Proč Putin napadnul Ukrajinu? Ztratil rozum, bojí se o moc. Anebo spěchá kvůli Číně

Existuje jedno velmi vypovídající pořekadlo, které se traduje od Petrohradu až po Vladivostok: „Rusko se nedá pochopit, v Rusko se dá pouze věřit.“ Málokdy se tahle věta zdála víc namístě, než právě po vpádu Putinových jednotek na území tzv. Luhanské a Doněcké lidové republiky, ovládaná proruskými separatisty.

Proč se ruský prezident rozhodnul pro něco, co na první pohled vypadá tak nesmyslně? Vždyť i anexí Krymu před lety víc ztratil než získal.

Středoevropským pohledem se tomu dá porozumět jen stěží. Zkusme se přesto na chvíli převtělit do Vladimira Vladimiroviče, abychom se dozvěděli víc. Při vědomí faktu, že nad všemi zmíněnými důvody asi stejně budeme kroutit hlavou.

Zde jsou možné motivace, proč jsme se probudili do světa, kde hrozí válka:

Putin ztratil rozum

Až překvapivě reálná varianta. Srovnejte Putinova vystoupení stará několik let a to, co předvedl zkraje týdne. Zatímco v těch dřívějších používal více či méně racionální argumenty, snažil se budit zdání uvážlivého státníka, koncem února 2022 se dikcí i obsahem svých projevů proměnil ve válečného štváče, který vypadá, jako kdyby ztratil veškeré zábrany.

„Velmi to připomíná rétoriku Adolfa Hitlera proti meziválečnému Československu,“ řekl pro CNN Prima NEWS někdejší diplomat Michael Žantovský.

„Byl to regulérní Hitler,“ souhlasil i Jan Šír, odborník na Rusko, v rozhovoru pro Respekt. „Obsese historií, pojmy jako historicky ruské země, i to, že Ukrajinci nemají právo na existenci a vděčí za to Rusům atd. V takhle koncentrované formě to bylo naprosto bezprecedentní.“

Něco takového samozřejmě může být od Putina promyšlená strategie. Anebo taky ne.

„Už Angela Merkelová prohlásila, že ztratil kontakt s realitou,“ všimla si lékařka Džamila Stehlíková. „Máme tady šílence s jaderným potenciálem.“

„Sami Rusové o něm stále častěji až opovržlivě říkají: No, děda se nám zbláznil. Hlava mu už bloudí bůhví kde,“ přidala se Galina Timčenková, ředitelka ruskojazyčného webu Meduza.io, pro aktualne.cz. „Ruský prezident je lidmi stále více vnímán jako bláznivý a zlý děda.“

Podle zdroje CNN Prima NEWS přímo z Moskvy tomu tak opravdu může být. Putin údajně skutečně čím dál více propadá paranoie, dokonce se ráno bojí pít kávu, aby ho někdo neotrávil. Přečtěte si životopisy historických diktátorů, tohle je pro tyrany v letech typický scénář.

„Už to není ten chladnokrevný kágébák, jak ho svého času nazvala Madeleine Albrightová,“ uvažoval na CNN Prima NEWS i Petr Kolář, bývalý český velvyslanec v Rusku.

Putin bojuje o moc

Nepodceňujme ani tuhle eventualitu. Putinovi je 69 let, svou zemi svírá neúprosnou propagandou, úzkostlivě si hlídá jakékoli projevy opozice. Ale i když se to možná nezdá, jeho podpora u ruské veřejnosti klesá.

Uškodila mu vlna mrtvých z covidové pandemie, s tím související nefungující ruské zdravotnictví, plané sliby ohledně většího testování, v některých částech společnosti i již naznačené drsné potírání protirežimních demonstrací. Prezidentově popularitě nepomohly ani nedávné úvahy o zvýšení hranice pro odchod do důchodu.

Nezávislá agentura Levada Center před pár měsíci přišla s průzkumem, v němž Rusům položila otázku, jak jsou spokojeni s Putinovým působením. A vyšla z toho docela pikantní zajímavost: Negativně se vyjádřilo 35 procent Rusů. Tedy stejně, kolik to dělalo na podzim 2013.

Vybavíte si, kdy to bylo? Jistě, před anexí na Krym.

A podobná cifra to byla i před napadením Gruzie, Čečenska. Než se začalo bojovat a procenta šla znovu nahoru.

Cynicky řečeno: Putin už si prostě ověřil, jak popularitu zvednout.

„S vyostřením mezinárodní situace můžeme mluvit o tom, že roste důvěra lidí v Putina i podpora jeho kroků při obraně národních zájmů,“ potvrdil třeba Michail Mamonov z oddělení politických analýz státního Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění (VCIOM).

Vlastně to není tak těžké pochopit: Co udělá věrný čtenář Machiavelliho Vladaře, když ztrácí podporu národa? Semkne své krajany strachem z vnitřního nepřítele, případně z ohrožení zvenčí.

Putin to dělá z chlapské ješitnosti

Platí to o celém Rusku, platí to jistě i o samotném Putinovi: Dělá jim dobře, když se místo přehlížení a posměchu stávají po letech zase důležitými. Respektovanými. Obávanými.

Putinovi najednou volá francouzský lídr Macron, navštívil jej německý kancléř Scholz, všichni kolem něj opatrně přešlapují, s obavami pokukují, co má za lubem.

To je přesně stav, po němž se mnohým Rusům stýskalo. Bezpochyby i přímo Putinovi.

Jsou to jen čtyři roky, co se v jeho vlasti po útoku západních spojenců v Sýrii množily hlasy, že Vladimir Vladimirovič je už slabý, že se z něj stal měkkota, že jen polyká urážky, které Washington uštědřuje Moskvě. Něco takového se mu muselo poslouchat hodně špatně.

A tak se starý lev rozhodnul ještě zařvat. Jak tehdy v Sýrii, tak i teď na Ukrajině. Tím spíš, že v Rusku je zvykem chápat zdrženlivost jako minus.

„Plno Rusů si ne náhodou myslí, že jinak než autoritářsky se v Rusku ani vládnout nedá,“ řekl CNN Prima NEWS překladatel Libor Dvořák. „Demokracie a jakékoliv volnomyšlenkářství jsou podle nich do jejich země nepřenosné, protože Rusové jsou zkrátka a dobře zvyklí na bič.“

Jen si uvědomte, kdo se v téhle zemi běžně označuje za největší osobnosti historie. Dostojevskij? Puškin? Solženicyn? Hm, fajn. Běžní mužici si dodnes nejvíc váží úplně jiných jmen.

„Pro mě bude vždycky jedničkou Stalin! Byl to velký muž, přemohl Hitlera. Možná nejednal vždy správně, ale byl náš, znal ho celý svět.“

Tohle jsou autentické věty řadových Rusů, které jsem po široké východní říši slyšel před jedenácti roky od dělníků i vysokoškolských profesorů.

Putin bezpochyby ruskou duši zná. A neštítí se s ní pracovat jakkoliv, aby si polepšil.

„Zdá se mi, že po roce 2008 degraduje stále rychleji,“ řekl uznávaný ruský historik Andrej Zubov pro Lidové noviny. „Má ruce po lokty v krvi lidí zabitých a zraněných na jeho příkaz v Sýrii, na Ukrajině. Vzpomeňme i Alexandra Litviněnka, Sergeje Skripala a především Borise Němcova.“

Pominout nemůžeme ani to, že se v Rusku blíží prezidentské volby. Na obzoru zatím není žádný vážný kandidát, který by měl v roce 2024 reálnou šanci Putina ohrozit. Novodobý car chce dát najevo, že se nikdo stejného kalibru ukázat ani nemůže.

Obnova SSSR

Putin už v několik měsíců starém televizním dokumentu Rusko: Nová historie označil někdejší rozpad SSSR za tragédii. Hřímal, že 25 milionů Rusů se po prosinci 1991 najednou ocitlo v zahraničí, v postsovětských republikách. Nedávno mocná země se za Jelcina zničehonic zmítala v ekonomické křeči, cizina se jí posmívala, nedávné hodnoty se hroutily.

Putin v dokumentu popisoval, jak sám musel v nových poměrech taxikařit, aby se vůbec uživil. Z jeho pohledu šlo i v tomto případě o symbolický moment.

„Proměnili jsme se tenkrát ve zcela jinou zemi. A to, co se nashromáždilo za tisíc let, bylo z velké části ztraceno,“ bědoval.

Podobný sentiment je přitom v současném Rusku velmi běžný, znamenitě jej ve svých knihách popisuje například nobelistka Světlana Alexijevičová.

„Nedávno jsem narazil na nesmírně zajímavé statistiky, podle kterých přibývá lidí, kteří nejenže nostalgicky želí konce SSSR, ale kteří by si přímo přáli, aby se Sovětský svaz vrátil,“ vysvětloval Libor Dvořák. „Rusové si na svém velmocenském statutu velmi zakládají. I když už ve srovnání s dnešními USA a Čínou nejsou skutečnou supervelmocí, tak mít alespoň zdání, že jste součástí podobné říše, je pro podstatnou většinu Rusů velice důležité.“

Putin s tím umí nakládat. Stejný narativ používá i nyní, když líčí Ukrajinu jako kolonii, která se zmítá pod vlivem Západu. A která by se měla vrátit tam, kam patří.

