Legendární kapitán Konkolski: Oceánu neporučíte. Mohu být rád, že tu ještě jsem

Co dělá člověk uprostřed oceánu, když je mu smutno?
Jak kdo. Někdo se sklíčeně uzavře do sebe, jiný obdivuje oblohu, moře, albatrosy a západy slunce. Taky to znám.

Kdy na vás třeba padl splín?
V prvním sólo závodě kolem světa se mi stalo, že jsem po vyplutí z Kapského města doháněl pětidenní ztrátu na ostatní. Za dva týdny se mi díky nesmírnému nasazení povedlo probojovat se na druhé místo. Jenže pak jsem v bouři udělal s lodí kotrmelec, zničil si generátor na výrobu elektrického proudu pro autokormidlo. Denně jsem kormidloval až sedmnáct hodin, bylo to značně vysilující. Do Sydney bych to nevydržel, musel jsem zamířit na Perth. Do končin, kde fouká slabší vítr. Ostatní mi ujížděli. Mohl jsem jen bezmocně sledovat, jak je celá má předchozí dřina v čudu. Ano, to jsou momenty, kdy to na vás opravdu padá. Napadá vás: „Nebylo by lepší být někde s rodinou nebo přáteli se skleničkou vína u krbu?“ Místo toho máte na palubě sníh a mráz, s lodí se plahočíte silným západním větrem na 40 stupních jižní zeměpisné šířky, v takzvaných řvoucích čtyřicítkách.

Takže slabší chvilka potká i tvrďáckého kapitána?
To víte že jo. Někdy se kvůli smutku neubráníte slzám. Jakmile jste na moři sám, tak to alespoň nikdo nevidí.

Jeden voják ze zahraniční mise mi povídal: „V akci vždycky musím mít aspoň trochu strach, jinak bych dělal chyby.“ Platí to i pro námořníky?
Samozřejmě. Pokud se tedy bavíme o rozumném strachu. Jakmile jdete na moře bez něho, odnesete to nějakou katastrofou. Není vůbec na škodu, když na palubě cítíte mrazení ve hřbetu. Musíte to ale mít pod kontrolou, znát pravou míru. V období zlaté horečky neexistoval Panamský průplav, takže zlatokopové obeplouvali obávaný mys Horn. Protože šlo o čas a velké peníze, někteří kapitáni clipperů hnali lodě, co to šlo. A říkalo se, že ti odvážnější z nich dávali na lana pro obsluhu plachet visací zámek, aby si to námořníci nemohli u Hornu kvůli strachu rozmyslet a tempo v těch děsivých podmínkách zvolnit.

I vy jste se někdy na lodi vyloženě bál?
Strach jsem cítil ze zodpovědnosti. V závodě máte jedinou mírnou obavu, a sice že pokud něco rupne, máte po šancích. Chystáte se několik roků, vložíte do přípravy ohromné úsilí, pak to kdesi uprostřed závodu přeženete a končíte. To je hodně mrzuté.

Já se ptal na jiný strach: z vodního živlu. Copak vám na lodi někdy nešlo o krk?
Hodněkrát. Třeba při bouřích. Během hurikánu jsem kdysi udělal s lodí tři kotrmelce za jedinou noc. Vymrštilo mě to do moře, zachránil jsem se jen tak tak. Jindy jsem byl zasažen ráhnem do tváře, nos jsem měl kompletně rozsekaný kováním, musel jsem si vtlačit zpátky přední zuby. Po přistání mi lékaři dělali nové nosní dírky, protože mi mezitím zarostly. No ano, podobných příkladů bych našel víc, přečkal jsem například i dvě srážky s jinými loděmi. Taková věc se prostě může stát. I proto jsem jednu ze svých knih věnoval dvaceti kamarádům, kteří v průběhu pouhých deseti let zahynuli na moři. Odešli, byť to rozhodně nebyli hoši, kteří by se v mořeplavbě nevyznali. Tak to prostě je – moři se nikdo nepostaví, oceánu už vůbec ne. Můžete jim čelit, můžete to přežít. Ale že byste jim poručili? Ani náhodou. Svým způsobem tedy mohu být rád, že tu ještě jsem. Čím více moře znám, tím více ho respektuji.

