Boží dopuštění v Krnově: Povodeň opět vyplenila klášter. Nezlomí mě to, dušuje se otec Bogdan

Ještě ve čtvrtek se šel 70letý Bogdan Sikora, dříve lékař a nyní otec představený krnovského kláštera, podívat na řeku Opavu. Zdála se mu krotká, neškodně si šplouchala, klokotala a předla ve svém spodním korytu. V sobotu už mu ale nad rozzlobeně prskajícím a stoupajícím tokem bylo na stejném místě jasné, že bude zle. Neuklidnil ho ani soused, který bohorovně tvrdil: „Povodně? Ale prosím vás, tomu nevěřím, nic nebude…“

Bylo.

Věru, že bylo.

Protože to františkán Bogdan předem tušil, celé sobotní odpoledne spolu s bratrem Václavem vynášeli z přízemí kláštera, co jim do ruky přišlo. Než šli v prvním patře celí sedření spát, odvedli k sobě do bezpečí i psa.

Dál? Děj se vůle boží.

ČTĚTE TAKÉ: Zkáza ponorky Titan: V případu jsou stále nezodpovězené otázky kolem materiálu i certifikace

Byly čtyři hodiny, nejhlubší noc, když si Bogdan uvědomil, že hafanovi dole nechal žrádlo. V pyžamu sešel do přízemí a poslední krok už byl do mokra – vody po kotníky. Pořád to ještě šlo. Jakmile si ale hodinu poté vzpomněl, že by zezdola mohl přinést i plynovou bombu, už se pro ni nedostal – teď už by byl promáčený až nad koleny.

„Šlo to najednou hrozně rychle,“ popisuje s odstupem pár dnů pro CNN Prima NEWS. „Voda nakonec vystoupala až do výšky 1,7 metru, kulminovalo to někdy kolem nedělního poledne. Živel naplno ukazoval, jak ohromnou má sílu. Nám nezbývalo nic jiného, než se modlit a čekat. Když jsme se dívali z oken kláštera, na jedné straně baráku pod námi tekl nesmírně obrovský proud, na druhé také. Připadali jsme si jak na ostrově, kolem něhož se dějí neuvěřitelné věci.“

Voda v krnovském klášteře nakonec opadla až v pondělí ráno.

Teprve tehdy naplno vyhřezla ohromující spoušť.

Všude tlustá vrstva mazlavého bahna, harampádí, nepořádek. Poničené knihy, oltářní plátna a ornáty, na které se při sobotním vynášení pozapomnělo. Dechberoucí zkáza.

V přilehlém kostele Narození Panny Marie se přes sebe válely vyvrácené a zpřeházené obrovské stokilové lavice, živel si jak s pírkem pohrál nejen s lehkými polstrovanými židlemi, ale i s bočním oltářem a sochou svatého Josefa, vysadil jak dlažbu, tak masivní náhrobní kámen z hrobky. Děsivá přírodní síla ohnula železnou bránu, vybourala zděnou zeď, do země se pyšně podepsala jámou patnáct metrů dlouhou a 1,5 metru hlubokou.

„Armageddon. Sodoma Gomorra,“ glosoval to páter Jan Randa z Horního Benešova, který do Krnova spěchal, co to jen šlo.

Za svými přáteli se přes bahnem a kalamitou zanesené silnice dostal až v pondělí dopoledne, Bogdan a Václav mu v prvním patře rozlehlé prastaré stavby připadali jako zapomenutí trosečníci. Bogdanovi hned po přivítání podal přivezenou čelovku a rukavice, rychle se pustili do práce. Odklidili hromady nánosů od proudem vyražených dveří, aby se daly zavřít. Omývali uskladněné obrazy křížové cesty, aby na nich nezaschlo bahno. Místo nářků dřeli až do noci, dokud jim zbývaly síly.

Na sebelítost nebyl čas.

Nic takového ostatně ani Bogdan nemá v povaze.

To je mi jasné hned, jak se ho odstupem pár dnů na tu hrůzu ptám. Pevným hlasem mi totiž říká: „Tohle mě nezlomí. Tohle ještě ne. Něčemu jinému se to třeba někdy podaří, tomuhle ale ne.“

Bahno jak lepidlo

Přitom důvody k zoufání by se našly. A nejen proto, že uklízení té bezútěšné pohromy nebere konce. Že v Krnově ještě tři týdny nepůjde elektřina, že lidem kolikrát nezbylo skoro nic. Že od smutku často utíkají pouze k vzteku a pak zase nazpátek. Že si v tom připadají sami.

Taky proto, že vědí: co se stalo letos, může přijít znovu.

Vždyť ani letos to nebylo poprvé.

Samotný krnovský klášter byl povodněmi zdevastován už v roce 1997. Je to jen šest let, co byl konečně se vším všudy opraven a vypulírován.

„Trvalo nám dvanáct let, než jsme to dali nějak dohromady. Byla za tím velká práce. A teď se může začít znova,“ smutní otec Jozef Goryl, který tady byl představeným před Bogdanem.

Voda před sedmadvaceti lety dosáhla o zhruba 30 centimetrů níž, zato přinesla ještě více bahna. Bůh suď, co je horší; teď měla zase větší proud, ze zahrad a dvorů rvala kusy zeminy jak chřtán nenasytné obludy.

„Po povodních z roku 1997 kostel paradoxně zkrásněl,“ vzpomíná Randa. „Tehdy to zničilo staré lavice, takže se pořídily nové, dubové. Interiér se dal krásně do pořádku, památkáři odkryli pozdně barokní fresky ze života Panny Marie, které byly do té doby přemalované. Z původně zašedlého kostela se stal jeden z nejkrásnějších v diecézi, ne-li na Moravě. Doufám, že podobně se kostel povede uvést do původní krásy i tentokrát.“

Hodně toho naštěstí přečkalo i poslední pohromu. Na cenné fresky voda nedosáhla, i jejich sokly vydržely; díky voděodolnému nátěru je vlastně stačilo jen umýt. Opraví se snad jak socha světce, tak vyrvaný boční oltář. A – chcete-li v té hrůze i anekdotu – přežilo dokonce též maso uskladněné v obřích mrazácích, které v nejhorších chvílích jen poskakovaly po hřbetech dovádějící vodní masy; drtivá většina obsahu nebyla kontaminována, takže se z něj ve středu navařil gulášek.

Síla z něj byla potřeba. Už jen pro ty nekonečné haldy a haldy vynášeného bahna.

„Je jak lepidlo. Vezmete ho na lopatu a už ho z ní nemůžete dostat,“ popisuje Bogdan. „No, čeká nás ještě obrovský kus práce. Povleče se to alespoň rok. Než budeme moci nějak fungovat, uplynou minimálně dva, tři týdny.“

Přiznává, že sám s bratrem Václavem by to nezvládli. Tím spíš, že se jeho věrný pomocník pohybuje jen o berlích a už sobotní zachraňování všeho možného před stoletou vodou jej hodně zmohlo. I proto jejich přítel páter Randa už v pondělí rozesílal do všech směrů prosbu o pomoc: Krnov potřebuje dobrovolníky na úklid. Lopaty, lopatky, kýble, košťata, gumové rukavice a jídlo s sebou!

„Uvítáme každou ruku navíc,“ připouští Bogdan.

Podle okamžité odezvy z celé republiky vidí, že sami na to snad nebudou. Hned druhý den po Randově výzvě dorazilo patnáct pomocníků z Ludgeřovic, přijeli františkáni z Polska, jiní neznámí lidé posílají peníze, techniku, elektrocentrály, k zasypání vodou vymleté díry na zahradě se hodil i poskytnutý bagr. Své služby nabízí kdekdo, dokonce o sobě dali vědět i skauti z daleké Prahy.

„Proto nepropadám beznaději,“ tvrdí otec Goryl. „Ve skutečnosti to celé může být velká příležitost ukázat lidskou solidaritu. Tedy návyky, které bychom si všichni měli přinášet už ze svých rodin.“

Smích desperáta

Do postiženého Krnova zamířil ve středu nejen on, ale třeba i prezident Petr Pavel. Hlava státu zde vedle dalších obyvatel krátce promluvila i s Bogdanem Sikorou. A představený zdejšího kláštera na ni musela udělat dojem – otec Bogdan totiž působí v nelehkých časech jak zjevení. Je plný naděje, optimismu, rád a často se směje.

Dokonce i teď.

„On je to trochu smích desperáta,“ přiznává. „Když nemůžete dělat nic jiného, tak se aspoň zasmějete… Ale jistě – samozřejmě v sobě mám smíšené pocity. Na jedné straně je ve mně i ta hrůza, obrovská bolest. Na druhé straně mi však dělá moc dobře, když vidím, kolik neznámých lidí má vůli se pro nás obětovat, pomoci. Na to jen zíráme.“

A stejně mi to nedá.

Než se rozloučím, zeptám se otce představeného ještě na jednu přetěžkou otázku. Na tu, která se v klášteře poničeném vyšší mocí přímo nabízí: Otče, neptáte se sám sebe, jak může Bůh něco takového dopustit?

Bogdan Sikora nad odpovědí ani moc dlouho nepřemýšlí.

„Všechno se děje buď z Boží vůle, nebo z Božího dopuštění. Takže Pán Bůh to dopustil, a my to prostě musíme přijmout. Určitě v tom má nějaký záměr. Pokud v něj důvěřujeme, může z toho vzejít větší dobro. Nebojte, není všem dnům konec.“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Kupka: Strojvedoucí Českých drah nadýchal 1,96 promile. Srážku vlaků v Praze ale nezavinil