Naši Holanďané. Do ČR se nastálo odstěhovaly stovky Nizozemců, komu budou fandit?

Ton Boekhout se lišácky usmívá, když ukazuje ke střeše stodoly. „Vidíte to vlaštovčí hnízdo?“ ptá se snaživou češtinou. „Myslím, že u nás to znamená to samé, co u vás – štěstí do domu. Takže se nedá nic dělat, v neděli vyhrajeme 2:1.“

Není těžké uhádnout, koho myslí tím MY. U stropu bývalého, vkusně zrekonstruovaného chléva sloužícího jako společenská místnost jsou rozvěšeny oranžové praporky, trika stejné barvy zdobí i všechny zdi okolo. Kdo by se snad pořád nedovtípil, pochopí podle tříbarevné vlajky s nápisem Holland.

Právě tady se budou Boekhoutovi se svými českými kamarády dívat na osmifinále Eura, které svedlo proti sobě výběry jejich nové a staré vlasti. Ton, který doma amatérsky fotbal sám válel, se mě teď ptá, jak tu budapešťskou bitvu vidím. A když popravdě odpovím, že bych si vsadil na Nizozemsko, začne se znovu smát.

„To je tak typicky české!“ říká dobrácky. „Vůbec si nevěříte. Jako byste pokaždé počítali spíš s tím horším, snad abyste pak byli případně mile překvapeni. To my Holanďané jsme optimisti. Klidně můžeme mít papírově horší mužstvo, a stejně si budeme myslet, že to dobře dopadne. Jsme už takoví.“

Není to žádný povrchní dojem z jedné letní dovolené, vášnivý fanoušek Ajaxu Amsterdam žije s rodinou v Česku už osmnáct let. Do země ve středu Evropy se tehdy natrvalo přestěhoval stejně jako stovky dalších krajanů, kteří nové bydlení nacházeli hlavně v jižních Čechách a pak taky zde, v romantickém Podkrkonoší.

„Je to tu klidnější. Hezká příroda. To jsou jedny z důvodů, proč jsme se sem my Holanďané přesouvali. V Nizozemsku je taky hodně lidí na malém prostoru, tady je víc místa,“ vysvětluje paní Susanne.

Boekhoutovi si vlastně nejdřív hledali jen místo pro pravidelné dovolené. A když si všimli inzerátu s chalupou kdesi u Náchoda, museli na mapě pečlivě hledat nejen tohle cizokrajně nazvané město, ale i samotné Česko.

Moc dlouho pak ovšem neváhali.

Viděli fotky velké zahrady, všechny ty kopce a kopečky kolem, kterých ve své domovině coby zapálení lyžaři příliš nenajdou. Po krátké době se rozhodli, že to vezmou zgruntu. V Nizozemsku všechno prodali, sebrali tři malé děti a odstěhovali se z malého městečka Hoevelaken do Lhoty pod Hořičkami natrvalo.

„Naši přátelé to zkraje moc nechápali,“ vzpomíná Susanne. „Ptali se, proč se vydáváme na druhý konec světa. Nevěděli, jestli se v Česku dá vůbec platit kartou. S trochou nadsázky snad měli pocit, že se tady ještě nejezdí v autech, ale na koních. Nám se tu ale ohromně zalíbilo. Žije se tu hezky.“

Ton přiznává, že ho do stínu Krkonoš nevábilo jen srdce, ale i hlava. Jako mnozí další Nizozemci si spočítal, že ceny nemovitostí jako je ta lhotská půjdou brzy hodně nahoru. A že tu je spousta nevyužitých podnikatelských možností.

S manželkou proto za domem po bezpočtu nezbytných stavebních úprav otevřeli minicamp, do poněkud zapadlé obce od té doby láká krajany na prázdniny s pomocí sloganu Krásné místo v Čechách.

Věřte, nevěřte – zabírá to.

„Jedny přivábí lyžování, jiné nedaleké skály v Adršpachu nebo vodní nádrž Rozkoš,“ vypočítává Susanne. „Návštěvníci tady mají malý bazén, večer si mohou udělat oheň. Nizozemcům, kterým jde na dovolené především o klid, se to moc líbí.“

Hodně z jejich krajanů kupovalo kolem roku 2000 české chalupy s tím, že jim přišly levné. Do deseti let je mínili se ziskem zase prodat. Po hospodářské krizi se dost z nich skutečně rozloučilo, z původních stovek přistěhovalců zůstala v Česku jen část.