„Rád by cestoval časem do dob, kdy impéria vládla celému světu. Ale tohle není rok 1919,“ zlobila se Linda Thomasová Greenfieldová, americká velvyslankyně při OSN.

Západ se zdá slabý

Ještě se vraťme k průzkumům veřejného mínění, tady je ještě jedno číslo. Když se před časem Rusů ptali, proč si váží Putina, 19 procent z oslovených prohlásilo: „Protože nás chrání před Západem.“

I to je důležitý údaj. V Rusech zůstala bipolárnost studené války pevně uhnízděna. Jsou přesvědčeni, že mravně prohnilý Západ převyšují.

„Lidé typu prezidenta Putina to navíc v národě živí,“ vysvětluje Dvořák. „Místo toho, aby se snažili o sblížení ruského světa s euroamerickým, činí pravý opak.“

Navíc – pokud žijete v kulisách světa definovaných tezí MY versus ONI, těžko si v kůži Rusů nevšimnout, že právě teď se druhá strana potýká s vážnými problémy. Zdaleka přitom nejde jen o covid a tradiční rozhádanost.

Na první pohled poněkud vetchý americký prezident Biden je protivníky ve vlasti obviňován z demence, jeho preference klesají, stále čelí masivní kritice za porážku v Afghánistánu. S aférami svého druhu se potýká i britský premiér Johnson. Německá politika vůči Rusku nepůsobí zrovna jednotně a rázně, hraje se v ní o plynovod Nord Stream 2, Francouzi se zase ze všeho nejvíc věnují klasické vnitropolitické lyrice před dubnovými prezidentskými volbami.

Kdy jindy se tedy pustit do bezprecedentní vojenské akce, když ne právě teď? Tím spíš, pokud velká část ruského národa vyznává známé heslo „Když si nás ostatní neváží, ať se nás aspoň bojí.“

„Velice zajímavé přitom je, že Vladimir Putin se na počátku svého prezidentství choval i ve vztahu k zahraničí jako větší reformátor než Jelcin,“ uvedl Libor Dvořák. „V jednom kuse mluvil o Blairovi jako o svém příteli Tonym, o Bushovi jako o svém příteli Georgovi. Potom ale pochopil, že Západ zejména s Jelcinovým Ruskem, ale vlastně i s Gorbačovovým SSSR, nehrál příliš čistou hru. I na to ty vzájemné vztahy doplácejí.“

Strach z NATO

Anebo půjde o důvod, který si s tím předchozím zdánlivě protiřečí. Putin pravidelně zdůrazňuje, že nedovolí další rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím. Nechme teď stranou nehoráznost způsobu, jak situaci řeší. Pokusme se místo toho pochopit jeho obavu. Z ruského pohledu má totiž reálný základ, americké rakety by z Ukrajiny doletěly do Moskvy za pár minut.

Někteří odborníci ovšem namítají, že šermování se strachem z NATO je pouze zástěrkou.

„Myslím, že tam hraje roli tak z deseti, patnácti procent,“ řekl pro Seznam Zprávy Karel Svoboda, politolog a rusista z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Už proto, že Ukrajina sice může plánovat vstup do Aliance, neumím si ale představit, že by její přijetí schválily všechny členské státy. To z mnoha důvodů reálné není. A i kdyby k tomu došlo, byla by to záležitost dvaceti let, nebo i víc.“

Historie, matka invaze

Představte si, že bychom poslali gripeny na Kaliningrad, protože ho v roce 1255 založil král Přemysl Otakar II. a Češi tak mají na tohle město u Baltského moře svaté právo. Nesmysl? Jistě. Někteří Rusové ale přemýšlejí podle podobné logiky – Kyjev nazývají matkou všech ruských měst, Ukrajince svými mladšími bratry. I podle toho považují nárok na vpád směrem ke Kyjevu za oprávněný.

„Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ. Stará Rus je náš společný pramen a nemůžeme žít jedni bez druhých,“ prohlásil i Putin.

Ukrajina je v mnohých ruských očích něco jako sourozenec, který se prostě jen na čas chytil špatné party. Kterého je potřeba přivést znovu domů.

A pozor – termínem „osiřelé země“ označuje ruské ministerstvo zahraničí i Česko, Slovensko, Polsko nebo Maďarsko. Taky jsme se podle nich dočasně nechali zlákat pokleslým Západem. Naše místo je však touto optikou na východě.

Čas utíká kvůli Ukrajině…

Ukrajina nemusí být pro Rusko nebezpečná jen ve chvíli, kdy vstoupí do NATO. Putinovi může dělat vrásky i ve chvíli, kdy podle očekávání pouze zesílí své prozápadní směřování. Čím zřetelnější tenhle posun bude, tím patrnější bude i odsunutí Ruska do role regionální a spíše asijské mocnosti.

