Ustojí Putin svůj nejriskantnější tah? Za týden obrátil naruby vše, co v Rusku budoval 20 let

Ruský prezident Vladimir Putin popřel vyhlášením mobilizace všechno, na čem v Kremlu po dvě dekády budoval své impérium. Podle analýzy CNN to nemusí nutně znamenat jeho konec, povoláváním civilistů do války na Ukrajině ovšem v každém případě obrovsky riskuje.

Touhle dobou mělo být podle původního plánu dávno po všem. Kyjev měl být ruský, Ukrajina podrobená, Vladimir Putin pyšný na znovuzrození státního útvaru podobného SSSR. Jenže přepadení západního souseda vládci nad Kremlem hrubě nevyšlo – konflikt se vleče a Putinovu zemi stojí obrovské peníze, ztrátu prestiže i nesmírné množství lidských životů.

Nejenže se naplno obnažily šílené nedostatky dosud glorifikované ruské armády. V sázce je najednou i autorita samotného Putina, donedávna nedotknutelného cara.

Víc než kdy jindy to platí právě nyní. Poté, co vyhlásil mobilizaci.

Verbování civilistů napříč celou zemí znamená mnohem víc, než se třeba na první pohled zdá. Poslední týden totiž podle analýzy CNN obrátil naruby všechno, s čím Putin svou říši dosud budoval.

Jeho nepsaná dohoda s ruskou společností zněla jednoduše: Nepleťte se do politiky, já vám za to garantuji stabilitu. Ještě 24. února, v den zahájení tzv. speciální vojenské operace, to mnoha Rusům znělo logicky. Nejvyšší představitelé státu opakovaně ujišťovali, že se armádní zásah bude týkat výhradně profesionálních soldátů. Že obyčejní lidé budou moci dál, tak jako do teď, normálně žít, pracovat, milovat se, chodit do divadel, na nákupy, do kina. I proto se nechali tak snadno omámit řečmi o snadném přemožení ukrajinských „podlidí“.

Jenže se to nějak zvrtlo.

O úspěšné ukrajinské protiofenzivě leckdo v Rusko ani neví. Po vyhlášení mobilizace, která je v mnoha regionech částečná jen na papíře, však stejně ovládly celou zemi chaos a obavy. Lidé začínají chápat, že rukovat na frontu může kdokoliv.

U hranic s Mongolskem či Gruzií stojí mnohakilometrové fronty aut s mladými muži, kteří chtějí za každou cenu uprchnout před verbíři. Z Dagestánu a dalších odlehlejších regionů přicházejí zprávy o občanských nepokojích. Místa určená pro zapisování rekrutů lehají popelem, v Irkutské oblasti mladík zastřelil vedoucího odvodové rady. Šušká se navíc o hrozbě brzkého zavedení stanného práva, hermetického uzavření hranic.

Tohle všechno nabourává dosavadní pocit stability. Padá komfortní zóna, kterou Putin sliboval oplátkou za poslušnost.

Po dvě desetiletí se záměrně stavěl do role sebejistého a úspěšného opaku svého předchůdce Borise Jelcina, který Rusku vládnul v bolavě divokých devadesátkách. Současnost plná tíživých ztrát, deziluzí, protestů, zmatků a vojenského šlendriánu ovšem naléhavě připomíná reálie první čečenské války z let 1994-96, památného fiaska Jelcinovy éry.

Putina vynesla k moci čečenská válka číslo dvě. Tehdy se zdálo, že nastupující vládce drží všechno pevně v rukou, s imponující přesvědčivostí je schopen vyřešit jakýkoliv problém. Že si hravě poradí s vnějšími i vnitřními nepřáteli, země pod ním může být pouze úspěšná.

Jenže platí to samé i v září 2022? Podívejte se na záběry z kavkazské Machačkaly, kde matky rekrutů nazlobeně nahánějí policisty. Kde na ulici křičí: „Proč nám berete naše syny? Kdo koho napadnul? To Rusko přepadlo Ukrajinu!“

Ne, to nevypadá jako příklad země, kde má vládce všechno pod kontrolou. I samotný akt mobilizace je ostatně činem, který principiálně popírá dosavadní Putinův postoj k vojenským povinnostem běžného občana. Není náhodou, že ji ještě při nedávném projevu na MDŽ jednoznačně odmítal.

I ve státem kontrolovaných ruských médiích se teď objevují dlouho nevídané motivy – od rozpaků až po opatrnou polemiku s některými kroky nejužšího armádního a státního vedení. Nic z toho nekritizuje přímo Putina, mířit takhle vysoko v Rusku nikdy nebylo zvykem. Putin je v očích prostých mužiků i nadále moudrým carem s nejušlechtilejšími pohnutkami. Pokud se něco přece jen nedaří, pak je to chybou jeho podřízených; jen na ně směřuje případný hněv.

Proto ani nevybíravá mobilizace nemusí navzdory bublající nespokojenosti nutně znamenat jeho konec. Nemusí, může. Třeba podle analýzy CNN představuje nejriskantnější tah jeho prezidentského působení. Jako kdyby z dřevěných kostek postavil vysokou věž a teď se tu nejspodnější krychličku snažil vytáhnout.

Zůstane věž stát? Nebo spadne?

Pokud je správná druhá možnost, bude rachot z padajících kostek slyšet hodně daleko.

Tagy: