Trenér hokejových hrdinek: Ženy to u nás nemají lehké. V Pekingu chceme i inspirovat

Už v 15 letech emigroval do Německa a coby čerstvý dvacátník začal trénovat. Napřed děti, ale postupně se prokousal do zámoří, kde dokonce v pozici dovednostního kouče dohlížel na jednu z největších hvězd NHL Sidneyho Crosbyho.

Zahraničí se dnes 53letý Pacina nabažil dostatečně, před dvěma lety plánoval návrat domů, možná by se i vzdal hokeje kompletně a věnoval se jiným věcem. Nicméně přišla nabídka, která se podle jeho slov nedala odmítnout. Jelikož se v Severní Americe z velké části věnoval i koučování žen, dostal možnost vést dámy v českém národním týmu.

Toho, že ji využil, rozhodně – a zvlášť teď – nelituje. Po nadmíru vydařené olympijské kvalifikaci v Chomutově vyrazí se svými „holkami“ do Pekingu.

Můžeme začít tím, že mi řeknete, čím je současná ženská reprezentace tak výjimečná, že dosáhla na historický postup na olympiádu?
Je to velice uvědomělý tým velmi vyspělých a mentálně silných žen, které došly k tomu, že síla je v nich a nic jim –⁠ kromě jich samých –⁠ nestojí v cestě k úspěchu. Toto uvědomění holky neuvěřitelně posunulo. Už věděly, jak výjimečně dobré a talentované jsou. Jde o kombinaci faktu, že vyrůstaly v České republice, kde mohly hrát proti klukům a s nimi, a toho, že pak odešly pryč a nabraly zkušenosti v USA, Kanadě, Švédsku, Finsku nebo Rusku. Zažily spoustu životních lekcí – není jednoduché být žena a hrát hokej. Potkávají se často s kritikou, nepochopením a nepodporou, nejen tady, ale i v zahraničí. To všechno jim dodalo mentální sílu a odolnost.

Některé věci se mají stát. Není náhodou, že se tento tým sešel, kdo se do něj dostal, jak to všechno proběhlo. Takže je v tom namočený i osud. Má to nějaký svůj smysl a řád, aniž bychom věděli jaký.

I když jste u týmu v předchozích olympijských cyklech nebyl, dokážete říct, co bylo dříve jinak, že to nevycházelo?
Nedokážu posoudit. Jak říkáte, vůbec jsem tu nebyl, ale ani jsem holky neviděl hrát. Žil jsem v Kanadě a nerad bych to hodnotil. Měli by to posoudit lidé, kteří u toho byli, nebo samy holky, které hrály. Nebylo by to férové.

Být konkurenceschopný je daleko těžší než dříve

Každopádně když jste k reprezentaci na jaře 2020 přišel, cíl byl jasný: dostat se na olympiádu. Cítil jste velký tlak?
Musím přiznat, že ano. Byl to obrovský balvan. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že musím poskládat co nejlepší realizační tým. Sám jsem to totiž dokázat nemohl. Celkem nás nakonec bylo 13 a je nutné podotknout, že realizační tým začal fungovat fantasticky, čím dál tím lépe. Ale jak jsem řekl, pak to bylo o holkách, které si uvědomily, že to nejdůležitější je na nich. Věděly, že je připravíme nejlépe, jak můžeme, dáme jim taktiku, filozofii, kondici, mentální nastavení. Ale nakonec jde o jejich výkon na ledě. Převzaly zodpovědnost, což je nejdůležitější klíč k úspěchu. Většině holek – možná všem – se to povedlo.

Vnímáte, že to momentálně není jen záležitost „áčka“, ale celého českého ženského hokeje? Že se nachází v progresu a účast na olympiádě bude samozřejmostí, ne výjimečnou událostí?
Jsme malá země a žen, které hrají hokej, je velice málo. Nemáme takový výběr jako Finsko, s Kanadou nebo USA se to vůbec nedá srovnat. S jakýmikoliv předsevzetími musí být člověk opatrný. U nás se proto musí s mladými hokejistkami pracovat výjimečně dobře. Musíme mít fantastické trenéry uznávající nejnovější trendy. Zároveň se nesmí zapomínat na dobrou starou českou školu. Je to opravdu zodpovědná práce.

Nicméně věřím, že nás tento úspěch bude inspirovat a dávat nám energii do budoucna. Snad nás holky a trenéři, co nás nahradí, budou následovat. Ale není to automatické. Je to patrné v chlapském hokeji – dlouhé roky jsme měli velké úspěchy a vidíte, co se děje teď. Jiné malé hokejové země jako Německo, Dánsko a další pracují výborně. U žen je to i Japonsko. Být konkurenceschopný je daleko těžší než v minulosti.

Nemáme takový výběr jako Finsko, s Kanadou nebo USA se to vůbec nedá srovnat. S jakýmikoliv předsevzetími musí být člověk opatrný a obezřetný. U nás se proto musí s mladými hokejistkami pracovat výjimečně dobře.

V Pekingu vás ve skupině čeká Švédsko, Japonsko, Dánsko a Čína. Kopírují tyto týmy výkonnostně mužské týmy s tím, že tedy budou Číňanky o „parník“ nejhorší?
Číňanky jsou na tom daleko lépe než muži. Podle mě jsou na úrovni Dánek nebo Norek, které jsme potkaly v kvalifikaci. Budou hodně organizované, disciplinované, dobře koučované. Nečeká nás s nimi jednoduchý zápas. Švédky patří historicky k nejlepším týmům na světě, sice teď spadly z A skupiny, ale pořád jsou dobré. Bude to těžký zápas, což platí i pro souboj s Dánskem. S Japonskem jsme na nedávném mistrovství jednou vyhráli a podruhé prohráli. Jdeme do turnaje s tím, že každé utkání bude těžké.

Třeba díky nám budou ženy dělat, co vždy chtěly

Co pro vás osobně znamená kvalifikování se na olympiádu kromě splnění cíle? Je to i určité poselství?
Vždy říkám, že dobrý trenér se pozná podle toho, že jednou vůbec nebude potřebný. Přál bych si, abychom zanechali ženský hokej ve světovém stavu. Že budeme na špičce, budou tu nové manažerky, nové trenérky a kvalitní program, díky kterému budeme moct pořád bojovat o medaile. To je moje poslání. Nechci to dělat do konce života. Mám dlouholeté zkušenosti s kanadským ženským hokejem a z NHL. A ty chci předat všem koučům, koučkám, všem hráčkám, pokud mají zájem.

Trochu odbočím. Dušan Andrašovský, bývalý výborný extraligový hráč a reprezentant Slovenska, je dneska hlavním trenérem reprezentace do 18 let. Pro mě znamená strašně moc, že i takoví kluci, dlouholetí profesionální hráči, mají zájem trénovat ženy. Je to pro nás vysvědčení, že jsme za rok a půl posunuli ženský hokej zase o něco dál. Tím nechci říct, že jsme ho dostali ve špatném stavu. To vůbec ne, protože moji předchůdci začínali úplně od nuly a já už pak přišel k týmu, v němž byla spousta fantastických hráček. Jen jsme je pak posunuli zase o něco dál.

Vítáte olympiádu i z toho pohledu, že je to událost, kterou sledují v tuzemsku takřka všichni, tedy i lidé, kteří doposud ženský hokejový zápas nikdy neviděli? Tím pádem může Peking posloužit jako skvělý popularizační nástroj…
Určitě. Olympiáda je vždy inspirativní záležitost i pro jiné národy. Viděli jsme to například v Norsku v Lillehammeru. Hry v roce 1994 inspirovaly tamní sportovní hnutí a rázem šly nahoru sporty, které do té doby nebyly populární. Vidím to tedy úplně stejně a věřím, že nás budou sledovat i lidé, kteří zatím ženský hokej neviděli. Nemusíme inspirovat děvčata jen k hokeji, ale také k jiným sportům. Třeba to popostrčí i starší ženy k tomu, aby začaly dělat sport nebo práci, kterou vždy chtěly. Inspirace může přijít v mnoha podobách.

Každému trenérovi bych doporučil koučovat ženy

Na začátku jste říkal, že ženy v hokeji často narážejí na nepochopení. Vy osobně tedy pravidelně narážíte na despekt vůči ženskému hokeji typu „vždyť to je sport pro chlapy“?
Podívejte se, určitě to tu hlavně dříve bylo. Stejně tak ale třeba v Kanadě – zažil jsem to před 25 lety v zámoří. Nejde o nic nového, dá se to i pochopit. Je na ženách, aby udělaly svůj hokej atraktivním, měly skvělé dovednosti. Aby na ně lidé chodili, protože jde o hezký sport. Nemělo by se na něco chodit, protože to je ženské, nebo naopak mužské. Žena může být krásná, ale zároveň agresivní. Nebo jemná, na druhou stranu tvůrčí. Nic se s ničím nevylučuje. Proč by žena nemohla hrát rychlý agresivní sport, v němž se bojuje o puk, když může hrát fotbal, volejbal nebo házenou? Jako chlapi také máme něhu, přitom hrajeme agresivní sport. A když ženy hrají hokej, neznamená to, že musí být hrubé. Je to o osvětě a pochopení.

Tímto se snažíte přesvědčit případné kritiky?
Ne, já se nesnažím nikoho přesvědčovat. Zkrátka se snažíme nalákat lidi tím, jak hrajeme. Ať lidé projeví zájem sami, případně je něco inspiruje. Ale od přesvědčování tu vůbec nejsem. Nikdy. Nezajímá mě to. Není to něco, co bych bral jako životní cíl.

Proč by žena nemohla hrát rychlý agresivní sport, v němž se bojuje o puk, když může hrát fotbal, volejbal nebo házenou? Jako chlapi také máme něhu, přitom hrajeme agresivní sport. A když ženy hrají hokej, neznamená to, že musí být hrubé. Je to o osvětě a pochopení.

Jaké to pro vás každopádně bylo poprvé přejít k ženskému hokeji? Vyžadovalo to – případně jaké – změny v přístupu?
Kolem roku 1999 jsem spolupracoval s kanadským národním týmem chlapů a jeden z trenérů působil ve Středisku vrcholového sportu pro ženy, kam mě jednou pozval. Pro mě to nebyl vůbec žádný problém. Absolutně žádná změna v přístupu. Chápal jsem, že ženy chtěly, abych vysvětloval věci opravdu do detailu, proč se mají dělat přesně tak. Ale to pomohlo hlavně mně, naučil jsem se být lepší v komunikaci. Doporučoval bych to každému trenérovi, aby chvíli dělal v ženském sportu, protože pak lépe vysvětlíte souvislosti, kontext. To potřebuje každý kouč.

Crosby také procházel podobným procesem jako holky

Jak to bylo konkrétně s nabídkou na trénování ženského hokejového týmu? Byl jste za ni rád i proto, že jste se mohl po dlouhé době vrátit domů do České republiky?
Už před nabídkou jsem byl rozhodnutý, že se vrátím. Chtěl jsem – řekněme – poslední třetinu života strávit doma v Praze. Ani jsem vlastně už nepočítal s tím, že budu pracovat v hokeji. Nějaké jiné nabídky byly, ale když vám zavolají, že můžete mít práci u národního týmu, neodmítá se to. Bylo to pro mě překvapení, nemusel jsem přemýšlet dlouho a okamžitě nabídku odsouhlasil.

Ptají se vás občas holky v reprezentaci na to, jaké bylo koučovat Sidneyho Crosbyho, Jevgenije Malkina a další hvězdy NHL, se kterými jste se potkal, když jste byl dovednostní trenér?
Ani ne, i když někdy na to přijde řeč. Každý hráč nebo hráčka se musí naučit hrát zodpovědně, musí se naučit střídat brzo, dělat vše pro tým a uvědomovat si, že je důležité, jak působí na ostatní. O tom jsme hodně mluvili. A já dávám za příklad Crosbyho, Malkina a další, kteří procházeli podobným procesem jako naše holky. Nestačí být fantastická hráčka z individuálního pohledu a být hvězdou v klubu. Za národní tým se musí hrát jinak. Chvíli trvá, než se to naučíte. Ale že by se holky konkrétně vyptávaly na tyto hokejové osobnosti, to ne.

Když se ohlédnete, co pro vás znamená možnost pracovat v organizacích NHL – New Yorku Rangers, Floridě Panthers, Montrealu Canadiens a Pittsburgu Penguins?
Když se za tím ohlédnu, cítím se výjimečně požehnaný osudem. Vždy jsem narazil na úžasné lidi, kteří mi neuvěřitelně pomohli. Podporovali mě, přáli mi, kryli mi záda. Takové vedle sebe potřebujete. Tom Renney, který je teď prezidentem asociace Hockey Canada, mi dal šanci v New Yorku Rangers ještě ve chvíli, kdy jsem byl dost mladý, poměrně nezkušený. Asi jsem byl talentovaný v oblasti dovedností, čemuž se věnovalo málo trenérů. Tehdy nebylo zvykem, že by se na post dovednostního kouče někdo obsazoval. Zkrátka jsem narazil na lidi, kteří smýšleli jako já. Ne každý to tak má. A uvědomuju si, že toho požehnání jsem měl v životě opravdu hodně.

Spoustu lidí nám nepřeje

Asi by bylo nemístné porovnávat mužské kolektivy, ve kterých jste byl, a současnou ženskou reprezentaci z hlediska kvality. Ale jak si tento národní tým stojí z hlediska nasazení, profesionality a určité týmové jednotnosti oproti mužstvům, ve kterých jste byl dříve?
To je dobrá otázka. Nejlépe to bylo vidět asi v závěrečném zápase kvalifikace s Maďarkami (5:1). Podle papírových předpokladů se může náš výkon podceňovat. Každý si řekne: „No jo, to byly Maďarky, museli jsme to vyhrát. Byla to povinnost.“ Tak to nevidím. Podle mě to byl jeden z nejtěžších zápasů, který kdy holky hrály. Maďarky se neuvěřitelně posunuly, hrály doma před rodiči, známými, s vidinou olympiády… A nesmíte zapomenout, že nám spousta lidí nepřeje. Za takových okolností se hraje velmi těžko a jen málokdo si uvědomuje, jak náročné to bylo. Potěšilo mě, že mi jeden olympijský vítěz a mistr světa napsal krásnou SMS, jak holky hrály nádherný hokej. A zároveň nebyly nesvázané očekáváním, naopak byly ideálně nabuzené. Hodně pro mě znamenalo, že tento člověk pochopil tíhu okamžiku. Tohoto výkonu si vážím ze všech nejvíc za celou moji kariéru.

Když se za tím ohlédnu, cítím se výjimečně požehnaný osudem. Vždy jsem narazil na úžasné lidi, kteří mi neuvěřitelně pomohli. Podporovali mě, přáli mi, kryli mi záda. Takové vedle sebe potřebujete.

Říkáte, že vám spoustu lidí nepřeje?
Nikoho nechci jmenovat. Ale než jsme se dostali tam, kam jsme se dostali, muselo padnout spoustu těžkých rozhodnutí. Ne všichni lidé z původního realizačního týmu u nás jsou, stejně jako některé hráčky. Neříkám, že s nimi bylo něco špatně. Ani netvrdím, že jsou to ti nepřející. Nicméně jsem si vědom, že ne všichni jsou z toho šťastní, tak to prostě na světě chodí. A holky si to také uvědomují.

Jaké máte ambice pro hry v Pekingu? Po kvalifikaci jste říkal, jak se tým od srpnového mistrovství světa neuvěřitelně posunul, dá se čekat útok na nejvyšší příčky?
Opravdu se soustředíme na dennodenní proces a o těchto věcech vůbec nemluvíme. Řešíme, v čem se chceme posunout. Ten posun už byl opravdu velký, ale na to, abychom hráli o medaile, je třeba dalšího monumentálního posunu. Holky jsou toho schopny. Jestli tomu tak bude, ukáže realita v Pekingu. Musí se sejít spoustu věcí, aby to vyšlo – aby se nám vyhnula zranění, aby holky byly v pohodě, aby si věřily a sáhly do hloubky své duše. Je to velmi složité, když si vezmete, že v srpnu bylo mistrovství světa, teď v listopadu kvalifikace a v únoru nás čeká olympiáda. To jsou tři vrcholy během půl roku, což je velice náročné pro každého sportovce. Řekl bych, že duševně a mentálně byla kvalifikace ještě těžší než mistrovství světa. Proto musíme být realističtí a soustředit se na každý zápas zvlášť. A uvidíme.