reklama

Cestovatel Dokoupil: V Rusku jsem poznal, že vodka probouzí v lidech to nejhorší

Při rozhovoru se nám ve stejný okamžik vybil mobil. Ivu Dokoupilovi to nepřišlo jako náhoda: „Vůbec bych se nedivil, pokud by za tím byla mongolská šamanka, o které jsem vám teď vyprávěl. Neměl jsem odkrývat její tajemství.“ Dokoupil jezdí od roku 1985 do odlehlých sibiřských končin. Právě jemu CNN Prima NEWS věnovala druhý díl seriálu povídání s cestovateli, kteří v době pandemické izolace vypráví o kouzlu dálek a exotických dobrodružství.

reklama

Proč je zajímavější cestovat na východ a ne na západ?
Snad proto, že jsme Slované a máme tím směrem své kořeny, do značné míry i společnou kulturu a historii. Na východě to zůstává divoké. Pokud hledáte dobrodružství, pak je západní Evropa až příliš civilizovaná. Často se vracím na sever evropského Ruska; není to od nás zas tak daleko, a přesto se ocitnete v úplně jiném světě. Hustota obyvatel asi jako v západní Evropě 14. století. Máte lepší možnosti ohledně táboření, objevování přírodních krás. Čechům navíc může vyhovovat i východní mentalita. I když je pravda, že kulturní blízkost pociťuji zejména s Ukrajinci. S Rusy už poslední dobou ne.

Čeští cestovatelé v časech pandemické izolace

1. díl: Richard Konkolski (oceány celého světa)
Legendární kapitán Konkolski: Oceánu neporučíte. Mohu být rád, že tu ještě jsem

2. díl: Ivo Dokoupil (Rusko, Mongolsko, Ukrajina, Krym, Banát)
Cestovatel Dokoupil: V Rusku jsem poznal, že vodka probouzí v lidech to nejhorší

3. díl: Martin Mykiska (Jižní Amerika, Antarktida)
Český poutník stopoval v pralese, plul po Amazonce, žil rok na Antarktidě

4. díl: Tomáš Kubeš (Afrika, Papua-Nová Guinea)
Kubeš: V Africe mě chtěli popravit, potkal jsem Pygmeje. Voodoo i kanibalové existují

5. díl: Saša Ryvolová (Yukon, Aljaška, Západní Papua)
Česká trampka rýžovala zlato na Klondiku. Medvědy grizzly zaháněla husitskými chorály

6. díl: Roman Vehovský (Indie, Mongolsko, Austrálie, Sri Lanka, Timor, oceány, Chile)
Sedm let stopoval do Austrálie, přes moře a poušť Gobi. Vezl ho buvol i velbloud

7. díl: Jan Říha (hory celého světa)
Slepý horolezec leze na osmitisícovky, jednou chce zdolat i Mount Everest

Protože se vzájemně odcizujeme?
Jezdím tam čtyřicet let. A mění se nejen samo Rusko, ale i můj osobní pohled na něj. Situace se zkrátka vyvíjí. Jako reportér jsem byl tři měsíce na kyjevském Majdanu. Zažil jsem značně vypjaté situace, kdy se stokiloví Ukrajinci kvůli politice strašně hádali, v životě jsem tam ale neviděl rvačku. Vítězí argument, nikoliv síla pěsti. To Rusové chápou demokracii jako slabost. Bavit se s někým, kdo má jiný názor a respektovat jej, to pro ně nedává smysl.

Když jste byl v jejich zemi roku 1985 poprvé, tak byli jiní?
Jistě. Zaprvé to samozřejmě bylo dáno tehdejší totalitou. A pak – od té doby spousta lidí z ruského území utekla. Jezdím tam pětkrát, šestkrát ročně, takže můžu srovnávat. A ujišťuji vás, že zejména sibiřská města se úplně vyprazdňují. Všichni utíkají, z dálnovýchodní Čity se odstěhuje 3 500 lidí ročně. Za dvacet roků to tam bude úplně prázdné. Mizí především mladí; jakmile jinde seženou práci, už je na místě nic nezadrží.

Necítí tam perspektivu?
Bydlet na Sibiři v paneláku, dělat za pár drobných učitele a jezdit žigulíkem, to pro ně znamená vyhnanství. Dřív to bylo jiné. Když jsme tam začínali jezdit, spousta podobných oblastí byla ekonomicky preferovaná. V 90. letech se ale systém zhroutil, zemi dostali do rukou oligarchové. A zatímco oni bohatnou, zbytek obyvatel chřadne. Loni jsem se o tom bavil s jedním mladým Jakutem. Zoufal si: „U nás v Jakutsku se nalézá spousta plynu a zlata. Můžeme si ale tak akorát sednout na letiště a pozorovat, jak to od nás všechno létá do Moskvy.“ Ruští historikové vždycky říkali, že jejich země tuze ráda kolonizuje sama sebe. A tahle kolonizace probíhá se vším všudy, včetně drancování zdejšího bohatství. Místním možná postaví fotbalový stadion a obchoďák, tím ale zoufalost a bezvýchodnost lidí nezaženou.

Rád se v Rusku dáváte s místními do řeči?
Přiznám se, že po lidských příbězích ze zapadlých krajů Ruska moc nepátrám, jelikož jsou většinou strašně smutné. Když přijedete na tamní sever a ptáte se místních na život, tak téměř všechny osudy jsou stejné. U chlapů to vždycky začíná vojnou, pokračuje umístěním v nějaké fabrice, několikanásobným přemístěním po SSSR, končí důchodem v Zapadákově. Většinou nemají žádné peníze, nikde nebyli, nic neviděli, jen chodili do práce, kde dostávali almužnu. Život jak z Orwella. A do toho spousta tragédií. Opravdu hodně lidí, které jsem v Rusku během let poznal, už umřelo. A nikdo přirozenou smrtí – jeden vyskočil z okna, druhý se uchlastal, třetího zabila mafie. Kriminalita je v Rusku obrovská, své oběti si leckdy vybírá náhodně. Tohle u nás nezažijete. Pro cizince je Rusko bezpečné, oni si to vyřizují hlavně mezi sebou. Vy jste tabu. Jakmile někdo přece jen sáhne na cizince, pak policie jedná bleskově, nekompromisně.

Vy jste se někdy v Rusku bál?
Mockrát. Zatím jsem měl buď dobrého anděla strážného, nebo prostě štěstí.

Kdy to třeba bylo nebezpečné?
Když přijedete do zapadlé ruské vesnice, tak stačí pět opilců, kteří si na vás začnou vyskakovat. Ležíte ve stanu a víte, že pokud vás někdo přetáhne tyčí, jste nahraný. Jako průvodce jezdím se skupinami klientů do odlehlejších ruských končin. A vždycky se snažím, abychom tábořili mimo vesnice. Nanejvýš se zastavíme tam, kde máme patnáct let své známé, kteří by nás případně ochránili. Zůstat někde úplně na blind, to bych nikomu nedoporučoval. V Rusku hraje velkou roli alkohol. A já si tam všiml, že vodka v člověku probouzí nejnebezpečnější zákoutí duše. Je opravdu velký rozdíl proti pivu, vínu nebo rumu. Všichni v sobě máme něco, o čem ani pořádně netušíme. Je to kdesi zalezlé, vodka to bohužel dokáže vytáhnout. Na Rusech jsem to viděl kolikrát – najednou se stali agresivními a nebezpečnými.

Odmítnout jejich pozvání na panáka přitom taky může skončit zle.
Samozřejmě, v jejich očích jde o důležitou společenskou událost. Konce ale někdy bývají bolestivé. Při takových mejdanech se pohybujete po tenké hraně – buď získáte přátele na celý život, nebo skončíte s rozbitou držkou.

