Rusové už ve válce nic velkého nepředvedou, na jaře jim bude na Ukrajině hodně horko. Vojenští experti to tvrdí i podle zkušeností z bojů o Bachmut, který se Putinovy síly marně snaží dobýt už přes půl roku. Právě tady se prý naplno odhalují všechny nedostatky armády, která se ještě nedávno tak chlubila svou nepřemožitelností.
Vojenský analytik Jiří Vojáček se v neděli ráno místo víkendového lelkování zahleděl do mapy, dal se do rýsování a počítání. Kolem ukrajinského Bachmutu si nejdřív vyznačil místo, kde stála ruská armáda před čtrnácti dny. Pak to, kam se od té doby při své až trojnásobné přesile probila.
Válka na Ukrajině
Ty dvě čáry byly na mapě skoro vedle sebe.
V reálu nanejvýš pár set metrů.
„Rusové jsou pořád na linii řeky Bachmutky, dál se nedostali. Chtějí sklapnout kleště ze severu a jihu, ani to se jim však nedaří. Už několik měsíců nejsou schopni dobýt sedmdesátitisícové město, které sice prakticky srovnali se zemí, nemůžou se ale dostat ani kilometr za něj. To na ně prozrazuje leccos,“ prohlásil pro CNN Prima NEWS. „Celá situace na východní Ukrajině vlastně ukazuje, že si při invazi ukousli větší krajíc, než byli schopni zvládnout,“ dodal.
Až se jednou bude v dějepisech psát o tom, jakým fiaskem pro Putinovy sny skončilo jeho ukrajinské dobrodružství, bude to možná právě Bachmut, kdysi zajímavý snad jen svými solnými doly a jménem po bolševickém předákovi, co bude debakl kremelského šéfa symbolizovat.
ČTĚTE TAKÉ: Každou minutu vám nad hlavou proletí mina
Tady se totiž hodně zřetelně projevilo, kde má ruská armáda své limity.
Že když přijde na věc, její nedostatky jasně přebijí všechno, o co se chtěla opírat.
Nevybuchlá dělostřelecká munice u Bachmutu (16. 3. 2023) Zdroj: profimedia.cz / ČTK
Rusové nedosáhli ničeho
Za něco z toho může sám nejvyšší velitel, který i v souvislosti s Bachmutem prokázal, že nejedná vždy zcela racionálně.
O Bachmut se bojuje už od léta 2022, u něj nebo v blízkém okolí kvůli tomu podle webu exilového listu Moscow Times padlo již něco mezi 10 tisíci až 20 tisíci ruskými vojáky. Člověk nemusí mít zrovna Napoleonovy znalosti, aby pochopil, že tuhle hodnotu město kousek od Doněcka nemá.
Jenže Putin se ho prostě nevzdá.
Tažení na Ukrajinu vyhlašoval ve jménu osvobození takzvané Luhanské a Doněcké republiky. A aby jednou mohl před svými krajany prohlásit celou speciální vojenskou operaci za vítěznou, nutně musí tyhle oblasti – ve 20. letech minulého století některými moskevskými propagandisty zvané srdcem Ruska – získat pod svou kontrolu. Nejde jen o planý sentiment. Byť se totiž jeho podpora napříč národem zdá právě teď ohromná, životně důležité je pro něj to, aby mu zůstali věrní především ruští nacionalisté, pro něž zisk Donbasu představuje klíčový argument, zda je novodobý car úspěšný, či nikoliv.
Obrněnec s ukrajinskými vojáky projíždí nedaleko frontové linie u Bachmutu Zdroj: AP
Proto ta zběsilost.
Proto ta neústupnost.
Ať už to stojí, co to stojí.
Bez ohledu na vojenskou logiku.
„Z takzvané Luhanské a Doněcké republiky dnes Putin drží možná 50 až 60 procent. Na některých místech mu k hranicím těchto republik schází až 100 kilometrů,“ popisuje Vojáček. „To znamená, že Rusové de facto nedosáhli vůbec ničeho z toho, co si předsevzali.“
Někdy přitom jdou neúspěchu sami výrazně naproti. Třeba právě v Bachmutu proti nim stojí i stará armádní pravda, že při boji ve městě je vždy ve výhodě obránce; už jen kvůli lepší znalosti terénu.
„Pokud navíc armáda spoléhá na dělostřelectvo a taktické bombardování v takové míře jako ta ruská, riskuje, že ve zničených troskách vytvoří nové obranné pozice nepřítele,“ napsal na kremelském režimu nezávislý list Moscow Times. „To je lekce, kterou ruská armáda dostává opakovaně v každém dalším konfliktu, zejména v Čečensku. Znovu a znovu na ni přitom zapomíná.“
Alternativou k výše uvedenému je aktivita pěchoty, patřičná iniciativa důstojníků. Jenže v případě ruských ozbrojených sil to funguje jinak, odjakživa se v nich spoléhá na centralizované velení. A to ve spojení s klesající morálkou a propastnou úrovní vybavení právě teď hodně nahrává ukrajinským obráncům.
„Rusům podle všeho skutečně dochází kvalitní zbraně, o které ve velkém přišli v prvních měsících války. Jakmile třeba vzlétne ruské letectvo, není den, aby Ukrajinci nezaznamenali nějaký sestřel. Rusové proto nasazují i nemodernizované stroje z 60. let,“ všímá si Vojáček.
Tank s ukrajinskými vojáky u Bachmutu Zdroj: AP
„Rusové už dvakrát mobilizovali, plus měli dva odvodní ročníky – to je necelých 300 tisíc vojáků. Jenže přestože mají nepopiratelnou početní převahu, stejně ji nejsou schopni uplatnit. Vidím za tím dvě věci. Jednak, že Ukrajinci jsou samozřejmě odhodlanější. A pak: projevuje se pomoc ze Západu. Zejména vyšší stupně ukrajinského vedení mají velmi dobré průzkumné, špionážní informace. Nad Polskem, Pobaltím a Černým mořem létají průzkumná letadla NATO, která jsou schopná radiolokátorem sledovat jednotky na zemi až do vzdálenosti 400 kilometrů.“
Spory s vagnerovci
Samostatnou kapitolou je již zmíněná motivace obou bojujících stran. O té ukrajinské netřeba polemizovat, na ruské straně je diskutabilní.
I to může být za vleklými boji jak u Bachmutu, tak na celé východní Ukrajině.
„Mobilizovaní ruští vojáci bývají obyčejní chlapi od rodin, kteří se na to můžou vykašlat,“ míní Vojáček. „S Ukrajinci jsou mnozí z nich úzce provázaní i rodinně. Kladou si tedy jistě otázku, proč by měli proti Ukrajincům bojovat. Jistě, Putina v Rusku podporuje mnoho desítek procent obyvatel. Kdybyste se ale zeptal, kolik lidí ho podporuje přímo na frontě, vypadalo by to úplně jinak než ve velkých městech, odkud si ty vojáky nebere. I proto Rusové nejsou schopni bojovat tak efektivně jako Ukrajinci.“
Právě v časech bojů o Bachmut navíc do hry vstoupila další významná věc. Spory mezi klasickou ruskou armádou a představiteli takzvaných vagnerovců. Naverbovaní jedinci putují prioritně právě do Prigožinovy žoldnéřské skupiny, často však jde o nedisciplinované kriminálníky, jimž je nějaká válka úplně ukradená.
Ukrajinci u Bachmutu pálí ze samohybné houfnice na ruské pozice. Zdroj: AP
„Putinovi se podařilo vytvořit systém, v němž se překrývají kompetence, takže v konečném důsledku vystupuje jako arbitr moci. Tento systém je sice účinný při udržování jeho postavení v ruské politice, má však i závažné nevýhody. Nejvíce je to patrné právě v případě Vagnerovy skupiny,“ píší Moscow Times.
„Jejich zakladatel Jevgenij Prigožin si uvědomuje, že úspěch organizace mu v Rusku přinese osobní moc. Aby toho dosáhl, změnil dřívější skvěle vycvičené síly na jednotky uplatňující taktiku lidských vln. Jinak řečeno: Pokouší se přebít obranu protivníka kvantitou. Rychlý nárůst velikosti Vagnerovy skupiny však znamená, že potřebuje podstatně více prostředků než v minulosti. A to ji přivádí do přímé konkurence s ruskou armádou.“
Čekání na ukrajinský úder
Došlo to tak daleko, že Prigožin veřejně odsoudil představitele ruské armády. Tvrdil, že nedostatečně zásobují jeho jednotky. Ruské ozbrojené síly to vzhledem k vlastním problémům se zásobováním urazilo.
„Výsledkem tohoto soupeření jsou dvě formálně spojenecké armády, které se rychle snaží dosáhnout úspěchu v bitvě, která vyžaduje trpělivost a přesnost,“ popisují Moscow Times. „Jedna z nich hojně využívá dělostřelectva, druhá životy vojáků. Neúčinnost obou taktik ještě prohlubuje vzájemnou nenávist. Bitva u Bachmutu tedy ve výsledku ztělesňuje špatně naplánovanou Putinovu akci. I kdyby se ruským silám podařilo Bachmut dobýt, ztráty, které utrpěly, a rozpory, které v ozbrojených silách vytvořily, budou nad jejich úsilím viset jako strašidlo po zbytek války.“
Ukrajinské vojenské vozidlo v blízkosti Bachmutu Zdroj: Getty Images
Podobné poučení si z bachmutské lekce vzal i Vojáček.
„Osobně soudím, že od Rusů už na Ukrajině nic výraznějšího zřejmě neuvidíme,“ míní analytik. „Vzhledem k okolnostem se už nedá předpokládat, že bychom se dočkali nějaké jejich další strategické ofenzivy, třeba z Běloruska na Kyjev. Spíš bych řekl, že jsme svědky čekání na to, co na jaře předvedou Ukrajinci. Až dají k dělostřelectvu, mechanizovaným jednotkám a průzkumným systémům dohromady i tanky a letadla dodané ze Západu, bude Rusům na jaře a v létě docela horko.“
