Jediná chyba skončila pro Miroslava Majera loni v říjnu šestimetrovým pádem na beton. Po vážném pracovním úrazu putoval s poraněním hlavy a zlomeninami tří končetin do nemocnice v Ostravě, přičemž prognózy nezněly vůbec příznivě. Lékaři rodinu připravovali na nejhorší. Miroslav však začal dělat menší pokroky a následoval převoz do Fakultní nemocnice Olomouc, kde strávil takřka rok. V průběhu léčby však ztrácel motivaci a jak uvedla rodina, vzdával se a bylo znát, že nechce žít. Díky nekončící podpoře odborníků však došlo ke zlomu a nastal „malý zázrak“. Po roce hospitalizace letos 62letý Miroslav odešel 27. září domů „po svých“.
Byl pátek 6. října, když pan Miroslav pracoval na pokládce stropních panelů v Palačově nedaleko Nového Jičína. Jak měl ve zvyku, chtěl odvést dobrou práci a chystal se posunout o milimetry jeden z panelů. Páčidlo mu však spadlo a ve snaze nástroj zachytit spadl i on – letěl šest metrů přímo na beton.
ČTĚTE TAKÉ: Chytly mě chmury. Dobrovolník shání přímotopy pro děti i školy, povodně jim zničily kotle
Při pádu si vážně poranil hlavu a mozkovou tkáň, došlo také k otevřeným zlomeninám obou horních a pravé dolní končetiny. Kolegové okamžitě přivolali záchranku, následovala cesta vrtulníkem do ostravské fakultní nemocnice.
Problémů přibývalo
„V Ostravě byl devět dnů v kómatu. A připravovali nás na nejhorší. Nedávali mu moc šancí na přežití. To se ale naštěstí nepotvrdilo. Začali ho budit z umělého spánku, a když jsme za ním jezdili, tak nás už také poznával,“ vzpomínala na krušné okamžiky dcera Lucie Pehlová. Když se jeho stav stabilizoval, mohlo na konci října dojít k převozu do zařízení blíže bydliště a hlavně rodiny, konkrétně do Fakultní nemocnice Olomouc.
Pana Miroslava se ujal personál oddělení Intenzivní péče chirurgických oborů Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM).
„V důsledku těžkého poranění mozku přetrvávaly poruchy mentálních funkcí a další komplikace v podobě ochrnutí nervů – mimo jiné i hlasivek, které vyústily v závažné problémy s polykáním. Pan Majer se nacházel na nitrožilní výživě, protože měl komplikace s přijímáním výživy do žaludku,“ popsala tehdejší stav pacienta primářka KARIM Šárka Fritscherová.
Vysoké riziko aspirace a opakované záněty plic si vyžádaly opětovné provedení tracheostomie. Ta nakonec byla pro pana Miroslava i definitivním řešením zajištění dýchacích cest.
„Opakované operace, infekční komplikace a také čím dál větší jistota, že polykání nebude nikdy obnoveno, výživa už trvale bude podávána do hadičky v žaludku a dýchání bude možné jen přes tracheostomickou kanylu, vedly u pana Majera k apatii a ztrátě motivace rehabilitovat,“ vzpomínala na zřejmě nejtěžší období lékařka.
Propadal beznaději
V tomto stavu se vloni v listopadu pan Miroslav přestěhoval na Oddělení následné intenzivní péče KARIM. „Byl naživu, ale vzdával to. Jeho stav se příliš nezlepšoval, právě naopak. Poznala jsem na něm, že nechce žít. Ani na nás při návštěvách nereagoval, prostě propadal beznaději,“ líčila se slzami v očích manželka Ilona.
O tři měsíce později, tedy letos v březnu, se ale situace změnila.
„Zejména díky ošetřujícímu personálu a fyzioterapeutům – a možná i trochu proti své vůli – se pan Majer poprvé postavil u lůžka na vlastní nohy. Toto byl pravděpodobně zásadní zlom, který nastartoval pacientovu motivaci,“ připomněl vedoucí lékař oddělení Rostislav Horáček.
„Myslíme si, že mu sílu k dalšímu životu paradoxně dodalo i to, že můj manžel v lednu skončil v nemocnici, dokonce ve stejné budově, protože mu prasklo aneurysma. Táta podle nás prostě zabojoval proto, že měl strach, abychom tady nezůstaly ženský samy,“ přemítala dcera.
Výrazně podle ní pomohly také návštěvy a rozhovory s psychologem Drahomírem Ševčíkem. „Nejdřív se s ním vůbec nechtěl vidět, ale pak byl rád, moc mu pomohl. Klobouk dolů před jeho trpělivostí a schopnostmi,“ uvedla Lucie.
Během následujících měsíců pan Miroslav udělal obrovský pokrok. Znovu našel chuť do života, začal intenzivně rehabilitovat a stále posouval své hranice.
ČTĚTE TAKÉ: Chtěl podstoupit eutanazii. Plán změnil zázrak, teď se Jan s ALS raduje z narození dcery
„Určitě ho k tomu motivovala i naděje, že by mohl být reálný jeho návrat domů. Rehabilitoval v chodítku a v pár dnech zvládl chůzi i bez chodítka, v srpnu s jednou francouzskou holí i chůzi po schodech. Pilně cvičil jemnou motoriku rukou, které nejsou následkem úrazu v úplné kondici a nacvičoval péči o sebe sama,“ popsal Horáček obdivuhodné úsilí pacienta.
„Táta zabojoval“
Malý zázrak došel naplnění v předvečer svatého Václava, v pátek 27. 9. 2024. Pana Miroslava si manželka a dcera odvezly domů. Ještě před tím se spolu s personálem ošetřovatelské péče učily podávat výživu do gastrostomie a odsávat dýchací cesty přes tracheostomii. Sociální pracovnice jim také zprostředkovala agenturu domácí péče a zapůjčení ošetřovatelských pomůcek a polohovacího lůžka.
„Jsme šťastní, že se to v dobré obrátilo, že táta zabojoval a mohli jsme si ho odvézt domů. Rozhodně by to ale nebylo možné bez pomoci lidí v nemocnici. Byli všichni naprosto perfektní,“ děkovala dcera.
„Příběh pana Miroslava je tak dalším důkazem, že spolupráce špičkových specialistů ve FN Olomouc dokáže zvrátit i zdánlivě beznadějné případy. V případě pana Majera se na koordinované péči a multidisciplinární spolupráci podíleli lékaři a ošetřovatelský personál Oddělení NIP/DIOP Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, fyzioterapeuti Oddělení rehabilitace, lékaři Traumatologické kliniky, Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, II. interní kliniky, Psychiatrické kliniky, pracovnice Sociálního oddělení a psycholog Podpůrného a paliativního týmu,“ stálo v příspěvku.
Jak podotkl Horáček, pan Miroslav má před sebou dlouhou a v mnoha ohledech i komplikovanou cestu, ale pevně i s týmem věří, že v ní bude dál statečně pokračovat a užívat si život. „Přejeme mu a celé jeho rodině hodně radostných a šťastných chvil,“ dodal vedoucí oddělení.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Dojemné gesto Espanyolu. Tým s Králem vyběhl na hřiště se psy z útulku, hledá pro ně domov
