Rozhovor s Čokem o punku
Před 45 lety burácely totalitním Československem první punkové koncerty. Pro Husákův režim, vyznačující se tesilovým bezčasím, soudružskou konformitou, profízlovanou společností a televizními pořady o dechovce, to byl šok. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS na to vzpomíná zpěvák a baskytarista Vilém Čok, který byl v kapele Zikkurat jedním z prvních českých pankáčů.
Byl to na přelomu let 1978 a 1979 velký randál, když do normalizačního Československa vtrhnul punk?
Byl to parádní randál! Přestože zpětně musím uznat, že to začalo vlastně docela nenápadně. K punku jsme se dostávali postupně, hlavně prostřednictvím černých burz. Tam jsme objevili pěkně našláplý styl, který byl pro nás úplně nový. Hned nás to chytlo, zkoušeli jsme ho ve zdejších podmínkách rozvíjet. Pojmout ho po svém.
ČTĚTE TAKÉ: Západní hvězdy v české totalitě. Armstrong rozklepal Gotta, Cash v Praze lhal o drogách
Na konci 70. let mohl mít člověk problém už jen kvůli dlouhým vlasům. Jak těžké to měli pankáči?
Hele, to byl vlastně neuvěřitelný paradox. Punk, který se z Anglie rozšířil do celé Evropy, byl přece v podstatě dělnickým hnutím! Hlásily se k němu ve velkém děti pracující třídy, většinou levičáci. A v socialistickém Československu nás za něj přitom perzekuovali. Ty vole, já z toho pořád nemůžu! Vždyť to byl úplný nesmysl. Komouši princip punku vůbec nepochopili. Protože to zavánělo Západem, bylo to pro ně a priori špatné. Takže po nás šli, dusili nás.
Zpěvák a baskytarista Vilém Čok Zdroj: Lukáš Hron
Já tenkrát hrál v kapele Zikkurat, která začínala hard rockem, začátkem roku 1978 ale přešla k punku. Přineslo to samé zákazy, předvolávání na bengárny, perzekuce. Trvalo to prakticky celou dobu mého působení v Zikkuratu. Svým způsobem to proto byly velice těžké doby. Člověk se sám sebe ptal, jestli to stojí za to. V našich sedmnácti, osmnácti letech bylo důležité, že nám rodiče drželi palce. Že jsme v nich měli oporu.
Slyšel jsem o vašem koncertu v Čimelicích, při němž jste si spínacím špendlíkem propíchnul tvář a hřebíkem ruku. Takhle divoká byla všechna vystoupení punkového Zikkuratu?
To byla recese... Ale jo, připouštím, stalo se. Tenkrát jsem si prostě chtěl jenom vyzkoušet, co to znamená být rezistentní proti bolesti. Cože, tohle dělají angličtí pankáči? Tak jo, já to zkusím udělat taky!
Bolelo to?
Přiměřeně. To víte, že trošku jo.
Jak na to reagovali lidi?
V úžasu. Němém úžasu. Ptali se: „Ježišmarjá, tohle dokážeš? Tohle umíš? Jsi borec!“
A o to šlo.
O to šlo. Bejt borec. To vás v osmnácti potěší. Dělal jsem to ale fakt jen výjimečně, pro potěchu kamarádů a kamarádek.
Byly koncerty Zikkuratu divoké i jindy, když jste se zrovna nepropíchával špendlíkem a hřebíkem?
Kdepak. Lidi na nás chodili především pro hudbu samotnou. Zikkurat byl kapelou kluků, kteří měli potenciál dobře odprezentovat jakékoliv věci. Naučili jsme se hard rock, na něm jsme vyrostli. Úspěšně jsme hráli i písničky od slavných skupin typu Deep Purple, které byly mnohem těžší než punk. Já ho nechci nijak dehonestovat, pokud jsme ale byli schopní zahrát Deep Purple, tak pro nás punk jednoduchý prostě byl.
