V železárnách se cítím bezpečněji, říká industriální fotograf. Popsal, jak vypadá Azovstal

Industriální fotograf Viktor Mácha.

Rozhovor s industriálním fotografem

Industriální fotograf Viktor Mácha železárnám, ocelárnám a hutím propadl ve dvanácti letech. Kvůli snímkům často cestuje, v roce 2016 jeho kroky zamířily i do mariupolského Azovstalu, který je nyní poslední baštou ukrajinského odporu v přístavním městě. O své cestě promluvil v pořadu Nový den.

Fotografů, kteří by se zaměřovali ryze na industriální budovy, ubývá. „Byli jsme jediní tři na celém světě, známe se. Jeden však již odešel do důchodu a druhý, Američan, už takříkajíc dofotívává,“ přiblížil Mácha. Zachycování průmyslových objektů je jeho vášní.

„Rodiče a generace jejich rodin byly spojeny s průmyslem. Nikdy to u nás nebylo špatné slovo. Jednou jsme jeli na dovolenou do Beskyd, když otec jel přes Třinec. Potřeboval zastavit, jenže odstavil auto tak, že jsem přes řeku viděl na vysokou konstrukci pece číslo šest. Kochal jsem se a byl ohromen. Od té doby, kdy mi bylo asi dvanáct let, nesměly hutě v mém životě chybět,“ přiblížil.

Aby skrze hledáček zahlédl nejrůznější železárny a ocelárny, musí hodně cestovat. Proto zamířil i na Ukrajinu, konkrétně do Mariupolu. „Byl jsem tam dvakrát. Poprvé v roce 2012 před válkou, následně v roce 2016, kdy jsem dostal povolení pro návštěvu Azovstalu. Nejedná se o jedinou huť, která ve městě je. Železárny jsem navštívil v rámci projektu, který systematicky dokumentuje těžký průmysl napříč světem,“ vysvětlil.

A jak současná poslední bašta odporu v přístavním městě vypadá? „Železárna pojme 30 až 40 tisíc dělníků, tomu odpovídá i velikost CO krytů, v nichž se nyní Ukrajinci ukrývají. Já jsem je však nenavštívil, zajímaly mě vysoké pece ocelárny,“ uvedl.

Nebezpečí jako riziko povolání

Že je focení industriálních objektů nebezpečné, ilustroval Mácha v pořadu Nový den na konkrétním příkladu. „Při focení v Rusku, zhruba 300 kilometrů od Moskvy, jsem byl natolik okouzlen, že jsem zakopl a spadl do žlabu. Následně jsem skončil v sovětské nemocnici v Tule. Roztržené a popálené zápěstí mi sešívala ruská sestřička s cigaretkou v koutku. Je to něco, co mohu vyprávět vnoučatům,“ popisoval.

Přesto se prý při focení nebojí. „Naopak. Jezdím do železáren, kde se cítím v bezpečí, a naopak okolní svět je ten nebezpečný,“ řekl. Prozradil i to, jak náročné je dostat se do hutí. „Například v Rusku stačí e-mail v ruštině a jste uvnitř. Naopak v Rakousku nebo Švýcarsku se jedná o roky domlouvání,“ uzavřel.

Tagy: