DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Já trouba! Před úrazem jsem měl nabídky z USA, mohlo být líp

Z jeho úrazu bylo před 23 roky špatně celé republice. V únoru 2001 se hrálo čtvrtfinále play off první ligy, když třebíčský útočník Tomáš Zelenka po faulu jihlavského soupeře vrazil hlavou do mantinelu, načež ochrnul na spodní polovinu těla.

Když o tom dnes 48letý Zelenka přemýšlí, připouští: „Už před tím jsem od osudu dostával znamení, jako kdybych měl hokeje nechat.“

Jaká znamení?

Nějaký čas před tím neštěstím mu při hře zlomili lýtkovou kost. Pak klíční. Následně v zápase málem přišel o oko, měl velké zdravotní trable s ramenem. Potom – když mohl být dodatečně draftován do NHL – i s kolenem.

Jistě, zpětně to lze chápat jako varovné indicie.

Těžko si ale může vyčítat, že je včas nevyslyšel.

Něco jiného si však vyčítat bude. A to do konce života.

Pár let před tím totiž hrál v kanadské juniorce za tým Olds Grizzlys, dařilo se mu, takže přilétly nabídky ze tří amerických univerzit – michiganské, aljašské a ještě jedné, bůhví už jaké.

Stačilo říct: jdu do toho.

Zelenka to neřekl. Raději se vrátil do vlasti.

„Byl jsem v tu chvíli trouba. Možná i něco horšího. Kokot. To je jediné, čeho v životě doopravdy lituju. Fakt jo,“ přiznává. „I tenkrát jsem byl zrovna zraněný, řešily se otázky kolem možné operace, o hokej v mém rozhodování tolik nešlo. Spíš o všechno ostatní – asi hrálo roli stýskání po domově, po rodině, po kamarádech. Škoda. Prostředí amerických univerzit se mi přitom moc zamlouvá. Mám rád baseball, americký fotbal. Rád se na to koukám, líbí se mi i ta show okolo, cheerleaders… Vidíte, mohl jsem toho být součástí. Mohlo to být fajn. Mohlo to být… fajn.“

Sedíme spolu v litvínovském domě, kde bydlí se svou maminkou a sestrou. Mluví tiše, pomalu a rozvážně, hlavně když dojde na bolavé osobní záležitosti.

Taky se k nim dostaneme.

Zatím jsme ale u těch dávných zákrut osudu.

Pro Zelenku už je to trochu jak otáčení stránek hodně zaprášeného alba, přesto přizná: „Ano, mohl jsem se tenkrát vydat úplně jinou cestou. A bůh ví, kam by mě dovedla... Už na to moc nemyslím, jen když se mě někdo zeptá. Jako vy teď. Takže se vaší zásluhou budu dneska večer trápit…“

Zrovna to poslední snad nemyslí úplně vážně.

Snad.

Úvahy o sebevraždě

O jeho úrazu se toho napsalo strašně moc, tak jen krátce: měl fakt smůlu – že na mantinel dopadl zrovna takhle, že ho postihlo závažné poranění krční páteře a vytlačení míchy pod obratel, že byla právě sněhová vánice, takže pro něj nemohl přiletět vrtulník, že byla ze stejného důvodu ucpaná dálnice a do brněnské nemocnice se tak dostal až po více než čtyřech hodinách. Čili pozdě.

Bylo mu 25 let, když ho poprvé posadili na invalidní vozík.

Je to jako včera.

A zároveň jak před stoletím.

„Hodně si teď čtu o teorii relativity, o kvantové fyzice. V těch knihách píší, že čím rychleji se člověk pohybuje, o to pomaleji mu ubíhá čas. Takže mně – jelikož se všude pohybuju jak šnek – utíká čas strašně rychle,“ říká s nadsázkou.

Není to zdaleka naposledy, co při hovoru mluví učeně. Po předčasném konci hokejové kariéry vystudoval Vysokou školu finanční a správní v Mostě, stal se z něj inženýr. V Olomouci na Fakultě tělesné kultury navázal studiem kinantropologie, vědy o pohybu člověka, usiloval o doktorát. Třebaže mu k němu nechybí moc, tuhle svou snahu zatím nedotáhnul.

Ale nijak zvlášť se kvůli tomu nermoutí; jde mu spíš o cestu než o cíl.

„První dva, tři roky po úrazu stály fakt za hov…,“ přiznává. „Tenkrát jsem musel nějak zaměstnat hlavu, v tom mi škola ohromně pomohla. Vůbec jsem to nedělal kvůli titulu, prostě jsem jen potřeboval nějakou činnost. Je to přitom docela paradoxní, protože já dřív školu nenáviděl. Jenže v Mostě jsem objevil kouzlo vědění. Bůh ví, jak to dopadne s Olomoucí; třeba to tam dodělám, třeba zkusím něco jiného. Právě teď mě moc baví studovat materiály o Albertu Einsteinovi, tak si možná zkusím matfyz.“

Ještě se ale vraťme k těm prvním dvěma, třem rokům, které stály… no, víte za co. Pro Tomáše to bylo hodně těžké – po roce od úrazu se s ním rozešla dlouholetá přítelkyně, život si chtěl srovnat rozjímáním v domově důchodců, nějakou dobu to ale nikam nevedlo. Tenkrát přemýšlel i o vůbec nejtemnějším řešení své situace.

O sebevraždě.

Pomohlo mu nejen studium, ale i angažmá u sledge hokejistů. V tomhle sportovním odvětví se postupně vypracoval jak v generálního sekretáře, tak v reprezentačního trenéra. A úspěšného! S nároďákem skončil na mistrovství světa pátý, historicky poprvé postoupil na paralympiádu ve Vancouveru, kde jeho partě patřila stejná příčka.

„To je mé THE BEST,“ popisuje. „Vancouver byl obrovský úspěch, nikdo to nečekal. Jednoduché to přitom nebylo. Měl jsem tam kluky, kteří sport v životě nedělali. Neměli zautomatizované potřebné procesy. Obrovskou roli v jejich nahlížení na sport hrál i handicap. Kvůli tomu, co měli za sebou, se k přežití museli o své místo ve světě pořádně poprat. A to samé pak promítali i do kolektivního sportu, kam to ale nepatří právě proto, že jde o sport kolektivní, ne individuální. V něm má ego ustoupit. Takže jsem na zimáku často řval. Razil jsem promyšlenou taktiku: řvát, řvát a zase řvát.“

Jeho zásluhy mu ve sledge hokeji nikdo neodmaže, přesto se nakonec neloučil v dobrém.

„Byl jsem v podstatě odejit,“ připouští. „Já už ale stejně neměl sílu poslouchat ty chytráky, kteří vždycky všechno věděli líp než já. A neměl jsem ani podporu od svazu. Cesta, po které jsme kráčeli, se každopádně ukázala jako naprosto správná. To je moje zadostiučinění. Parahokej by beze mě nebyl tam, kde je.“

Jak ovládnout svět

Nad jeho otevřeným notebookem se bavíme o tom, jak nějakou dobu po úrazu částečně rozhýbal horní končetiny. Jak před jedenácti roky spadl z vozíku a zlomil si stehenní kost. Jak se teď živí online marketingem, a práce že má snad až moc.

Rozebíráme i to, jak se česká společnost posunula v nahlížení na handicapované; je to prý mnohem lepší. Mírně prošedivělý chlap se svěřuje, že pro něj jsou ideálním prostředím bezbariérová obchodní centra. Má s nimi jediný problém: jakmile musí někde u dámy na informacích shánět klíč od toalet pro invalidy.

„Když to na mě přijde, nemám vzhledem k postižení času nazbyt. Musím jít na záchod okamžitě, do tří minut. A vzdálenosti v shopping parcích nejsou zrovna malé.“

Handicapovaní mají pro takové případy jednu výhodu – tzv. euroklíč. Pasuje do speciálních zámků, kterými jsou kvůli pomoci osobám se zdravotním postižením osazovaná mnohá sociální a technická zařízení.

„Dají se s ním odemknout všechny toalety,“ říká Zelenka. „Až si z toho rád dělám legraci. Znáte všechny ty konspirační teorie o tom, kdo chce ovládnout svět? Bilderberg skrze finance, islám skrze porodnost? Tak si připočtěte i nás, handicapované. Protože my máme klíče od všech záchodů! A to je jenom první fáze. V další fázi vás odřízneme od parkovacích míst, všude na zemi budou nakreslené invalidní vozíky. Posledním krokem pak bude naše ovládnutí všech výtahů. Připravte se na to, budete nahraní!“

Radost z dcery

O všem je schopen alespoň malinko žertovat.

O všem.

Jen u jednoho tématu viditelně zvážní, to když se začneme bavit o jeho 15leté dceři Kláře.

S někdejší přítelkyní Radkou se pár let po úrazu zase dali znovu dohromady, dokonce se i vzali. Narodila se jim krásná holčička. Jenže manželství nakonec přece jen nevydrželo, s partnerkou šli opět od sebe. A Tomáše ze všeho nejvíc bolelo, že si musel zvykat na život bez dcerky.

„Jako táta jsem byl trošičku upozaděný, měl jsem obrovské problémy ji vídat,“ smutní. „Byli jsme spolu v intenzivním kontaktu do jejích tří let, snad jsme si i něco vybudovali. Pak byl ale obrovský prostoj, její maminka dělala všechno pro to, abych tam nefiguroval. Snad se ale blýská na lepší časy. Před rokem se to malinko změnilo, iniciativa navíc vzešla od Kláry; za to jsem nesmírně rád. Teď spolu komunikujeme, vídáme se. Moc jsem v něco takového doufal. Je to lepší. A snad to bude ještě lepší.“

Z dívky vyrostla zdatná volejbalistka, sportovní geny v sobě nezapře. Na tátovi poznáte, jak moc ho to těší. Jak je hrdý. Nedaleko Třebíče koupil byt, a pokud by se Kláře takový nápad zamlouval, chtěl by zažádat o střídavou péči.

Přemýšlet pořád nad minulostí, to je cesta do pekla. Člověk se musí na svět dívat pozitivně.

Co bylo, bylo.

Mnohem raději teď mluví o budoucnosti.

„Plány mám,“ prozrazuje Tomáš Zelenka. „Chci míň pracovat, víc cvičit. Zkusit zase nějaké studium. Přemýšlet pořád nad minulostí, to je cesta do pekla. Člověk se musí na svět dívat pozitivně. Věřit, že věci dobře dopadnou.“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Charisma kouče Hlinky se promítlo i na led. Za oponou uměl bujaře slavit, vzpomínal Šlégr