Zeman: hrozba jaderné války
Válka na Ukrajině dala vzpomenout na chřestění jadernými zbraněmi z dob, kdy železná opona dělila Evropu na svobodnou a totalitní část. Zatímco Západ byl východní propagandou označován za válečného štváče a Východ se pasoval do role ochránce míru, realita byla přesně opačná. Před 60 lety svět nasedl do nukleárního vlaku, který málem dojel do stanice Smrt. Kubánská raketová krize z roku 1962 až hrozivě připomíná současné ruské tažení na Ukrajině.
„Klid a moudrost sovětské vlády zachránily svět před jadernou katastrofou.“ Tak 30. října 1962 referoval sovětský deník Pravda o výsledcích jednání mezi tehdejšími prvními muži Spojených států amerických a Sovětského svazu. Komunikace mezi Johnem Fitzgeraldem Kennedym a Nikitou Chruščovem ale ve skutečnosti probíhala prostřednictvím dopisů. Jejich obsahem vesměs byly výzvy Američanů, aby Sověti stáhli jaderné rakety z Kuby, opačným směrem pak směřovalo zapírání, v lepším případě tvrzení, že balistické střely jsou na karibském ostrově rozmístěny za účelem jeho obrany.
Ale vraťme se na začátek. Kubánské krizi předcházelo povstání na Kubě, které vyvrcholilo svržením vlády Fulgencia Batisty, na jehož místo v únoru 1959 nastoupil nám dobře známý diktátor Fidel Castro. Bezprostředně poté se začaly zhoršovat vztahy se Spojenými státy, jelikož nový režim se vydal do náruče Moskvy. A to se vším všudy, včetně například znárodňování soukromých společností, i těch, které měly americkou majetkovou účast. USA jako odvetu zvolily námořní blokádu Kuby, čímž jí chtěly způsobit hospodářské potíže a Castrův režim zničit.
Kennedy? Příliš inteligentní a slabý
Blamáží skončil také pokus USA o Castrovo svržení, když se v dubnu 1961 v zátoce Sviní vylodily ozbrojené síly kubánského exilu podporované americkým letectvem. Invaze byla špatně naplánována, ke svržení Fidela Castra nedošlo a výsledkem bylo těsnější spojenectví mezi Kubou a Sovětským svazem.
Kremlu v té době již osmým rokem vládl Nikita Chruščov, který ve funkci prvního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) nahradil zesnulého Josifa Vissarionoviče Stalina. Podle historika Václava Vebera se k moci dostal ten, „kdo byl nejméně očekáván“, a jemuž se téměř nedávaly šance. „Sám se (Chruščov) skoro honosil tím, že žádné vzdělání nemá – všem školám v životě se dokázal vyhnout, nikdy je delší čas nenavštěvoval, tím méně dokončil. Podle svého mínění ho dokonale nahrazoval revoluční citem, o kterém nepochyboval,“ napsal Veber ve svém článku Kubánská raketová krize 1962.
Chruščov vycítil šanci, jak dát Spojeným státům najevo, že se Sovětským svazem a jeho spojenci není radno si zahrávat. Kennedyho považoval za politika, který byl „velice mladý a ne dost silný, příliš inteligentní a příliš slabý“.
Přesun raket pod rouškou řečí o míru
Během následujících měsíců se v Moskvě zrodil projekt na vybudování sovětských vojenských základen na Kubě. Dostal krycí jméno Operace Anadyr a její realizace začala na jaře roku 1962. Vyslání vojenského materiálu a personálu na Kubu předcházela sovětská delegace, která měla v Havaně vyjednat souhlas s umístěním základen od kubánské vlády. To se podařilo.
Od 12. července téhož roku už Sověti lifrovali zbraně i vojáky na Kubu. Přesun materiálu měl trvat čtyři měsíce, všech osm sovětských evropských vojenských přístavů bylo uvedeno do pohotovosti. Na odvozu takového množství lidí a zbraní bylo zapotřebí více než stovky lodí a dokonalé krytí, aby se Západ o akci nedozvěděl.
Sovětský svaz oficiálně světu sdělil, že se rozhodl pořádat velké manévry strategického dosahu s přepravou jednotek a materiálu po mořích a oceánech do vzdálených oblastí Sovětského svazu. Z Moskvy se navíc začaly ozývat řeči o světovém míru a odzbrojení, občas přilétlo nějaké obvinění Západu z trvalého ohrožování světového míru. Zastíracím manévrem byl i start sovětských kosmických lodí Vostok 3 a Vostok 4 v srpnu 1962.
Selhání americké rozvědky
V září ale bylo jasné, že přijdou trable a Chruščovovo dobrodružství tak hladce neprojde. Ukázalo se, že harmonogram projektu nebude včas splněn, převážně kvůli obtížím na kubánské straně. Na Západ však unikaly střípky informací o tom, co Sovětský svaz pod rouškou všech rádoby bohulibých činností vlastně provádí.
Sovětské balistické střely, které byly během kubánské krize rozmístěny na Kubě. Vojenské muzeum v Havaně. Zdroj: Profimedia.cz
Podle historika Václava Vebera ale propadla americká rozvědka, která první informace o přesouvání vojenského materiálu na Kubu získala až od západoněmeckých zpravodajců. Ti totiž zaznamenali zvýšený pohyb sovětských lodí v Baltském moři. Teprve až fotografie, které Američanům dodal agent britské rozvědky Oleg Peňkovskij, všem otevřely oči. Bylo na nich totiž jasně vidět, že Sověti budují na Kubě základny včetně odpalovacích ramp pro balistické střely, jež jsou schopny nést jaderné hlavice.
Válka na Ukrajině
„Dospěli jsme k závěru, že můžeme na Kubu poslat dvaačtyřicet řízených střel, z nichž každá bude opatřena jadernou hlavicí o síle jedné megatuny. Většina střel mohla doletět do vzdálenosti 2 000 kilometrů, ale čtyři nebo pět raket mělo dolet 4 000 kilometrů. Prostudovali jsme mapy a určili stanoviště odpalovacích ramp. Pak jsme vybrali cíle tak, aby výbuchy způsobily maximální škody. Zjistili jsme, že naše zbraně jsou s to vyvolat v Americe strach,“ vzpomínal po letech Nikita Chruščov na plány Operace Anadyr.
Svět na pokraji jaderné války
Nejvyšší představitel SSSR pod tíhou důkazů přiznal, že rakety na Kubě skutečně jsou, a začal nekonečný seriál dopisování, prohlášení ve sdělovacích prostředcích a hra nervů. Situace se vyhrotila v okamžiku, kdy Chruščov vznesl jako základní požadavek stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Tentýž den, 27. října 1962, byl nad Kubou sestřelen americký špionážní letoun Lockheed U-2 a jeho pilot Rodolf Anderson zahynul. Kennedy na incident zareagoval ostrým dopisem, v němž mimo jiné Chruščovovi sdělil, že jeho snaha o mírové řešení končí a dal Sovětskému svazu ultimátum požadující do 48 hodin stažení sovětských raket z Kuby. Současně přislíbil, že USA na oplátku upustí od blokády Kuby a budou garantovat její bezpečnost.
Svět se tak ocitl na pokraji jaderné katastrofy, vše totiž záviselo na tom, jak se k návrhu postaví Chruščov. Ten k úlevě světa na nabídku druhý den, tedy 28. října, přistoupil. Od Kennedyho zároveň získal tajný slib, že Spojené státy v krátkém časovém horizontu nechají odvézt své rakety z Turecka.
Přestože v očích svobodného světa se vítězem kubánské krize stal Kennedy, Chruščov dohodu doma prezentoval jako svůj triumf, v čemž mu pomohla sovětská média. Ve skutečnosti to však byl začátek Chruščovova konce. „Když o krizi referoval na plénu ÚV KSSS, mnozí straničtí hodnostáři se dodatečně zděsili, jakému nebezpečí je první tajemník strany vystavil. Po kubánské krizi byly Chruščovovy dny u moci sečteny,“ popsal ruský historik Andrej Zubov. Nikita Chruščov se z funkce nejvyššího představitele SSSR poroučel téměř dva roky po zažehnání kubánské krize a v čele jej vystřídal Leonid Iljič Brežněv.
Letecké snímky dokazují, že Sovětský svaz budoval na Kubě raketové základny. Zdroj: Profimedia.cz
