CIZINKY: Zírala jsem u vás na sníh. Chtěla jsem ho v obálce poslat poštou domů, říká Vietnamka

Jak jste se v 70. letech dostala do Československa?
Přišla jsem k vám kvůli studiu. V obou našich zemích byl tehdy socialismus, mezi členy RVHP fungovaly výměny studentů. Aby vás vybrali, musel jste mít dobrý prospěch na střední škole; a mně se na ní dařilo výborně – šly mi hlavně matematika, fyzika, přírodní vědy.

Původně jsem byla vybrána, abych zamířila do Ruska, asi ale zasáhnul osud, takže jsem se místo toho dostala do malé země, která na mapě vypadala jako titěrný puntík. Za tu dobu, co v ní žiju, jsem si tenhle puntík zamilovala. Cítím čím dál víc, že Česko je mou druhou vlastí.

Dnes v tom malém puntíku žije spousta Vietnamců, v čase vašeho příchodu to ale bylo jiné, že?
Bylo. My první jsme proto na úplném začátku cítili od Čechů a Slováků velkou náklonnost. Zmeškala jsem třeba poslední vlak, na nádraží jsem byla úplně bezradná, takže jsem někoho poprosila, jestli bych u něj nemohla do rána přenocovat – a co byste řekli, nikdo mě neodmítnul. Možná to bylo i tím, že Čechoslováci věděli, že u nás doma tou dobou zuřila válka. Přijeli jsme k vám trochu jako děti války. Budu upřímná – postupně se i v Československu vztahy mezi lidmi přece jen trochu změnily. Každý si dává větší pozor; ať už jste Čech, nebo Vietnamec. Ale tehdy to bylo přesně, jak říkám.

Zmínila jste vietnamskou válku. Zasáhla citelněji vás nebo vaše blízké?
Vybavuji si, že právě když jsme tenkrát nasedali do vlaku směr Československo, válka u nás nabírala na síle. Začínalo velké bombardování. Bylo to pak těžké – mohla jsem všechno sledovat jen na dálku, přes půl světa jsem se sháněla po jakýchkoli informacích. Dostávaly se k nám různé střípky – od příbuzných, spolužáků a přátel. Pořád si vybavuji, jak jsem se o své blízké strachovala. Osobně jsem válku tolik nezažila, bombardování jsem ale párkrát taky ochutnala. A to „ochutnala“ myslím doslova. Schovávali jsme se v zemi do zákopů, přes hlavy nám létaly střepiny z bomb. Rychle jsme se podle zvuku naučili rozlišovat, jestli máme americké letadlo už nad sebou, nebo zda je ještě daleko.

7 fotografií

Smrt na hranici. Před 35 lety padla železná opona, kolik lidí zemřelo při útěku na Západ?

Rozhovor

My známe vietnamskou válku právě z amerických filmů, pro vás ale byli vojáci USA nepřátelé. Co jste k nim cítila?
Když jsem byla mladší, na spoustu věcí jsem se dívala jinak... Dneska už je politická situace nesrovnatelná. Beru to tak, že obyčejní Američané za nic nemůžou. Když šlo jejich dítě do války, museli o něj mít stejný strach jako my Vietnamci. Takže zpátky k vaší otázce – teď už k nim mám dobrý vztah. Někteří migranti z Vietnamu ostatně zamířili právě do USA. A co vím, postarali se tam o ně dobře. Se svými zkušenostmi si hlavně přeju, aby už žádná válka nebyla.

Vraťme se ještě do doby, kdy se ve vaší vlasti bojovalo. A vy jste z ní odjížděla pryč. Jak to probíhalo?
Jeli jsme vlakem přes Čínu, Mongolsko, SSSR. A byl to velký zážitek! Trval skoro měsíc… První, co si vybavuji, je přístup Číňanů. Chtěli se nám mladým zalíbit, takže se starali velice pečlivě, od jídla až po spaní. V noci nám dokonce rovnali peřinu, když jsme se odkopali. Přes den z rádia pouštěli oblíbené vietnamské písničky. Pak jsme přešli na ruský vlak, a to už bylo něco jiného.

Už tehdy jsem vlastně trochu začala s tlumočením – doma jsme se totiž povinně učili rusky, takže jsem ve vlaku překládala kvůli jídlu a podobným praktickým záležitostem. Ruština se mi hodila i ve chvíli, kdy jsme dorazili na Slovensko. Díky ní jsem trochu rozuměla i slovenštině.

6 fotografií

Český pilot: Tragédie v Jaroslavli? Do některých letadel bych v Rusku nesedl, bývá to džungle

Rozhovor

Kde jste se v Československu usídlili?
V obci Herľany nedaleko Košic, kde mají slavný studený gejzír. Bezprostředně po příjezdu se o nás hezky postarali, hned jsme dostali vaše jídlo. Upřímně – něco nám chutnalo, něco ne.

Co ne?
Knedlíky, brambory, pečené těstoviny. A hlavně tvaroh. Nedalo se nic dělat, museli jsme si zvyknout.

Byla jste mladá, ocitla jste se sama na druhé straně světa. Byly pro vás začátky hodně těžké?
Byly. Opustit domov nebylo jen tak. Za dobu, co jsem žila v Československu, mi navíc zemřeli oba rodiče. S tím, že otci jsem ani nestačila přijet na pohřeb. To se stává mnoha Vietnamcům; je to prostě hrozně daleko. Takže ano, člověk s tím musel bojovat. Jenže já byla naštěstí hodně zvědavá, všechno kolem sebe jsem dychtivě zkoumala. Studijní výsledky jsem měla dobré, učitelé mě měli rádi. Pro nás Vietnamce bylo zkraje hodně nezvyklé hlavně podnebí.

Zima?
Když na Slovensku začal padat sníh, zírali jsme ráno z okna, jak je všechno kolem bílé. Jako kdyby to někdo posypal solí. Neznali jsme to. Trochu toho sněhu jsme nacpali do obálky a chtěli jsme ho poštou poslat domů. Hrozně jsme se pak divili, že obálka je okamžitě mokrá. (smích) Asi jsme pro Slováky byli atrakce. Stejně jako když nastal květen a my do prvomájového průvodu vyšli ve vietnamských krojích, jen tak v sandálech. Všichni se dívali, že nám musí být hrozná zima od nohou. Nám to ale nepřišlo. A postupně jsme si na Československo zvykali. I na jídlo. Vlastně mi za ta léta chutná už i ten tvaroh…

5 fotografií

Gebrian: Jaká bude Praha v roce 2050? Bojím se, že hnusnější. Ale něco mě děsí ještě víc

Rozhovor

Na co byla zaměřená vaše studia?
V Herľanech jsme se rok učili slovensky, pak jsem přešla na vysokou školu do Bratislavy, kde jsem studovala na stavebního inženýra. Tam jsem skončila v roce 1978.

Co bylo dál?
Ještě jako studentka jsem se přes ROH dostala do teplických lázní. Seznámila jsem se tam s jedním profesorem, kterého všichni Vietnamci považovali za svou druhou mámu; ochotně se staral o lidi, kteří něco potřebovali. V lázních měl tehdy přednášku, já se mu svěřila, že se po škole potřebuju někam dostat na praxi. Odpověděl, že není problém. Že mám jít za ním do Bíliny. Takže jsem se jako ženská dostala do tamních dolů.

Do dolů?
Hnědouhelných. Samozřejmě jsem nemusela fárat. Zapisovala jsem, kolik se toho vytěžilo, jaká je prašnost, jak se to zpracovává atd.

Nebylo to poněkud depresivní místo?
(úsměv) Já si ale na uhlí vážně ani nesáhla… Později, když jsem ukončila studium i praxi, mi přímo z velvyslanectví potvrdili, že tady mohu i nadále zůstat. Dělala jsem v podniku, kde se vyráběly textilie, které se vyvážely i do zahraničí. Byla jsem zaměstnaná jako vedoucí party vietnamských pracovníků, členka personálního odboru. Později jsem měla na starost i další podniky, přešla jsem do společnosti v Bratislavě, kde se vyráběly nitě. A nakonec jsem zamířila do liberecké Textilany, kde se vyráběly látky na kalhoty, konfekci. Byla jsem vedoucí skupiny a zároveň tlumočnicí, učitelkou.

Takže jste už začala s tlumočením.
To už na škole. Hodně ode mě chtěli pomáhat hlavně vietnamští studenti. Proto mě dnes zná spousta Vietnamců po celé republice, vlastně i po celé Evropě. Jdu po Sapě, najednou mě někdo zastaví a hned se ke mně má: „Jé, u vás jsem si před lety nechával překládat nějaký text! Copak jste na mě zapomněla?“ No, to víte… Těch lidí bylo tolik, pro které jsem za ty roky překládala… Poměrně brzy si mě navíc kvůli překládání začaly zvát i úřady. Když mi z velvyslanectví dali vědět, že něco potřebují, nastoupila jsem v pátek v Bratislavě po škole do vlaku, dojela jsem do Prahy a všechno potřebné odtlumočila.

5 fotografií

Jako bych vyšetřoval vraždu. Bývalý policista našel v příběhu hrdiny Morávka nová fakta

Rozhovor

Docela honička.
Dneska už nedělám všechno, co po mně někdo chce. Když jsem byla mladší, jezdila jsem hodně i mimo Prahu. Do Plzně, do Karlových Varů. Za jakéhokoli počasí, za všech podmínek. Sníh, mráz, bez problémů. Už mám ale nějaký věk, takže teď beru jen věci po Praze.

Co přesně?
Někdo třeba potřebuje přeložit rodné a oddací listy, povolení k pobytu. Dělám to pro jednotlivce i pro úřady, pro policii, soudy, zastupitele. Tlumočím i různým delegacím z Vietnamu.

Je pro Vietnamce těžké se naučit češtinu?
Pro všechny cizince je hodně těžká. U mě to bylo specifické. Musela jsem se nejdřív učit slovensky, pak teprve češtinu. A i v tom jsou rozdíly, nejen co se týká jednotlivých slov, ale i ve skloňování apod. Když byly moje děti malé, občas jsem pod tlakem do své češtiny zamíchala nějaké slovenské slůvko, dcery mi to hned hlásily: „Mamiii, to je slovensky!“ Namítala jsem: „Ale rozumíte mi, že jo?“ Rozuměly… Upřímně – samy se vietnamsky snaží naučit, až když jsou dospělé.

Vážně?
Ano. Zamlada jsem na ně neměla kvůli pracovnímu vytížení moc čas. Chodila jsem tlumočit i na noční služby u policie…

Měli bychom zmínit, že dcery máte s českým otcem.
Ano, vdala jsem se do Liberce.

Vietnam nás sem posílal na studia s tím, abychom byli následně platní pro svou zemi. Vdát se tu, zůstat zde? To nebylo v plánu. Vyřešila jsem to tak, že jsem se vdala bez souhlasu velvyslanectví.

Měli jste svatbu podle českých nebo vietnamských zvyků?
Podle obou. Tohle je u nás v rodině vůbec milým zvykem – všechno slavíme dvakrát. Ať už svatby, nebo třeba vietnamský a český Nový rok.

ČTĚTE TAKÉ: Naše civilizace stojí na rozhraní. Budeme se muset o sebe postarat mnohem více sami, říká Bárta

Jak vypadá typická vietnamská svatba?
Na evropské poměry je obrovská, zvykem je účast 200-1000 lidí. To už je skutečně monstrózní akce, když chcete jídlo a program pro všechny. Jsou s tím spojené veliké starosti.

Jak vás přijala manželova česká rodina?
Moc dobře. Hned jsem jim padla do náručí. Mají mě stále moc rádi. Když jsem se jim nějakou dobu neozvala, začali se ptát, jestli jsem v pořádku. Vidíte – zatímco teď je česko-vietnamské manželství celkem běžné, za našeho mládí bylo novinkou. Problém to byl i z politického ohledu.

Jak to?
Vietnam nás sem posílal na studia s tím, abychom byli následně platní pro svou zemi. Vdát se tu, zůstat zde? To nebylo v plánu. Vyřešila jsem to tak, že jsem se vdala bez souhlasu velvyslanectví. To přede mnou rozhodně nebylo zvykem, podobná praxe následovala až poté, co jsme se pro to rozhodli my. Nešlo přitom o žádnou formalitu, pár Vietnamců odešlo kvůli nemožnosti získat souhlas zpět do vlasti. Proto se v poslední době snaží nemálo dětí, které vyrostly v neúplné rodině, hledat ve Vietnamu své biologické otce.

Vypozorovala jste za ty roky, v čem se Češi a Vietnamci liší, co mají společného?
Češi i Vietnamci jsou dost mírumilovní lidé. Všechno chceme řešit v klidu. Češi jsou oproti většině Vietnamců jiní v tom, že když se jim něco nelíbí, řeknou to hned. Nechci to? Tak to prostě nechci. A tečka. U Vietnamců se může stát, že řekneme ANO a znamená to NE. Nechceme prostě toho druhého urazit, tak raději odpovíme takto.

Poznala jste v Česku rasismus?
Poznala. Poprvé, jakmile mé děti začaly chodit do školy. Mladší dcera Danielka je aktivní, i ve škole se chovala spíš jako kluk. Při hře se s někým hádala, a to druhé dítě vybuchlo: „Vietnamko, jeď domů!“ To ji zabolelo. Přišla domů a brečela, musela jsem ji utěšit. Sama jsem se pak s rasismem potkala asi před deseti roky, když jsem stála v obchodním centru ve frontě a nějaký starší nervózní pán s hůlkou mi nadával: „Hej, Vietnamčíno, co tady děláš? Běž domů!“ Já si přitom jenom chtěla koupit noviny…

Co jste mu odpověděla?
„Promiňte, o tom tady nebudeme diskutovat. Jsem taky Češka.“ Lidi na něj koukali, tak odešel. Přišlo mi to ale líto. Ten pán nerozumí, jací my Vietnamci jsme. Pokud by nás poznal líp, určitě by takový problém neměl. Už jsem sice starší, snažím se ale podílet na různých akcích, aby nás čeští lidé mohli lépe poznat. Naposledy jsme třeba nechali ušít česko-vietnamské kroje, stáli jsme s nimi na Staroměstském náměstí. A lidi se o to dost zajímali.

Obecně mi přijde, že Češi už Vietnamce přijali za své. Máte stejný dojem?
Je to tak. Jeden čas jsem byla tlumočnicí pro skupiny různých zahraničních pracovníků. Měla jsem pod sebou Poláky, Kubánce a Vietnamce. A všimla jsem si, že po pracovní stránce mají Češi Vietnamce vždycky rádi. Zatímco o Kubáncích se říkalo, že jsou hodně hluční, o Polácích zase, že jsou tak trochu línější, my jsme z toho vždycky vycházeli nejlíp. Nadřízení si Vietnamce pochvalovali.

Čím je pro vás dnes Česko?
Mám tady spoustu přátel, rodinu. Spoustu lidí, které obdivuju. Nejvíc jsem si oblíbila pana Václava Havla.

Osobně jsem ho poznala ještě někdy v 90. letech, později jsem pomáhala jedné paní zařizovat restauraci na pražském nábřeží, takže jsem měla možnost se potkávat i s další částí jeho rodiny. Pro mě to bylo velmi milé. Vůbec poprvé jsem ho potkala úplně náhodně. Seděl v nějaké restauraci naproti divadlu, s někým tam hovořil u jídla. Od vidění jsem ho už znala, tak jsem ho zašla pozdravit. A reagoval moc příjemně. Později jsme se osobně potkávali na různých akcích, viděla jsem ho při práci. Většinou jsme spolu prohodili jen pár slov, na víc nebyl čas. Vždycky to ovšem bylo ohromně fajn. Moc bych si přála, aby byl ještě naživu. Bohužel – odešel hodně brzy.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Ordinace a nemocnice omezují provoz: Česku chybí lékaři. Ministerstvo tvrdí, že zná řešení