Přesto se do těch končin pravidelně vracíte.
Protože obrovské kouzlo má jak ruská příroda, tak navzdory tomu všemu i lidé, kteří v ní žijí. Sibiř je stále ještě nespoutaná. Odbočíte z hlavní trasy a jste v tajze, kde se lehce ztratíte, nikdo vás už nenajde. Je strašně zajímavé srovnávat tenhle kus Ruska a třeba Finsko. Máte stejnou krajinu, i lidé žijí na první pohled podobně – na obou stranách hospodaří, loví ryby. A přece je to úplně jiné, kulturou i mentalitou. Finové sedí, mlčí, nevšimnou si vás. Jakmile přijdete k Rusům, hned vás obklopí, nakrmí, opijí, uloží. Je to srdečné, otevřené. Hodně důležité je samozřejmě znát jejich jazyk, vesničané jiné řeči neovládají. Jakmile rusky nemluvíte, jste pro ně exot. Jakmile ano, tak v nich objevíte strašně ukecané společníky, kteří prožívají emoce mnohem víc než my. Byť ne o všem má smysl se s nimi bavit.

Co máte na mysli?
Poslední dobou se hodně zabývám historií, rád v Rusku putuji po stopách československých legionářů. Zpětně je pro mě až nepochopitelné, co všechno dokázali. Jestli máme být my Češi za posledních zhruba sto let na něco hrdí, jsou to oni. Rusové bohužel na leccos nahlížejí odlišně, jsou strašně zpracovaní propagandou. Pokud se sibiřští mužici dívají pouze na ruskou televizi a o historii vlastního národa až na pohádky z kremelské dílny neví nic, pak debaty o legionářích samozřejmě nemají význam. Ono je to ale někdy těžké i s intelektuály.

Taky jsou zpracovaní?
I jejich přístup k informacím je velmi omezený. Podívejte se na ruskou televizi a ocitnete se v roce 1983. Umí v tom zkrátka chodit. Vědí, že slovo dokáže víc než bomba. Člověk ovšem přes to všechno někdy zjistí, že se cosi ve skutečnosti odehrálo jinak. Jako se stalinskými represemi, jejichž úloha se dnes v Rusku překrucuje. Za sebe můžu říct, že je i po tak dlouhé době intenzivním zážitkem dostat se na místa, kde se někdejší hrůzy odehrávaly. Nezapomenu třeba na cestu k hromadnému hrobu Sandarmoh na severozápadě země, kde bylo kdysi popraveno téměř deset tisíc lidí.

Jak vám tam bylo po těle?
Blbě. Často se vracím i na Solovecké ostrovy, kde cítíte krev úplně všude. Solovky jsou původně posvátným místem, po staletí zde fungoval klášter. Jenže pak se z té oblasti stalo jedno velké popraviště. Dodnes to tam na vás padá. Spávali jsme třeba v baráku, který za Stalina patřil ke gulagu. A holky v noci musely utéct, protože měly dojem, že kolem někdo chodí. Nedivím se. Vím, že tam ty duše jsou. Před dvěma roky se s námi na Solovky vypravila jistá psychotronička. Tvrdila mi, že kolem sebe vnímá desetitisíce duší, které neměly možnost odejít správným směrem.

Dokáže návštěva takového místa člověka změnit?
Pokud není natvrdlý, tak ano. Uvědomíte si své meze, můžete si zpřeházet dosavadní priority. Metaforicky řečeno: Vrátíte se domů s jiným kufrem, dost možná lépe poskládaným. Na Solovky jezdíme s klienty autobusem, je to opravdu dlouhý a namáhavý zájezd. Jdeme až na okraj svých sil, aby se nám ve vypjatém stavu zjevilo něco, čeho běžně ve svém pohodlí nejsme schopni. Lidem vždycky říkám: „Až se budete vracet, budete úplně jiní.“ Smějí se tomu. Po návratu mi dávají za pravdu.

Máte tip na další podobně silná ruská místa, jako jsou Solovky?
Bajkal. Šamanská skála na ostrově Olchon je dnes už bohužel ušlapaná turisty, úplný Václavák. Přesto můžete v okolí stále najít spoustu krásných a opuštěných míst. Jezdíme třeba do pohoří Chamar Daban, na východní Sajan, kde nadále cítíte divokost přírody. Jsou tam duchové, medvědi, určitě i šamani. Je to tam cítit.

Taky jsem kousek od Bajkalu potkal šamany, působili ale spíš jako past na turistovu peněženku. Může dnes člověk v Rusku narazit na opravdového šamana?
Rozhodně. Osobně ovšem věřím, že v tomhle to funguje oboustranně – pokud nejste připraven to přijmout a vidět, pak šamana nespatříte, ani kdyby seděl vedle vás v autobusu.

Vy jste ho potkal?
Já potkal šamanku. V Mongolsku. Okamžitě ve mně vzbudila velikánský respekt. Byla to Burjatka, spolužačka mého kamaráda, který mi u ní domluvil návštěvu. Chtěl jsem si ji tehdy u čaje vyfotit v jejím tradičním kostýmu, dovolila mi to. Jakmile ale vytáhla šamanský buben Ochránce, tak se mi foťák zničehonic porouchal a já už pak v Mongolsku neudělal ani jeden snímek. Označil byste to za náhodu?

Nevím. Opravdu nevím.
Já spíš ne. Její příběh byl jinak typický. Onemocněla nevyléčitelnou chorobou, načež se jí zjevil šaman, který nastínil dvě možnosti: „Buď si najdeš svého učitele a rovněž se staneš šamankou. Nebo umřeš.“ Vybrala si první variantu, absolvovala šamanský výcvik, který trvá sedm let. Byla zasvěcena. Postupovala dál a dál, od určitého stupně už mohla rozmlouvat i s duchy. Přimět je k tomu, aby vám pomáhaly.

Asi vám při setkání s ní spadla brada.
Jistě. To se vám ale na cestách občas stane. Hlavně z hezkých míst. Najdete je naštěstí všude na světě – na Altaji, na Ukrajině, v Karpatech, v Banátu, ale i u nás v Jeseníkách.

Zmínil jste Banát, rumunskou končinu s českou menšinou, do níž jezdíte už dvacet let. Jaký svět jste v ní objevil?
Svět našich babiček. Když se odtamtud vrátíte na český venkov, uvědomíte si, že u nás už žádná vesnice není. Vždyť i lidé z nejmenších obcí si kupují mrkev v supermarketech, zatímco v Banátu má stále každý slepice, krávy, mléko z vlastního hospodářství. Babka si vyrobí sýr, může ho prodat. Nepřijde na ni žádná hygiena, nebude vyžadovat pokutu půl milionu. V Banátu mají lidé jiné starosti, jsou pořád spjatí s přírodou. Jejich zdánlivě primitivní hospodaření je k okolnímu prostředí citlivé, mají pole a záhumenky zděděné po předcích. Od roku 2000 se toho zas tolik nezměnilo. Jistě, je tam méně koňů, mladí se naučili s traktory. Všichni mají ledničky, pračky. Ještě před pár lety fungovala jediná pevná linka ve vesnici, dnes už má každý mobil, večer si zapnou televizi a sledují české programy. Nic z toho ale neznamená, že by se zároveň změnil i jejich přístup k půdě, zvířatům a výrobě potravin. Ne, v tom jsou pořád stejní.

Co jejich přístup ke staré vlasti?
Byl velice silný, když do Česka ještě nemohli. Měli ho až zidealizovaný. Jakmile se otevřely hranice, jejich pohled se poněkud změnil. Když se totiž dostali sem, mockrát se jim stalo, že se na ně Češi dívali jako na Rumuny. A to je hodně bolelo. Mnozí se kvůli tomu raději vrátili zpátky do Banátu.

