Milan po skoku z policejní stanice ochrnul, lékaře hledá měsíce. Proleženiny řeší pohotovost

Od pasu dolů 25letý Milan nic necítí a ochrnuté nohy už má jako hůlčičky. Na těle krvavé proleženiny, přesto není z pohledu státu invalidou. Nutně potřebuje praktického lékaře, v žádné ordinaci ho ale nechtějí přijmout. Ani v nemocnici, natož v rehabilitačním zařízení. „Kýbl, podejte mi kýbl,“ prosebně volá na rodiče. Z každého jídla je mu zle, část ho vydáví, zoufale hubne. Když sedím u jeho lůžka, mám skoro pocit, že je na konci sil.

„Prosím, sežeňte mi lékaře. Slíbili mi další operaci, jenže mě teď v nemocnici odmítli. Už nemůžu dál, tohle není život,“ stýská si 25letý Milan Kroščen z Ostravy. Spíše šeptá, než by nahlas mluvil. I hlas je zlomený, podobně jako tělo. Nemohu si pomoci, ale působí na mě, jak by to všechno vzdával.

Českem v posledních dnech hýbala také kauza ubodaného Roma v Brně:

V únoru vyskočil ze třetího patra policejní stanice v Karviné, údajně při výslechu. Od té doby je z něho nemohoucí lazar, jemuž nikdo nechce pomoci. Nechci být nekorektní, ale mám pocit, že v tom jsou i následující důvody. Milan Kroščen je Rom. A také zloděj. „Kradl jsem, přiznávám, mrzí mě to,“ kaje se invalida. Už před soudním líčením ho totiž postihl příliš drakonický trest. Skončil na invalidním vozíku.

Kost a kůže na vozíku

O tragickém úrazu 25letého Milan Kroščena CNN Prima NEWS informovala již v polovině dubna. Tehdy se zdálo, že lazar se nakonec dočká adekvátní lékařské péče. Omyl. Už čtyři měsíce leží v bytě u rodičů. Anebo někdy sedí, když ho rodina přenese na ten snad nejobyčejnější invalidní vozík, jaký existuje. Milan žije v malém ostravském bytě se spoustou mladších sourozenců, některé Milanovy sestry už mají vlastní děti. Kvartýru vládne chaos, každou chvíli některé dítě zabrečí.

ČTĚTE TAKÉ: Dojemná slova přátel i policie v civilu. Při pohřbu ubodaného Roma kolabovali smuteční hosté

Ochrnutý mladík se od dubnového setkání hodně změnil. Fyzicky, je z něho kost a kůže. Z psychického hlediska je to zlomený člověk. Nepřeje si aktuální fotografie, cítí se zuboženě, mám prý znova použít snímky z dubna. „Praktická lékařka, kterou mi po prvním článku sehnala organizace Vzájemné soužití, mě nakonec odmítla přijmout do péče,“ tvrdí Kroščen.

Nevzala ho ani lékařka chudých

„Odmítla jsem ho, na takový případ už nemám kapacitu, navíc ani nemá trvalé bydliště v Ostravě,“ potvrzuje lékařka Helena Sajdáková. Milan Kroščen sice trvale žije v Karviné, léčí se však v Ostravě u rodičů. Doktorka je přitom milosrdnou ženou, ve městě má pověst lékařky chudých, do péče přijímá nešťastníky všeho druhu. „V evidenci mám bezprizorné Romy a teď jsem třeba přijala jednoho Albánce, kterého po deseti letech pustili z kriminálu, nikdo ho nechtěl do evidence. Starám se také o spoustu Ukrajinců, na toho Kroščena už jsem prostě neměla sílu,“ lituje Sajdáková.

Lékařka nuzných byla pro Kroščena zřejmě poslední šancí. „Žádná sestra už pro mě nechce pracovat, protože beru skoro každého, koho jinde nechtějí. Je to děs, u mě pracovat. Bohužel, občas musím pacienty i odmítat, dávno mám přeplněno. Panu Kroščenovi musí najít praktického lékaře zdravotní pojišťovna, to je její povinnost,“ radí Sajdáková.

Ve Všeobecné zdravotní pojišťovně však Milan Kroščen dostal jen jakýsi seznam. A byl jsem u toho, když ho jeden praktický lékař za druhým odmítal zapsat do evidence. „Takový člověk je bez pomoci státu úplně ztracený. Potřebuje další operační zákroky a rehabilitační pobyty, aby se jeho stav mohl aspoň částečně zlepšit,“ věří Sajdáková. Ochrnutý mladík se stále nesnesitelnějšími bolestmi se ocitl na podivném rozhraní. „Je to zoufalé, já vím. Máme v tomhle státě tolik organizací, které mluví o pomoci Romům anebo invalidům, ale nikdo se nestará tak, jak by měl,“ dodá lékařka.

Ostrava v Indii

Jsme v Ostravě, ale zároveň někde v Indii. Ochrnutý mladík bez prostředků ze slumu Dharáví v Bombaji také nemá moc šancí dostat se na operaci či do rehabilitačního ústavu; postavit se na protézy, které mu mohou vrátit radost z chůze. Humanitární společnost Vzájemné soužití, která se soustředí na pomoc romské menšině, shodou okolností vede aktivista indického původu Kumar Vishwanathan.

„Milana Kroščena si pamatuji ještě z táborů, které organizujeme pro děti z nejchudších romských rodin. Šikovný kluk, jenže v rodině, v níž vyrůstal, se žije ze dne na den,“ vypráví zakladatel neziskovky. „Je to v nich, to nezměníte. Když něco jeden den slíbí, druhý den se to nekoná. Dal jsem Milanovi nějaké peníze na léky, on ale nutně potřebuje lékaře. A každodenní pomoc jednoho sociálního pracovníka, který s ním vyřídí invalidní důchod a všechno další. Já takového člověka nemám k dispozici, tady by měl pomoci stát.“

Co se stalo na policejní služebně?

S Milanem Kroščenem se znova vracíme na začátek tragédie, odehrála se 27. února 2023. „Pár dní předtím jsem ukradl mobil jedné paní, tak si pro mě přišli. S družkou Žanetou jsme tehdy bydleli v Karviné, potřebovali jsme peníze na plínky a na sunar. Odvezli mě k výslechu na služebnu v ulici U Svobodárny. Do třetího patra, bere se to ale jako čtvrté patro, je to asi dvanáct metrů nad zemí,“ znova vypráví Milan Kroščen.

Vyslýchala ho údajně dvojice policistů, od počátku prý byli nepříjemní. Se zlodějem s popsaným trestním rejstříkem se prostě nemazlili. Stále však znám jen výpověď jedné strany, policie svůj pohled na tragickou událost ani po čtyřech měsících nemůže sdělit.

Milan: „Oznámili mi, že jsem ukradl mobil invalidní ženě. Přiznal jsem se. Mrzelo mě to, nikdy bych neokradl invalidního člověka, tohle prostě nedělám. Ani jsem se jí nedotkl, vůbec jsem jí neublížil. Policajtům jsem se omlouval a nabízel, že pro mobil zajdu domů a vrátím ho. Jen opakovali, že teď už je to nezajímá. Že půjdu sedět.“

GIBS se skokem z okna stále zabývá

Podle Kroščena atmosféra na karvinské policejní služebně pořád houstla: „Začali na mě křičet, že musím pocítit to, co jsem udělal té paní. A v jednu chvíli mě vyzvali, že když chci, tak klidně můžu skočit z okna. ‚Podívej se na ty dveře doprava,‘ řekl mi jeden z těch policajtů. A že v té místnosti nikdo není a že mám třicet vteřin na to, abych otevřel. Tak jsem to udělal, rychle jsem otevřel dveře a okno a vyskočil! Byl jsem jako v transu, prostě jsem to udělal. Nijak se mi v tom nepokusili bránit.“

Přežil, protože spadl na střechu policejního auta, nikoli na beton pod okny služebny. Znova se narodil, ale ochrnutý. Pokud invalida říká pravdu, policisté nedokázali zadrženého ochránit, aby si neublížil. Přitom je to jejich povinnost. Co se přesně v Karviné odehrálo, se zatím střeží, tragédii vyšetřuje Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). „Případem se stále zabýváme. A v tuto chvíli nedisponuji informacemi vhodnými ke zveřejnění,“ aktuálně informuje tisková mluvčí GIPS Ivana Nguyenová.

Co se může a nemůže zveřejňovat

Právě kvůli šetření GIBS se k případu nemůže vyjádřit ani Krajské ředitelství Policie Moravskoslezského kraje. „Události tohoto charakteru nejsme oprávněni komentovat,“ sděluje CNN Prima NEWS Soňa Štětínská z tiskového oddělení. Policie však uvolnila informace o krádeži mobilu, které se měl dopustit Milan Kroščen – beze jména potenciálního pachatele. Skutek si ale dávám do souvislosti s Milanem Kroščenem, který událost nijak nezpochybňuje.

Policie ČR: „Dne 20. února 2023 nabídl jistý muž v Karviné pomoc při chůzi zdravotně handicapované ženě. Při tomto měl využít příležitosti a v nestřeženém okamžiku jí odcizit z brašen, které měla při sobě, mobilní telefon a osobní doklady. Karvinští kriminalisté muže, který byl za obdobnou trestnou činnost v posledních třech letech odsouzen, obvinili z přečinu krádeže. Vyšetřování již kriminalisté ukončili a podali státnímu zástupci návrh na podání obžaloby.“

Kroščen: V kriminále bych měl aspoň doktora

Přítel, kterého si jinak vážím, hodnotí tragédii v Karviné pro mě nepřijatelným způsobem: „Je to karma. Za přepadení invalidy se ten tvůj cigán sám stal invalidou, to je spravedlivé.“ Karma je pro buddhisty etický přírodní zákon příčiny a následku. Není to ale justiční spravedlnost. „K soudu jsem pozván 10. srpna. Za ten mobil i několik předchozích krádeží v drogerii,“ říká Milan Kroščen. „Za krádeže už jsem byl dvakrát v kriminálu,“ netají. „Z nikoho jsem ale neudělal invalidu,“ vzpouzí se osudu, který ho tak krutě potrestal.

„Lidi z GIBS mě naposled navštívili na konci dubna. Řekli mi, že případ už má na stole státní zástupce,“ tvrdí Kroščen. Od pasu dolů nic necítí. Moč z jeho těla odvádí vývod, stolici musí rodina odvádět pomocí takzvaných klystérovacích balonků. „Zároveň nosím pleny, je to strašné. Hrozné bolesti zad, v břiše mám každou chvíli křeče, chce se mi zvracet,“ líčí. Během mé návštěvy několikrát volá rodiče, aby mu přinesli k lůžku kýbl. Dáví. Občas se dusí, špatně dýchá. „Možná bude lepší, když teď půjdu do výkonu trestu, tam mají aspoň vězeňského doktora.“

Proleženiny a nevyzvednuté recepty

Nevěří už vlastně ničemu. Nepřemýšlí nad tím, že policie možná pochybila, když ho nechala vyskočit z okna. A že by mohl dostat díky rozhodnutí soudu odškodné. Nad takovými úvahami jen mávne rukou.

Akutní lékařskou pomoc dostává pouze na pohotovosti v Městské nemocnici Ostrava na Fifejdách. „Teď mi na pohotovosti řezali proleženiny. Dostal jsem nějaké gely a další recepty, nemám ale peníze na léky,“ vypráví a ukazuje svazek receptů. Doplatky činí 1 300 korun, vytahuji bankovky z kapes. Ach jo, takový beznadějný příběh, o rodině Kroščenů píšu už více než deset let, je to sběrný dokument. Štve mě, že kradl, ale má pomalu umírat doma na posteli?

Po skoku z okna policejní služebny Milanovi zachránili život ve Fakultní nemocnici Ostrava. Jenže pak ve špitále zbrkle podepsal negativní revers. „Lékař mi řekl, že už nebudu nikdy chodit. Zhroutil jsem se, prostě psychika, brečel jsem a chtěl jsem domů za mámou,“ vzpomíná. Jednal spontánně, srdce bylo silnější než úvahy o budoucím zdravotním stavu. Nedočkal se však další operace, nemá prý právo ani na pobyt v rehabilitačním ústavu.

Na příjmu ho prý odmítli

„Hrozně lituji, že jsem podepsal ten revers. Slibovali mi další zákroky a operaci,“ chytá se za hlavu. Marně vysvětluji, že revers lze kdykoliv odvolat. Nevěří mi. „Pacienta, který podepíše negativní revers, doma se mu ale přitíží a vyhodnotí, že potřebuje hospitalizace, přijmeme nazpět. Rozhodne o tom ošetřující lékař, ale samozřejmě nenecháme doma nikoho umírat, když nás znova požádá o pomoc,“ vysvětluje mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava Petr Petlachová.

