Český poutník stopoval v pralese, plul po Amazonce, žil rok na Antarktidě

Kdosi řekl: Pokud si myslíte, že jste porozuměli Jižní Americe, pak jste pošetilí. Vážně je to tak komplikovaný kus světa?
Neřekl bych. Vůbec. Vlastně mám za to, že někdy je paradoxně jednodušší porozumět Jižní Americe než Evropě. Rozhodně to pak platí ve srovnání s asijskými zeměmi. Pobýval jsem pět měsíců v severoindickém Ladaku, a proniknout mezi tamní lidi bylo jednoznačně obtížnější. V Jižní Americe vás rychle vezmou za svého. Musíte se pochopitelně rozkoukat, navázat s lidmi užší kontakt. Pokud se to povede, proniknete do jihoamerické duše celkem bez problémů.

Co v ní člověk najde?
Úžasnou atmosféru Nového světa. Svobody. Ale taky hodně chudých osudů, ze kterých nelze jen tak vystoupit. A z mého pohledu ohromnou statečnost těch lidí, kteří to berou, jak to je a nestěžují si.

Na dálku mi přijde, jako by na tom kontinentu bylo snad všechno obrovské: Amazonka, prales, hory, historie. Hrdost i bída. Pletu se?
Je pravda, že na Středoevropana to takhle může působit. Stojíte na úbočí And a jejich vrcholky se před vámi klenou až někam k oblakům. Hory se od severu k jihu rozbíhají do vzdálenosti sedmi tisíc kilometrů – to je asi jako čtyřikrát z Prahy do Moskvy. Obrovské jsou též řeky – vedle Amazonky i Orinoko, stejně jako ústí La Platy, které má šířku až 200 kilometrů. I většina jihoamerických zemí je podstatně větších, než co známe z Evropy. V atlasu možná vypadají drobně, i průměrně rozlehlé státy typu Kolumbie, Venezuely a Ekvádoru však mají zhruba milion kilometrů čtverečních. Úžasná je v tomhle Brazílie. Jeli jsme v ní týden stopem přes amazonské pralesy. Vyjeli jsme z džungle a před sebou spatřili fantastický ukazatel: Rio de Janeiro 2 200 kilometrů.

Jak je Čechovi, když se poprvé ocitne uprostřed amazonského pralesa?
Totálně mě to pohltilo. Ocitnete se na místě, kde něco neustále ševelí. Snadno ztratíte orientaci, jelikož všude okolo je hustá zeleň. Naskakuje vám, že přesně takhle to před miliony let vypadalo všude na Zemi. Já se hluboko do džungle dostal už při své první jihoamerické cestě v roce 1992. V bolivijském přístavu jsem přemluvil farmáře, aby mě vzal na loď, se kterou mířil po řece Beni směrem k brazilské hranici. Byla to vlastně jen taková větší pramice se stříškou, pod níž přepravoval zásoby. Kdesi uprostřed toku jsme se rozloučili, přestoupil jsem na další plavidlo a dostal se až do končin, které jsou dodnes málo dotčené. Bylo to tam divoké a zároveň čarokrásné. Taky dost dobrodružné, vždyť já si tu pětiměsíční výpravu naplánoval doma nad školním atlasem.

Čech, který opravil starou polární loď: Na moři poznáte hned, kdo je jen kecálek

Rozhovor

Petr Kos jezdil rok co rok rybařit na Aljašku. Lovil lososy z vln, které jednou připomínaly mrazivé zrcadlo, jindy kopaly jak splašený kůň. Na druhé straně světa se učil od starých mořských vlků. A že to byli také chlapi od Vltavy, okoukal u nich, že člověk se nemusí bát bouří, dřiny, ani klukovských snů. I díky nim si troufnul na další dobrodružství: V Norsku koupil tuleňářskou loď z roku 1907, opravil ji a chystá se podnikat výpravy jak po její historii, tak po osamělých polárních krajích.

Nebál jste se, že se v pralese ztratíte?
To se mi přihodilo až později, když jsem podnikl expedici do Venezuely. Vypravil jsem se tam na výlet k posvátné hoře Autana. Z vesnice indiánského kmene Piraoů jsem se nechal převézt na druhý břeh, své věci si nechal ve křoví u řeky a pustil se vzhůru prosekanými pěšinkami. Jenže v pralese se bohužel stmívá brzy, takže jsem to ve dvou třetinách cesty k vrcholu musel otočit. Padl soumrak a já podle GPS hledal místo se svými věcmi. Napadla mě fajn zkratka, podcenil jsem ale období dešťů. Vlezl jsem zničehonic do postranního ramene Orinoka, kterým jsem se za chvíli brodil až po pas. Brašnu s foťákem jsem horkotěžko držel nad hlavou, odolával náletům moskytů, od naprosté tmy mě chránila pouze čelovka. Šlo sice o necelý kilometr, ale bylo to solidní drama.

Zmínil jste indiány. Setkal jste se s kmeny odříznutými od civilizace?
Při sjíždění venezuelské řeky Ventuari jsme se potkávali hlavně s polocivilizovanými indiány, od nichž byste sice teoreticky neměl schytat nic z foukačky, zase je s nimi ale velký problém vyjednat zakoupení benzínu za rozumnou cenu. Po počáteční domluvě zpravidla rychle pochopili, že jim za přespání nemůžeme platit stovky dolarů. Pak už to bylo dobré. Je to s nimi vůbec zajímavé. Většina mluví španělsky, protože absolvovali církevní internát. Patnáctiletí kluci kolem pobíhají v šortkách a tričku, mají hřebenem moderně vyhnaný účes. Jenže pak vidíte, že odcházejí s lukem a šípy na lov do pralesa. V divočině se evidentně stále vyznají. S indiány žijícími dál od civilizace je to podle mé zkušenosti tak, že si vás raději drží dál od těla. Vidí ve vás především chodící peněženku, byť paradoxně nemají moc ponětí o cenách.

Jak se to projevuje?
Za každou fotku tanečku jsme jim museli platit, což jsme pochopitelně očekávali. Proto jsme měli s sebou kvůli tomu sekerky, háčky na ryby, vlasce. Jenže jakmile jsme jim něco takového dali, vzali to jako pozornost, po níž bychom teprve měli jednat o ceně. Naštěstí jsme sebou měli i kapitána a průvodce, které jsme si před tím museli pronajmout spolu s lodí. A ti k naší nabídce přidali barel benzínu. Když jej domorodci přijali, vyrazili nám dech otázkou: „A agregát jste taky přivezli?“ To je indiánské vnímání bělošského světa – sekerka má v jejich očích stejnou cenu jako agregát.

To byl macek! Rybářská legenda vylovila z Labe obřího kapra vážícího 29 kilogramů

Rozhovor

Splnil si životní sen. Po mnohaletém snažení vytáhl z Labe kapra vážícího ohromujících 29 kilogramů. Petr Novotný je mezi rybáři považovaný za legendárního kapraře. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS vypráví nejen o svém největším úlovku, ale třeba i o tom, jak se šupináči někdy lidem pod vodou vysmívají.

Jak vypadá Jižní Amerika z lodě?
Mám různé zkušenosti. Na větších zásobovacích lodích jsem se plavil i po Amazonce. Šest dnů jsme se šinuli mezi dvěma velkými městy, to byl neuvěřitelný zážitek. Mnohem víc mě to ale oslovilo na Ventuari, pravém přítoku Orinoka. Právě proto, že jsme u indiánů prvních pět dnů nesehnali benzín, plavili jsme se na gumovém člunu výhradně s pomocí pádel. A to byla nejúžasnější část expedice. Pravá Amazonie! Kolem panovalo úplné ticho, vnímáte všechno. Rostliny, volavky, vodní dravce, vydry. I moskyty, bohužel. Právě oni pro mě v Amazonii představovali největší utrpení. Zažil jsem jich úplná mračna. Vystoupil jsem z lodi, musel co nejrychleji postavit stan a pak z něj pokud možno nevylézat až do rána. Bál jsem se jich hlavně kvůli malárii.

Jiných zvířat jste se v divočině neobával?
Ne. Proč? Puma před vámi uteče, i kondor si hledí svého. Nepříjemní jsou nanejvýš hadi. Jeden známý kvůli nim v Amazonii ulekaně uhýbal před každou větvičkou, já to ale zase tak neřešil. Zatím jsem měl ohledně hadů vždycky štěstí.

Takže v Jižní Americe hrozí nebezpečí spíš od divokých lidí než zvířat?
Do značné míry záleží na vás. Jižní Amerika je celá křesťanská, obyčejní lidé tedy dost často poradí, kam nechodit. Ve velkých městech jsou samozřejmě chudší čtvrti, kde to může být hodně nebezpečné. Chcete-li se tedy vyhnout problémům, raději zvolte jinou cestu.

Jenže pak stejně stopujete. To snad není nebezpečné?
Mám jinou zkušenost. Když už totiž v Jižní Americe někdo vlastní auto, tak má určitý společenský status a nestojí mu za to vraždit či okrádat cizince. Při stopování jsem měl strach spíš v Severní Americe, kde vlastní auto naopak úplně každý gauner.

Jak těžké je v Jižní Americe „chytit stopa“?
Předně je potřeba mluvit španělsky, klidně mít jen základy. Hned jsou k vám přátelštější. Člověk časem přijde na různé finty. Třeba je dobré čekat u benzínových pump a poptávat se řidičů kamionů. Jezdí totiž na velké vzdálenosti, většinou sami, takže bývají rádi za společnost. Příjemně se stopuje v rozlehlé Argentině, navíc jsou zvyklí brát stopaře. Osm tisíc kilometrů jsem tam projel za jeden jediný dolar.

Český fanda Maradony má doma i jeho sochu. Myslel jsem, že nikdy neumře, smutní

Rozhovor

Asi žádný jiný Čech není ze středeční smrti Diega Maradony tak špatný jako právě Miloslav „Čurby“ Urbanec. Odjakživa byl do fotbalové legendy úplně zblázněný. Za domem kousek od Pardubic si nechal postavit Diegovu sochu. Místo zahrady má kopii stadionu, na kterém Maradona hrával. Z reproduktorů si tu sem tam pustí i argentinskou hymnu. Zrovna teď ale „Čurbymu“ docházejí slova. „Já si vážně myslel, že Diego nikdy neumře,“ svěřil se v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Zůstali vám někteří z řidičů v paměti?
S některými si dodnes píšu, za jedním klukem z předměstí Buenos Aires jezdím na návštěvy. Zajímavý týpek, klasická jihoamerická povaha. Strašně chytrý, pracovitý, o všechno se zajímá. Z různých částí Argentiny si vozí kameny, z nichž si za domem udělal skalku. Vozí si i sazeničky na zahradu. Ale taky želvu nebo opici, kterou našel někde u silnice zraněnou. Říká ji Darwin, trochu potměšile, protože nevěří v evoluční teorii. Svérázných lidí jsem při stopování potkal mraky. Dva dny jsme se třeba natřásali na korbě minináklaďáku spolu s brazilskými kovboji, kteří si sebou vezli jen sedla, houpací sítě a sáček s tabákem. Byla s nimi legrace.

Jak takoví obyčejní Jihoameričané nahlížejí na Česko?
Někteří o naší zemi nikdy neslyšeli, takovým vysvětluji, že sousedí s Německem. Jiní si ji spojují s traktory a motorkami, které si dřív kupovali, protože byly levnější než západní konkurence. Mají je samozřejmě většinou za československé, ne české – to je pro ně často neznámý pojem.

A já se chtěl zeptat, zda vám český pas někdy v Jižní Americe otevřel dveře.
Spíš naopak! Pamatuji si situaci z první půlky 90. let, kdy mi dveře málem zavřel. Tehdy si ještě všichni v Jižní Americe spojovali Československo s komunismem. V Peru vrcholila občanská válka s organizací Světlá stezka, což byli maoisté vycházející z násilné formy komunismu. Když jsem tedy v Bolívii žádal o vízum do Peru, tak se na mě dívali hodně podezřívavě. Nejdřív mě odmítli, až po dlouhém přemlouvání mi udělili nejkratší možné vízum na čtyři dny. Machu Picchu jsem tedy stihnul…

Cestujete rád i na podobně turisticky vytížená místa, nebo se orientujete spíš na běžně opomíjené končiny?
Poslední roky intenzivně průvodcuji, takže se k Machu Picchu pravidelně vracím s klienty. Je sice profláklé, ale můžete mi věřit, že se tam znovu a znovu těším. Už jen kvůli té nádherné krajině. Víte, já jsem docela racionální člověk, v Andách ale na mě dávné incké mystično velmi působí. Místní stále považují krajinu za živý celek, označují se za děti Matky Země Pachamamy. Snaží se nebrat z přírody víc, než je nutné. Skrze rituály Pachamamě vracejí sílu, kterou od ní prostřednictvím vypěstovaných plodin získávají. Zemi i nadále podle inckých tradic vládnou horští duchové apu, kteří lidem zprostředkovávají kontakt s nadpřirozenem. Ke světu apuů patří i slavné Posvátné údolí s úžasnými inckými ruinami Pisaqem a Ollantaytambem, nebo starobylé stavby Intipata a Wiňaywayna vybudované na neuvěřitelně strmých svazích.

Na svých přednáškách představujete teorii, proč Inkové budovali svá horská sídla na podobně nepřístupných místech. Proč měla tvary zvířat. Takže – proč?
Celá incká kultura je zahalená obrovským mystériem. Zanikla strašně rychle. A jelikož Inkové před příchodem Španělů neznali písmo, tak co nezaznamenali evropští kronikáři, to se neví. Incké památky jsou každopádně impozantní. Na první pohled skutečně nechápete, proč je stavěli právě v tak těžkém terénu. My se dnes na všechno díváme z pohledu estetiky, jenže ony kdysi mohly mít především posvátný význam. Jedna z teorií tvrdí, že Inkové na nebi rozlišovali vedle souhvězdí i tmavé oblasti Mléčné dráhy, která je v Andách velmi jasná. K těmto tmavým oblastem přiřazovali tvary zvířat. Mléčná dráha byla v jejich pojetí nebeskou řekou, jež jim zajišťuje přísun vody. A spolu s ní náležitě uctívali i ona tmavá místa. Není vyloučeno, že stavěli stavby právě podle tvarů, které v těchto tmavých místech vypozorovali – například kachnu, kondora apod. Jde jen o teorii. Když se ale nacházíte v Andách a slyšíte tenhle výklad, není zatěžko mu uvěřit. Ani u toho nemusíte žvýkat koku.

K Přemyslovcům patří vraždy, otroci, záhady. Ale i britská královna Alžběta II.

Rozhovor

Před 1000 lety vládli naší zemi Přemyslovci. Jejich éra je běžně spojována s vraždami, smilstvem a otrokářstvím, méně se už zdůrazňuje, že šlo též o dobu hojnosti. Panovníci dávné dynastie před námi dodnes skrývají mnohá tajemství, málo se třeba ví, že jejich příbuznou je i současná britská královna Alžběta II. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o tom vypráví Josef Pepson Snětivý, jemuž spolu s Otomarem Dvořákem nedávno vyšla kniha Krajinou prvních Přemyslovců.

Dobře že ji zmiňujete. Jak to s ní je? Opravdu v Andách pomáhá při překonávání vysokých nadmořských výšek?
Ano. Utlumí bolest hlavy z výškové nemoci, na dlouhém treku dokáže zahnat hlad a žízeň. Díky ní toho ujdete hodně, s menší námahou. Žvýkal jsem ji hodněkrát a můžu potvrdit, že se nejedná o návykovou drogu. Jakmile mi došla, nebojoval jsem s žádným absťákem. Snad ten rozdíl každý chápe: Drogou je až kokain, který se vyrábí z obrovského množství sušeného kokového listí. Kdybych chtěl do sebe pomocí suchého listí dostat gram kokainu, musel bych ho sežvýkat celý náklaďák.

I koka patří k inckému duchovnímu světu, že?
Už jen proto, že podle tradice se sluší před každým požitím koky upustit do větru pár lístků pro duchy apu.

To jen potvrzuje, že se bavíme o kusu světa spojeném s dávnými indiánskými zvyky, magickým realismem. Zažil jste tam vy sám nějaké mystické chvilky?
Je to tam. Márquez a další spisovatelé to vycítili správně. Mnohokrát jsem se v Andách toulal úplně sám. A při západech slunce, když všechno zrudne, si skutečně připadáte jak v jiném světě. V Jižní Americe musíte obecně brát vážně spoustu historek, nad kterými byste se v Evropě blahosklonně usmál. Nebo je minimálně připustit.

Jako třeba?
Vybavuji si zážitek jedné své peruánské známé. Coby pětiletá holčička kdysi kráčela k ulici, najednou se jí zatmělo před očima, něco jí strhlo zpátky na chodník. Když se probrala, tak přesně před ní zpoza rohu proburácelo bezohledně rozjeté auto. Dodnes má zafixované, že ji tehdy cosi zachránilo život. Z doby argentinské diktatury jsou zase známé případy, kdy lidé na dálku s pomocí svérázných rituálů dokázali komunikovat se ztracenými přáteli a příbuznými. Podobné příběhy vás naučí být tolerantnější k odlišným výkladům světa, než na jaké jste ze svého přirozeného prostředí zvyklý. Říká se, že když člověk něčemu věří, pak to tak opravdu je. A v Jižní Americe to takto doopravdy funguje. Je to fakt neskutečný kontinent. Neskonale krásný. Mám na něj tolik nádherných vzpomínek! Na stolové hory ve Venezuele, obrovskou náhorní plošinu Altiplano v Bolivii, na Patagonii. Třeba právě tam vypadají lesy docela strašidelně, jako kdyby byly zakleté. Procházíte syrovou přírodou, kolem rostou podivně pokroucené stromy, do toho dují silné větry. Když stojíte pod žulovým masivem Fitz Royem, máte nad sebou dva kilometry vysokou skálu. Jinde v Patagonii se naopak rozkládají nekonečné pláně. Jedete mnoho hodin bez jediné zatáčky. Nebo se můžete koupat v tamních ledovcových jezerech.

Což jste udělal. Hodila se vám předchozí průprava z mrazivé Antarktidy?
Skočil bych tam i bez toho. Pokud je koupání ve studené vodě vaší úchylkou, pak si v Patagonii přijdete na své. Jsou tam jezera, do nichž padají ledové kry. Vítr je přižene ke břehu, takže se můžete vykoupat i v krásné osvěžující směsi vody a tajícího ledu. To je něco pro mě. Krásně se vám rozproudí krev, zlepší se nálada.

Parní lokomotiva má tajemnou moc. Kvůli ní se plakalo, nadávalo, zněly salvy děl

Rozhovor

Brzy prý budeme běžně jezdit v rychlovlacích, opět se mluví o trati na pražské letiště. Nad různými železničními revolucemi ale kdysi žasli i naši dědečkové a prapradědečkové. Co od jejich dob nenávratně zmizelo z českých kolejí? Jaké zaniklé profese k tomuhle světu patřily? Proč se příjezd první parní lokomotivy nelíbil Karlu Havlíčkovi Borovskému? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o tom vypráví Tomáš Hodr z pardubické Dopravní fakulty Jana Pernera.

Na Antarktidě jste si před tím taky zaplaval?
Původně jsem si tam pravidelné otužování plánoval, během svého ročního pobytu jsem se chtěl proměnit v Superželezného muže. Nakonec jsem ale na Antarktidě byl ve volné vodě pouze třikrát. Ono je tam všechno skoro pořád zamrzlé, voda je slaná, pořád fouká, sněží. A já tenkrát ještě neměl pořádný trénink.