To je pro Putina bolestná vize.

A co je důležité: Pokud opravdu někdy zvažoval možnost Ukrajinu zkrotit, bezesporu si musel být vědom pravidla „čím dřív, tím líp“. Ukrajina je každým dalším rokem lépe vyzbrojená, vytrvale tím snižuje rozdíl, který ohledně vojenské technologie stále mluví ve prospěch Ruska. Pokud tedy není řeč o postsovětském jaderném arzenálu, jehož se Kyjev na základě Budapešťského memoranda vzdal ve prospěch Ruska na oplátku za vlastní bezpečnost.

…nebo kvůli Číně

Hodinové ručičky se ovšem v očích Moskvy netočí bláznivým tempem jen směrem k Ukrajině. Vždyť pro Rusko ve skutečnosti není největší hrozbou NATO, nýbrž Čína. Mocnost, která je rok od roku silnější. Která si může rok od roku dovolit stále víc. Která nemá ve zvyku chovat se jako slušný soused.

A to ani k Rusku.

Číňané chápou Sibiř jako území, které ve skutečnosti patří jim, z hlediska věčnosti o něj podle svého pohledu přišli pouze nakrátko. A samotné Rusy prý mají zásluhou historie za pouhé vazaly chánů.

Není náhodou, že kolem čínských hranic obvykle operuje tolik ruských jednotek. Jejich přesunutí kamsi k Doněcku může být pro Moskvu riskantní i dnes, za pár let by to však byl hotový hazard. I proto si Putin musel s vyřešením svých evropských choutek pospíšit.

„Pokud bychom se měli ve světě něčeho obávat, pak ambicí Číny. Málokdo to v Česku akcentoval, ale když mezi USA a Ruskem docházelo k vypovězení smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého dosahu, jedním z důvodů byla Čína. Nepatřila k signatářům, takže se tímto dokumentem necítila vázána,“ potvrdil pro CNN Prima NEWS odborník na jaderné zbrojení Vlastislav Bříza ml.

„Představte si obrovské Rusko. Drtivá většina jeho ekonomického i civilního života se odehrává v evropské části. Ta asijská je sice nepoměrně větší, zároveň však představuje určitou periferii. Mezi Moskvou a Dálným východem máte několik veletoků, přes které někdy vedou jen jeden, dva mosty. Pokud by tedy na Sibiř zaútočila miliardová Čína, Rusko nemá šanci se konvenčními prostředky ubránit. O tomhle se moc nemluví, ale jejich jaderná pojistka v žádném případě není zaměřena výhradně na Západ,“ vysvětluje Bříza ml.

Jde o plyn

Důvod, který je zmiňován velmi často. Přes Ukrajinu proudí plyn do Evropy, Rusko to nutí neustále vyjednávat s Kyjevem, je to z jeho hrdé pozice nedůstojné. Putin by svými tanky mohl tohle trauma přeškrtat, zároveň ale není jisté, zda by si nezadělal na ještě větší problémy.

Západ totiž hrozí, že zruší obchodní smlouvy spojené s plynovodem Nord Stream 2. Tím pádem by si sice Putin usnadnil cestu k jedné větvi plynovodu, ztratil by však jinou, pravděpodobně důležitější. Nord Stream 2 vede plyn z Ruska do Německa přes Balt, Ukrajinu úplně obchází.

Jde o přístav, doky i tanky

Rusko nutně potřebuje velké vojenské loděnice. A taky strategicky vhodně položený kvalitní přístav, který by mu umožnil dostat se ke Středozemnímu moři.

Po anexi Krymu už sice užívá Sevastopol, pro ovládnutí regionu ovšem potřebuje víc. Stávající ruské černomořské přístavy se totiž vyznačují mělkou vodou, což je pro kotvení bitevních plavidel problém. K expanzi válečného loďstva by mu tedy výrazně pomohl další přístav v Černém moři, který byl dosud v ukrajinských rukou.

Náramně se může hodit i loděnice Nikolajev, kde v časech SSSR vyrostlo značné množství obřích válečných lodí. Putin by si po obsazení minimálně části Ukrajiny rád výrazně pomohl nejen získáním nikolajevského suchého doku, ale i moderním charkovským tankovým závodem, který dokáže zastoupit nevyhovující výkon chřadnoucího podniku Uralvagonzavod v ruském Nižném Tagilu.

Nic z toho asi není hlavní důvod, proč okupovat sousední zemi. Ani tohle ale nelze podceňovat. Ne, pokud je řeč o Rusku, které chce po letech zase zvednout hlavu.