Hrál hokej v Doněcku, teď kroutí hlavou. Je mi to hrozně líto, říká k Ukrajině Nedorost

Když se Václav Nedorost spolu s českou klikou tvořenou Lukášem Kašparem, Karlem Pilařem a Janem Kolářem vydal v roce 2012 na poměrně exotickou hokejovou adresu, bylo ještě vše v pořádku. Donbass Doněck hrál prestižní KHL, nic nenasvědčovalo tomu, že se město na východě Ukrajiny promění k nepoznání a bude součástí separatistické republiky. A že se o necelých 10 let později stane jedním z míst, kde odstartovala válka.

Máte k Ukrajině trochu osobnější vztah, když jste tam působil dvě sezony?
Osobnější vztah bych neřekl. Byly to dva roky, spíše jsem to bral tak, že hraju převážně ruskou ligu, nebylo to tolik o Ukrajině. Ale Doněck mi přirostl k srdci, velice hezké město, bylo nás tam spoustu Čechů, takže jsme ho společně několikrát poctivě prošli. Byla to – teď už bohužel není – pěkná metropole. I rodině se tam líbilo. Je mi líto, jak to dopadlo.

Co říkáte na aktuální dění?
Celá situace je nešťastná. Spor Rusko-Ukrajina se dostal opravdu daleko. Nikdo normální si nepřeje, aby se tam válčilo. Všeobecně mám strach z toho, co může nastat. Ukrajince čeká velmi těžký úkol, aby ubránili vlastní zemi. Nejsem žádný politik a znalec, ale nesmírně mě mrzí, co se děje a bude dít.

Bylo by podle vás na místě, aby se různé sportovní organizace snažily o to, aby zápasy v Rusku ve všech možných odvětvích byly vinou invaze na Ukrajinu passé?
To by měli rozhodnout představitelé, kteří za to zodpovídají. Mě osobně z funkce v extraligovém klubu nepřísluší to nějak hodnotit. Spíše řeším lidské hledisko. Co ti civilisté, kteří za nic nemohou?

Čekal jsem, co bude. Pak to bylo jasné

Vrátím se do roku 2014, kdy začalo být na Ukrajině rušno především od února – Majdan, anexe Krymu a pak válčení na východě země. Bylo to velké téma v kabině?
Téma to bylo velké. Měli jsme to o fous, než se začalo střílet v Doněcku. Byli jsme rádi, že jsme se dostali pryč včas. Po konci sezony jsem zavolal švagrovi, ten přiletěl, vzali jsme věci a autem jsme jeli přes celou Ukrajinu a Slovensko domů. O měsíc později už separatisté obsadili Doněck – bylo zničené letiště, trosky byly i na jiných místech. Nedovedu si představit, co by se dělo, kdyby to přišlo o měsíc dřív, když jsme dohrávali play-off – se Lvem Praha jsme vypadli v konferenčním semifinále. Hned, jak byla možnost, zmizeli jsme. Přicházející zprávy totiž nebyly vůbec dobré. Za pět minut dvanáct.

Co bylo dál?
Se znepokojením jsem už z Česka sledoval, jak se vše bude dál vyvíjet. I proto, že jsem měl v klubu dál platnou smlouvu. Čekal jsem, co bude. V ten moment jsem si ještě neříkal, že je to konec angažmá. Ale od června už bylo jasné, že tam nemůžu pokračovat.

Tehdy boje v Doněcku odnesl i zimní stadion, že?
Ano, ano. Jestli si dobře pamatuju, hořela tam střecha. Ještě náš majitel stihl přesunout klub na papíře do Kyjeva, ale tato varianta posléze padla.

Proč Rusko zabírá právě Donbas? Putin si tamní občany naklonil už dávno před invazí

Rusko

Když ruská vojska v pondělí překročila ukrajinskou hranici, málokdo pochyboval o tom, kam mají armádní vozy namířeno. Cílem ruské invaze bylo, alespoň prozatím, obsadit dvě samozvané proruské republiky v oblasti nazývané Donbas. Putin si pro takový krok zjevně připravoval půdu už od roku 2014.

Rozumím, že zvláště od března už musel člověk pociťovat určitý strach. Ale co v únoru, když gradovaly protesty v Kyjevě? To jste vnímal určitý neklid?
Nějaké obavy byly. Bylo to v pohodě z toho pohledu, že rodinu už jsem tam v tu chvíli neměl – byli doma. V šatně jsme to probírali, ale nebylo to nic velkého. Spíše jsme řešili, co by se tak mohlo stát. Ale rozhodně jsme se necítili ohrožení na životech, zvlášť v Doněcku.

Ruští spoluhráči měli na věc trochu jiný pohled než ostatní?
My jsme jich tam zase tolik neměli. Bylo tam spoustu hráčů z jiných koutů Evropy – my z Česka, Švédi, Fini, Kanaďani. Rusové tam byli možná čtyři. A do debaty s nimi jsme se nemíchali, měli jsme své skupinky. A ani jsme jim pořádně nerozuměli (úsměv).

Ovlivnilo vás tedy ještě během sezony nějak to, co se dělo na Ukrajině?
Bylo to nahoru, dolů. Play-off jsme začali normálně u nás v Doněcku, ale potom vedení KHL skrz to, co se dělo v Kyjevě, zakázalo, abychom hráli doma. Takže v uvozovkách domácí zápasy ve zmiňovaném konferenčním semifinále se Lvem Praha jsme absolvovali v Bratislavě. Šestý zápas už jsme zase hráli v Doněcku. Bylo to celkem zmatečné. Když jsme vypadli, rychle jsme se pak všichni cizinci balili bez většího loučení.

Když jste už využili bratislavský azyl, neříkal jste si, že by bylo lepší se nevracet?
Tak jsem to nebral. Opravdu do doby, než jsme odcestovali, nebylo vůbec rušno. Týkalo se to jen Kyjeva. Všechno v klidu.

Zůstali vám z angažmá v Doněcku nějací ukrajinští přátelé?
S naším videokoučem a vedoucím týmu jsem se spřátelil, zůstali jsme aspoň v kontaktu přes Facebook. Občas si napíšeme, ale aktuální dění jsme ještě neprobrali. Každopádně ani jeden z nich už na Ukrajině není, oba žijí v Rusku. A co se týká hráčů, místní tam byli jen čtyři, nicméně s nikým z nich už jsem se pak ani na dálku nebavil. Byli to starší hokejisté, kteří se starali o své a s námi z jiných zemí Evropy příliš času netrávili.