V Banátu, na Podkarpatské Rusi a na Krymu jste zaváděl značkování turistických tras podle českého vzoru. Jaké jste na něj měl od místních ohlasy?
Jak kde. Třeba na Krymu je obrovská turistická tradice, značení si pamatovali ještě z dob SSSR. K samotnému značkování jsem tedy vyškolil pár místních, pracovali pak samostatně, já už jenom vozil peníze spolu s tabulkami a rozcestníky, které se vyráběly v Česku. Zájem byl obrovský – po jedné trase prošlo za rok sto tisíc turistů. Na Podkarpatské Rusi to probíhalo odlišně, u nich tradice značení úplně zanikla. Ve Volovci jsem potkal dědečka, který mi povídal: „No jó, to znám, tohle tady Češi dělali v osmatřicátém.“ Místo značených cest se tam po desetiletí chodilo sovětským způsobem, kdy do přírody vyrážely masové organizované skupiny z různých fabrik. Měli průvodce, který je vodil z jednoho střediska do druhého. Individuálně se po Podkarpandě pohybovat moc nesmělo, v tomhle jsme tam přinesli nového ducha.

Takže se místní značkám na stromech spíš diví?
Často narážíme na hodně nečekané překážky. Lidé z bývalého SSSR mají třeba velký problém už jen s tím, jak má vypadat mapa. Řešili jsme úplně nepochopitelné otázky. Jako: Proč má být na mapě červená trasa značená červeně? Na Krymu nám oponovali: „Dáme to žlutě, protože červeně značíme hranice regionů.“ Bylo těžké je přesvědčit. Podobné to bylo i na Podkarpatské Rusi. Před pár týdny tam místní kolegové v přírodě umístili ceduli s mapou. A aby se jim to lépe vešlo, obrátili světové strany; jih dali nahoru. Taky nechápali, když se mi to nezdálo.

Když už jsme u těch map – dá se podle vás v roce 2020 ještě najít místo, které je nezmapované? Které je skutečně odříznuté od civilizace?
Určitě, jen jich je stále méně. Podepsal bych, co dokumentarista David Attenborough pronesl ve svém posledním filmu: Že člověk stále víc a víc zasahuje do divoké přírody, stále rychleji si ji podmaňuje. A že je to špatně, protože je tím ohrožena veškerá rovnováha pro život na Zemi. Možná právě proto tak naléhavě hledáme místa, která by ještě mohla být odříznuta od civilizace. Já jako průvodce slibuji svým klientům něco jiného. Upozorňuji je, že při cestě se mnou budou trpět. Jak říkali ruští filozofové: Jedině díky utrpení můžete dosáhnout poznání. Proto na výpravách se mnou nepřespáváme v žádných hotelech. Místo toho zůstáváme pěkně ve stanu, žerou nás komáři. Jen díky tomu více pochopíme jak Rusko, tak i vztah k přírodě, k sobě samému. Chci, aby si na to lidi sáhli. Musí zmoknout, trochu trpět. Je to jako s horami – začnou se vám otevírat teprve tehdy, když promrznete a ocitnete se na hraně vlastních sil. Platí to, ať už jste v Jeseníkách, na Altaji nebo na té Podkarpandě. Pokud byste tam teď vyrazili na hřebenovku, garantuju vám, že dva dny nepotkáte ani živáčka. A večer neuvidíte jediné světlo – vesnice se rozkládají hluboko v údolí, takže se ocitnete v absolutní tmě. Je to fantazie. Máte pocit, že jako byste byl na Zeměkouli úplně sám.

4 x s cestovatelem:

Kde na světě mi bylo nejlíp?
V Rusku. Zažil jsem tam věci, které byly nejintenzivnější. Dokonce jsem od některých psychotroniků zjistil, kde přesně jsem tam žil ve svém předchozím životě.

Cestuju radši sám nebo s někým?
Nejsem takový samotář, jak vypadám. Pokud cestuji s někým, s kým si rozumím, je to fajn.

Mám pořád zapnutý mobil?
Mám. Ne že bych byl závislý, ale když na vás doma čeká rodina, nechcete se zbavit kontaktu. Pamatuju pochopitelně i doby bez mobilů. V roce 1992 trvalo na Solovkách dva dny, než nás spojili do Československa.

Za jak dlouho se mi začne stýskat po Česku?
Skoro hned. V posledních letech se mi vlastně už ani nechce moc odjíždět. Třeba v roce 2019 jsem na zájezdech strávil 170 dnů. To už je dost. Jakmile ale jednou vyrazíte a dostanete se do cestovatelského rytmu, už vás to nemrzí. Těšíte se, co vás čeká.

Ivo Dokoupil (54)

Cestovatel, průvodce a fotograf, který se specializuje na země bývalého SSSR.
Často míří na Solovecké ostrovy, průvodcuje i zájezdy na Bajkal, Transsibiřskou magistrálu a Kamčatku, do Mongolska či Uzbekistánu.
Od roku 2000 dokumentuje život krajanů v rumunském Banátu.
Jeho fotografie získaly ocenění i v soutěži Czech Press Photo.
O svých cestách i přednáší.

Tagy:

Hlavní zprávy

Lipavského nedáme, ať odstoupí Zeman, zní z koalice. Fiala si na jménech trvá
Politika

Lipavského nedáme, ať odstoupí Zeman, zní z koalice. Fiala si na jménech trvá

Miloš Zeman měl na úterní schůzce doporučit Janu Lipavskému (Piráti), aby nekandidoval na post ministra zahraničí. Podle koaličních partnerů Pirátů je to ale naopak Zeman, kdo by měl odstoupit. Lipavský je podle nich kandidátem celé koalice a budou na něm trvat. Mluvčí ODS Václav Smolka pro CNN Prima NEWS uvedl, že zatím žádné informace o tom, že by to Zeman skutečně řekl, nemají.

Prvňáčkovi napálí pětku jen totální pitomec, zuří učitel. Kolegyni by na hodinu vyhodil
Školství

Prvňáčkovi napálí pětku jen totální pitomec, zuří učitel. Kolegyni by na hodinu vyhodil

I když prvňáček příklady vypočítal správně, spletl si zadání. Učitelka základní školy ho proto nekompromisně ohodnotila známkou „pět“ a test mu celý opravila červenou barvou. Na necitlivé hodnocení upozornil školní psycholog a učitel Robert Čapek. Za takový přístup by podle něj učitelka zasloužila hodinovou výpověď. Podobně se k přístupu pedagožky staví i další odborníci i rodiče.

Tisíce domácností bez proudu. Bouře Barra udeřila na Irsko, ovlivní i počasí v Česku?

Bouře Barra v úterý zasáhla Britské ostrovy, konkrétně Irsko. Bez elektřiny je tam už 56 tisíc domácností. Do země přinesla vichr o rychlosti více až 130 km/h. Ve středu by pak měla okluzní fronta, která s bouří souvisí, doputovat i nad pevninskou Evropu, ovlivnit tak může okrajově i počasí v Česku. Český hydrometeorologický ústav ale žádná varování zatím nevydal. Vliv bouře by tak neměl být nijak extrémní.

Chlapec, který zemřel s covidem, měl i další onemocnění. Co o tragickém případu víme?

Chlapec, který v Ostravě zemřel s covidem, by za pár dní oslavil třetí narozeniny. Podle informací CNN Prima NEWS měl další chronické onemocnění, patřil tak do rizikové skupiny. Takovým pacientům lze pro zmírnění nemoci podávat monoklonální protilátky, ovšem až od 12 let, dodal Zdeněk Zíma z Odborné společnosti praktických dětských lékařů.

reklama

Domácí zpravodajství

reklama