Když se objeví infekční epidemie, je lepší žít v demokratické, nebo autokratické zemi?
Lidé žijící v zemích, kde se vlády formují na základě svobodných voleb, ve větší míře respektují protiepidemická opatření. Demokratické státy mívají také vyšší životní úroveň, což celkovou bilanci nižšího počtu úmrtí ještě vylepšuje. Bohatší země totiž disponují vyspělejším zdravotnictvím, které epidemiím dokáže lépe čelit.
Při pohledu na to, jak si jednotlivé země vedly v boji proti pandemii koronaviru, by se dalo nabýt dojmu, že demokratické státy v této zkoušce obstály hůře než méně svobodné společnosti. Zejména srovnáme-li oficiální statistiky ze Spojených států, Evropské unie a Číny. Ačkoli Západ měl o poznání více času se na útok viru připravit, Amerika i Evropa mají přes 300 mrtvých na jeden milion obyvatel. Čína vykazuje o 99 procent nižší číslo a chlubí se, jak skvěle se s epidemií vypořádala.
Jenže jak se v průběhu šíření nákazy ukázalo, údaje ze zemí, které nejsou zcela svobodné, nebývají příliš věrohodné. Sama Čína svou bilanci nakažených i zemřelých v důsledku pandemie několikrát upravovala ve snaze smýt ze sebe podezření, že s daty nezacházela zcela korektním způsobem. Analytici časopisu The Economist se proto zaměřili na to, jak jednotlivé země zvládaly infekční epidemie v minulosti. Zkoumali přitom období posledních šedesáti let.
Je lepší být demokratický a bohatý než...
Výsledky analýzy nejsou příliš překvapivé. Ukázalo se, že existuje jasná nepřímo úměrná linka mezi svobodou a bohatstvím dané země na jedné straně a smrtností následkem nakažlivé nemoci na straně druhé. Jinak řečeno, čím je konkrétní společnost svobodnější a ekonomicky vyspělejší, tím nižší je šance, že v případě propuknutí epidemie přijdete o život.
Vědci z Oxfordské univerzity využili takzvaný index mobility společnosti Google. Podle jeho vývoje během karantény zjistili, že lidé v demokratických společnostech vykazovali o více než třetinu větší snížení intenzity svého pohybu než v těch nedemokratických.
The Economist zkoumal všechny významné epidemie, kterým svět čelil od roku 1960 do současnosti. Zmíněný trend je neúprosný. Negativní korelace mezi smrtností a ekonomickou vyspělostí platí pro oba typy zemí, tedy jak pro demokratické, tak pro nedemokratické, ovšem výsledný rozdíl je propastný. Smrtnost v nedemokratických zemích je v průměru pětkrát vyšší, a to pro státy s HDP mezi pěti a padesáti tisíci dolarů na osobu. S rostoucí ekonomickou úrovní se pak nůžky smrtnosti rozevírají ve prospěch demokracií.
„Jde o spojité nádoby. Svobodné státy se obecně vyznačují vyšší životní úrovní. Čím jsou bohatší, tím více prostředků jsou schopny vydávat na vybudování kvalitního zdravotnického systému. Díky tomu pak dokáží lépe vzdorovat epidemiím nemocí,“ řekla CNN Prima NEWS Veronika Hedija, ekonomka z jihlavské Vysoké školy polytechnické. Nejde ale jen o řešení následků epidemií. Bohatší státy jsou také efektivnější například ve vývoji a distribuci účinných vakcín, díky čemuž se jim některé nemoci podařilo dostat na samou hranu vymýcení.
Koronavirus: výjimka potvrzující pravidlo?
Pandemie koronaviru je ale v tomto ohledu zatím specifická. „Poznatky z analýzy předchozích epidemií nemůžeme jednoduše aplikovat na průběh epidemie nemoci COVID-19,“ upozorňují analytici časopisu The Economist. Západní demokracie byly totiž koronavirem zasaženy poměrně těžce, což se dá podle autorů zprávy vysvětlit mimo jiné tím, že ohniska se nacházela především ve velkých městech s intenzivními toky lidí přes hranice.
Počet denních obětí se ale již nějakou dobu snižuje, zatímco v hospodářsky méně rozvinutých zemích se naopak tato statistika zhoršuje. A to přesto, že jde o státy, které jsou obecně méně propojené se zahraničím. Na druhé straně mívají častěji nějaký demokratický deficit. Z tohoto důvodu se také nelze zcela spolehnout na oficiální statistiky, jak už bylo uvedeno v případě Číny. V méně svobodných zemích se nezřídka můžeme setkat s postojem vládní garnitury, která se rozhodla koronavirus ignorovat.
V Bělorusku nebyla přijatá žádná přísná protiepidemická opatření, protože tamní prezident Alexandr Lukašenko považuje za daleko nebezpečnější paniku než samotný virus. Zdravotníci, kteří s nákazou bojují, prý čelí nátlaku, aby některá úmrtí na COVID-19 vykazovala spíše jako úmrtí v důsledku pneumonie nebo srdečního selhání. V Turkmenistánu dokonce slovo koronavirus zakázali veřejně používat pod pohrůžkou zatčení.
Superposlušní Novozélanďané
Podle americké nevládní organizace Freedom House vykazují země, v nichž lze považovat média za svobodná, v průměru 60 úmrtí na tisíc obyvatel. S klesající svobodou médií klesá i smrtnost, a to přibližně na polovinu. Jenže pochybnosti o věrohodnosti statistik se objevily i ve Spojených státech. Tam se pro změnu spekuluje, že čísla o zemřelých na COVID-19 mohou být nadhodnocena až o třináct procent.
Přesto existuje poměrně přesné vodítko, na jehož základě lze alespoň posoudit, jak lidé v různých zemích reagovali na vládní opatření omezující pohyb osob právě kvůli zpomalení šíření koronaviru. Vědci z Oxfordské univerzity využili takzvaný index mobility společnosti Google. Podle jeho vývoje během karantény zjistili, že lidé v demokratických společnostech vykazovali o více než třetinu větší snížení intenzity svého pohybu než v těch nedemokratických. Největší kontrast bylo možné pozorovat mezi Novým Zélandem a autokratickým Bahrajnem. Novozélanďané svůj pohyb během karantény omezili v dvakrát vyšší míře než lidé v Bahrajnu. I takovéto zdánlivě nepodstatné detaily spolurozhodují o tom, jak se která země s epidemií zákeřné infekční nemoci vypořádají.