Dějí se na moři věci mezi nebem a zemí?
Zajisté. Příroda je ohromná. Úžasná. Někdy je to otázka určité telepatie. Předtuch. Jelikož jsem na moři strávil hodně času, vytvořil se mezi mnou a přírodou bližší vztah. Několikrát jsem dopředu vytušil, že se něco stane. Během závodu mi třeba vlétnul ohromný albatros do lanoví; vzduch ho vsál mezi plachty, narazil pak mrtvý na palubu. Byl jsem v šoku. O albatrosovi se přece říká, že je duší námořníků, kteří zahynuli na moři. Vzal jsem ho a hodil do moře; chudák skoro nic nevážil. Chytla se mě hrozná předtucha, že se něco přihodí. A také že ano – druhý den jsem s lodí udělal kotrmelec. Nebo jindy: S malou Niké jsem se chystal opustit jihoafrický Durban, obeplout mys Dobré naděje. Věděl jsem, že jde o velmi nebezpečné místo, navíc jsem nevyplouval v nejlepší čas. Tehdy se tamtudy zrovna prohnal hurikán, já si ale říkal, že se rozbouřené moře brzy uklidní a než přijde další bouře, bude mys za mnou. Vydal jsem se tedy směr Kapské město. A za chvíli mě čapnul druhý hurikán, o němž nikdo nevěděl. Hezky mě pocuchal, právě tehdy jsem udělal ty tři kotrmelce, s lodí jsem vyváznul horko těžko celý potrhaný. Proč o tom mluvím: Před vyplutím jsem nenapsal domů manželce. A přesně v den, kdy jsem měl na moři takové problémy, byla velmi nervózní a šla za lékařem. Na několik tisíc námořních mil cítila, že se něco děje; museli jí předepsat uklidňující léky. Dokázal byste to racionálně vysvětlit?

Ne.
Jenže tohle se děje. V životě se mi mnohokrát stalo, že jsem uvnitř lodi pocítil obrovské nutkání vyjít na palubu. A venku jsem s údivem spatřil, že se do něčeho ženu a musím okamžitě zareagovat. Víte, osobně jsem bezvěrec. K přírodě mám však ohromnou úctu.

I k odvěkým námořnickým pověrám?
K některým. Vždycky jsem je chápal spíš jako tradice, které se sluší dodržovat především z úcty ke starým námořníkům. Měli toho spoustu. Nikdy by třeba nevypluli v pátek třináctého. Na palubě by nehvízdali – to přivolává vítr. I já sám jsem se držel pravidla, že jakmile si na lodi dávám drink, patří první kapka Neptunovi do moře. Taky se prý nemá přiťukávat sklenkami, aby se nerušily duše mrtvých námořníků. To jsem ale – přiznám se – zrovna porušoval. Stejně jsem nevyžadoval, aby každý, kdo vstupuje na palubu, měl výhradně měkkou obuv s bílou podrážkou. Ženy mohly přijít klidně i na vysokých podpatcích.

Copak žena na palubě sama o sobě nepřináší neštěstí?
To platilo možná v počátcích plaveb. V době clipperů už měli kapitáni své ženy na palubě celkem často. Některé z nich byly schopné i v navigování. Já s sebou na řadu svých plaveb taky bral manželku, mimo jiné se mnou dvakrát přeplula Atlantik.

