CIZINKY: Na Ukrajině byla Oksana primářkou, v Česku musela kvůli válce začínat od nuly

Jak trnitá byla na Ukrajině vaše cesta k prestižnímu místu primářky?
Pocházím z lékařské rodiny, takže jsem pro sebe jinou cestu ani nehledala. Tatínek je primář na ARO, maminka obvoďačka. V její rodině by se vůbec našlo hodně lékařů. Tatínek proto vždycky říkal: „A co bys byla jiného? Nějaká prodavačka? To přece nejde...“

Takže jsem jako všichni studenti po skončení vysoké školy nejdřív zamířila na stáž, pak na aprobační zkoušky. Načež jsem si v oboru, který jsem si vybrala, hledala vlastní cestu. Stala se jí radiologie a diagnostika, konkrétněji sonografie. A po čase to dopadlo tak, že jsem se v západoukrajinském městě Ivanofrankovsk stala primářkou na oddělení funkční diagnostiky a sonografie. Byla jsem jí pět let.

Musela jste se primářkou stát docela mladá.
(Krčí rameny) Je mi 43 let. Nejsem už mladá, zatím ale ani stará.

ČTĚTE TAKÉ: Mladá Ukrajinka: Válka mi trhá srdce, musím ale zpátky do Oděsy za prababičkou

Jak vypadal váš život před válkou?
Jako u všech lékařů: do práce, z práce, pacienti, rodina, koníčky. Jenže když začala válka, všechno se najednou obrátilo o 180 stupňů. Pro mě je válka nepochopitelná věc. Ani nikdo z mých kolegů v nemocnici nechápal, co se děje. Proč to Rusové udělali? Ve 21. století! Nejdřív jsem si říkala, že bych navzdory válce zůstala. Nakonec jsem si ale uvědomila, že pro sebe a pro své dcery potřebuju klid. Takže jsme vyrazily do Prahy. Zkusit jiný život.

Měla jste před přistěhováním nějaký vztah k Česku?
Deset let zpátky jsem byla v Praze jako turistka. Nikdy by mě nenapadlo, že budu v Praze jednou bydlet. A ještě k tomu tady i pracovat… Měli jsme tu ale nějaké známé, tak jsme se zkrátka jednoho dne sebraly a odjely. Nakonec to byla rychlá akce. Co bude dál? To nikdo nevěděl.

A co bylo dál?
Pamatuji si ten strach, když jsme z Ukrajiny odjížděli. Přijížděli jsme se svým autem k hranicím, před námi stála obrovská fronta vozidel. Všude jen ženské a děti. Jedna jela do Polska, druhá do Německa, třetí do Česka. Chlapi? Ti se svými rodinami dojeli jen k hranicím a pak – na shledanou. Anebo sbohem... Dál už bylo možné zůstat v kontaktu jen po telefonu.

7 fotografií

Normálních Rusů je jen pět procent. Demokracie tam nebude ani po Putinovi, říká Hrabal-Kronďák

Rozhovor

Cestovatel Fero Richard Hrabal-Kronďák projel Rusko křížem krážem. Třeba novinář Jaromír Štětina o něm říká, že zná tuto zemi lépe než 90 procent Rusů. Co s nimi podle Kronďáka udělaly dva roky války na Ukrajině? Dobrodruh a bývalý disident v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak je změní případné vítězství, jak by naopak snesli porážku. Už před Putinovou invazí říkal, že v mnohých z těch milých, bodrých a pohostinných lidí dříme žlučovitý, ukřivděný a zakomplexovaný Rusák. Teď je to prý ještě horší.

Taky jste se s otcem svých dvou dcer rozloučila na hranicích?
Ano. I pro něj to bylo těžké rozhodnutí. Máte rodinu, najednou se ale všechno změní… Jsme v neustálém kontaktu, je v obraze o všech událostech. A je dobrým otcem. V současné době pracuje na Ukrajině, víc vám ale nemůžu říct; v mé zemi panuje složitá situace, musíme být opatrní.

Chápu. A co tedy bylo s vámi, jakmile jste s dcerami dojely do Prahy?
Jako kdybych žila v nějaké bublině. Jen jsem poslouchala, co se děje na Ukrajině, jak to tam vypadá. Nic jiného nás nezajímalo. Tak to bylo dva, tři měsíce. Depka. Jakmile jsme se přece jen trochu zabydlely, uvědomila jsem si, že existuje spousta věcí, které si musím zařídit sama. A to bylo těžké. Moje čeština se omezovala na „dobrý den“ a „na shledanou“. Nic víc. Jenže když jsem volala blízkým na Ukrajinu, všichni mi opakovali: „Oksanko, zůstaň v Česku. Nevíme, co bude dál. Snaž se. Uč se nové věci. Vrátit se můžeš vždycky.“

Jak to snášely dcery?
Pro ně to bylo těžké. V Česku je čekal jiný život, jiný jazyk. Prostředí, na které byly zvyklé, se zcela změnilo. Starší dcera navíc procházela pubertou. Bylo to s ní složité. Trvalo to, musely jsme kráčet krůček za krůčkem. Holky potřebovaly maminku, která je uklidnila, když přišly naštvané. Protože vztek cítily v jednom kuse – něco jim nešlo, něco nechápaly, trápily se s češtinou. Starší dcera prohlašovala: „Mami, na nic se mě neptej. Nic ti nechci vyprávět, povídat, nech mě být.“

9 fotografií

Když slyšíte raketu, máte dvě vteřiny. Při pomoci na Ukrajině jde o život i Čechům a Slovákům

Ukrajina

Na Ukrajině nejde o život jen vojákům a místním obyvatelům, ale i zahraničním pracovníkům charitativních organizací. Přímo v první linii je ohroženo i dost Čechů a Slováků, kteří si kvůli přežití museli vštípit několik základních pravidel. Jakých? O realitě mezi minami, odjištěnými kalašnikovy a padajícími raketami vypráví pro CNN Prima NEWS zástupci nadace Cesta naděje života.

Pro mámu těžká chvíle.
Ano. Já navíc v létě 2022 pochopila, že válka jen tak neskončí. A že tím pádem musím něco dělat. Že je třeba pro sebe najít nějakou další cestu. Zhruba rok jsem nevěděla, co přesně tu mám dělat. Zase medicínu? Nebo se mám vrhnout na něco jiného? Po roce jsem pochopila, co dělat nemám. Nejdřív jsem si musela projít několika kruhy pekla, abych nakonec mohla i tady pracovat jako lékařka.

Čím přesně jste si prošla?
Vyzkoušela jsem ledacos, byla jsem pomocnou brigádnicí. No, proč ne? To je život. Ale ano, věděla jsem, že to není moje úroveň. A co si budeme povídat – mám známé, které se na Ukrajině vypracovaly, byly respektované, v Česku však dělaly uklízečku; raději se pak vrátily na Ukrajinu, protože to psychicky nedaly. Jistě, na hlavu je to těžké.

Trápil pád ve společenské hierarchii i vás?
Patřilo to k té mé zmíněné depce. Potřebujete se trochu uklidnit a změnit svůj pohled na život. Ano, je to náročné. Trošku. Musíte zkrátka dělat jinou práci. Mluvit jiným jazykem.

Jak se povedlo, že nakonec děláte lékařku i v Česku?
Jakmile jsem se skupinou holek z Ukrajiny začala chodit na exkurze po Praze, pochopila jsem, že musím něco dělat. Že takhle dál žít nejde. Rozhodla jsem se, že zkusím najít práci ve svém oboru. Holky mi poradily, že si musím napsat životopis a rozeslat jej do různých nemocnic. Bezradně jsem na ně koukala: „Ale co tam mám napsat? A kam přesně to poslat?“

5 fotografií

Strašná válečná realita, o které se nemluví: Ukrajina je zemí vdov, sirotků a mrzáků

Rozhovor

Ukrajina není jen zemí hrdinů, ale i vdov, sirotků a mrzáků, jejichž počty za poslední rok a půl nesmírně narostly. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to tvrdí Marián Bizub, předseda humanitární organizace Cesta naděje života, která dlouhodobě pomáhá na nejzasaženějších místech okupované země. Bizub se svými lidmi míří na Ukrajině třeba do přeplněných dětských domovů. Z proplakaných příběhů, které tam slyší, mrazí i otrlé tvrďáky.

Když ukrajinská primářka píše o práci do českých nemocnic, je o ni zájem?
Spíš se mě ptali: „A už jste v Česku složila aprobační zkoušky?“ Odpovídala jsem, že ještě ne. Že se je teprve snažím udělat… Protože jsem ale v Praze bydlela kousek od Bulovky, našla jsem na jejích webových stránkách oddělení funkční diagnostiky a zkusila jsem to i tam. Co se nestalo – právě sháněli lékaře, který umí sonografické vyšetření srdíčka, žil a tepen!

Hned jsem odeslala životopis, o den později jsem už měla odpověď od pana primáře: „Prosím vás, přijďte k nám.“ Nikdo mi potom nevěřil, že jsem práci získala takhle rychle. Můžu vám ale ukázat maily, že si nevymýšlím… Pro mě to bylo celé neuvěřitelné. Kamarádka mě uklidňovala: „Neboj, jdi do toho. Zhluboka se nadechni a všechno bude v pohodě.“ A ono to postupně opravdu šlo.

Jaké byly první dojmy z české nemocnice?
Ó, bylo to zajímavé! Ještě jsem neuměla česky jako dnes. V komunikaci s pacienty to bylo znát. Pomáhali mi sestřičky i ostatní lékaři, dokonce i pan primář. Koukala jsem na to s vyvalenýma očima. I medicínské výrazy jsem znala nanejvýš v latině, v češtině ne. Trvalo zhruba půl roku, než jsem si zvykla. Medicína jako taková je naštěstí stejná. Lidé tady i na Ukrajině trpí stejnými nemocemi. Jenom ty neduhy třeba jinak nazýváte.

Už jste naznačila, že i jako bývalá primářka musíte v Česku skládat různé profesní zkoušky. Jak to snášíte?
To víte, že je to těžké, když v medicíně děláte už dvacet let… Říkáte si: „Proč já? K čemu to potřebuju?“ Ale tohle všechno je jen blok v našich hlavách. Musíte si to přenastavit tak, že je to momentálně prostě nezbytné.

Aspoň si ledacos osvěžíte.
Ano, to je pozitivní efekt. Beru to jako obranu proti Alzheimerovi. (Smích) Najednou si vybavíte: „No jo, tohle jsem se přece učila na vysoké. A tohle jsem už taky někde slyšela…“ Jistě, je toho hodně. Začíná se testováním, které spočívá ve znalostech medicíny a legislativy. Pak mě čeká půlroční stáž – to vás pošlou na chirurgii, gynekologii či jiné oddělení, kde máte ukázat, co umíte jako lékař. Končí to probačními, tedy ústními zkouškami. Dohromady to může trvat dlouho.

V jaké jste fázi?
Odeslala jsem papíry k testování. Jak jsem už naznačila – abych se k tomu mohla odhodlat, musela jsem si nejdřív osvojit dostatečnou znalost medicínské češtiny…

Na oddělení funkční diagnostiky pražské Bulovky působíte ale už teď. Jak na ukrajinskou lékařku reagují čeští pacienti?
Starší lidi si se mnou rádi popovídají. Ptají se: „Jak to u vás vypadá?“ Někdy se mě snaží i opravovat, co a jak se přesně říká česky. Mladší to neřeší. Přijdou na vyšetření a nic víc je nezajímá.

Můžete porovnat úroveň zdravotnictví na Ukrajině a v Česku?
Přístroje jsme měli na Ukrajině stejné. Spíš je tady odlišný přístup k pacientům. V Česku je sestřička jakýmsi mezistupněm mezi pacientem a lékařem. U nás chce mít lékař vždycky přímý přístup k pacientům. V tom se projevuje jiná mentalita.

Náš rozhovor se týká i těžkých témat, přesto se téměř celou dobu usmíváte. Je to způsob, který používáte i při kontaktu s pacienty?
Ano. Jeden starý pan profesor mi říkal, že doktor by měl mít úsměv vždycky. Pacient pak má jiný pocit, když přijde k usměvavému lékaři. Víte, já jsem optimistka. I když je zle, musím zkrátka něco udělat, aby se to zlepšilo. Pokud si jen sednu ke stolu a budu si zoufat, věci se samy od sebe nezmění.

8 fotografií

Ruský historik: Putinovy řeči o Ukrajině? Stejně šílené, jako kdyby chtěli Britové zpět USA

Rozhovor

Rusové se vůči Ukrajincům vždy cítili nadřazeně, místo nenávisti o nich ale dlouho jen shovívavě žertovali. Co se změnilo, že jim teď hrozí genocidou? Vývoj vztahu mezi dvěma znepřátelenými národy popisuje pro CNN Prima NEWS ruský historik Jurij Felštinskij, jemuž má v Česku vyjít kniha Ukrajina v plamenech. Uznávaný odborník žije v USA, dlouhodobě kritizuje politiku Kremlu a je na Putinově indexu. Dokonce se spekuluje, že po něm jdou zabijáci vyslaní FSB.

Nepřejde vás občas smích, když vidíte Čechy, kteří jsou protiukrajinští?
Osobně takhle špatnou zkušenost nemám. Mou sousedkou je třeba důchodkyně, výborná ženská, která se ke mně od samého začátku chová jako hodná babička. To je skvělé. A v práci si taky nemůžu na nic stěžovat.

Jak si představujete svou budoucnost? Vrátíte se po válce na Ukrajinu?
Domov je domov. Tam je vždycky dobře. Zatím jsem se ale nerozhodla.

Jak podle vás válka skončí?
Pro nás Ukrajince bude dobře. Pro Rusy ne.

Dá se popsat, co cítíte k Rusům?
Víte, my na západě Ukrajiny jsme zjistili, co jsou Rusové zač, o něco později než naši východní krajané. Už moje babička ale o Rusech kdysi říkala, že to jsou osvoboditelé. A sice v tom smyslu, že vás „osvobodí“ od všeho, co máte. Nenávist jsem v sobě nikdy neměla. Pro mě je to hlavně nepochopitelné. Proč se lidé, kteří mají dost problémů uživit vlastní zemi, snaží vzít území ještě někomu jinému? A ještě u toho chtějí vypadat, že ty druhé učí, jak se má správně žít.

Potkáváte se s Rusy i tady v Česku?
Jo. Tady je hodně Rusů.

A jak taková setkání vypadají?
Klidně. Snažím se s nimi o politice vůbec nebavit. Každý má svůj názor. A jelikož žijeme v Česku, jinak než klidně to řešit ani nelze.

Čím je pro vás vůbec Česko?
Je to země, do které jsem přijela, když začala válka. Kde dnes bydlím.

Zvládla jste v ní uspět. Jste na sebe hrdá?
Jsem hrdá na všechny ukrajinské holky, které se v cizích zemích musí rvát s osudem. Zvládly to. Přitom to měly těžké. Velmi těžké. Jsou tvrdé jak chlapi. Proč? Protože jim nic jiného nezbývá.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Elitní škola chce po Rakušanovi odškodné. Kvůli policistovi obžalovanému z držení dětského porna