Kapela Zikkurat v roce 1978. Zdroj: Archiv Viléma Čoka
Upřímně – zakladatelé punkového hnutí nebyli žádní velcí hráči, šlo spíš o kluky a holky z ulice. Taky se chtěli nějak hudebně vyjádřit, a ono se to chytlo, bylo to bezvadné. A my jsme si prostě řekli, že to taky dáme. Šlo tam především o energii. A jistě, taky o texty, které by měly být sdělné. Takže jsme se do toho opřeli a šlo nám to báječně.
Byl punk i vyjádřením vzpoury proti husákovskému režimu?
Zpočátku ne. Protože – jak už jsem před chvílí popsal – chápali jsme ho jako výkřik dělnické třídy. Jenže tady si pak komunisti mysleli, že jsme Zápaďáci. Že tím děláme diverzi do řad pionýrů. Zpočátku se nic nedělo, prostě jsme zkoušeli, hráli. Ale pak to začalo. Až přes to jsme se prokousali k nenávisti a odporu proti establishmentu.
Co přesně začalo? Jak režim reagoval na punkovou divokost?
Některé koncerty nás Veřejná bezpečnost vůbec nenechala dohrát. Přijeli, zatkli nás a bylo. Přinejlepším řekli: „Okamžitě se sbalte a jeďte domů.“ Ale taky nás brali na výslechy, tam už to moc příjemné nebylo. Dvakrát jsem byl třeba zabáslej už na těch zmíněných černých burzách, když jsem sháněl desky a časáky, protože jsem zrovna měl něco našetřeno z kapesného. To bylo velice nepříjemné.
Co si z těch výslechů pamatujete?
Většina cajtů z toho taky nebyla odvázaná, že se museli zabývat mladými kluky bez kriminálního původu. Nikdy mě nebili, jen vyhrožovali. Povolil jsem jen jednou, když mi přikázali, abych na papír napsal všechny kapely, které hrají punk. Na papír jsem napsal asi dvě; pamatuju si, že tam určitě byli Abraxas. Domníval jsem se, že když jsou profi kapela, nic moc se jim nestane. Pak jsem si ale uvědomil, že by to bylo opravdu slabošské. Tak jsem ten papír sežral…
Johnny Rotten, zpěvák kapely Sex Pistols Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Sežral?
No, šlo to blbě, neměl jsem vodu. Když přišel vyšetřovatel a chtěl si papír vzít, nevěřil vlastním očím a uším. Nepochopil, proč jsem ho sežral. Byl to paradoxně záchranný krok, protože mě vzápětí z vyšetřovny vyhodil. (Smích)
Asi na vás zírali jako na exoty. Vždyť vy jste taky zkoušeli hrát na nástroje různým nářadím…
…pořád jsme něco zkoušeli, experimentovali jsme se zvukem. Takové věci dělal v začátcích kdekdo, například Depeche Mode. Bavily nás všechny možné srandy, jako když jsme hráli na hadici od vysavače, mlátili jsme o sebe různými předměty. Hlavní impulz vzešel od kapely Extempore, která tady hrála ještě před Zikkuratem. A skvěle! Byli to naši nadbozi, velcí idolové, kteří nám částečně ukazovali cestu.
Tenkrát jsme se ale dost ovlivňovali i navzájem. Když se v roce 1979 konaly na Folimance 9. Pražské jazzové dny, hráli jsme se Zikkurat jako poslední. A úplně jsme tam všechny smázli! Hodně se to nafouklo, dost se o tom psalo. Tehdejší recenzent Jazzové sekce Pepa Vlček napsal, že to byl fantastický začátek kariéry Zikkuratu. No, a on to byl skoro konec...
Váš parťák z kapely Jiří Křivka v pořadu Bigbít o punku řekl, že tady smetl veškerá hudební pravidla. Podepsal byste to?
Jenom částečně. Určitá sorta dobrých punkových kapel totiž tahle pravidla dodržovala, rozhodně hrát uměly. Stranglers, Clash, Sham 69, Depression, Sex Pistols... U nich jste poznal, že se k tomu umí postavit, ohledně výstavby písniček, harmonie a melodie se držely určitého hudebního schématu – viz tónina, dominanta atd. Ale jasně, jiné punkové skupiny sázely spíš na agresivitu, rozbíjely nástroje, byl to od nich happening. Vzdor všem a všemu.
