CIZINKY: Pořád se bojím, že mi na hlavu spadne bomba, přiznává úspěšná logopedka z Ukrajiny

Jak vypadal váš život, než na Ukrajině začala válka?
Můj život byl skvělý a šťastný. Žila jsem v Kyjevě, kde jsem vystudovala dvě vysoké školy a později vedla vlastní logopedické centrum. Byla jsem úspěšná podnikatelka a uznávaná logopedka. Byznys fungoval. Měly jsme všechno. Nikoho by nenapadlo, že se to může změnit.

Vážně jste ani nepomyslela na to, že by Rusové mohli napadnout vaši zemi?
Nikdy. Někteří lidé si podobné otázky kladli, mně to ale přišlo nesmyslné. Měla jsem za to, že se rozumní lidé vždycky dokáží domluvit. Proč by měl mít někdo zájem na ničení lidských životů? Těsně před zahájením Putinovy invaze v televizi říkali, že se něco děje. Že se Rusko na něco chystá. Všichni na Ukrajině ale věřili v dobro. Měli za to, že k válce nedojde. Že na lidské životy se nesahá.

Jak vypadal den, kdy jste byli vyvedeni z omylu?
Až do toho dne jsme si každý užívali svůj život, měli jsme plány do budoucna. Jenže pak jsme se během jediného dne probudili do hrozného šoku. V našem případě k tomu došlo kolem čtvrté ráno. Bydlely jsme vedle letiště Žuljany, pořád si vybavuji, jak jsme záhy zaregistrovaly všemožné výbuchy a výstřely. Jako první z nás zaslechla nějaké rány starší dcera. Nejdřív si prý myslela, že někdo slaví narozeniny. Pak jsme ale zjistily, že začala válka. A to byl šok. V hlavě máte najednou všechno zmatené.

ČTĚTE TAKÉ: Mladá Ukrajinka: Válka mi trhá srdce, musím ale zpátky do Oděsy za prababičkou

Jak jste zareagovala?
Přirozenou lidskou reakcí je v takovém případě snaha zachránit život svůj a svých dětí. Hned mi letělo hlavou, že musíme utéct. Řešila jsem jen kam, kudy. Odevšud jsme totiž slyšely výbuchy, výstřely. Upřímně – kufry s pasy a jídlem už jsme zabalené pro všechny případy měly, venku na nás čekalo auto. Na podobné chvíle se ale nikdy nemůžete tak docela připravit. Takže jsme narychlo zapnuly počítač, s pomocí map a nejnovějších zpráv jsme se pídily po tom, kudy by se dalo nejbezpečněji odjet z Kyjeva do Evropy. Načež jsme naskákaly do auta a vyrazily jsme. Všude ale byly takové fronty, že jsme se zase brzy vrátily – nemělo smysl, aby nám někde při nekonečném čekání došla nafta. Radši jsme doma čekaly, až se cesty trochu uvolní.

Jak to zatím vypadalo v kyjevských ulicích?
Bylo to hrozné. Všude panika, sirény. Všichni někam utíkali. Katastrofa. Snažily jsme se schovat ve sklepě, jak nám z televize radil prezident Zelenskyj. Jakmile se ozvalo bombardování, dostavil se hrozný strach. Měl jste jedinou možnost: schovat se.

Jak to snášely dcery?
Starší Maria pochopila, že začala válka. Viktorii jsme se to radši snažily nijak moc nevysvětlovat. Jen jsme jí řekly, že Rusko napadlo Ukrajinu. Co to konkrétně znamená, jsme před ní raději nerozebíraly.

A jak jste to snášela vy?
Vůbec jsem nemohla spát. Měla jsem v hlavě jedinou myšlenku: že musíme pryč. Pořád jsem měla dojem, že na nás letí bomba. Nebylo jiné cesty než před Rusáky utíkat. Pustili se do genocidy ukrajinského národa, to nám bylo jasné. Kolem páté ráno jsme konečně usoudily, že se cesta uvolnila. Zase jsme rychle nasedly do auta a vyjely jsme oděskou trasou, která vypadala méně zasekaná. To se sice ukázalo pravdivé, ale jen na chvíli – už za dvě hodiny to tam zase bylo neprůjezdné.

To už jste věděly, kam míříte?
Napadlo nás, že odjedeme do Česka, které jsme si při svých předchozích cestách zamilovaly. Našim srdcím byli blízcí jak zdejší lidé, tak český jazyk. Cesta do Prahy nám nakonec zabrala tři dny.

Potkaly jste cestou ruské vojáky?
Sláva Bohu ne. Ale viděly jsme na dálku letadlo, nad námi přelétaly vrtulníky. Byl to hodně nepříjemný pocit, když nevíte, jestli jde o ruské nebo ukrajinské stroje. Do toho se tam každou chvíli objevovaly drony; i to bylo strašné. Věřily jsme ale ukrajinské armádě, že nás zachrání.

Co z té cesty vám utkvělo v paměti?
Upřímně řečeno – snažím se na to spíš moc nemyslet, v hlavě si to neopakovat. Jedna věc mi ale v mysli zůstává pořád: to, jak si Ukrajinci neuvěřitelně vzájemně pomáhali. My jsme vůbec předem netušily, co nás cestou potká. Jeden nepříjemný moment nastal, když nás od rumunské hranice dělily zhruba čtyři hodiny. Přijely jsme k zaminovanému mostu a musely jsme čekat, než ho ukrajinská armáda zprůjezdní. To bylo hodně o strach. Jen čekáte a nevíte, jestli někdo nezahájí bombardování. To jsem se dost bála. Došlo i na další věc, na jakou jsem nebyla připravená.

Na jakou?
Z Kyjeva jsme se samozřejmě vypravily autem, před hranicí jsme ale uvízly ve strašně velké frontě. Zůstat v ní bylo nerozumné, musely bychom tam čekat dva, tři dny. Tak jsme se přes hranici zkrátka vydaly pěšky. Věci, které jsme měly s sebou, jsme nechaly v kufru vozidla. Rychle jsem vybrala nějaké dětské oblečení, všechno jsme naházely do jednoho baťůžku. A dva a půl kilometru jsme pak šly po svých. Veškeré potřebné oblečení jsme pak musely kupovat nové… Když jsme přešly přes hranici, Rumuni nám ohromně pomohli. I díky nim jsme se dostaly v pořádku na nádraží, odkud jsme pak přes Budapešť odjely do Prahy.

Jak tohle putování zvládaly děti?
Snažila jsem se jim opakovat, aby si odpočinuly, prospaly se. Chtěla jsem, aby nic z toho neviděly, neslyšely. Mladší dceři jsem se snažila nasadit sluchátka, aby ji nestrašil zvuk bombardování. Aby jí to nezůstalo v hlavě. Těžké to pochopitelně bylo i pro mě. Zůstali mi tam sousedi, kamarádky. Ani se svými nejbližšími přáteli jsme si nestačili říct, kdo kam jede. Někdo odjel na západ Ukrajiny, jiní do Česka. Většina z nás každopádně věřila, že to za dva, tři dny skončí.

Jaké byly vaše začátky v Česku?
Úplně jsem nevěděla, co mám dělat. Něco bylo samozřejmě hned jasné: musela jsem se s pasem přihlásit na policii, abych tu mohla s dětmi setrvat legálně. Taky jsem tu měla bráchu, který mě zkraje hodně podpořil. Na začátku všechny své síly věnoval nám. V těžkých chvílích nás naštěstí hlavně s bydlením podpořili i Češi. Přesto nezastírám, že to pro nás bylo náročné. Konkrétně já byla tři měsíce v hrozné depresi. Roli hrála psychologická adaptace, cizí jazyk, odlišná česká mentalita… Do toho nevíte, co bude zítra... To bylo strašné.

Co vás z té deprese dostalo?
Děti... Uvědomila jsem si, že potřebují zdravou a veselou mámu. Život jde zkrátka dál. Musela jsem myslet na budoucnost. Řešily jsme i dost praktických věcí. Pro mladší dceru například nebylo místo ve školce, starší mi nevzali do školy. Já tomu na jedné straně zpětně naprosto rozumím, Česko na to všechno prostě nebylo připravené; i pro vaši zemi to bylo náročné. Já se tím ale natrápila celé léto... Co se týká mé práce, zpočátku mi dost pomáhaly české úřady. Byla jsem za to samozřejmě ráda, zároveň mi ale bylo jasné, že to nebude navždy. Že se musím sama přičinit, abych své děti uživila. Jako logopedka jsem z toho měla strach, přece jen jsem neuměla česky.

A jak to šlo?
Adaptace a integrace mých dětí trvala zhruba rok. Na začátku to bylo těžké pro všechny. Pro děti i pro mě. Mladší dcera nemluvila česky. Potřebovala kamarády, české děti jí ale nerozuměly. Brečela, že se chce vrátit.

Děti jsou naštěstí schopné se s takovou situací poprat rychleji. Za tři měsíce už mluvila česky, mohla si hrát s ostatními. Starší dceři to trvalo přece jen déle. Bylo pro ni tíživější, že na Ukrajině nechala školu, kamarády, učitele. Měla psychický blok, úplně se uzavřela do sebe. Byla navíc zrovna v pubertě, takže to s ní pořádně mávalo.

Jak jste to zvládala?
Po té tříměsíční depresi jsem se rozhodla, že klíčové je naučit se česky. Když už v Česku žiju, musím tady umět komunikovat. A pokud chci mít práci, bez jazyka to taky prostě nejde. Sehnala jsem si učitele on-line, brala jsem u něj individuálně hodiny. Bohužel mi to moc nešlo. Všemu jsem rozuměla, s mou vlastní komunikací byl však problém. Styděla jsem se, překlad z ukrajinštiny mi nešel. Někdy v té době jsem se naštěstí v Diakonii Českobratrské církve evangelické dostala k příležitosti pracovat jednou týdně jako logopedka pro ukrajinské děti. Na stejném místě se pro Ukrajince pořádaly každé úterý a čtvrtek tzv. komunikativní skupinky, na které jsem také začala docházet. Jen jsem se tam dívala kolem sebe, poslouchala. Pak mi zničehonic nabídli, abych sama zkusila promluvit.

Bylo to hodně náročné?
Začínala jsem zlehka, v příjemném a přejícím prostředí jsme se pouštěli pouze do nenáročné komunikace. Bylo to fajn. Postupně jsem se díky tomu s češtinou zlepšovala. Dnes už v Česku žiju třetím rokem, díky Diakonii pracuju jako logopedka v pražské Troji, vedu tzv. individuální intervenci s ukrajinskými dětmi. V Praze jich momentálně přebývá hodně, mnoho z nich má logopedické problémy. Potřebují pomoc. Vedle toho jinak ještě pokračuji v kurzu češtiny na úroveň B2, abych mohla pracovat i s českými dětmi.

Jaké případy nejvíce řešíte u ukrajinských dětí?
Hodně pracujeme s dětskými klienty s autismem. Spousta ukrajinských dětí například kvůli strachu z války vůbec nemluví. Jeden takový dvanáctiletý klouček přestal mluvit ve chvíli, kdy doma zažil bombardování. Jiní mluví špatně, koktají. Dá se s tím něco dělat, jen to trvá dlouho; nezbytná je při tom spolupráce s psycholožkami.

Už jste se během války byla podívat domů na Ukrajinu?
Ano. Musely jsme do Kyjeva kvůli prošlým Mariiným dokladům. Na dálku by to z Česka trvalo hrozně dlouho, takže jsme vyrazily na skok na Ukrajinu.

Byl to pro vás psychicky hodně náročný návrat?
Tvoje město, tvoje zem… U mě to tak zůstane napořád. Jenže já zjistila, že když jsem na Ukrajině, mám neustále strach, že zase začne bombardování. Obávám se, že mi to tak zůstane do konce života. Jakmile budu v Kyjevě, vždycky tam budu pociťovat, že se něco může stát. Vždyť když tam teď jsem, tak když jdu spát, ve strachu se děsím, jestli ráno znovu vstanu, nebo už ne. A něco takového prožívá podle mého každý Ukrajinec, když se vrátí domů.

Měla jste možnost se po návratu domů pobavit s kamarádkami, které zůstaly doma?
Ano. Některé z nich například bydlí vedle vojenského letiště. A vyprávěly mi, že se dva týdny musely skrývat ve sklepě. Nemohly ven. Neměly co jíst. Promiňte, o tom se ani nedá pořádně mluvit. Pro mě je tahle debata hrozně těžká.

Máte nějaké kamarády i na frontě?
Sousedé, kamarádi, spolužáci; každá rodina tam někoho má. Někdo už má mrtvé, někomu jeho blízcí stále ještě bojují. Bohužel… Já netrpělivě čekám na to, až válka na Ukrajině skončí. Každý den tam umírají další a další lidé; nejen vojáci, ale i děti. Bohužel – i kdyby to skončilo dnes, stejně z toho budou všichni traumatizovaní. To zůstane navždy v každém Ukrajinci.

Umíte si představit, že se tam po válce vrátíte?
Na tuhle otázku myslím už tři roky. Děti se strašně chtějí vrátit. Mluví o tom každý den, ptají se na to. Já si dlouho nebyla jistá. Vím, že když se vrátím, budu tam mít budoucnost. Jen bude úplně jiná, než jak jsem si ji představovala před válkou. A s Českem se to má po těch letech tak, že tady už přece jen mám kousek své duše. Takže si myslím, že spíš zůstanu tady. Byť se odsud budu snažit podporovat Ukrajinu, co bude v mých silách.

Čím je pro vás Česko?
Jsem ráda, že nám Evropa a konkrétně Česko otevřely dveře. Mám tady dojem, jako byste už Ukrajinu ani nebrali jako cizí zemi. Přijde mi, jako kdybyste mezi Čechy a Ukrajinci už nedělali velké rozdíly. Cítím se tu jako součást zdejší společnosti.

Musela jste si tady hodně zvykat, překonat jako cizinka spoustu překážek. Jste hrdá na to, co jste v Česku dokázala?
Ano, cítím jistou hrdost. Dělám tady svou práci. Pomáhám ukrajinským dětem, které by často neměly jinou možnost. Beru to tak, že tohle je můj způsob, jakým Ukrajině pomáhám vyhrát válku. Hrdá snad můžu být i na to, že tím něco ukazuji dalším ženám: Můžete se prosadit i v cizí zemi. Můžete se naučit cizí jazyk. Dá se to. Nevzdávejte se.