divu, kdo tam byl, tak si uvědomoval, že to bylo docela dobře možné,“ znova se Payne vrací k hrůzným obrazům ze zásahu. K bezvládným zakrváceným tělům.
Výmysly Ludvíka Zifčáka
Na jaře 1990 pak dostala kauza Martin Šmíd další rozměr: „Myslím na apríla 1990 se zjevil jistý Zifčák, a ten tvrdil, že ten mrtvý byl přece on (!), že si lehl na zem a předstíral mrtvolu. A skrznaskrz prolhanému estébákovi Zifčákovi se podařilo oblbnout nemyslící lid. Zifčák dokonce občas rozhlašuje i další svůj výmysl, a sice že coby řídící orgán StB řídil Drahomíru Dražskou. Hodně lidí se nechává vodit za nos,“ říká Payne.
Zifčákova verze má mnoho stoupenců i v roce 2023. Navzdory tomu, že Dražská už v roce 2009 podala jasné vysvětlení v televizním pořadu ke 20. výročí sametové revoluce: „Nikdy jsem nebyla nastrčena Státní bezpečností, ani jsem pro ni nikdy jako agentka nepracovala. Smrt Martina Šmída jsem si vymyslela v nemocnici v momentu, kdy jsem podstoupila ošetření po zranění.“ A pro jistotu dodala: „Tak, jako jsem si vymyslela Šmídovu smrt, tak si Ludvík Zifčák vymyslel to, že já jsem s ním spolupracovala a on mě řídil. Nikdy jsem se s ním nesetkala a dodneška ho neznám.“
Fáma, která ovlivnila revoluci
Neexistující Martin Šmíd se tak stal jakýmsi „duchem“ sametové revoluce, který ovšem pád komunismu výrazně posunul. A dost možná také tento spontánní „pláč nad obětí“, spojený s radikalizací protestů, vylekal mocenské orgány natolik, že upustily od plánovaných protiakcí. Například od zásahu Lidových milicí vůči demonstrujícím. „Společenskou a politickou situaci po studentské demonstraci 17. listopadu 1989 výrazně ovlivnila fáma o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi,“ konstatuje se i v odborné studii Fáma o smrti Martina Šmída a její vyšetřování, kterou v roce 2010 vydal Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
„Mohl bych o celé záležitosti hovořit celé hodiny. A mám taky své hypotézy a teorie, jak to bylo, ale ty si teď nechám pro sebe. Chci zůstat pouze svědkem,“ uzavírá povídání o fiktivní oběti z časů sametové revoluce někdejší disident Petr Pazdera Payne.