Co vás vůbec zaválo právě na Antarktidu?
Podílel jsem se na projektu neoficiální české polární stanice, jejímž cílem bylo žít rok na ostrově s minimem prostředků a bez civilizace. Já už před tím hodně trampoval, přebývat v přírodě mě bavilo. Takže jsem i Antarktidu vzal jako velkou výzvu. Žili jsme tam v domečku o velikosti většího stanu, své samostatné příbytky měli vedle i další dva kolegové. Byla to opravdová robinsonáda. Něco nezapomenutelného.

Zažil jste tam těžké chvilky?
Bydleli jsme na ostrově dvacet krát dvacet kilometrů. Z devadesáti procent byl zaledněný ostrovním ledovcem. Občas jsme se vydali na druhý konec ostrova, a mně jednou při zpáteční cestě na stanici zaskočila neproniknutelná mlha. Pokud bych netrefil správný směr, mohl bych z ledovcové hrany spadnout do moře. Vykutal jsem si proto radši cepínem vaničku do ledovce, obložil se plachtou a v improvizovaném bivaku strávil deset, dvanáct hodin. Měl jsem to celou dobu pod kontrolou, i na to jsme se připravovali. Nejhorší je, jakmile nastanou špatné podmínky a vy se to pokoušíte za každou cenu zlomit, překonat, dojít až do cíle. To je nejlepší způsob, jak zabloudit, nebo si někde zlomit nohu.

Co dalšího vám z Antarktidy zůstalo v paměti?
Třeba zvířata. Skály jsou tam osídlené tučňáky, tuleni, rypouši sloními, lachtany. Na Antarktidě nemají žádného pozemního nepřítele, nejsou tedy zvyklí se bát. Klidně se k nim můžete dostat až na metr. Já si takhle jednou pohladil spícího tuleně. Pravda, hned sebou vyděšeně mrskl a vycenil zuby. Nyl ale pomalý, takže mi nic neudělal. Celé to tam bylo jak ve snu. Chodíte mezi tučňáky, jako byste byl na dvorku mezi slepicemi. Prostě nádhera.

Ještě řekněte, že vám po návratu chyběla i antarktická zima.
Svým způsobem ano. Na Antarktidě jsem byl zvyklý hodně sledovat počasí, dělal jsem si každý den zápisky o teplotě, rychlosti a směru větru. Jakmile jsem se pak vrátil domů, poslouchal jsem před jedním vandrem zprávy, kde varovali před silným větrem. Vyjdu ven a neustále čekám, kdy už konečně přijde ten vichr. Nikde nic. No jo, silný vítr v Česku a na Antarktidě, to je prostě něco jiného. Člověk si ve světě zvykne na leccos.

4 x s cestovatelem:

Kde na světě mi bylo nejlíp?
Asi v Bolívii. Uchvátila mě. Je tam celá řada přírodních unikátů, mnoho z nich zůstává autentických, nepoznamenaných turismem. Když tam vylezete na stolovou horu, je to fantastický zážitek. Navíc – právě v Bolívii jsou lidé sice milí a veselí, ale zároveň z celé Jižní Ameriky i nejklidnější.

Cestuju radši sám nebo s někým?
Mám za sebou všechny možné kombinace. A svůj půvab má každá. Moc mě baví cestovat sám, je to intenzivnější. Vedle kamarádů ovšem zase zažiju víc legrace. A taky je to jednodušší – není to všechno jen na vás, i o hlídání batohu se můžete podělit.

Mám pořád zapnutý mobil?
Ne. Radši šetřím baterku

Za jak dlouho se mi začne stýskat po Česku?
Když jsem byl ještě svobodný a bezdětný, tak se mi moc nestýskalo. Po vstupu do rodinného života je to ale jinak. Padne to na mě rychle.

Martin Mykiska (54)

Cestovatel a spisovatel, který se často vrací do Jižní Ameriky, rok pobýval i na Antarktidě, putoval též po Afghánistánu a Pákistánu. Roku 2003 pobýval spolu s rodinou pět měsíců v indickém Ladaku.
O svých cestách přednáší.
Vydal několik knih, například Pěšky stopem lodí Jižní Amerikou, Byl jsem v Antarktidě, Afghánistán prach a růže, Po zamrzlé řece do nitra Himálaje, Jižní Amerikou přes stolové hory do Bolívie, Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku.