Když propagátor architektury Adam Gebrian přemýšlí o tom, jak bude vypadat Praha v polovině 21. století, většinou jej napadají dost děsivé vize. V rozhovoru pro časopis, který vyšel ke čtyřem rokům fungování CNN Prima NEWS, mluví třeba o tom, zda jednou neskončíme v jeskyních s internetem.
Jak si představujete Prahu budoucnosti?
Mám různé představy. Podle jedné bude Praha kvůli naší fascinující pomalosti a konzervativnosti vypadat úplně stejně. Podle druhé to bude tak, jak mi jednou říkal kamarád developer: „Praha bude čím dál hnusnější. A nic s tím neuděláš.“
Hnusnější?
Ano. Copak nevidíte, jak ji dnes a denně do značné míry likvidujeme, když do ní přidáváme bezcharakterní věci? Zatím má kupodivu takovou sílu, že to zvládá. Nemusí to ale trvat věčně.
MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Brutální Bedřich Smetana. Klasika se před festivalovým davem promění v metalový nářez
Co je bezcharakterní věc?
Sedíme teď spolu na Národní třídě, tak jen otočte hlavu. Spatříte rohovou budovu Albatrosu z konce 60. let. Jde o slušný dům, který je ale nově přepláštěný, protože potřebuje lepší tepelný odpor, nesmí se přehřívat, nesmí vám svítit slunce do počítače. Tahle praktičnost maže veškeré původní kvality, zbude jen zaměnitelná bedna. Tohle není dům, za kterým by kdokoliv přijel. Který by komukoliv zvednul náladu. Ano, nějak slouží, dá se v něm sedět. Ale…
Budoucnost Prahy v představách Markéty Gebrian. Zdroj: Markéta Gebrian
Architekt Petr Hájek mi kdysi říkal: „Architektura je zhmotněním chytrých myšlenek. Máte v hlavě ucelený příběh se smyslem a určitou hodnotou, který zhmotníte. Když ale tenhle příběh nemáte, není to architektura. Jenom nakupení stavebních hmot.“ A bohužel – nakupení stavebních hmot je dnes čím dál častější. Vidíte; přesto si nemyslím, že by tahle druhá varianta pražské budoucnosti byla nejhorší. Napadá mě ještě cosi chmurnějšího.
Co?
Že to tady bude čím dál hnusnější, jelikož se kompletně přesuneme do virtuálního prostředí. Osobně to vidím jako hodně pravděpodobné. Začalo to s mobily. Dnes už na nich trávíme obrovské množství času, kráčíme městem, ani od displeje nezvedneme hlavu. Mentálně jsme někde úplně jinde. A když jsme jinde, tak nás nezajímá, jak to kolem nás vypadá. Jestli to bude akcelerovat stejným tempem jako dosud, může chmurná varianta zvítězit.
Existuje švédský film Microtopia, který se věnuje budoucnosti bydlení. A k tomu filmu patří myšlenka „jeskyně s internetem“. Něco na ní bude. Jsem si jistý, že kdybych proti tomu nebojoval, tak pokud bych svému osmiletému synovi dal vybrat mezi nádherným bytem bez wi-fi a jeskyní se skvělým připojením, zvolí si to druhé.
Budoucnost Prahy v představách Markéty Gebrian. Zdroj: Markéta Gebrian
Jistě by nebyl sám.
Technologický vývoj je extrémní. Před rokem jsem byl během Velikonoc v Římě, fronta k bazilice sv. Petra měla dva kilometry. Příště může mít třeba pět kilometrů. A skončí to tak, že si řeknete: „Tohle nemám zapotřebí, zprostředkuju si to jinak.“
Moje žena se podobnými věcmi hodně zabývá, má na téma umělé inteligence doktorát. Před časem mi říkala: „Zatím virtuální prostředí není moc zajímavé, protože se mu příliš nevěnují architekti. Dělají to herní vývojáři, takže je to esteticky ošklivé. Je to buď blbá nápodoba reality, nebo jde o vlastní svět ne moc vysokých kvalit. Co ale nastane, až se architekti této příležitosti chopí?“
No ano – co?
Představte si ty nekonečné možnosti. Ve virtuálním prostředí neplatí gravitace, nefouká vítr, neobtěžuje vás byrokracie. Relativně snadno se tam dají provést i nejdivočejší architektonické vize.
Takže za 50 let nebude existovat důvod, proč si stavět něco hezkého v realitě?
Je to docela možné. Mluvíme o vizi z filmu Matrix, kdy ležíte v nějaké plástvi slizu a krásný svět je jinde. Bude v tom jistě hodně praktického. Za pozoruhodnými stavbami se už nebudete muset kodrcat 19 hodin letadlem. Nebudete nuceni si v cizině měnit peníze, seřizovat místní čas.
Víte, architekti a umělci někdy mívají schopnost tyhle věci radikálně pojmenovat. A mě hned napadl příklad z Las Vegas, kde kdysi vybudovali komplex kopírující Benátky. Vstoupíte do umělého benátského světa s kanály, na strop se digitálně promítá obloha i s pohybujícími se mraky.
Francouzský architekt François Roche provokativně řekl, že tyhle Benátky jsou ve všem lepší než ty skutečné. „Je to v interiéru, takže tam nikdy neprší. Je tam 21 stupňů, což je nejlepší teplota pro nakupování. Domluvíte se anglicky. Nesmrdí to tam. Nejsou tam holubi. Gondoliéři umí zpívat. Tak proč byste měli jet do pravých Benátek?“
Děsíte mě. Nenapadne vás i optimistická vize Prahy budoucnosti?
Napadne. Nedávno jsem byl v Singapuru. V roce 1965 bylo v centru města tisíc stromů, o pár let později pět tisíc, pak sto tisíc, dnes už několik milionů. Zelená oáza! Jak se to stalo? Jedním z důvodů je městská vyhláška. Chcete něco postavit? Fajn, zabranou zeleň musíte nahradit minimálně třikrát. Proto když tam světoznámý Bjarke Ingels postavil mrakodrap, na jeho 17.-20. patro umístil zelené zahrady, přístupné zdarma komukoliv.
Budoucnost Prahy v představách Markéty Gebrian. Zdroj: Markéta Gebrian
Jenže jen legislativou to není. Ještě důležitější je, že v Singapuru začali ve školách vyučovat předmět „péče o zeleň“. To je ten nejsilnější nástroj změny. Kdysi jsem četl zajímavý rozhovor se starostou Jaime Lernerem z brazilské Curitiby, která měla největší podíl hromadné dopravy a recyklace odpadu v Jižní Americe. Ptali se ho, jak to dokázal. Odpověděl: „To je jednoduché. Naučili jsme to děti. Tito malí teroristé následně donutili své rodiče chovat se stejně.“ Ano, vzdělávat děti se vyplatí. Jen musíme přistoupit na fakt, že jde o dlouhodobý proces.
Vybavuji si, jak jsem stál u jedné aleje v americké Georgii, kde mají cedulku s nápisem: „Tuto alej vysadil člověk, který věděl, že si ve stínu těchto stromů sám neodpočine.“ Čili – dělal něco, z čeho nemohl mít prospěch on, ale až někdo jiný. To je přece inspirativní. Pokud narazíme na lidi, kteří takhle přemýšlejí, měli bychom je podpořit. Pak mohou uspět i optimistické vize.
O Praze se často říká, že je to skanzen, do kterého se nesmí sáhnout. Bude to tak i do budoucna, nebo se v ní dočkáme moderních, troufalých staveb?
Dovolím si vás opravit. Praha má 496 km2, Praha 1 má 5 km2. Když se v podobných souvislostech mluví o Praze, lidé mají často na mysli jen tohle jedno jediné procento z celku hlavního města. Proto když slyším větu, že Praha je krásná, všechno se ve mně obrátí. Vím, že není. Jestli je tady něco krásného, pak je to velmi malá část historického jádra.
Budoucnost Prahy v představách Markéty Gebrian. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ne, Praha není skanzen. Aktuálně v ní probíhá 800 realizací. Samozřejmě ovšem chápu, kam jste tím mířil. A řeknu to takhle: architektura se rozlišuje na stavby placené z veřejných a soukromých peněz. Architekt Roman Koucký kdysi řekl, že veřejný sektor by měl nastavovat kvalitu i pro soukromý. U nás je to obráceně. Zajímavé věci se tu rodí spíš systému navzdory.
Tomáš Hradečný, autor památníku tří odbojů v rodném statku Josefa Mašína, vždycky říkal: „V Česku je možné úplně cokoliv. Není na to potřeba žádná korupce. Jen nekonečné množství času.“ Když ho máte, vysedíte-li to, pokud vás neznervózní, že to trvá deset, patnáct let, pak to dokážete. Jenže spousta lidí tolik času prostě nemá.
Proto se v Česku nestaví více výraznějších věcí?
Něco takového se děje buď v diktatuře – u diktátorů není problém s penězi, všechno se dá prosadit – nebo v zemích typu Dánska, kde vznikají krásné věci za veřejné peníze ve veřejném prostoru. Vztah k veřejnému prostoru mají Dánové prostě jiný.
Češi dělají dojem, že si změny v něm spíš nepřejí.
Dva roky jsem žil v Nizozemsku, kde jsem měl pocit, že se lidi na nové věci těší. U Čechů je to opačné: Má nastat nějaká změna? Pak to bude pravděpodobně změna k horšímu.
Moderní architektonickou chloubou Prahy by měla být výhledově budova Vltavské filharmonie. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Je zajímavé, že i Tančící dům, který v Praze stojí od roku 1996, si cizinci nadšeně fotí, zatímco mnohým Čechům připadá pořád příliš „jiný“.
Ve světě, nejen v Česku, momentálně panuje určitý stesk po historismu. Najednou převládá pocit, že se to v architektuře dělalo krásně naposledy za secese. Že se ztratil ornament a cit, ztratilo se řemeslo a umění, ztratila se jemnost a vrstevnatost. Že už to dávno neumíme, takže se od té doby dělají jen obyčejné, hnusné škatule. Víte ale, co je zajímavé v souvislosti s Tančícím domem? Že to je vlastně také příklad jisté diktatury.
Diktatury?
Ano. Hned vedle totiž bydlel Václav Havel. A v 90. letech měl takovou pozici, že by jeho přání nikdo z úředníků neřekl NE. Tančící dům je přitom svými sloupy vykročený do veřejného prostoru. Nedodržuje své prostorové limity. Kdyby se postavil jen na pozemku, který mu přináležel, dnes by pravděpodobně nikoho nezaujal. Pro spoustu skvělých českých architektů to tak bylo ve své době absolutně nepřijatelné. Michal Kohout například napsal recenzi, která se jmenuje Tanec mimo parket. Štvalo ho to. Tvrdil: „Tohle nikdo z nás nemůže. A teď to najednou jde?“
Ještě výraznější vzdor projevila česká veřejnost proti plánované stavbě Národní knihovny od Jana Kaplického.
Řeknu vám k tomu příběh. Kaplický emigroval v roce 1968, na Západě dělal pro výborné architekty. Byl součástí velmi malého týmu, který vyhrál soutěž pro Centre Georges Pompidou v Paříži. To tady spousta lidí vůbec neví, že pracoval na jednom ze tří nejdůležitějších domů 20. století! Já studoval v Los Angeles na škole, která je braná jako avantgardní, futuristicky smýšlející. Jeden z tamních vyučujících se jmenoval Tom Wiscombe, v soutěži o pražskou Národní knihovnu skončil čtvrtý. S odstupem ukazoval svým studentům, mezi které jsem patřil, jak svůj návrh, tak ten od Kaplického. A studenti se vítěznému návrhu smáli. Víte proč?
Kaplického představa Národní knihovny v Praze. Zdroj: Profimedia.cz
Ne.
Protože jim vizualizace od Kaplického připadala zastaralá. V roce 2008 jim to přišlo jak ze šedesátek. Já to tam tak poslouchal, načež jsem týden poté odletěl do Prahy. A v Česku jsem naopak ze všech stran slyšel, jak to tady lidem připadá moc odvážné.
Co to o nás vypovídá?
Několik let jsem byl v komisi při přijímačkách na fakultu architektury. Častokrát se uchazečů ptám, co vědí o současném umění. Hodně z nich neví nic. A někteří vám bez skrupulí začnou mluvit o pop-artu. Vůbec jim nepřijde divné, že pop-art je 60 let stará věc! Bohužel, my Češi žijeme v minulosti. A to hodně. Stává se, že mi někdo intenzivně s nadšením popisuje něco, co se změnilo před deseti lety. Nebo se dodnes potkávám s lidmi, pro které je plochá střecha výrazem modernosti. Je přitom stará 10 tisíc let, má ji i jedno z historicky nejstarších dochovaných lidských sídlišť v Turecku.
Je tahle konzervativnost v české DNA?
Ono se to velice proměňuje, a to v relativně krátkých časech a historických skocích, daných tragédiemi 20. století. Zdá se mi nepochybné, že třeba před sto lety byla Praha zdravější, silnější, sebevědomější.
Když jsme se jako Československo osamostatnili, tři, čtyři roky se mezi architekty hledal národní styl. Hned poté se však československá architektura přihlásila k něčemu, co by se dalo nazvat internacionální styl. Sáhla si pro nejsoučasnější a nejmodernější, co v celosvětové architektuře bylo, začala to aplikovat na úřady, školy, bytovky, na všechno. Když si tehdy lékař nechal postavit rodinný dům, byla to stavba odpovídající nejsoučasnějším trendům, jaké jste mohl vidět v Anglii či Francii. Z nějakého důvodu to pro nás tehdy vůbec nebyl problém. Po roce 1990 k ničemu takovému nedošlo.
Plánovaná podoba pravého břehu Vltavy v sousedství Karlína a Libně. Zdroj: IPR Praha
Co zajímavého může vzniknout v takto nastaveném prostředí?
Podle mého tu je velké množství skvělých věcí, které jen nemají masovou popularitu. Už zmíněný Bjarke Ingels, podle jehož návrhu se má stavět Vltavská filharmonie, stál nedávno před otočnými okny v kobkách pražské náplavky, půl hodiny se rozhlížel, všechno si fotil a byl samé „wow“. Když si to dal na Instagram, v diskuzi si spousta lidí z celého světa myslela, že autorem těch oken je on. To je obrovský kompliment! Berme to jako důkaz, že tu taky máme dobré věci.
Jen se o nich možná málo mluví.
Určitě. Obecně nejsme moc dobří ve sdílení a oceňování úspěchů. Když jel cyklista Zdeněk Štybar poprvé závod Paříž-Roubaix, chytnul se hlavního favorita Cancellary, dlouho se ho držel. Asi 15 kilometrů před cílem vykouknul divák do silnice, chtěl si Štybara vyfotit, trefil ho foťákem do hrudníku. Štybarovi se vycvakla noha z pedálu, Cancellara mu ujel, Čech nakonec dojel až šestý. Nebýt neukázněného diváka, Štybar mohl klidně vyhrát.
Plánované okolí Libeňského mostu. Zdroj: IPR Praha
Já po tom jeho několikahodinovém marném úsilí skoro brečel, bylo mi ho líto. V tom si ale ke mně přisednul táta a povídal: „Šestý na světě? Ve sportu, který dělají miliony lidí? To je přece fantastické. Podívej se na architekturu. Co bys dal za to, kdybys v ní byl šestý na světě?“ No, měl samozřejmě pravdu. My Češi máme někdy naprosto nereálná očekávání. Když nejsme první, tak se to nepočítá. I když máme něco skvělého, stejně nad tím ohrnujeme nos.
Něco máme, něco nemáme. Třeba mrakodrapy. Chybí vám v Praze?
Upřímně – mě absolutní výška nezajímá. Umím si představit vysoký dům, který je bezvadný. I ten, který je blbý. Uvedu to na příkladu Ivana Kroupy, který navrhoval zajímavý bytový dům, velmi radikální, do Libně. Měl 110 metrů na výšku, byl ale především neuvěřitelně štíhlý. Při pohledu z dálky tak trochu připomínal tovární komín. A tohle samozřejmě na horizontu vypadá úplně jinak než stejně vysoký dům, který je tlustý 50 metrů. Byl jsem tenkrát u projednávání, kde někdo z památkářů říkal: „Mě nezajímá, jak to vypadá. Řekněte mi jen, jak je to vysoké. My povolíme maximálně sedmdesát metrů.“ To snad nemohli myslet vážně! Nemůžeme vést debatu způsobem – mě nezajímá, jak to vypadá. O výškových budovách v Praze bychom se měli bavit jinak.
Plánovaná podoba Palmovky. Zdroj: IPR Praha
Jak?
Předně bychom si měli připustit, že centrum Prahy je skutečně unikátní. Spousta lidí to nechápe. Myslí si, že takových míst je po světě spousta. Není. Že tady existuje hodně lidí, kteří se to snaží ochránit, mě proto nepřekvapuje. Naše míra ochrany mě někdy přijde až přehnaná, přesto rozumím, z čeho pramení. Z obav, že to zničíme.
Existuje nepravdivá myšlenková zkratka: že mrakodrapy potřebujeme. Ne, určitě nepotřebujeme. S jejich pomocí nebudeme světovější. Momentálně nejvyšší mrakodrap světa má 880 metrů, pravděpodobně někdo brzo překoná hranici jednoho kilometru. To tu asi nepostavíme. Mrakodrapů vyšších než 300 metrů budou po celé planetě tisícovky; koho tím chcete ohromit? Děsí mě lidi, kteří odjedou do Varšavy, kde vidí padesát mrakodrapů a řeknou: „Wow, v té Varšavě to jede! To my neumíme.“ Celé je to přece mnohem složitější. Varšava je na tom z mnoha důvodů úplně jinak než Praha.
Podoba lanovky z Podbaby do Bohnic. Nakonec nebude - měla by prý nepřijatelný vliv na krajinný ráz. Zdroj: IPR Praha
Žil jsem v Rotterdamu, který byl za druhé světové války vybombardován celý. Ano, tam se dají dělat experimenty. Ale v Praze? Jeden z nejlepších architektů 20. století Oscar Niemeyer říkal: „Žiju v Brazílii, kde žádné monumenty nemáme. Já je musím vytvářet. Vy je máte. Tak se o ně musíte starat.“ Jinak řečeno: je nebezpečné chtít to, co má někdo jiný, bez pochopení, co za tím stojí.
Rozhovor s Adamem Gebrianem najdete v magazínu CNN Prima NEWS Rok 4 na téma Kam kráčíš, Česko. Časopis je v prodeji na stáncích za 129 korun. Podívejte se na seznam prodejních míst.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Komorousův motoklub: Lerch je centurionem, členem muž stíhaný za kamery ve sprše