Kapela Zikkurat patřila k prvním českým pankáčům, foto je z roku 1980. Vpravo Vilém Čok. Zdroj: Archiv Viléma Čoka
Vy jste nástroje nerozbíjel?
Rozbíjel, taky. Ale zase ne moc, jen jako recesi. Ona to byla drahá legrace, rozbíjeli jsme buď ty nejlevnější kytary, nebo dokonce jejich makety. Dělaly se různé věci. Vybavuju si třeba koncert v Praze U Zábranských, kde jsem hrál v pytli od brambor. Tam jsem rozbil vedle kytary i vysavač.
Vysavač?
No jo, vždyť říkám, že jsme zkoušeli hrát na všechno možné. Na vysavač jsme při koncertu troubili, zapnutej dělal do mikráku výbornej zvuk…
Jak moc patřily k začátkům punku v Československu i drogy a alkohol?
Alkohol u toho samozřejmě byl. Bavíme se ale o jevu, který k hudbě patří od začátku, stejně tak se dá spojovat s jazzem, se swingem. Je ale pravda, že když z nás chtěli policajti dělat uličníky, alkohol zmiňovali hodně často. Určitě si mysleli, že i s jeho výraznou pomocí provádíme diverzi do řad pionýrů. Takže ano, chlast ano. Drogy by ale u nás nenašli. Nic takového jsme nebrali.
Daly se na punk balit holky?
Daly. A dobře. Tenkrát ještě nikdo z nás nebyl ženatý. Měli jsme celé podhoubí kamarádek a přítelkyň, které s námi jezdily. Moc nám fandily, byly skvělé. Se mnou ale tehdy na většinu koncertů cestovala má současná žena, s níž jsem chodil. Dokonce mi i pomáhala bednit.
Byli pankáči za Husáka poznat na první pohled? Nosili číra, měli obarvené vlasy?
Někteří ano.
Vy ne?
My jsme se orientovali spíš na hudbu. Obecně ale hrál vizuál u pankáčů obrovskou roli, dost k tomu patřily kromě čír třeba sichrhajsky a řetězy. V Zikkuratu si na jinou fazónu velmi potrpěl Jirka Křivka, hrál často v kvádru. Ani my ostatní jsme to nezanedbávali, hráli jsme například v kamaších a slévačských botách. Jindy jsem odehrál koncert v pyžamu. A hrálo se mi pěkně! Bylo mi teplo, nic mě neškrtilo. Dobrý…
Jak tady v 70. a 80. letech reagovali lidi na pankáče s kohoutem na hlavě?
Přijímali to s rozpaky. Bylo to pro ně něco nového. Netušili, o co jde. Nevěděli, jestli mají před sebou dobro nebo zlo, jestli je to nějaká sranda, jestli přijel cirkus nebo co vlastně. Někteří se tím bavili: „Klucí, dobrý, pohoda…“ Jiní se s tím nemohli smířit. Dneska se nad tím už nikdo nepozastaví, tenkrát to byl ale mnohdy problém. Byli lidi, které to štvalo. Byli i vyloženě nasr…, až agresivní. Pamatuji si koncert v Kaznějově u Plzně, kde po dvou písničkách přišel pan pořadatel, vypnul nám přívod elektřiny a řekl: „Hoši, běžte kopat hroby.“
O čem byly vaše texty?
Obecně byly v punku ze začátku především sociální texty, O tom, že nejsou peníze, že se nedaří, o životě na ulici. Taky se to ale měnilo. Damned měli velký hit New Rose o růži, o holce, kterou kluk oslovil v baru. Takoví Clash ale byli velcí levičáci, ti do toho furt šlapali, křičeli: „Smrt kapitalismu!“ Zikkurat šel textově spíš cestou punkové dekadence.
