CIZINKY: Po Asadově pádu byla v mé vlasti euforie jako po sametové revoluci, říká Syřanka

Jak došlo k tomu, že jste se přestěhovala ze Sýrie do Liberce?
Přijela jsem sem v roce 1991 za manželem. Syřané měli v té době dva možné důvody k odchodu z vlasti: buď další vzdělání, nebo obchod. U mého manžela šlo o první případ.

Měli jsme tehdy krátce po svatbě, já zkraje vůbec nevěděla, jak dlouho tu zůstaneme. Ničeho jsem se ale nebála. Byla jsem mladá, do Evropy jsem necestovala poprvé. Měla jsem dojem, že můžu žít kdekoliv. Vlastně mě naopak bavilo objevovat nová a nová místa.

Věděla jste něco o naší zemi, než jste sem přijela?
Jen málo. Snad to, že jsme doma měli z Československa dva křišťálové lustry. Vybavuji si, jak se říkalo, že bychom nikde na světě nesehnali lepší. Také se u nás vědělo o kvalitě českých látek, zvlášť ty pro pánské obleky byly v Sýrii hodně oblíbené.

Jak vůbec vypadal váš život před přestěhováním do Československa?
Bezstarostně. V Damašku jsem studovala architekturu, žila u rodičů. Měli velký byt, takže mi jeden pokoj sloužil jako ateliér. Hodně času jsme trávili na terase, s výhledem na krásný park. Byli jsme obklopeni příbuznými a přáteli, měla jsem hodně bohatý společenský život. Bylo to se mnou jako s mnohými dalšími holkami kolem dvacítky: byla jsem hodně šťastná, jen jsem o tom nevěděla… Do těsně porevolučního Československa jsem vyrážela s tím, že pro sebe objevím novou zemi. Byla jsem dostatečně jazykově vybavená, měla jsem dokončenou vysokou školu. Cítila jsem, že jsem na nový život připravená.

Jaký byl váš první dojem z Československa?
Jen si to představte: odletěla jsem z nového, lesklého letiště v Damašku. A přistála na našedivělé, trochu smutné Ruzyni. V hlavě mi zůstala i kusá vzpomínka na to, kolik lidí tady postávalo na autobusových zastávkách... Protože jsem předtím studovala architekturu, vnímala jsem všudypřítomnou zeleň i hodnotu pražských historických budov. Přestože byly většinou šedivé… Jak jsme se poprvé blížili k Liberci, zaujaly mě hory a Ještěd. Ten mi padl do oka, napadlo mě: Tam bych se chtěla podívat!

Přijela jste relativně brzy po sametové revoluci. Byla ve vzduchu ještě cítit její atmosféra?
Ano, pořád jsem ještě vnímala takovou krásnou euforii. Padla Berlínská zeď, lidi byli optimisté, vyhlíželi demokracii. Pro mě to bylo hezké období. Přišlo mi, že komunistická éra do Čechů vtiskla jakousi skromnost. Jako kdyby ve společnosti nebyly žádné třídy – ať šlo o ředitele nebo o zaměstnance, všichni jedli u jednoho stolu, normálně se spolu bavili. To bylo krásné. Když to srovnám se současnou situací v Sýrii, kde nedávno padl režim Bašára Asada, cítím na tu dálku stejnou euforii. Stejná očekávání. Doufám, že se i v mé vlasti povede dotáhnout změny do konce jako zde v Česku.

Když lidé viděli v televizi všechny ty hrůzostrašné scény, měli dojem, že úplně všichni Syřané jsou zločinci. Ne, zločinci jsou ti, kteří páchají zlo. Běžní Syřané jsou oproti tomu neuvěřitelně milí.

Pocítila jste v Československu něco, co se dnes nazývá kulturním šokem?
Pamatuji si, jaký dojem na mě udělala první návštěva typické české hospody. Myslím, že se jmenovala U Váchy. Chodilo tam hodně studentů, byl to spíš takový hangár, bez náznaků jakékoli dekorace. Viděl jste pouze pult, dřevěné stoly a pivo; jídla jen málo. Hosté měli dlouhé vlasy, hráli na kytaru. Hodně jsem se divila, jak velké tu používáte sklenice. Když přišla paní servírka, dělalo to na mě dojem, že donesla několik džbánků; ne, byly to půllitry plné piva. (smích) Já si předtím v Sýrii pivo sem tam dala, moc mi nechutnalo. V Československu ale konzumace piva představovala prostředek k setkávání se s dalšími lidmi. Rychle jsem přišla na to, jak hezká je u toho atmosféra.

ČTĚTE TAKÉ: Spotřeba antidepresiv roste. Už to není cejch, žijeme v nejistých časech, říká psychiatrička

Překvapili vás něčím Češi?
Svou přímostí. Syřané při komunikaci svou řeč rádi různě zkrášlují, rozhodně nejdou přímo na věc. Tady vám člověk bez okolků hned řekne, co si myslí.

Jak Češi přijímají cizince?
Za posledních třicet let se to dost změnilo. V časech mého přestěhování tady ještě moc cizinců nebylo. Češi byli zvědaví, pořád se mě na něco ptali. Člověk se cítil jako nějaká známá osobnost. Nejdřív mě to bavilo, pak už méně. Záhy ale přišel zlom – začali jste víc cestovat po světě, i v českých městech se zvýšil počet zahraničních turistů; už jsem prostě nebyla taková atrakce. A úplně jiné to pak bylo v momentu, kdy začala válka v Sýrii.

9 fotografií

Kosatík: Fico návštěvou u Putina zradil Evropu. Proč mají Slováci rádi lídry v předklonu?

Rozhovor

Víte, média mají na názory lidí velký vliv. A mně přišlo, že o Sýrii se od jisté doby začalo psát a vysílat jen negativně. Najednou mi nebylo příjemné přiznávat, že jsem zrovna z této země. Tím spíš poté, co začala takzvaná migrační krize. O Sýrii byla v televizi zničehonic každý den alespoň půlhodina, a vždycky výhradně v negativním smyslu. Bylo mi z toho smutno. Naštěstí jsem už tou dobou byla v Česku dostatečně etablovaná, měla jsem tu dobré přátele.

S jakými předsudky o Sýrii jste musela bojovat?
Vadilo mi, že se všichni Syřané házeli do jednoho pytle. Nedostávaly se sem úplně přesné informace. Když lidé viděli v televizi všechny ty hrůzostrašné scény, měli dojem, že úplně všichni Syřané jsou zločinci. Ne, zločinci jsou ti, kteří páchají zlo. Běžní Syřané jsou oproti tomu neuvěřitelně milí. Jakmile například na ulici spadnete na zem, okamžitě vám přiběhnou pomoci. Vůbec je přitom nezajímá, kdo jste, odkud jste. Vždycky jsou velmi nápomocní.

Tím se ale dostáváme k faktu, že Sýrie pár let po vašem přesunu přestala být tou bezpečnou zemí, o které jste před chvílí mluvila.
Když v Sýrii začala válka, žila jsem už nějakou dobu v Liberci. A pocítila jsem strašnou bezmoc. Trpěla jsem o to víc, že jsem v hlavě stále měla krásné předválečné chvíle, krásná místa. Za mého dětství panovala v Sýrii zlatá éra. Instituce bez problémů fungovaly, i chudý člověk se mohl vypracovat, dostat se na lepší životní úroveň. Za oponou toho všeho třeba nebylo všechno v pořádku, mě ale ani jako teenagerku nenapadlo, že by byl důvod proti něčemu veřejně protestovat.

Válka bohužel se vším zamávala. I na dálku jsem pochopila, že je najednou všechno jinak. Měla jsem velké obavy o své blízké. Moc jsem si přála, aby se jim nic nestalo. Z televizních záběrů natočených v mé vlasti jsem postupně začala mít noční můry, takže jsem se na to nakonec přestala dívat. Už to zkrátka psychicky nebylo příliš zdravé.

Když vás tak poslouchám – jaký je váš názor na Bašára Asada?
Upřímně – za jeho éry jsem v Sýrii nežila, tak se mi ho nechce hodnotit.

Tak jinak – co si myslíte o jeho režimu?
Myslím, že představoval určitou setrvačnost z let minulých. Místo toho mělo dojít k zásadní změně, ta se však neodehrála dost hluboce. Ano, současná Sýrie se od časů mého mládí velmi liší. Bohužel ale v jiném smyslu.

14 fotografií

Kovář: Merkelová? Byla to ostrá paní, která měla i chyby. Lídr jako ona ale teď Evropě chybí

Rozhovor

Myslím si, že z dlouhodobého hlediska hodně doplácí na svou zeměpisnou polohu. Vždycky byla velkou civilizační křižovatkou, roli v jejím vývoji hrálo hodně faktorů. Mám dojem, že Syřané jsou z toho všeho už unaveni. I proto přišla nedávná velká změna. Myslím, že mají na víc. Hodně bych si přála, aby mohli budovat zemi, kde se dá žít jednotně a v míru, ve štěstí.

Co přesně myslíte tím, že Syřané „mají na víc“?
Leckdo by se asi divil, jak kulturním a vzdělaným národem Syřané jsou. Když jsem tam žila, byl počet vysokoškoláků na počet obyvatel skutečně vysoký. Vzdělání se v každé domácnosti považovalo za nejdůležitější ze všeho. Rodiče se předháněli, čí dítě získá víc diplomů a titulů.

A Sýrie sama o sobě? Krásná země! Pokud se zajímáte o historii, najdete tam úplné poklady. Vždyť Damašek je sedm tisíc let staré město, jiná sídla na syrském území vznikala dokonce před deseti tisíci lety. Dodnes to má podstatný kulturní vliv na každého Syřana. Je proto opravdu nespravedlivé, pokud se popis mých krajanů omezí jen na spojování s násilím. Syřané v sobě mají mnohem víc. A konkrétně demokracii rozumí hodně dobře, věřte mi.

8 fotografií

Smutný příběh stoleté legendy. Loučení ČSA úspěšného pilota bolí a štve, drsný konec nechápe

Domácí

Ze Sýrie jste se odstěhovala v roce 1991. Považujete ji stále za svou vlast?
V Česku žiju už dlouho. Pamatuju si, že když jsem ještě jezdila do Sýrie častěji – tedy před válkou – vracívala jsem se do Liberce nabitá pozitivní energií. Současně jsem ale byla ráda, že jsem zpátky ve svém domě, ve své práci. Tam, kde jsem zvyklá žít každodenní život. Takže, k odpovědi na vaši otázku – proč by člověk nemohl mít dvě vlasti? Rodinu, práci, spoustu zájmů a přátel mám v Česku. Na místo, kde jste strávil dětství, ale taky nemůžete zapomenout. To nejde.

Neříkali vám už v Sýrii občas, že se chováte jako Evropanka?
Už jsem to někde zaslechla. Je pravda, že v Česku jsem se určitým způsobem opravdu změnila. Taky už mám v sobě trochu té přímosti, se kterou věci druhým říkám do očí.

9 fotografií

Legendě NHL v Izraeli létají nad hlavou rakety. Gretzkého nenáviděl, Jágra měl za spratka

Rozhovor

Do Československa jste přijela s vystudovanou architekturou. Plánovala jste původně, že se tady budete věnovat tomuto oboru?
Ano, doufala jsem v to. Protože tady ale těsně po revoluci všichni chtěli studovat jazyky, dopadlo to jinak. I když jsem klepala na dveře různých ateliérů, všechny nakonec stejně nejvíc zajímalo, že by se chtěli naučit anglicky nebo francouzsky. Tak jsem se přirozeně posunula směrem k učení. A mělo to svou logiku – i moje maminka je učitelka, měla jsem to tedy v sobě i bez pedagogického vzdělání.

Třináct let jsem působila na gymnáziu, po mateřské jsem ještě jednou dala šanci architektuře – nastoupila jsem do známého architektonického ateliéru SIAL. V Liberci jsem s týmem architekta Kousala spolupracovala na interiéru Krajské vědecké knihovny. To byla moc hezká zkušenost. Po nějakém čase jsem ale zjistila, že učení je pro maminku s dvěma malými dětmi lepší.

