Ze dne na den změnila život. Přestože vystudovala veterinární školu a živila se jako fotografka, nyní řídí Karin Goláňová kamion a vozí za sebou desítky tun nákladu. Rozhodla se, když vystoupila z kabiny nákladního vozu při návratu ze stopařského závodu po Evropě. Budu řidičkou kamionu, řekla si loni na podzim.
Absolvovala autoškolu, získala profesní oprávnění a nastoupila k dopravci. Řidič jí při návratu ze stopařského závodu po Evropě „vymluvil“ díru do hlavy a přivedl ji na myšlenku řídit kamion. Tři měsíce se zaučovala jako spolujezdkyně, kdy se střídala se zkušenějším kolegou. Po zácviku „dostala“ vlastní soupravu a první cíl – belgický přístav Oostende.
„Od počátku jsem chtěla jezdit sama. Neumím si představit v tak malém prostoru sdílet kabinu na delší dobu ještě s dalším člověkem,“ popsala 31letá řidička pro CNN Prima NEWS.
V kolika letech jste si udělala řidičský průkaz na osobní automobil?
V 18 letech v rámci výuky na střední škole.
Co vás přimělo k tomu udělat si ho i na nákladní auto a mnohatunovou soupravu?
V létě jsem se zúčastnila závodu ve stopování, kdy mě nabral kamioňák Míra, který mi povykládal o tom, co taková práce obnáší. Tak jsem si řekla: ‚A proč ne? Vydělám si, pocestuji, procvičím jazyky a nabydu nové zkušenosti‘. A taky život sám mě přiměl, abych udělala radikální změnu. Všechno mi to dávalo smysl.
S čím jste nejvíce bojovala v autoškole?
S řazením a samozřejmě s couváním. Při řazení jsem neměla ten správný „grif“ a nešlo zařadit. Bolelo mě z toho rameno, jak jsem se tam snažila rychlost „narvat“. Instruktor mi vždy říkal, že jsem zbrklá a nedávám autu prostor.
Zvládla jste zkoušky na první pokus?
Ne, ale nebudu to rozvádět. (smích) Nechci se nad tím rozčilovat.
Jak jste hledala společnost, která by vás jako nezkušenou řidičku zaměstnala? Známí? Doporučení?
Přes onoho kamioňáka Míru. Tvrdil, že dopravce, pro kterého už pracuji, bere i ženy.
Problémy v autoškole? S řazením a couváním. Při řazení jsem neměla ten správný „grif“ a nešlo zařadit. Bolelo mě z toho rameno, jak jsem se tam snažila rychlost „narvat“. Instruktor mi vždy říkal, že jsem zbrklá a nedávám autu prostor.
To vás hned pustili na cesty?
Samozřejmě, že ne. Musela jsem projít tříměsíčním zácvikem, kdy jsem byla přidělena ke zkušenějšímu řidiči, abych vše okoukala a učila se od něj. Ale od počátku jsem chtěla jezdit sama. Neumím si představit v tak malém prostoru sdílet kabinu na delší dobu ještě s dalším člověkem. Nejsem zrovna minimalista, takže i ta naše největší kabina v kamionu mi za chvíli bude malá. Mám v plánu spoustu projektů vyžadující nemálo techniky, spoustu knih, které hodlám přečíst. Dokonce i živou pokojovou kytku tady pěstuji a nějaké to sportovní náčiní vyžaduje prostor.
Bála jste se před vaší první samostatnou jízdou?
Mírná nervozita tam byla, ale já jsem docela velký „salámista“ a pokud nejde o život, tak mi jde dost věcí kolem… První cesta vedla do belgického Oostende. Ale hned vzápětí jsem „vyhrála“ Anglii, což už byl větší oříšek. Nešlo o úplně šťastnou volbu. (smích)
Karin Goláňová (31 let)
Řidička kamionu ve společnosti O.K. Trans Holding, Narodila se v Zábřehu na Moravě, je svobodná a bezdětná.
V Kroměříži vystudovala Střední odbornou školu veterinární. Pracovala jako fotografka.
Na sociální síť Instagram přidává fotografie a videa z cest kamionem.
Hraje český lakros. Jejími dalšími koníčky jsou sport, fotografování, příroda, zvířata a vínečko s kamarády.
Copak?
No samozřejmě jízda vlevo, k tomu problémy s opuštěním EU a příjezd do Británie.
Tři měsíce zácvik, tři měsíce už sama…
Cítím, že už to zvládnu. Jistá si ve všem rozhodně nejsem, ale mám dost rádců, kteří jsou mi k ruce, kdykoliv si vzpomenu. Třeba i v pět hodin ráno bez jakéhokoliv remcání.
Přiznáte, jestli už jste bourala?
Přiznám! Zatím jsem „trefila“ jen boční zrcátko, mám pár odrbaných gum při couvání na vratech a pneumatikám můj styl jízdy taky zrovna neprospívá. Stále se ještě ladím. (smích)
Te není tak špatné. Nic horšího se nestalo?
Jednou jsem zažila nehodu v přímém přenosu. Kolega, který se mnou tehdy během zácviku jel, sice tvrdí, že to moc dramatizuji, ale fakt je ten, že kdyby se mnou nejel, tak jsem v té nehodě byla také. Řidič dodávky přede mnou usínal a můj kolega si toho zkušeně všimnul. Díky němu jsem si držela odstup a ani ne do minuty se ta dodávka srazila s osobákem. Žádný smrťák, prý jen „plechařina“.
Co vozíte a kam? Případně odkud?
Nejčastěji do Vlissingen u moře na jihu Nizozemska. A převážím banány. Docela osud, protože můj pes je takový banán a jmenuje se Chiquita.
Jak se na vás dívá vaše okolí? Jako na exotku?
To také. (smích) Na druhou stranu, být normální bych nechtěla. Někteří mě berou a uznávají. Ale zažila jsem i negativní reakce.
Jednou jsem zažila nehodu v přímém přenosu. Řidič dodávky přede mnou usínal a můj kolega si toho zkušeně všimnul. Díky němu jsem si držela odstup a ani ne do minuty se ta dodávka srazila s osobákem. Žádný smrťák, prý jen „plechařina“.
Cítíte i respekt, nebo snad obdiv, že jste se do takového povolání pustila?
Respektu se mi teď dostává v obrovském množství, a to je můj hlavní motor, který mě žene kupředu. Rodina, kamarádi a známí mi dávají takového uznání, že jsem z toho až v rauši.
Jak je to v zahraničí? Přijímají vás tam na vykládkách a nakládkách lépe? Hůře? Liší se to podle zemí?
Obecně asi lépe, mají porozumění, trpělivost a když nerozumím, tak i opakovaně vysvětlí. Řidiči kolem mi také velmi ochotně pomáhají, navigují a v pár případech i zaparkovali. Nemyslím si, že by se to lišilo, ale stále jsem dost ojedinělá výjimka i v zahraničí. Ženy jsou, ale jezdí většinou s partnery či manželi ve dvojce, ale taky jich moc není.
Co policejní kontroly?
Zatím žádná a doufám, že to tak chvíli zůstane, protože s tachografem si zatím moc nerozumím.
Jde o vaše vysněné zaměstnání? Nebo je to mezistupeň někam jinam?
Spíš mezistupeň. Beru to jako součást své cesty s tím, že uvidím, kam mě život zavane dál.
Dovede si představit, že byste jezdila s kamionem až do důchodu?
Upřímně? Nedovedu. Beru to jako skvělou příležitost k dosažení určitých cílů a důchod není zrovna můj cíl.
Co vám při jízdě nejvíce chybí? Co vás naopak těší?
Pravidelnější režim, více pohybu a Chiquitka. Dostává se mi takového respektu, jako kdybych vyhrála v loterii, získala červený diplom nebo dostala Nobelovku. (smích)
Jak zvládáte zhoršené hygienické podmínky a obtížnější stravovaní?
Vyrostla jsem v aktivní rodině, kde jsme dovolené trávili vždy v přírodě bez „sociálek“ a jiného zázemí. Stejně tak ve skautu a na táborech nebyly jiné podmínky než studená řeka, spacák a ešus. V kamionu to pro mě není vykročení z komfortu, naopak je to spíš přirozenější prostředí. A to spím v peřinách.
Čím si krátíte čas, když stojíte v zácpě na dálnici nebo čekáte na vykládku nebo nakládku?
Nenudím se. Sociální sítě dobře fungují na zabíjení času. V kabině mám velký štos knížek a také antistresové omalovánky. Neustále jím a piju kafe, což pak musím vyběhat. A takhle je to furt dokola, jako u dítěte.
Dostává se mi takového respektu, jako kdybych vyhrála v loterii, získala červený diplom nebo dostala Nobelovku.
Odměňujete se něčím?
Často si dám kapučíno.
Vozíte s sebou jízdní kolo. Kam ho dáváte? A kam na něm jezdíte?
Svoji skládačku Esku dávám do paletového koše, kam se krásně vejde a tak ji mám všude s sebou. Jezdím všude, kam se dá. Třeba tam, kde je buď něco zeleného nebo historicky zajímavého, nebo prostě jen na nákup. Vrcholem dosavadních cest byl bezpochyby anglický Brighton. Z Ashfordu, kde jsem si na hlídaném parkovišti nechala kamion, jsem se na skládačce přesunula na nádraží. Pak jsem si vlakem udělala výlet do Londýna a pak nakonec i krásný slunečný den u moře.
Co musí být ve vaší kabině? Bez čeho byste nikdy nevyjela?
Jídlo, voda, kafe a mobil.