Když už jsme u toho, co se má a co ne – třeba horolezci odmítají spojení „pokořit horu, přemoci ji“. Měl by s takovými výrazy šetřit i námořník směrem k moři?
Myslím, že ano. Je v nich totiž obrovský kus neúcty. V Československu se kdysi zpívalo: „Poručíme větru, dešti,“ něco takového je ale pouze krásný sen. Přírodě se poroučet nedá. Námořník v sobě musí mít velkou pokoru, bohužel ji však získává až časem. Když jste mladý, jste nesmrtelný. A přitom hov.. víte. Poučíte se až praxí, když dostanete pořádně naloženo na zadek, poznáte sílu přírody, projdete si situacemi na hraně.

Co dalšího v sobě musí mít opravdový námořník?
Lásku k moři. Touhu poznávat svět. Být zvědavý, co je za horizontem. Problém je, že horizont na moři věčně utíká, nikdy ho nedoženete. A ještě něco byste vlastně měl mít: cit pro loď a vodu.

Co si pod tím mám představit?
Je zapotřebí, abyste v těle dokázal cítit každou vlnu. Pokud začínáte na velké lodi, tak tuhle schopnost nezískáte. Já se naštěstí učil na kajacích, na maličkých plavidlech. Na nich v zadku cítíte každý pohyb. Není náhoda, že při plavbě nejvíc trpí mořskou nemocí lidé jako akrobati, kteří mají perfektně vycvičený pocit pro stabilitu. On hraje obrovskou roli. Mám k tomu dost názornou příhodu. Plul jsem jednou na velké námořní plachetnici po Hořejším jezeře, byl jsem jedním ze dvaceti kapitánových hostů. Seděli jsme v jeho kajutě na zádi, na jedné ze sedaček podél lodi. A já zničehonic pocítil, že je něco špatně. Vstal jsem a protlačil se podél dlouhého stolu ke schodišti, které vedlo až ke kormidelníkovi. Vyběhnul jsem po něm, kapitán a oficíři za mnou. Nechápali, co se děje. Vpadnul jsem ke kormidelníkovi a zeptal se ho, jaký drží kurz. Vedle sebe měl dívku, zjevně byli v nejlepší zábavě. Teď ovšem zbystřil a vyděsil se: „Jéje! Já o patnáct stupňů sešel z kurzu!“ A rychle to vracel zpátky.

Co na to kapitán?
Zíral, jak jsem to mohl na té obrovské lodi poznat. I pro jeho společnost to byla vzrušující historka, všichni se divili. Já se současně divil jim – byla to přece jejich loď, to oni by si měli všimnout, že se něco děje.

Dokázal by starý mořský vlk od sebe rozeznat jednotlivé oceány třeba jen po sluchu?
Podle sluchu zajisté ne. Vítr sviští všude stejně a řev moře se nikde neliší. Leccos se však poznat dá. Problém je, že výrazně jiné mohou být i jednotlivé části oceánů. Severní Atlantik se nedá s tím rovníkovým srovnávat. Nejhorší je Indický oceán.

Proč?
Nad oceány putují tlakové níže. Ty nad severním Atlantikem vznikají kdesi u Newfoundlandu, přeběhnou oceán zhruba za pět dnů. Pacifik přeběhnou v průměru za devět dnů, Indický oceán jen za tři až čtyři. Jdou tak rychlé, že směr větru nestačí ovlivnit směr vln. Stává se, že vítr fouká z jedné strany, stále ale zdoláváte vlny přicházející ze strany druhé. Najednou to do vás buší z několika směrů najednou. Trochu to připomíná chůzi po pražcích. Následující pražec je příliš blízko, další zase příliš daleko; špatně se to odhaduje. Stane se, že máte loď nastavenou na směr větru, jenže vlna přijde z odjinud. Jako kdyby utekla zpod vás, prostě znenadání bouchne.

Je místo, kudy jste plul a kam by vás už nikdo nedostal ani heverem?
To ne.

Ani obávaný mys Horn?
Kdepak. Jistě, pro jachtaře je to vrchol. Objektivně vzato však existují i horší místa. Třeba Tasmanovo moře, kde se vyskytuje daleko více bouří. U mysu Horn vždycky záleží na tom, z jaké strany ho míjíte. A taky kdy. Nejlepší je v únoru, kdy je klidnější, je tam stálý proud a daleko větší hloubka. Jihoafrický mys Dobré naděje je v té době naopak daleko horší. Kontinentální šelf zde vybíhá dále od břehu, od severu teče silný Mosambický proud, který pod Kapským městem zatáčí do protisměru. Jakmile tedy plujete od západu, máte silný vítr v zádech, ale musíte zdolávat silný protiproud zvedající vlny. Jsou kratší a zároveň se více zalamují než u mysu Horn. U Hornu jsou sice velké, ale běží s proudem. Takže pokaždé záleží na okolnostech.

Horn je ale symbol.
Už jen z historického důvodu, zahynuly u něj tisíce námořníků. Evropští mořeplavci ho míjeli proti větru a proti proudu, měli z něj tedy oprávněné obavy. Tehdejší plachetnice samozřejmě nemohly plout tak ostře proti větru, kolikrát se proto stalo, že tam v zimě bojovaly i dva až tři měsíce, načež kapitánovi nakonec nezbylo nic jiného než loď otočit. Musel obeplout svět a dostat se do severní Ameriky z druhé strany přes Pacifik. Na to všechno si tam vzpomenete. Je to bezesporu místo bouřlivé. Ale též pěkné. Když plujete nahoru podél Patagonie, vidíte opuštěné hory, divočinu.

Kde se vám ještě líbilo?
Takových míst by bylo! Četl jste jako malý knihu Ostrov pokladů?

Jasně!
Navštívit ho je snem každého kluka. A já se na něj dostal. Lépe řečeno – na jediné místo světa, které jej skutečně připomíná. Jde o pacifický Kokosový ostrov kousek od Panamy. Je tam opravdu nádherně. Najdete na něm dvě krásné zátoky, bujnou zeleň, džungli, hodně zvířat. Každé odpoledne zhruba v jednu hodinu sprchne, takže je dost pitné vody, tropické ovzduší se bouřkou příjemně ochladí. A hlavně: Právě na tomhle Kokosovém ostrově se údajně nalézají schované pirátské poklady. Když jsem tam před lety byl, šlo opravdu o úžasné místo.

Už je to jinak?
Časy se mění. Dneska ostrov hlídá třicet strážců, nesmíte na něm nocovat, odvézt si z něj ani lísteček ze stromu. Ukryté poklady tu v průběhu desetiletí hledalo zhruba tři sta různých výprav, kvůli hejnům kladivounů a žraloků sem míří až pět tisíc potápěčů ročně. Najednou s údivem zjišťujete, že veškerá romantika je pryč. Stejné je to ostatně i s Korálovou bariérou v Austrálii. Svého času jsem ji projel od jihu až na sever, za celou dobu potkal možná deset lodí. V Torresově úžině jsem se dokonce setkal s flotilou dřevěných škunerů lovců perel, kteří se ještě potápěli tradičním způsobem, v měděné přilbici. To všechno je pryč. Dnes si v té oblasti připadáte jak na Páté avenue v New Yorku. Všude obrovský provoz, lodě, katamarány, na pobřeží hotel vedle hotelu. Zní mi až neuvěřitelně, že jsem se tam kdysi deset měsíců živil lovem divokých krocanů a koz.

Máte vůbec chuť se na taková místa zase někdy podívat?
Raději ne. Měl jsem jihoafrického kámoše českého původu, který se před deseti lety vypravil na plavbu kolem světa. Během své cesty mi mailem všechno popisoval, a já podle jeho líčení zjišťoval, že svá oblíbená místa nepoznávám. Všude to bylo komerční, zpoplatněné, turistické. Šílené bylo už jen to, když mi psal, kolik potřebuje k cestování všemožných dokladů a poplatků. V rozpacích jsem mu odpovídal, že už bych tam asi ani nejel, abych si nezkazil vlastní dávné vzpomínky a iluze. Postupuje to strašně rychle. Vybavuji si, co mi před deseti lety říkal můj polský kámoš, hodně zkušený námořník, který na oceánech strávil zhruba čtyřicet let života. V roce 2010 mi tvrdil, že za jediné místo nedotčené civilizací považuje Seychely. Není to tak dávno a už to zní směšně, na Seychely přece létá na dovolenou jedna celebrita za druhou. I tenhle ráj tedy padl. Nástup civilizace jsem pochopitelně vnímal už za svých výprav. Pamatuji si, jak mě kdysi Bedfordské muzeum požádalo, zda bych se nevydal nafilmovat autentický eskymácký lov velryb. Jenže s tou autenticitou to pak bylo všelijaké. Inuité se ještě plavili na tradičních kánoích s mroží kůží, velryby lovili tradičním způsobem. K běžnému lovu však užívali hliníkové čluny s přívěsnými motory a pušky se zaměřovačem. V ústí řeky Coldwill, kde se od nepaměti scházeli, by se bez GPS ztratili.

Jste z toho smutný?
Jsem. Ale je potřeba to brát tak, že svět se zkrátka mění. Nechci vypadat jako starý morous, který si jen stěžuje a v jednom kuse pouze vzpomíná na staré dobré časy. Každá doba má svoje. I tahle, byť je tolik jiná.

4 x s cestovatelem:

Kde na světě mi bylo nejlíp?
Doma. O tom vůbec není sporu.

Cestuji radši sám nebo s někým?
Plul jsem přes celý svět jak sám, tak s rodinou, závod z Anglie do Austrálie jsem absolvoval i s posádkou. A všechno má své. Pokud se dálkového závodu účastníte s posádkou, pak téměř pokaždé někdo kvůli ponorkové nemoci způsobí problémy. Ve svém věku už to mám jinak, vím, že už mi zas tolik času nezbývá. A přitom bych ještě chtěl napsat deset až patnáct knih. Takže když jednou za rok vyrážíme s kamarády do Chorvatska, jedu tam vyloženě jen kvůli partě. Být tam sám? To bych považoval za ztrátu času, radši budu psát. Materiálu mám habaděj, přičemž je mi jasné, že pokud jej do své smrti nezpracuji, všechno skončí ve sběrném dvoře. A to by mi bylo líto.

Mám na cestách pořád zapnutý mobil?
Během plavby kolem světa se takové spojení jistě hodí. Jen podle mého není šťastné, když si dneska každý myslí, že s mobilem vyřeší úplně všechno. Jsem rád, že jsem ještě zažil dobu, v níž jsem byl odkázán na sextant a nebeská tělesa. Běžně jsem používal nanejvýš vysílačku s dosahem 100–⁠150 kilometrů. Mobil? Nikdo mi neuvěří, že když jsem byl na svých prvních plavbách v Polsku a chtěl jsem zatelefonovat manželce do Bohumína, čekal jsem ve Štětíně na spojení i dva dny. V přístavu mě u pevné linky nechali i přes noc, abych spojení nepropásnul.

Za jak dlouho se mi začne stýskat po Česku?
Odjakživa jsem své cesty pojímal pragmaticky. Chlapsky. Nikdy jsem se nedíval dozadu, jen dopředu. Jako kdybych v Bohumíně nasedl do vlaku a jel do Prahy. To vím, že za čtyři hodiny vystoupím na Hlavním nádraží. A podobné to bylo i s plavbou přes Atlantik. Nic navíc jsem neřešil, prostě jsem měl v hlavě, že za šedesát dnů přistanu na druhé straně oceánu.

Richard Konkolski (77)

Legendární mořeplavec, který jako první Čech obeplul celý svět. Postupně to dokázal třikrát.
Vítěz řady námořních závodů, autor mnoha knih.
V roce 1982 odjel bez povolení úřadů na závod kolem světa, v Československu za to byl odsouzen, takže zůstal v USA Do vlasti se vrátil až v roce 2014.