Neptám se mluvčí na konkrétní případ Milana Kroščena, zajímá mě oficiální postup. Kroščen údajně ve špitále znova požádal o pomoc. „Chtěl bych další operaci. Rodina mě do fakultní nemocnice dotáhla na vozíku, na centrálním příjmu mi ale řekli, že nemám na nic nárok,“ pokrčí Kroščen rameny. Na příjmu prý ukazoval propouštěcí zprávu, ta přitom s možným odvoláním reversu počítá. Dokonce i s kontrolou v neurochirurgické ambulanci. Ve zprávě doslova stojí: „Pokud pacient změní přístup, tak kontrola v NCH ambulanci. Kontrolní CT Thp. s eventuálním naplánování somatektomie Th12 s náhradou těla.“

Bez peněz i bez mobilu

Milan už rezignoval i na mobil, neměl by čím zaplatit kredit. Nepobírá žádné dávky ani příspěvek v hmotné nouzi či jinou finanční pomoc. Dostal by sice plný invalidní důchod, ale to by napřed musel do evidence praktického lékaře. „A ten by ho poslal například na neurologii, invalidní důchod to je spousta papírování. Bez žádanky praktického lékaře ho nikdo nevyšetří,“ lituje praktická lékařka Helena Sajdáková. Možná by to prý s Milanem ještě zkusila, kdyby za ní přišel do ordinace. Ovšemže v doprovodu sociálního pracovníka a se všemi potřebnými dokumenty. Ale není to jisté, často má  čekárnu plnou ubožáků.

Ochrnutého teď živí široká rodina, ve které je permanentní nedostatek všeho, včetně jídla. Přesto mezi sebou sbírají peníze na nejnutnější léky. „Hlavně na jednorázové plenky, jsou hrozně drahé,“ říká Simona, matka neoficiálního invalidy. „Je to nespravedlivé. V nemocnici ošetří každého Ukrajince, i když nemá ani korunu. Utíkají z války, já to chápu, ale my také nic nemáme a nikdo nám zdarma nic nedá“ stěžuje si otec Milan.

Dvě ohrožené skupiny

Mimoděk jsme narazili na problém, který právě hýbe romskou komunitou v Brně. Ukrajinec měl u přehrady pobodat Roma, který na následky zemřel. „Bohužel, když jedna sociálně ohrožená skupina obyvatel vidí, jak stát v něčem upřednostňuje jinou ohroženou skupinu, prostě to v ní vyvolá pocit nespravedlnosti,“ přemítá proromský aktivista Kumar Vishwanathan.

Řeč se stočí na Velkou Británii, kde Romové kvůli barvě pleti nepociťují téměř žádnou diskriminaci. „Kde se nedělají rozdíly mezi Romy, Indy anebo Pákistánci, tam se také Romové lépe uplatní na trhu práce.“ Premiérem Spojeného království je muž indického původu, starosta Londýna má předky v Pákistánu. Vishwanathan předpovídá: „Až budou naši Romové sedět v Parlamentu a české vládě, bude všechno snadnější i pro celou menšinu.“

Různé strany logiky

Milan Kroščen potřebuje pomoc okamžitě. Nemůže čekat, až se třeba ministrem zdravotnictví stane Rom. „Chodím za Milanem každý den, známe se od dětství. Nikomu bych nepřál, jak teď trpí. Ty bolesti v horní části těla musí být hrozné, dole přitom nic necítí. To si málokdo dokáže představit, co to je za život,“ vypráví Milan Puškar, dlouholetý Milanův kamarád.

Občas Milana vyveze v křesle ven. „Ticho léčí, doma si Milan vůbec neodpočine, je to moc velká rodina, tam nemá ani minutu klid. Potřeboval by místo v rehabilitačním ústavu, aby se dal dohromady,“ přeje si Puškar. „Stát nechal Milana vyskočit z okna policejní služebny, tak by mu teď měl stát rychle pomoct,“ má jasno. Je to logická úvaha obyčejného ostravského Roma, v reálném světě se samozřejmě děje i spousta nelogických věcí.

Tagy: