Oko mi viselo ven z důlku. Z bojů znetvoření Ukrajinci mají jedinou naději, pomoc je složitá

Boj proti ruským okupantům je sice nepřipravil o život, vzal jim však tvář, se kterou se narodili. Ukrajinští vojáci poznamenaní těžkými zraněními hlavy teď mají jedinou naději: pomoc špičkových plastických chirurgů z USA a Kanady. I pro vyhlášené experty je to však kolikrát přetěžký úkol, popisuje v reportáži stanice CNN.

Když uvidíte Romana Bělinského zezadu, hned podle maskáčů poznáte, že je voják. Jakmile se otočí a spatříte jej i čelně, trkne vás ještě něco: Že to zeleno-hnědé oblečení nenosí na parádu. Že zatraceně zblízka poznal, co je válka.

ČTĚTE TAKÉ: Český raketomet „Upír“ vyrazil v noci na lov, pochvalují si Ukrajinci

Tvář 42letého muže z Ivanofrankivska krutě poznamenal střet s ruským nepřítelem. Je nejen posmutnělá, hlavně taky zjizvená, nesymetrická. Schází v ní jedno oko.

„Došlo k tomu loni v květnu, když jsme bránili Huljajpole,“ vysvětluje pro CNN. „Rusové nás tenkrát zasypali vším, co měli po ruce. Jak nás začali ostřelovat, tak tak, že jsme vykopali alespoň provizorní zákopy. Tanky na nás útočily zleva i zprava. Náš zákop schytal dva přímé zásahy.“

Co bylo dál? Romanovi se při vyprávění trochu zadrhává hlas. „Vlastně ani pořádně nevím, jak jsem přežil. Oko mi viselo ven z důlku, měl jsem otřes mozku. Celý obličej jsem měl zalitý krví, plíce mi propíchla střepina,“ popisuje.

Život mu zachránili polní lékaři na místě, následovaly ovšem další měsíce plné bolesti, pochyb a zoufalství. Odborníci se Bělinskému pokouší spravit lebku a tvář alespoň do takové podoby, která by přinejmenším připomínala, kým byl tenhle muž ještě před rokem.

Pořád to ještě není ono. A upřímně – asi nikdy tak úplně ani nebude. Když ho chce matka Lesja před štábem CNN utěšit, v rozpacích její obejmutí odmítne. Byl sice zproštěn další vojenské služby, pořád je to ovšem chlap jak hora. Soldát. Však má uniformu na sobě i teď doma v kuchyni, před novinářskou návštěvou.

„Abys věděl, jsem na tebe obrovsky hrdá, protože ses nikde neschovával,“ domlouvá mu matka. „S takovou náturou se člověk musí narodit. Kdyby nebylo chlapců, jako je Roman, Rusové by nás zlikvidovali.“

Kůže místo oka

Ukrajina má sice spoustu vlastních špičkových lékařů, v krizových časech se však hodí jakákoli další pomoc zvenčí. Proto srdečně přivítala, když do válkou ztrápené krajiny přicestoval medicínský tým nadace Face the Future původem z USA a Kanady.

Renomovaní experti jsou vyhledávaní třeba právě pro to, co je teď zásadní i pro Romana Bělinského. Dokáží zázraky v oblasti plastické chirurgie tváře. „Na Ukrajině se potýkáme se zraněními po výbuších třaskavin. Jsou to víceúrovňová poranění měkkých tkání a kostí, všech okolních orgánových struktur,“ říká šéf mise Anthony Brissett.

Zatímco některé zákroky zahraničních odborníků přinesou pacientům okamžitý efekt, u jiných jde o dlouhodobý proces. To je i případ Bělinského, kterého podle Brissetta čeká ještě několik operací, pět až deset let další nutné péče.

Jednoduché to nebude ani pro sedmadvacetiletého Dimu, který v ivanofrankivském špitálu nervózně poposedává na lavičce před ordinací. Jeho konvoj před časem najel na minu, výbuch mladému vojákovi roztrhl levou polovinu tváře.

I jemu chybí oko. Má místo něj našitou kůži.

„Doktore, zvládnete mi udělat nová oční víčka?“ ptá se amerického specialisty Raymonda Cho plaše.

Jen co si vyhlášený fachman v bílém plášti vyslechne překlad z ukrajinštiny, jeho tvář se zachmuří.

„Můžu udělat otvor, který vypadá jako oko. Vložit do něj skleněný implantát. Nikdy to ale nebude vypadat jako normální oko. A ani námi udělaná víčka nikdy nebudou jako běžná víčka,“ odpovídá Cho.

Dima jen zdrceně přikývne; asi to čekal.

„Tohle jsou těžké chvíle,“ popisuje Raymond Cho chvíli poté, když už je Dima pryč. „Dostávám se tady k možná vůbec nejnáročnějším případům, které jsem za svou kariéru řešil. I sám sobě si často musím opakovat, že zkrátka dělám vše, co je v mých silách. A doufat, že to pacient pochopí.“

Cho pracoval přes 20 let jako lékař US Army. Odbyl si misi v Iráku. Patří k machrům mnoha různých medicínských oborů, které dal pro Ukrajinu dohromady Kanaďan Peter Adamson, zakladatel nadace Face the Future. Jeho tým poskytuje postižené zemi konzultace, radí při videohovorech přes půlku světa, někdy ale i přímo provádí komplikované operace.

„Není to pro každého. Primadony tu nepotřebujeme,“ vysvětluje Adamson.

Plno bezesných nocí

Bělinskij míří i se svou návštěvou ze CNN za lékařem, jehož by za primadonu jistě nikdo neoznačil. S Johnem Frodelem si potřásá rukou jako se starým známým. Specialista z Ithaky ve státě New York přicestoval na Ukrajinu za poslední rok už potřetí, 42letý Roman patří k jeho dlouhodobým pacientům.

„Pokusíme se vaše oko zvednout, aby bylo symetričtější s tím druhým. Souhlasíte?“ poptává se ho.

Bělinskij krčí rameny, co jiného mu taky zbývá. Ti dva se spolu s pomocí tlumočníka ještě chvíli baví, pak Ukrajinec Frodela samým vděkem pohltí v širokém medvědím objetí.

A není to nepatřičné.

Stejně jako u dalších pacientů je podobný válečný úraz i pro Romana mnohem víc než pouze fyzickým handicapem. Představuje i spoustu psychických útrap. Nepředstavitelných. Trýznivých.

„Lidem jako on musíme pomoci se s jejich problémy vyrovnat,“ tvrdí Adamson.

Než Bělinskij druhý den podstoupí další operaci, novinářům ze CNN ještě přizná, že mnoho nocí vůbec nezamhouří oka. V hlavě se mu neustále opakují všechny bitvy, kterými si prošel. Nejradši by se vrátil do první linie. Je mu ale jasné, že za současného stavu by byl ostatním jen přítěží.

Mnoho lidí z jeho jednotky už nežije.

Upřímně – i proto někdy nedokáže usnout.

„Občas cítím vinu. Vinu, že jsem nezemřel jako oni,“ souká ze sebe.

Tagy: