Dědo, jsi machr! Čech se v 82 letech pokusil protančit do NBA, tleskala mu i oscarová hvězda

I po osmdesátce pořád s oblibou řádí na snowboardu, sjíždí svahy na BMX, posiluje s činkami, vášnivě se natřásá při zumbě.

Jenže čipernému důchodci Richardovi bylo tohle všechno málo.

Chlapíka, který se před více než půl stoletím dostal z komunistického Československa na Západ díky angažmá v lední revue, teď zaujala jiná výzva. Slovutný basketbalový klub Golden State Warriors vyhlásil konkurz na tanečníky, jejichž náročné pohybové sestavy baví diváky při zápasových přestávkách NBA. A 82letého nezmara napadlo: to bych si zkusil!

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Zkoumala rakovinu, sama také onemocněla: Dceři jsem slíbila, že udělám všechno, abych přežila

Co na tom, že bude mezi dalšími adepty jasně nejstarší?

Že ho trápí rameno vykloubené po pádu na snowboardu?

Že mu hip hop, na nějž se tančí, přijde jako jankovitá čertovina?

„Nic z toho mě neodradilo. Už loni jsem se proto zúčastnil orientačního nácviku před samotným konkurzem. A byla to krása! Tancoval jsem jako zamlada, jako kdyby mi bylo zase dvacet!“ popisuje nadšeně. „Všiml jsem si tam jedné 79leté paní, která byla pořád schopná dělat špagáty. Upoutalo mě to. Usmyslel jsem si, že to další ročník také zkusím. Že si pořádně nacvičím hvězdy, které jsem jako jinoch dělal bez problémů. A které prý nyní umí jen 17 procent populace.“

Má to ještě smysl?

Asi jste si domysleli, že špagát, to je provaz, pro většinu smrtelníků šílený gymnastický kostilam. A stejně asi tušíte, že s těmi Richardovými hvězdami to dopadlo dobře; navzdory bolavému ramenu i důstojnému věku je brzy zase mrskal jak dorostenka.

Poctivě každé ráno dřel v posilovně, cvičil, tančil zumbu, docházel na kurzy line-dancingu.

„Snažil jsem se, aby mi to pomohlo na pamatováka. Na koordinaci mozku a svalů,“ tvrdí.

Tak uplynul rok.

Natrénovaný Richard vzal do rukou přihlášku ke konkurzu a hrdě pod logo NBA zdobným písmem vylíčil nejen že je bývalým profesionálním tanečníkem a krasobruslařem, ale že kdysi míval i kontrakt přímo od samotného majitele Madison Square Garden, haly všech hal.

Jenže pak to začalo. Naostro, nikoliv nanečisto. A Richard se po roce na svém druhém orientačním nácviku mezi mnohem mladšími parťáky zhrozil, že všechno dělá pomaleji než ostatní.

„Zjistil jsem, že to nestíhám s mozkem. Že už jsem na to asi starý.“

Má to smysl? Nemá?

Nakonec se nechal přesvědčit, ale pochybnosti zůstaly… Vždyť v Richardově věkové kategorii nad 55 let se sešla stovka odvážných, dál z nich měla projít jen třetina. A nemá asi smysl dodávat, že velký fanoušek Ester Ledecké byl ze všech suverénně nejstarší; v průměru o dvacet let.

V tréninkovém centru Warriors, pod obrovskými portréty Stephena Curryho a dalších basketbalových celebrit, z toho byl celý nesvůj.

„Pilovali jsme skupinovou sestavu, synchronizační tanec. V něm když člověk zahýbá opačně loktem nebo na desetinu vteřiny splete pohyb, hned je to nesmírný průšvih. Já navíc špatně slyším, takže mi polovina instrukcí unikla,“ vysvětluje.

Stejně se do toho opřel. A jakmile došlo na vyřazovací soutěž, před porotu vletěl jak kulový blesk, dvěma kurážnými hvězdami po sobě.

Jen zírejte. Já se doma jen tak neválím v papučích, holenkové!

„Uvedl jsem se dobře. A nějakým zázrakem jsem prošel do dalšího kola. To bylo veliké dílo. Dočkal jsem se kongratulací, moc mě to potěšilo,“ přiznává, a vůbec nevadí, že se mu do řeči sem tam vloudí anglické slůvko.

Tanec na Snoop Dogga

Chodili za ním pak dvacetiletí kluci, kteří při svém vystoupení létali vzduchem jak ninjové.

„Pane, to bylo dobrý!“

Na šťastného Čechoameričana se usmívaly i malé holčičky z nejmladší kategorie, chtěly si plácnout.

Hej, high five, dědo!

To bylo ještě všechno all right. Nic ho nebolelo, cítil se ve formě, kolem něj samé mládí, smích a pozitivní energie.

Jenže pak to zase přišlo.

Před finálovým kolem musel zvládnout tanec na písničku od rapperského zlobila Snoop Dogga. Hodně rychlý kvapík, sto kroků za šedesát vteřin! Jistě, za Richardových mladých let se na jazzové šlágry taky trsalo pěkně od podlahy, ale tohle hip hopové šelmovství, to je přece jen jiný tartas; má to tempo, má to fajrunk, má to břink, svět se točí a duní, dup a dup, tuze svižně, dokola, bez ustání.

Před sobotní rozhodující show se navíc sestavu učil jen podle videa na mobilu. Záznam mu bůhvíproč poslali bez zvuku, bylo to k vzteku a na draka, zase jednou přemýšlel, jestli se na to nevykašlat, než být za starého, nesoudného bambulu.

Vždyť u toho měla být i televize, poslední kolo konkurzu se konalo u Warriors Areny v San Francisku, na obrovském prostranství před tribunami pro dva tisíce diváků!

Takže zase: má to smysl? Nemá?

Rozčísnul to až Richardův syn: „Táto, když už jsi začal, tak to dotáhni do konce.“

OK, let´s go. Come on!

Potlesk od Anity

Takže vzhůru do toho šrumce a hlaholu. Tribuny před arénou jsou plné, napumpovaně fandí svým oblíbencům, televizní štáby s dalšími novináři kmitají sem a tam. Pořadatelé se najednou přiřítí k uchazečům o prestižní flek jak vichr od Golden Gate Bridge: „Máme pro vás překvapení. Schválně, jestli poznáte, jaké eso zasedne v porotě.“

Když to Richard spatří, spadne mu brada.

„Vy jste mladší, tak si ji možná nebudete pamatovat,“ vypráví s odstupem. „Pro mě to ale byla síla. Otevřely se dveře a v nich Rita Moreno. Legenda. Anita ze slavného muzikálu West Side Story, dostala za tuhle roli i Oscara. Neuvěřitelná tanečnice, v 92 letech stále krásná a příjemná. Úplně mě z toho bodlo v břiše: No, nazdar. Jestli to před ní zkazím…“

Nezkazil. Vůbec nezkazil.

Sice byl k vlastnímu vystoupení sebekritický, paní Rita ale měla důvod k velkému potlesku. Když po skupinových sestavách došlo na individuální číslo, zase tam před dvanácti porotci a rozvášněným publikem vystřihnul pár hvězd. Jedna, druhá; jen koukejte! Jako by se zase psal rok 1967.

Z finále ho mezi vyvolené nakonec nevybrali, zas tolik mu to ale náladu nevzalo.

Vážně. Vždyť by to bylo o nervy…

„Že jsem se i v 82 letech dostal takhle daleko? Všichni mi tvrdili, že si můžu pogratulovat. Víte, spousta mých vrstevníků se už ani nehýbe. Já se ale nedám! Přestože na sobě pomalu pociťuji příznaky stařecké demence. Není má vina, že to už můj mozek nestíhá. Jak asi můžu dělat synchronizovaný tanec na Snoop Dogga, když si běžně desetkrát za den někde zapomenu mobil? Pro mě i tohle znamená obrovskou šťávu do dalších let.“

Než se při hovoru přes půl světa rozloučíme, poprosí mě, abych v článku nezmiňoval jeho příjmení. Ne ze studu, ale ze skromnosti.

O něj prý už teď nejde.

A nejde vlastně ve výsledku ani o to tancování před Stephenem Currym, LeBronem Jamesem, všemi těmi basketovými bouráky, které s obdivem sleduje celá planeta.

„Já mám v hlavě něco jiného,“ říká Richard. „Pořád vzpomínám na své dětství. Na starší lidi, kteří pro mě byli vzorem. Na pana Vilímka, starého pošťáka, který chodil po celé Letné s obrovskou těžkou brašnou. Na červenolící metařku paní Marušku, která navzdory svému věku zametala s elánem jednu ulici za druhou. Na vitálního starého plavčíka z letenských sadů, který na nás vždycky křičel, když jsme chtěli skákat do vody. Kolik síly v něm bylo! Na staré, kníraté sokoly ze sletu v roce 1948; jakou formu si udržovali! Dodnes mi zůstávají příkladem. Celý život díky nim vím, že aktivní můžete být i ve vyšším věku. Snad si mě budou podobně pamatovat i holčičky, se kterými jsem si teď při konkurzu plácal high five. Když jsem před nimi i po osmdesátce metal hvězdy, viděly, že to pořád jde. Jen musíte chtít.“

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Nový školní rok stojí rodiče tisíce korun. Stát nabízí štědrou pomoc, jak o ni požádat?