Vrátila jste se do školy.
Ano. Protože jsem ale zároveň chtěla být nablízku svému oboru, tak jakmile se založila fakulta architektury, učila jsem tam profesionální angličtinu a francouzštinu. K tomu volitelný předmět o dějinách architektury. Zároveň jsem v Liberci nastoupila na Technickou univerzitu jako koordinátorka Erasmu, to jsem dělala devět let. I to bylo fajn – hodně mladých lidí cestovalo do západní Evropy, vraceli se s novými zkušenostmi, sledovat u nich ty změny bylo hezké. Po čase jsem se ale rozhodla přece jen vrátit zase k samotné výuce. Dodělala jsem si pedagogické vzdělání, momentálně učím na druhém stupni základní školy. A cítím se dobře – děti mám ráda, bývají otevření všemu novému.

Na druhém stupni to ale také bývají velcí divočáci.
Musím připustit, že oproti předchozím generacím už u nich příliš nefunguje formální autorita. Dříve se děti bály známky. Chovaly se podle toho, co doma slyšely od rodičů: „Musíš poslouchat paní učitelku!“ To už dneska neplatí. Učitel si žáky musí umět získat. Naštěstí bývají emocionálně chytří. Jakmile poznají, že to s nimi člověk myslí dobře, ocení to. I když to třeba nedávají tak úplně najevo.

11 fotografií

Čech z Izraele: Rodiče přežili holokaust. Kdyby to dnes viděli, plakali by od rána do večera

Rozhovor

Sama máte dvě děti. Považují se už za Čechy?
Ano. Podepsala se na tom válka, kvůli které jsme do Sýrie nemohli jezdit tak často jako dřív. Současně v sobě však mají i jistou otevřenost k tomu, odkud pocházejí. O Sýrii se určitě zajímají víc než běžný Čech. Syn teď studuje medicínu, dcera je zubařka. Zvolili si těžké studium, nevím úplně proč. V Sýrii je běžné, že rodiče své potomky rádi posílají na těžké obory, já spíš stála o to, aby dělali, co je bude samotné zajímat. Mají tedy, co chtěli.

V Česku žijete přes 30 let. Čím pro vás tahle země je?
Domovem. Jednoznačně. V Liberci to mám moc ráda, hodně pro mě znamená. Je hezký za každého ročního období, i v zimě. Mám krásné vzpomínky na to, když jsme vzali svoje děti do hor a učily se lyžovat. Když jsme se vypravovali do zdejší nádherné přírody na procházky. V Česku jsem prožila většinu života, už se zde necítím jako cizinka.

Jen tu porevoluční euforii, do které jste v roce 1991 přijela, asi vystřídaly všudypřítomný pesimismus a skepse…
Určitá dávka skepse je ale zdravá, nic přece není dokonalé. Ano, Česko je dnes normální zemí, podobnou mnoha jiným. I zde už fungují náznaky různých společenských tříd, jak je to běžné na Západě. Na lidech je vidět, že nemají tolik času jako dřív. Snaží se víc pracovat, vydělat, tím pádem mají méně času jak na přátele, tak na děti. Bohužel. Ale tohle se neděje jen v Česku, mění se celý svět.

Včetně Sýrie, jak už jsme naznačili.
Včetně Sýrie. Věřím tomu, že se Syřané znovu postaví na nohy. K tomu je nicméně potřeba, aby jim to dopřály i sousední státy. Uvědomte si, jak moc oslabená teď má vlast je. Po válkách, bombardováních, ekonomických sankcích, mnoha negativních vnějších vlivech…

6 fotografií

Útoky nožem? Západní Evropa je jak Kábul. Stát proti ostří není nikdy legrace, říká instruktor

Rozhovor

Tohle všechno znamená pro Sýrii hodně těžké podmínky pro nový start. Chudá, bezbranná země potřebuje k nadechnutí mnoho síly. Můžeme se na dálku jen modlit, aby jí to vyšlo. Pokud to bude možné, moc ráda bych se tam v létě vypravila. Chtěla bych znovu potkat lidi, které mám ráda. Zažít atmosféru, která mi snad připomene Sýrii mého dětství. Sýrii, kterou jsem milovala.

Umíte si představit, že byste se tam někdy natrvalo vrátila?
To už asi nejde. Má rodina je přece jen zvyklá žít tady. Podívat se tam ale pouze na několik měsíců? Ano, to by mohlo být fajn.