reklama

Dobrodruh Kubeš: V Africe mě chtěli popravit. Voodoo i kanibalové existují

/ fotografií

Tomáš Kubeš strávil v Africe několik let, rád se tam vrací. Zblízka fotil divoce žijící gorily, slony i Pygmeje při lovu. Zjistil leccos o voodoo, opravdových čarodějích a kanibalech. O tom všem povídá pro CNN Prima NEWS ve 4. dílu seriálu rozhovorů s cestovateli, kteří v době pandemické izolace vypráví o kouzlu dálek a exotických dobrodružství.

reklama

V Africe jste zblízka viděl, jak domorodci praktikují voodoo. Funguje?
Ano. Není úplně jednoduché se k němu dostat, něco je samozřejmě jen hra. Z opravdového voodoo ale mám docela strach.

Co o něm víte?
Třeba ve střední Africe funguje černá magie – používá se především k zahubení člověka s majetkem, vlivem. Lidi prostě zajdou za čarodějem, aby někoho zlikvidoval. Dokonce ve vlastní rodině! Někteří jedinci se proto doma po odskočení na toaletu raději nedotknou nápoje, který si před svými příbuznými nechali na stole. Africké voodoo se totiž nejčastěji provádí dvěma způsoby. Buď čaroděj uvalí kletbu, vykoná obřad a dotyčného ovlivní psychicky. Druhá možnost je jednodušší – čaroděj vyrobí jed. Není se tedy zas tak co divit, že Afričané mají z čarodějů a kouzelníků obrovský strach. Platí neuvěřitelné částky za další čaroděje, jen aby se sami ochránili. Takový obřad bývá dost krvavý – používají se figurky a artefakty typu opičích lebek či nohou. Pak už jde jen o to, zda je silnější pozitivní čaroděj, nebo ten negativní.

Tomáš Kubeš (48)

Cestovatel, fotograf, novinář.
Navštívil přes 100 zemí světa, v Africe prožil několik let.
Je autorem fotografií k několika knihám, spolupracuje s organizací UNICEF.
O svých cestách přednáší, zprostředkovává je též při fotografických výstavách.

Potkal jste se s nějakým čarodějem?
Poštěstilo se mi to v Beninu, kde černá magie funguje stejně jako v celé západní Africe zase trochu odlišně. O tomhle čaroději jsem v předstihu slyšel, že je silný. A když si mě pak prohlížel, úplně jsem cítil, že mě vidí zevnitř. Jako bych ho měl v hlavě, věděl o mně úplně všechno. Jen se na mě podíval, okamžitě zhodnotil mé problémy, předchozí životní hříchy. Až z toho na mě šel strach. Snad je to schopnost, kterou v sobě jako lidé máme všichni, jen ji nedokážeme probudit. Nazval bych ji možná instinktem. Jeho určitou podobu taky znám: Už se mi několikrát osvědčilo, že když se na cestách blíží situace, při které mám být okraden, tak o ní dopředu vím. Abychom ale nezamluvili africkou magii – má ještě jednu formu.

Čeští cestovatelé v časech pandemické izolace

1. díl: Richard Konkolski (oceány celého světa)
Legendární kapitán Konkolski: Oceánu neporučíte. Mohu být rád, že tu ještě jsem

2. díl: Ivo Dokoupil (Rusko, Mongolsko, Ukrajina, Krym, Banát)
Cestovatel Dokoupil: V Rusku jsem poznal, že vodka probouzí v lidech to nejhorší

3. díl: Martin Mykiska (Jižní Amerika, Antarktida)
Český poutník stopoval v pralese, plul po Amazonce, žil rok na Antarktidě

4. díl: Tomáš Kubeš (Afrika, Papua-Nová Guinea)
Kubeš: V Africe mě chtěli popravit, potkal jsem Pygmeje. Voodoo i kanibalové existují

5. díl: Saša Ryvolová (Yukon, Aljaška, Západní Papua)
Česká trampka rýžovala zlato na Klondiku. Medvědy grizzly zaháněla husitskými chorály

6. díl: Roman Vehovský (Indie, Mongolsko, Austrálie, Sri Lanka, Timor, oceány, Chile)
Sedm let stopoval do Austrálie, přes moře a poušť Gobi. Vezl ho buvol i velbloud

7. díl: Jan Říha (hory celého světa)
Slepý horolezec leze na osmitisícovky, jednou chce zdolat i Mount Everest

Jakou?
Funguje na principu různých společenství, která drží komunitu pohromadě. Například v Guineji existují takzvaná leopardí bratrstva. Jde o skupiny, v nichž obvykle bývají nejvyšší muži obce – náčelník, učitel, policista, další dominantní starší chlapi. Pokud někdo v obci spáchá špatnost, převléknou se do masek bratrstva a vykonají trest, který občas skončí i smrtí. Myslím, že právě čarodějové a podobná tajná společenství jsou pravou tváří západní Afriky. Nemizí ani v době mobilů. Vždyť pokud má Afričan zdravotní problém, vydá se za čarodějem často dřív než za lékařem.

Zblízka jste viděl i další tvář Afriky – pygmejskou.
Pygmeje jsem navštívil na třech místech: v Demokratickém Kongu, Ugandě a Kamerunu. A poznal jsem, že jejich tradiční život končí zakládáním národních parků, kvůli nimž už nesmí lovit. Prostě přijde bílý muž a oznámí, že nadále nemohou chodit do lesa, sáhnout na jediné zvíře; zkrátka dělat, na co byli po generace zvyklí. Pro Pygmeje to je strašné. Jsou přestěhováni za vesnici, kde mají žít v igelitové boudě, nezřídka se z nich stávají alkoholici, propadají depresím a smutku. Stávají se druhořadými obyvateli. Svým způsobem jimi vlastně byli už i před tím. Přesvědčil jsem se o tom v Kongu, kde kousek od jejich vesnice žijí majoritní Bantuové, de facto vládci a otrokáři Pygmejů. Klasické černošské obyvatelstvo a oni si nikdy nebyli rovni, Pygmejové vždycky představovali otroky. Když muž v černošské vesnici potřeboval ženu, šel si ji vzít k Pygmejům. Když sháněl lovce či člověka na práci, udělal to samé. Dnešek poskytuje jedinci i v Africe větší práva, jenže Pygmejové si svou identitu neuvědomují. A zánik jejich kultury je jednoznačný. Tlačí na ně civilizace, množství lidí drancujících tamní životní prostředí, s tím související úbytek zvířat. Pygmej nikdy neuloví zvíře, které nepotřebuje. K přežití mu bohatě stačí jedna antilopa. A já ve Středoafrické republice spolu s nimi sledoval, jak do lesů najeli městští lidé na motorkách a s automatickými puškami, ve velkém to tam vybili. To se vzpíralo pygmejskému myšlení. Byli z toho zoufalí.

Africká Guinea očima Tomáše Kubeše
Africká Guinea očima Tomáše Kubeše
Zdroj: Tomáš Kubeš

Jak vypadá lov v pygmejském pojetí?
Několikrát jsem ho absolvoval. Asi největší zážitek to bylo právě ve Středoafrické republice, kde Pygmejové žijí izolovaní v příhraničních oblastech. Dokáží v lese vycítit jakékoliv zvíře. Najednou se na vás obrátí a řeknou: „Za chvíli poběží slon. Vylez na strom.“ Nevěříte tomu, nic neslyšíte. Jenže pak opravdu přidusá. Nebo jindy – s Pygmeji jsem si prohlížel obrovský strom, jeden z nich mi najednou povídá, že stojím na hadovi. Zase se mi to nezdálo, to bych ho přece viděl. Pygmej trval na svém. Protože jsem pořád kroutil hlavou, tak vzali oštěp, rozhrnuli listí na zemi a skutečně – byla tam zmije gabunská. V lese se zkrátka vyznají, jsou tam doma po staletí.

Co Evropana mezi Pygmeji nejvíce zarazí?
Určitě jejich jednoduchý způsob života, z našeho pohledu snad až příliš monotónní. Když má Pygmej hlad, jde lovit. Když uloví zvíře, tak ho sní, jídlo potom několik dnů tráví. A tak dokola. Jakmile má chuť na alkohol, nařízne kúru palmy, načepuje si mízu, která později zkvasí. Je v tom jakýsi stereotyp, zároveň však i svoboda. Neznají finanční úřad, sociální správu. My ve svém světě svobodní nejsme. Musíme každý fungovat podle pravidel, jsme svázáni státy, daněmi, hypotékami. Pygmejové svázáni nejsou.

Ani náboženstvím?
Neexistuje žádné univerzální božstvo, které by uznávali všichni Pygmejové. Věří třeba v to, že jim mohou pomoci určitá zvířata. Nebo rostliny. Ohledně uctívaných bohů záleží na konkrétní vesnici. Slyšel jsem například o Dzingym – masce přicházející o úplňku, která si podle tradice odnese toho, kdo spáchal něco špatného. S tím souvisí, co je pro Pygmeje největším trestem: Být vyloučen z komunity. Jen život v ní jej naplňuje. V některých vesnicích jsem přesto zažil, že když Pygmej cítí smrt, tak všem oznámí: „Cítím svůj čas. Odcházím za svými předky.“ A odebere se zemřít do lesa. Tlak civilizace tohle všechno samozřejmě mění, do hry vstupuje křesťanství. Mezi Pygmeje přijedou misionáři, zahrnou domorodce dárky. S novou vírou pak přichází nutnost zapomenout na staré tradice, být organizován. Poslouchat. Což je ale v případě Pygmejů problematické.

Afrika očima Tomáše Kubeše
Afrika očima Tomáše Kubeše
Zdroj: Tomáš Kubeš

Proč?
Protože i když se s Pygmejem na něčem domluvíte, stejně nemůžete vědět, jestli to splní. Hodně kouří marihuanu, takže se často dostanou do stavu, kdy neví, co s nimi je. Nebo se prostě zrovna rozhodnou lovit. A že měli něco domluveného? To je jedno. Nemají pravidla, i proto jsou šťastní. Umí se na rozdíl od nás radovat z každé maličkosti. Z Evropanova notesu. Z toho, že zazpívá pták. Ze všech lidí, které jsem v Africe potkal, jsou nejmilejší, nejusměvavější, nejpohodovější.

K tématu

Africké národy se od sebe hodně povahově liší?
Ano. Asi ale do značné míry záleží i na vašem přístupu. Běžně se například traduje, že nejhorší jsou lidé v Demokratickém Kongu, já měl přitom opačnou zkušenost. Přes měsíc jsem plul parníkem po řece Kongo do Kinshasy. A potkával jsem fantastické lidi, kteří byli ochotni se podělit úplně o cokoliv. Musíme to vždycky chápat v kontextu. Právě Demokratické Kongo je obrovská země, kde belgičtí kolonizátoři napáchali spoustu krutostí. Jako Evropan byste se tam tedy neměl chovat příliš nafoukaně.

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund mi řekl, že dnes by si už na výpravu po Africe netroufnul. Že je tam daleko nebezpečněji než za jeho času. Má pravdu?
Velkou! Je to rok od roku horší. Zejména ve velkoměstech typu Kinshasa, Lagos, Nairobi. Poprvé jsem byl v Africe roku 1996 a tehdy ještě byla bezpečná. V Africe nebylo tolik turistů, místní vnímali Evropana jako cosi zvláštního. Jakmile jste se choval vstřícně, pokaždé jste byl přijat, většinou náčelníkem. Fungovalo pravidlo, že bělochovi se neubližuje. To už dneska neplatí.

Afrika očima Tomáše Kubeše
Afrika očima Tomáše Kubeše
Zdroj: Tomáš Kubeš

Proč?
Jednak kvůli víře – v islámských zemích jsem se setkal vyloženě i s nenávistí. Touha po moci navíc v různých částech Afriky plodí občanské války, proto se dneska bavíme o velmi neklidném kontinentu. Jeden den jste v klidné, krásné, usměvavé zemi, druhý máte kolem sebe tanky, protože je státní svátek a prezident se bojí, že bude svržen. K dobrému pocitu cestovatele nepřispívá ani přístup tamních úředníků. Dobře totiž vědí, že si od vás mohou vzít cokoliv. Za pana Zikmunda patřila polovina Afriky britské královně, další část byla frankofonní, případně portugalská. Nepotřeboval jste ani zdaleka tolik dokladů, víz. Všechno fungovalo. Teď může být i překročení hranice několikadenním utrpením, kdy se řeší výše úplatku a vy absolutně netušíte, co s vámi udělají. Osobně jsem byl při putování Afrikou v nebezpečí hned několikrát.

Kdy třeba?
Nejhorší to bylo v keňském Nairobi, kam jsem kdysi vyrazil s kamarády. Na autobusovém nádraží jsme čekali na spoj, který vyjížděl až po půlnoci. Šlo přitom o končiny, kde po setmění jen tak někoho nepotkáte – v okolí sice stojí vyhlášené levnější hotýlky, taky ale chudinské slumy. A na nás se zničehonic vrhla parta sedmi chlapů, kteří měli v rukou cihly, mačety, nože. Nebyla to legrace, jednoho z mých kamarádů pořezali. Tam to funguje tak, že pokud se nebráníte a všechno jim odevzdáte, tak stejně nemáte jistotu, že přežijete. Pokud se bráníte, pak útočníci musí zjistit, že to opravdu myslíte vážně. Měli jsme štěstí, jelikož jsme pro cestu do hory měli na baťozích dvě mačety. Zachránilo nás tedy, že jsme je použili. Nebyla to má jediná vypjatá chvíle. Drsné to bylo i tehdy, když jsem byl ve Středoafrické republice obviněn ze špionáže. Hrozilo mi zastřelení.

Měli proti vám něco?
Úředníci mě obvinili, jelikož jsem vlastnil mobil, mapu a fotoaparát. Oblastní soud se mě sice na nic nezeptal, přesto potvrdil, že jsem vinen. Zachránily mě až digitální fotografie. S popravčí četou se na nás obviněné totiž přijel podívat oblastní generál, který nám nabídnul poslední možnost se obhájit. Právě díky obrázkům z foťáku jsme ho přesvědčili, propustil nás. Oblastní úředníci ale trvali na tom, že jsme ho obelhali, takže nám vzápětí opět sebrali pasy. Rozkázali, že máme dva dny plout po řece Sanga. A že teprve pokud doplujeme na dané místo a nepokusíme se mezitím o útěk, pak prokážeme, že nejsme špioni. Šlo jim pochopitelně o jediné: O peníze. Jakmile jsme dopluli, přivítali nás slovy: „Buď nám každý dáte dva tisíce dolarů, nebo vás tady zahrabeme.“ Vyjednávání o život je někdy náročná věc. Zvlášť když nemáte dva tisíce dolarů. Tenkrát jsem jim prostě dal všechno, co jsem měl.

Afrika očima Tomáše Kubeše
Afrika očima Tomáše Kubeše
Zdroj: Tomáš Kubeš

Vlastně nechápu, že se pak ještě do Afriky chcete vracet.
Jenže tohle vás zocelí. Jakmile jsem přišel o všechny peníze, stejně dál nastávaly situace, kdy po mně místní chtěli víc a víc. Nějak ovšem vycítili, že už nic nemám. Že nic nedostanou. A že je mi to úplně jedno. Páni, jakou svobodu jsem tenkrát cítil! Víte, většina cizinců je v Africe na dovolené, vyčlení si k tomu přesný počet dnů. Nejsou ochotní vyjednávat. Afričané na to nahlížejí úplně jinak. Říkají: „Vy v Evropě máte hodinky, my zase čas.“ Podle toho se chovají. Když vás někdo zadrží a dva dny nepustí z policejní stanice, většina cizinců rychle povolí a zaplatí místním, co požadují. Kdežto když dáte najevo, že nic nedáte a že na té stanici klidně budete sedět třeba týden, tak se vás rádi zbaví.

K tématu

Pořád jste mi úplně neodpověděl, proč se do nevyzpytatelné Afriky vracet.
Protože samozřejmě umí být i nádherná. Když jsme třeba na gumovém člunu splouvali už zmíněnou řeku Sangu, viděli jsme na vlastní oči spoustu úžasných divokých míst. To samé u řeky Eboly, která dala jméno známému viru. Do smrti taky nezapomenu na chvíli, kdy jsem se u konžského města Bukavu dostal až ke gorilám. V národním parku Kahuzi-Biéga od nich máte být sedm metrů, jenže když vám jedna z nich přijde rozvázat tkaničku u boty, těžko jí tenhle předpis vysvětlíte. Měl jsem obrovské štěstí – třeba v Ugandě musíte mít návštěvu horských goril zamluvenou dva roky dopředu, dáte za ni 750 dolarů, jste až v osmičlenné skupině. V Kongu jsem zaplatil jen dvě stovky. A protože právě probíhala občanská válka, vlastně čekali na každého, kdo přijde. Ke gorilám jsem vstoupil sám s průvodcem, záhy se objevila jedna z největších zdejších tlup, čítala 34 jedinců. Bylo to fantastické. Samec si nás přišel okouknout, jemu a dalším gorilám jsem se díval z očí do očí.

Co jste v nich viděl?
Radost, klid. Během občanské války za nimi už několik měsíců nikdo nebyl, takže jsem přihodil nějaké peníze a mohl jsem zůstat ještě hodinu navíc. Byl to fakt velikánský zážitek. Intenzivně jsem tehdy vnímal, jak je příroda křehká. Vždyť východních goril nížinných žije už jen několik set. Největším problémem je ochránit je před lidmi. V Africe se stále částečně traduje, že pohlavní orgány goril mohou sloužit jako lék, vybíjejí se i kvůli masu. To je strašně smutné.

Jaká další zvířata vás v Africe ohromila?
Třeba volně žijící sloni v Burkině Faso. Jakmile spatříte sloní stádo se 300 kusy, tak zíráte s otevřenou pusou. Obrovský respekt cítím i k hrochům. Jednou jsme nocovali na jezerním břehu a v noci se objevil hroch, který vyrazil přímo proti našem stanu. V tu chvíli mi bylo úzko, vždyť hroši v Africe zabijí více lidí než lvi či jakákoliv jiná šelma. Naštěstí se nám tehdy povedlo utéct na strom. Velikánský zážitek jsem měl i v Kamerunu, kde jsme v parku zažili dva lvy na lovu.

Afrika očima Tomáše Kubeše
Afrika očima Tomáše Kubeše
Zdroj: Tomáš Kubeš

Jaký máte vztah ke klasickému safari?
Mě odrazují turisté, kteří tam nabízejí příplatek za naražení do lva, jen aby měli lepší fotku. To nás lidi přesně vystihuje. Stejně jako další můj zážitek z východní Afriky. Seděli jsme jednou pod velkým baobabem, najednou přiběhnul člověk, hrozně křičel a hnal nás pryč. Vzápětí polil strom benzínem a zapálil ho. Proč? Na baobabu se prý kroutila mamba, která ve vesnici někoho uštkla. Napadne vás: Mamba tady v klidu žila, sama od sebe na takhle velkou oběť neútočí, dotyčného tedy asi uštkla jen proto, že na ni šlápnul. Zase to svědčí o tom, jak obtížné je někdy soužití člověka s přírodou.

Pozoroval jste to nejen v Africe, ale i při svých cestách na Papuu-Novou Guineu?
Tam jsem se spíš přesvědčil, že hodně divoké může být soužití člověka s dalším člověkem. Na Papue jsem byl naposledy před dvěma roky a zase se mě pokusili zabít.

Co se stalo?
Lidé tam žvýkají psychoaktivní betelové oříšky, mixují to s alkoholem. Většina obyvatel tak po páté hodině odpolední není příčetná. Obchody zavírají ve tři, banky taky, bankomaty se zamykají. Po setmění nikdo nikam nevychází. Pravděpodobnost, že vás někdo bací, je velikánská. My tuhle chybu udělali a v Mount Hagen nás napadla asi dvousetčlenná skupina s holemi. Hnali se po nás, strhávali baťohy, tloukli. Zachránil nás až jeep, který jel náhodou okolo. Zajímavé je, že na Západní Papue, která patří Indonésii, se vám tohle nikdy nestane. Papua-Nová Guinea je však stejně nebezpečná, jako třeba Sýrie, Somálsko, Afghánistán.

Afrika očima Tomáše Kubeše
Afrika očima Tomáše Kubeše
Zdroj: Tomáš Kubeš

Z minulosti je známá i kanibalismem. Nepřežívá tenhle zvyk ještě někde?
Když jsme se na to na Papue ptali, jejich odpověď se mi líbila. Už to prý nedělají. S dodatkem: „… každý den.“ No ano, kanibalismus tam stále funguje, a sice formou černé magie. Zástupci komunity z města Madang za něj byli nedávno odsouzeni k trestu smrti, navykli si totiž vytrhávat mužům srdce a používat je k rituálům. Mluvil jsem s misionáři, mnoho z nich mi potvrdilo, že kanibalismus na Papue nezmizel. Existují kmeny na velice odlehlých místech, které vyznávají svérázné zvyky: Jakmile tam někomu zemře třeba babička, tak ji zkonzumují, aby s nimi zůstala i po smrti. Slyšel jsem to jen z vyprávění, ale určitě nejde o žádnou povídačku; poslední policií zdokumentovaný příběh kanibalismu je ostatně jen tři roky starý. Jako cizinec se k takové záležitosti asi nedostanete, bývá to rodinná záležitost. Ale nemyslete si – kanibalismus dosud existuje i v Africe.

Vážně?
Nikdo vám o něm otevřeně neřekne, ale ve střední Africe funguje tak, že lidi jedí své protivníky. Po svržení středoafrického prezidenta Francoise Bozizého byli v jeho lednici například nalezeni nedojedení opoziční poslanci, kteří před tím zmizeli. V téhle zemi to prostě bylo dřív běžné, lidské ostatky se nacházely též v blízkosti utečeneckých táborů během občanské války v Kongu. Kanibalismus funguje i ve východní Africe, největším terčem jsou tam albíni – černoši s poruchou tvorby kožního pigmentu, kteří mají ještě bělejší pleť než my v Evropě. Někteří je považují za svaté, jiní za podřadné. Taky se ale věří, že jejich maso pomáhá při různých nemocech, dá se díky němu získat bohatství. Šokovalo mě, že na jednom africkém tržišti patřilo k podpultovému zboží. V Africe bohužel znamená smrt v podstatě jakákoliv odlišnost. Jednou jsem se o tom skoro přesvědčil i sám.

Jak?
Přijeli jsme s kamarádem po dlouhé cestě pozdě v noci do kamerunského hotelu. Ubytovali jsme se a za hodinu přiběhnul zděšený hoteliér, jak můžeme jako dva muži bydlet ve stejné místnosti. „V Kamerunu je to přece zakázané!“ Smál jsem se tomu, každý jsme přece měli svou postel. On na tom ale trval. Že kdyby se na to přišlo, tak na by nás mohli upálit. A protože druhý volný pokoj nemá, tak nás radši vystěhuje. Kroutil jsem hlavou a ptal se, kolik bych tedy v takovém případě mohl mít na pokoji žen. Prý: „Klidně tisíc! To v Kamerunu nikomu nevadí. S chlapem ale v jednom pokoji přespávat nebudeš!“

Tomáš Kubeš
Tomáš Kubeš
Zdroj: Tomáš Kubeš

4× s cestovatelem

Kde na světě mi bylo nejlíp?
V Tichomoří. Je to nejklidnější místo, které jsem poznal. Navštívil jsem ostrov Vanuatu, o němž se říká, že tam jsou nejusměvavější lidé na světě. Potvrzuju.

Cestuju raději sám, nebo s někým?
Sám. Pokud přijedete k lidem, kteří zatím nespatřili bělocha, tak jako jednotlivec máte větší šanci, že vás přijmou. Nejste pro ně hrozbou, spíš se vám svěří.

Mám na cestách pořád zapnutý mobil?
Ne. Třeba na Papue jsem byl tři měsíce bez signálu.

Za jak dlouho se mi stýská po Česku?
Když už se někam vypravím, na Česko jako kdybych trochu zapomněl. Jak ke mně na místě přicházejí různé příběhy, na velké stýskání ani není čas. I když… Víte, na co se v Africe opravdu hodně těším? Na bublinkovou vodu. Sodovka je tam nedostatkové zboží. Jen co po pár měsících přiletím do Prahy, hned si koupím několik lahví a vypiju je na ex.

Tagy: Afrika cestovatel kanibalismus sloni gorily lvi čaroděj Tomáš Kubeš voodoo Papua-Nová Guinea
reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Kultura

Kultura trpí. Zaorálek a spol. volají po stejných pravidlech kontrol, jako má gastronomie

Kultura trpí. Zaorálek a spol. volají po stejných pravidlech kontrol, jako má gastronomie

Přestože se i v kultuře masivně rozvolňuje, stále mají organizátoři s pořádáním koncertů či festivalů nemalé starosti. Musí například nadále kontrolovat návštěvníky, zda mají negativní test, potvrzení o prodělání covidu či očkování. Zástupci kultury se tak společně s opozicí snaží, aby se pro ně podmínky sjednotily s gastronomií, v jejíž rámci mají zodpovědnost při případné kontrole lidé sami za sebe.

Česká superstar Schick: Z Ďolíčku až na miliardovou posilu. Pak ho zachránilo Německo
Covid cestovní seriál: Co potřebujete k dovolené v Chorvatsku a na co si dát pozor?
Policie v Teplicích drsně zasáhla proti muži, který měl být zdrogovaný. V sanitce zemřel
Poklekávání nevadí, duhová páska ano? Neuer podpořil LGBT a UEFA chce trestat
Královna zveřejnila dojemný snímek s milovanými muži. Fanoušky chytil za srdce
Tenistce ruply nervy. Ve frustraci se poškrábala na krku tak, že ji museli ošetřit
reklama
reklama
Pospíšil: Prezident svými výroky o Vrběticích úmyslně nahrává ruské propagandě

Partie

Domácí zpravodajství

Asfalt jako horká kaše aneb Z dějin české Sahary 1911 a 1947, kdy vedra zabíjela
Další články
reklama
reklama