Dnešní, komerčně úspěšnou formu hudby označované za punk, představují třeba Green Day. Zdroj: Rock for People
„Smrt kapitalismu“ jste nekřičeli.
To ne, no. Ale ono to bylo nakonec úplně jedno, stejně nás pak několikrát sejmuli. Zpětně je dobře, že jsme se textově nepodbízeli.
„Smrt kapitalismu“ jste v textech sice neměli, zato jste zhudebnili návod na použití WC čistící soli od podniku Severochema Liberec. Jak to člověka napadne?
To je fakt, to jsme měli. Jirka Křivka přes nějaké známé dohodnul nahrávání v karlínském studiu, dostali jsme frekvenci a šlo se na to. Právě jeho tenhle fórek napadnul, opravdu šlo o odrapovaný návod na čistící sůl do záchodu. Super pankáčský šleh! Úžasný. Nazpíval jsem to a ono se to chytlo. Tahle písnička dokonce vyšla na vinylu… A podobně ujetejch věcí bylo víc, parádní byly taky třeba písničky Zkaženej zub, Jsi mimo nebo Disco2000, což byl úsměvný dloubanec do žeber všem discochlapcům a discodívkám.
Zkaženej zub si pamatuju. Tam se zpívá: „Dějepis! Zeměpis! Přírodopis! Občanská nauka! Zlomená hřídel, špinavá pr…, zkaženej zub!“
Jo! To byl asi nejkratší song Zikkuratu, měl přibližně minutu. Lidi to chtěli, strašně se to líbilo i klukům z Pražského výběru.
Když už zmiňujete Pražský výběr, kam jste později přešel: jeho pozdější hit Na Václavským Václaváku jste hráli už se Zikkuratem, že?
Jo, akorát to bylo hudebně úplně jiné, v Zikkuratu jsme to pojali jako takové ostinátní blues. Textově to bylo naprosto šílené, k Výběru to pasovalo. Pražský výběr byl vlastně nesourodou směsicí různých typů hudby, která do sebe geniálně zapadla. Byl v tom punk, rock, jazz, hard rock, do toho ten Václavák krásně seděl.
Koncert Pražského výběru, zleva Michal Pavlíček, Michael Kocáb a Vilém Čok. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Celé to vzniklo tak, že kluci jednou večer řekli: „Proboha živýho, potřebujeme nějaký songy, máme krátkej koncertní set. Vilčo, nebuď srab, něco přines.“ Napadlo mě, že bych na písničku Na Václavským Václaváku narouboval nějakou jinou muziku. Po jednom koncertu jsem to na hotelu nějak poskládal, hned druhý den jsme to zahráli. A vidíte – už půl století je to hit.
Do Pražského výběru jste ze Zikkuratu přešel v roce 1981. Přispěl k vašemu rozhodnutí pocit, že punk je zkrátka až příliš jednoduchá hudba?
Ani ne. Upřímně – mně se do Výběru ani moc nechtělo. Přemýšlel jsem, jestli je dobrý nápad přejít z punkové kapely do divnokapely. Vzájemné vztahy v Zikkuratu se ale bohužel z různých důvodů rozkolísaly. Dokonce jsme se začali prát.
Prát?
No jo, to nebylo dobré. Ve zkušebně.
Poprat se ve zkušebně mi přijde docela punkové.
Jo, to je. Pokud jsem ale přemýšlel o budoucnosti hraní v takové kapele, přišlo mi, že to stejně skončí. Takže když přišel Michal Kocáb a navrhnul mi angažmá, řekl jsem si, že tam třeba dlouho nevydržím, alespoň si to ale očuchám a uvidíme. Kluci z Výběru mě pozvali na zkušební koncert, měli ho tenkrát na pražské Chmelnici. Zašel jsem tam, rozhodně jsem z toho na zadek nespadnul. Po nějakých eskapádách jsem se ale po čase stejně stal jejich stálým členem. Začal jsem doceňovat originalitu jejich hudby.
Vilém Čok Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
To už ale přišel březen 1983, kdy v časopise Tribuna vyšel článek nadepsaný titulkem Nová vlna se starým obsahem. Pro 80. léta to byl zlom, amatérské rockové hudebníky označoval za nástroje ideologické diverze. Paradoxně se to následně dotklo jak českého punku, tak i Pražského výběru.
Ano, Pražského výběru se to dotklo maximálně. Byli jsme jako exemplární případ zakázaní režimem, perzekuovaní státní mocí, dlouhodobě vyslýcháni od StB, odříznuti od příjmů, od pojištění. Byli jsme vyvrženci. Jestli nás někdo držel, abychom mohli dál hrát, tak překvapivě některé svazácké organizace, sem tam i podniky typu traktorových stanic.
Ono to tehdy fungovalo tak, že abychom mohli vůbec veřejně vystupovat za peníze, museli jsme absolvovat tzv. přehrávky. Před námi sedělo v komisi pět dědků, obyčejně se už viděli u rumu v hospodě, takže to s námi nějak přetrpěli. Zahrály se jim dopředu vybrané měkčí písničky a oni to odklepli. Přehrávky profi kapel byly mnohem těžší. Tady jste krom znalostí hudby museli vědět, kdo byl minulý ministr zemědělství, kdy byl převrat na Kubě, kdo vyhrál bitvu o Dien Bien Phu. Fakt výsměch a ponížení umění… K našemu zákazu mám mimochodem jednu velmi pikantní informaci.
Sem s ní.
Zločiny komunismu jsou nepromlčitelné. Proto byla naše kauza policejní sekcí, která zločiny komunismu vyšetřuje, nedávno otevřena. Někteří estébáci, kteří nás ničili, byli dohledáni. Je proti nim dále vedeno vyšetřování.
Punk se dostal za železnou oponu i v jiných sovětských satelitech, snímek je z NDR těsně před pádem komunismu. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Takže satisfakce?
Uvidíme. Víc o tom zatím říkat nechci.
Jaký byl váš vztah k punku v 80. letech, když už jste byl hudebně jinde?
Byl mi i dál blízký a sympatický. Je mi doteď. Ale má to svá úskalí. Každá muzika se časem nějak vyvíjí, platí to i o punku. Ve světovém punku přišla druhá, třetí vlna, najednou začal fúzovat, stal se z něj rock, pop. Už to nebyl punk s ostřím. Jako slavná písnička Golden Brown od Stranglers; jasně, hezky nazpívaná, s krásnou atmosférou, ale už ne punk, spíš popová věc. Myslím, že hodně kapel to mělo stejné: když se naučily dobře hrát, punk už jim začal být těsný.
Dnes se hudba označovaná za punk běžně hraje v rádiích, v televizi, stala se součástí mainstreamu.
Bohužel. Peníze a sláva punk sežraly. Jeho původní hlavní poselství se ztrácí. Spousta dnešních punkerů dokonce už ani neví, jak a proč to vzniklo. Spousta kapel má ve své hudbě punkové prvky, ve výsledku je to ale normální popina. Je to posunuté jinam, zpátky se to nevrátí. Napadá mě jediná kapela, která v sobě pořád drží první, druhou, třetí vlnu punku: The Exploited. Snad ještě Johnny Rotten ze Sex Pistols měl nedávno pěkný koncert, to je ale všechno, slábne to. První a opravdoví pankáči stárnou.
A pohled na sedmdesátiletého pankáče s kohoutem na hlavě je, upřímně řečeno, trochu smutný.
Hm, no jo, je to spíš už taková kuriozita. Ono hodně záleží na fyzičce, člověk to musí uzpívat, ustát… Na druhé straně je to k uznání, když vidíte starého dědka v punkovým vohozu. Pane jo, člověk musí takovou věrnost hudebnímu stylu ocenit. To je na potlesk!
Jak je to tedy s punkem? Je mrtvý?
Myslím, že není. Je ale otupenej. Už to není vostrej nůž s tenkou špičkou jako dřív. Teď už je tupej, jeho špička je kulatá. Stále ale budou kapely a lidi, kteří ho budou chtít hrát a poslouchat.