Boekhoutovi a fůra dalších ovšem o návratu nepřemýšleli.

Přestože s některými českými obyčeji se Nizozemci sžívají jen obtížně.

„Jako například s praxí na zdejších úřadech,“ povídá Ton, a do řeči se mu rozrušením začnou motat nesprávné jazykové tvary. „Vy Češi na nich dokážete v klidu čekat několik hodin, až přijdete na řadu. Já tam už dávno skákat a křičet, nechápat to. Když konečně dostat razítko, řvát: Yes!“

Mezi těmi dvěma zeměmi je spousta dalších rozdílů, kolikrát spíš pozoruhodných než významných. Holanďané si třeba doma nezouvají boty, klidně v nich dojdou až ke gauči v obýváku. Nebo vůbec nesbírají houby, mají to státem zakázané.

„Zato u vás je houbaření sport číslo jedna! Daleko před fotbalem i hokejem,“ směje se pán domu.

Samostatnou kapitolou je jídlo. Celé rodině ve Lhotě chybí typický nizozemský sýr, v Česku jej neseženou. Zdejší kuchyně jim nicméně chutná, tedy snad až na čočku.

Jinak si ovšem nestěžují. Se sousedy si rozumí, našli si tu spoustu nových přátel. Ton týrá tělo cyklovýjezdy po okolních kopcích, Susanne udivuje znalostmi o Babičce od Boženy Němcové, jejíž Ratibořice jsou za humny – tuhle knížku mají Boekhoutovi ostatně v holandském překladu na poličce.

„Už je to jinak. Doma je tady,“ říká prostě Ton.

Z jejich tří dospělých dětí se do Nizozemska vrátil jen nejstarší syn Denis, dvojčata Larisa a Patrick k tomu nevidí důvod. O posledním z nich se v Česku dokonce psalo i na stránkách celostátních deníků – v učení u legendárního Josefa Váni snil o účasti na Velké pardubické, byl ve své době považován za slibného žokeje. Nakonec to kvůli různým životním veletočům dopadlo odlišně, stal se z něj řidič kamionu. A kůň Theophilos, na kterém Patrick jezdil, vyhrál slavný dostih s někým jiným.

„Ano, je to škoda. Ale s tím už nic nenadělám. Kdybych se k tomu chtěl teď vrátit, musel bych fakt hodně shazovat,“ přiznává Patrick smířeně.

I pro něj je Česko domovem. Z Nizozemska se s rodiči stěhoval, když mu bylo šest; původně se mu od kamarádů nechtělo. Nakonec to však zvládnul, česky uměl díky škole už po roce. „Dneska mám dokonce v holandštině takový přízvuk, že mi říkají holandský Rumun,“ tvrdí.

Češtinu zkrátka používá mnohem víc, stejně jako jeho rodiče. Zdokonalují si ji prý mimo jiné i poslechem české hudby. Paní Susanne se takhle zalíbila skupina Kabát, panu Tonovi zase…

„…Tamáž Kluš, nebo jak se jmenuje. Toho rád poslouchám v autě,“ popisuje Boekhout.

Přes to všechno však bude v neděli večer celá rodina fandit oranžovým.

A aby taky ne…

Vždyť Ton Boekhout mi chvíli básní o bájném míčovém kouzelníkovi Johanu Cruyffovi, chvíli o svém největším oblíbenci Marcu van Bastenovi. Varuje mě před současným bombarďákem Memphisem Depayem; taky to tam prý dokáže nasázet.

Pokud je optimismus opravdu hlavním nizozemským povahovým rysem, pak Ton svůj původ nezapře. Z jeho slov totiž vyplývá, že jen výhrou nad Schickovým mužstvem by to letos pro Oranjes skončit nemuselo.

„Když nizozemský nároďák vyhrál Euro v roce 1988, bylo mi šestnáct let a samou radostí jsem v baru tancoval na stole zamotaný do oranžové šály,“ vzpomíná. „Něco mi říká, že bych takhle mohl tancovat i tentokrát. Jen zatím nevím kde.“