CIZINKY: Hraní na klavír mě kvůli nemoci bolí, bez hudby bych ale nemohla žít, říká Japonka

Z otevřeného okna základní umělecké školy se do uspěchaných smíchovských ulic snáší mezi cinkající tramvaje obláček něhy, jak ji před víc než sto lety zaklel do not český hudební génius Zdeněk Fibich. Jemnou skladbu vyťukávají do klavíru hbité prsty 41leté Japonky Shoko Kono.

Ty prsty, které před časem úplně paralyzovalo vzácné neurologické onemocnění s ošklivým jménem syndrom horní hrudní apertury.

Snad i kvůli těm dvěma smutným rokům bez hraní teď díky japonskému ztvárnění Fibicha plujeme po vlnách melancholické krásy, která umí být i tklivě drásavá.

ČTĚTE TAKÉ: Tajemná vražda poslala na smrt přes milion lidí. Před 90 lety zemřel Stalinův „krvavý playboy“

„Nádhera, že?“ vyzná se klavíristka, jakmile skladba skončí.

Není ženou mnoha slov, odpověď co chvíli opravdu dlouho rozmýšlí; přesto se před kamerou pouští do odvážného vyprávění o své bolesti i radosti z hraní, o cestě z Japonska do Prahy, ale i o českém rasismu. Ano, i o něm má co říct.

Co vás přivedlo z Japonska na druhý konec světa?
Když jsem byla malá, učitelka klavíru mi doporučovala, abych tento nástroj studovala v Německu. Od té doby jsem začala mít zájem o studium v Evropě. Cesta za tím ale byla dlouhá.

Popište mi ji.
Ze všeho nejdřív jsem hrála na electone, to je elektrický klávesový nástroj. S ním jsem začala ve třech. Někdy v té době jsem zamířila na soukromou hudební školu Yamaha, kde jsem pak pokračovala do svých dvanácti. Na klavír jsem začala hrát v sedmi, v osmi jsem měla první koncert. Jenže někdy v sedmnácti letech se to stalo – postihl mě neurologický problém, onemocněla jsem syndromem horní hrudní apertury. Dva roky jsem nemohla hrát na klavír. Vůbec. Hrozně mě to bolelo. A na studium v Německu jsem úplně přestala myslet.

Co všechno vás bolelo?
Všechno. Opravdu všechno. Bolelo mě ležet, bolelo mě sedět. Bylo to docela silné. Nemohla jsem nic dělat, ani si psát poznámky ve škole. Třeba ruka mě bolela od prstů až ke krku, a to skutečně dost. Nevěděla jsem, jak to řešit. Nic nepomáhalo. Zkoušela jsem hrát, ale vůbec to nešlo. Pro mě to byl velký problém, samozřejmě i psychický. Určitě šlo o nejnáročnější období v mém životě. Vždyť hudba je můj život! Nemůžu bez ní žít!

7 fotografií

Rudá věž smrti. Děsivé uranové peklo zabíjelo ve jménu komunismu hrdiny, umělce i mistry světa

Rozhovor

Co jste tedy ty dva roky dělala?
Nemohla jsem dělat nic. Byla jsem prostě jen doma. A trápila se.

Bála jste se, že si třeba už nikdy na klavír nezahrajete?
Když mi doktor řekl název mého zdravotního problému, nic mi to neříkalo. Diagnózu syndrom horní hrudní apertury jsem slyšela poprvé. Hlavně mi ale tehdy řekl, že se to nebude zlepšovat. Že to takhle se mnou bude napořád. Žádnou další informaci jsem o tom od něj nedostala. Takže ano – přemýšlela jsem i o tom, jestli ještě někdy budu moci hrát na klavír. To bylo pro mě nejtěžší.

Dala se ta bolest zmírnit nějakými utišujícími prostředky?
Lékaři mi dávali vitaminy, to ale příliš nepomohlo. Někdy se používají injekce, mají ale pouze krátkodobý dopad. Ráno vás to znovu bolí. Takže se to celé dá popsat vlastně docela jednoduše – zažila jsem dva roky bolesti. Dlouho se nám nedařilo nalézt řešení, nakonec jsme po nekonečné době našli doktora, který mi poradil podstoupit operaci.

Zabrala?
Ano. Trvalo ale asi ještě tři měsíce, než mi zase začaly fungovat obě ruce.

Pamatujete si první chvíli po návratu ke klavíru?
Tenkrát jsem ještě docházela na rehabilitaci. A stále to bolelo. Pořád si vybavuji, co mě tehdy překvapilo: byla jsem si jistá, že hraju oběma rukama, slyšela jsem ale hrát jen jednu! Levá zkrátka nehrála. Přestala. Podívala jsem se na ni a… nehrála. Potřebovala jsem spoustu tréninku, aby zase začala fungovat. Do pořádné formy jsem se vlastně dostala až poté, co jsem přicestovala do Česka. Trvalo to dlouho. Přes pět let.

ČTĚTE TAKÉ: Komunisté v listopadu 89 padali jak umrzlí ptáci. Zpátky jim pomohla šikovná dáma, říká Pithart

Dnes už bolest necítíte?
Pořád něco cítím. Ale dá se s tím hrát.

Trápí vás to i v životě mimo hraní?
Teď už moc ne. (odmlčí se) Trochu ano...

Jsme každopádně u toho, jak jste se dostala do Česka.
Když jsem zase začala studovat v Tokiu na vysoké hudební škole, znovu jsem zapřemýšlela o Evropě. A moje tehdejší profesorka mi doporučila, abych zkusila stáž na pražské konzervatoři. Byla to dobrá rada. Přijela jsem k vám v roce 2008, od té doby tu žiju. A jsem spokojená.

Věděla jste o Česku něco, než jste sem přijela?
Nic moc. Obecně se toho u nás o vaší zemi moc neví, vždyť někteří Japonci si bohužel stále myslí, že existuje Československo. Dobře, znají Smetanu, Dvořáka. Někteří možná vědí o českém pivu. Jinak ale nic moc dalšího. Já až tady poznala i další velké hudební skladatele, hlavně Bohuslava Martinů; ten je můj vůbec nejoblíbenější. Mám ráda jeho harmonii. Krásně to mění a mě to – jak bych to řekla – fascinuje? Řekla jsem to správně?

Asi ano, dává to smysl.
Nezlobte se, pořád s češtinou bojuji. Jazyk byl pro mě po příletu ze všeho nejnáročnější. Říká se, že japonština a čeština jsou vůbec nejvzdálenější jazyky. Docela tomu věřím. Snažím se tady s lidmi komunikovat, jak to jen jde. Začínala jsem od nuly – když jsem sem letěla, v letadle jsem otevřela učebnici češtiny, naučila jsem se alespoň „dobrý den“, „na shledanou“, „děkuji“. To bylo vše. Další rok a půl jsem pak měla hodinu individuálního učení češtiny denně. Teď už to ode mě tak intenzivní není.

Vybavíte si své první dojmy po příletu do Česka?
Přijela jsem v polovině září. Tenkrát jsem tady neměla žádné kamarády; bylo to tu tmavé, bez světla, na jaké jsem byla zvyklá z Japonska. Cítila jsem se osaměle. Upřímně – pořád se mi občas stýská. Domů nemůžeme jezdit moc často; maximálně jednou ročně. Kultura je jiná, jazyk je pro nás náročný. Asi nejvíc mi z vlasti chybí jídlo.

Co přesně?
Sushi. To miluju. Jasně, v Česku se taky prodává. Ale to není ono.

Chutná vám i nějaké české jídlo?
Mám ráda svíčkovou. Ta omáčka je opravdu dobrá.

Zkoušela jste ji někdy uvařit?
Jednou jsem zkoušela uvařit knedlíky. Od té doby jsem to už ale nedělala. (úsměv)

Jak se od sebe vůbec liší Češi a Japonci?
Češi i Japonci jsou uzavření. Češi ale říkají věci na rovinu. To my Japonci moc neumíme. My spíš musíme sami vycítit, co si druhý člověk myslí.

Setkala jste se u Čechů s nějakými předsudky o Japoncích?
Ano. Jednou jsem se potkala s pánem, který se mě ptal, jestli v Japonsku stále žijí samurajové. No, už dávno ne. (smích)

10 fotografií

Miloň Čepelka: Revoluce, válka, okupace a já. Jak mi do života vstupovaly velké dějiny

Rozhovor

Běžně se třeba říká, že vy Japonci jste pracovitější. Je to pravda?
Bezesporu. Osobně mám ale za to, že Japonci pracují až nezdravě. I proto se tady cítím mnohem lépe. Japonci jsou pořád unavení, žijí ve stresu. Je vidět, že v jistém ohledu nejsou v pořádku. Právě z toho důvodu v Japonsku nezvládám pracovat. Kvůli tomu stresu, tlaku.

Místo toho dnes děláte korepetitorku pro sbory na pražské základní umělecké škole.
Původně jsem byla v Česku jen na stáži. Dvakrát týdně jsem měla hodinu, k tomu jsem se učila češtinu. Nic víc. Nejprve jsem plánovala, že tu budu dva roky studovat a pak se vrátím do Japonska. Dopadlo to ale jinak.

Proč?
Dostala jsem na tohle místo nabídku od kolegyně z HAMU, která se potřebovala odstěhovat z Česka. Přišla jsem na pohovor, vybrali mě. A líbí se mi tu. Moc. Lidé, které mám kolem sebe, jsou na mě hodní. To není samozřejmost.

V Česku jsem se už bohužel setkala i s projevy rasismu. Někdo ke mně přistoupí a řekne sprosté slovo. Nebo řekne, ať jedu domů. Staly se mi i horší věci, jednou po mně třeba kdosi hodil lahev vína.

Není?
Vždycky ne. V Česku jsem se už bohužel setkala i s projevy rasismu. Pro některé lidi je obtížné přijmout odlišnou rasu. Jak se to projevuje? Někdo ke mně přistoupí a řekne sprosté slovo. Nebo řekne, ať jedu domů. Staly se mi i horší věci, jednou po mně třeba kdosi hodil lahev vína. Nic se sice nestalo, nebylo to ale příjemné.

Myslíte, že jsme my Češi rasisté?
To zase ne. Jen někteří. I u nás v Japonsku jsou takoví lidé. Bohužel.

Považujete tedy Česko za bezpečnou zemi?
Pokud si na sebe dáváte pozor, pak ano. Občas se něco může stát, to ale všude.

Některé cizinky zůstávají v Česku proto, že si tu najdou partnera. Je to i váš případ?
Sice jsem si opravdu partnera našla v Praze, je to ale Japonec. Houslista. Plánujeme žít v Česku i nadále. Partner tady má práci, kterou chtěl. Já vlastně taky.

ČTĚTE TAKÉ: Rusko se musí stát členem NATO, říká historik Zubov, který kvůli Putinovi odešel do Česka

Když je houslista, hrajete spolu?
Ano, založili jsme duo. Původně to bylo zamýšlené jen pro koncerty v Japonsku, nakonec se to ale rozrostlo. Nedávno jsme třeba měli příležitost hrát v Plzni. Vybíráme si hlavně českou hudbu, kterou máme rádi. Snad se to zdejšímu publiku zamlouvá.

Jak často koncertujete?
Protože posledních pár let dostávám nabídky od orchestru, k němuž patří i můj partner, tak třeba i čtyřikrát měsíčně. Ráda vzpomínám na koncerty, které jsem hrála na klavír jako sólistka s Českou filharmonií. Nebo na cembalo se studentským orchestrem. Kdybych měla vyzvednout něco s orchestrem, tak mě moc těšilo, když jsem hrála První symfonii od Martinů nebo Prelude, Fugue and Riffs od Leonarda Bernsteina.

Jak vás tak poslouchám – je možné, že v Česku zůstanete natrvalo?
Zatím jsme se o tom s partnerem nebavili. Kdo ví… Jsme tu moc spokojení, ale třeba se jednou vrátíme do Japonska, až budeme v důchodu. Třeba.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Žít v Rusku je stresující, popsal Just. Občanství nechce, své články musí posílat ke kontrole