Dějiny se opakují. Putin tvrdí, že na Ukrajině potírá neonacisty. Sovětský vůdce Brežněv zase v létě roku 1968 obvinil Československo z podpory „hitlerovců“ a pokusů vydat zemi Severoatlantické alianci, proto v srpnu téhož roku poslal směrem na Prahu tanky. Stojím před nádražím v Čierne nad Tisou, kde se Brežněv v červenci 1968 setkal s československou delegací v čele s Alexandrem Dubčekem. A zároveň intenzivně myslím na Putinovo barbarství na Ukrajině. K ukrajinským hranicím to jsou necelé čtyři kilometry.
Čierna nad Tisou, nádražní peron. Každý den po čtvrté odpoledne tudy projíždí humanitární vlak Českých drah z deset kilometrů vzdáleného ukrajinského Čopu. Ukrajinsko-slovenské hranice překročilo do sobotního rána přibližně sto tisíc migrantů. Po sovětské invazi z 21. srpna 1968 uprchlo z Československa asi 70 tisíc lidí. Obě skupiny utečenců spojuje strach z ruských tanků a nabitých kalašnikovů. Putin vojenská vozidla označuje písmenem Z. Brežněv nechal v srpnu 1968 pomalovat obrněné transportéry a tanky dvěma bílými pruhy o šířce 25 centimetrů.
Čierna nad Tisou, kiosek u nádraží. „Ještě kolem roku 1990 tady na nádraží pracovalo víc než 6 tisíc lidí, už to dávno neplatí. Teď jich tam maká asi tisíc,“ vyprávějí chlapi u stánku před železniční stanicí. Je to jediné místo s občerstvením, nádražní restaurace je zavřená. Pije se vodka, borovička, rum a pivo, postarší štamgasti mezi sebou mluví výhradně maďarsky. Ale dokážou žvanit i slovensky a mnozí také rusínsky anebo ukrajinsky. Ruštinu se učili ve škole. „Provoz na překladišti je tak o osmdesát procent nižší než dřív,“ odhaduje Jozef Szabó.
Čierna nad Tisou, město. Je to jedno z nejmladších evropských měst. O jeho vzniku rozhodla usnesení československé vlády z roku 1946 a vyrostlo na zelené louce u nádraží. Tři kilometry odtud na východ totiž generalissimus Stalin narýsoval novou hranici mezi Sovětským svazem a Československem, v meziválečné republice přitom vlaky pokračovaly z Čierne nad Tisou ještě dalších 200 kilometrů (a po silnici dokonce 300 kilometrů) do podkarpatoruského městečka Jasiňa. Republika končila až tam, osmnáct hodin jízdy vlakem od Prahy. Podkarpatskou Rus ale po válce zabral Sovětský svaz, československá vláda proto začala budovat na hranicích s „přítelem na věčné časy“ železniční stanici s překladištěm zboží. Končila tady širokorozchodná ruská železnice (1520 mm) a veškeré zboží ze Sovětského svazu se zde muselo překládat na standardní evropské koleje (1435 mm). Budovatelé nového železničního uzlu stanici euforicky nazvali „největším suchozemským přístavem v Československu“.
Čierna na Tisou, překladiště. Chlapi u nádražního kiosku popíjejí pod širým nebem, i když mrzne. Před sněhem je chrání malá terasa. Od stánku je výhled do kolejiště, které je širší než Dunaj v Bratislavě. „Není to tak dávno, co se tady překládal i ruský uran pro slovenské i české jaderné elektrárny. Vlak hlídali kukláči a nikdo se k němu nesměl přiblížit,“ vypráví mi štamgast Jozef Szabó. Uran se už prý vozí jinudy, obě české jaderné elektrárny jsou ale závislé na palivu dodávaném ruskou společností TVEL. Dukovany i Temelín sice mají zásoby uranu na rok až dva, závislost české jaderné energetiky na putinovském Rusku ale najednou působí jako hloupá politická chyba.
Čierna nad Tisou, hlasy nad vodkou. Muže u kiosku ruský uran netrápí. Celý život strávili u jednoho z největších železničních koridorů, kterým se ropa, železná ruda, hliník a další suroviny vytěžené v SSSR a později v nástupnických zemích valily na Západ. „V nerostných surovinách je Rusko velmoc,“ má jasno Lubomír, příjmení prozradit nechce. Slovensko je totiž téměř zcela závislé na dovozu ruské ropy a ruského zemního plynu. „Rusové nedělají dobře, že jdou proti vlastní krvi,“ říká o válce za humny Jozef Szabó. Zároveň lehce podléhá konspiračním teoriím, které hlásají, že válku rozpoutalo NATO. Proto dvojsmyslně dodá: „Kdo ví, jak to všechno je, a kde všude jsou Američané.“ A jeho kamarád Lubomír jde v úvahách ještě dále: „Do čeho se zapletou Američané a NATO, tam vypukne válka.“
Čierna nad Tisou, nádražní hala. V odbavovací hale visí monstrózní obraz s rudoarmějci. Originál v rámu z éry dostavby nádraží. Téma: Rusové v květnu 1945 osvobozují Prahu. Po Karlově mostě jede tank T34, Pražané nadšeně mávají. Je to triptych, jeho pravé křídlo zobrazuje moskevský Kreml, nad kterým zřejmě letí kosmická raketa. A pod Kremlem jsou namalována ropná pole s těžními věžemi. Na dílo z éry Klementa Gottwalda se lze podívat i dnešníma očima. Ta raketa je jaderná, a právě ji vypustil Putin. Celá ruská invaze na Ukrajinu je pak zaplacená z peněz, které do Ruska naposílaly státy Evropské unie za ropu a zemní plyn.
Čierna nad Tisou, v Brežněvových stopách. Dějiny se opakují také proto, že se určitý druh politiků drží osvědčených válečných modelů. Silnější soused začne z nějakých důvodů vyhrožovat slabšímu, pak si vymyslí záminku k vojenskému zásahu, načež provede invazi. Mezi 29. červencem a 1. srpnem 1968 na nádraží v Čierne nad Tisou stály dva ostře sledované vlaky. Do městečka přijela kompletní stranická politbyra (předsednictva) Sovětského svazu a Československa. Šéf sovětských komunistů Leonid Iljič Brežněv vyčinil československému prvnímu tajemníkovi strany Alexandru Dubčekovi, že se mu nedaří zastavit kontrarevoluci v Praze. Traduje se, že jednání proběhla ve vagonech či v nádražní budově, ve skutečnosti se delegace sešly v Domě železničářů naproti stanici.
Čierna nad Tisou, Dom železničiarov. „V přízemí je zasedací sál, kde se delegace potkaly. V budově bylo i kino, nahoře další salonky a také byt. V tom bytě jsem bydlel,“ vypráví Jozef Szabó. Dům železničářů stojí přímo naproti stanici, je opuštěný a zchátralý. Děravá střecha, promočené stěny, omítka je občas svlečená až na cihlu. Široké schodiště, po kterém k jednání přicházeli Brežněv a Dubček, zarůstá mechem. Ruský prezident Vladimir Putin nyní tvrdí, že na Ukrajině potírá neonacisty. Sovětský vůdce Brežněv zase v červenci 1968 obvinil Československo z podpory „hitlerovců“ a pokusů vydat zemi Severoatlantické alianci. O novodobých „hitlerovcích“, kteří chtějí odstranit komunismus, mluvil Brežněv hned první jednací den, tedy 29. července 1968. „Na základě souhrnu faktů, které má naše delegace k dispozici, jsme dospěli k závěru, že stojíme tváří v tvář takovému vývoji událostí, který může vést ke kontrarevolučnímu převratu,“ řekl také sovětský vůdce československé delegaci.
Čierna nad Tisou, nádražní hala. Kromě obrazu s rudoarmějci na Karlově mostě zdobí nádražní halu i další velká plátna. Krajinomalby situované do Tater. Možná proto, že Čierna leží v rovině, pouhých 110 metrů nad mořem. V okolí se hojně pěstoval tabák, a někde dokonce dodnes divoce roste. Trafika na nádraží je ovšem už dlouho zavřená. V pořádně velkém květináči tady roste palma, prý už celé věky a pamatuje Brežněva i Dubčeka. Personál stanice tvoří železničáři mluvící maďarsky přibližně ve věku 20 až 50 let, nikdo si už rok 1968 nepamatuje. Když se jich na tuhle událost zeptám, mám hloupý pocit, jako bych si s nimi chtěl popovídat o napoleonských válkách či tureckých vpádech do Uher.
Čierna nad Tisou, reštaurácia MPS. Je to socialistické město postavené podle sovětských vzorů na zelené louce. Velkolepé nádraží, parky a paneláky. Ale je i postsovětsky zpustlé, úpadek železniční dopravy způsobil, že ve srovnání s koncem osmdesátých let zde žije polovina obyvatel. Některé paneláky šly k zemi, jiné domy mají rozbitá okna a čekají na asanaci. Procházím se tady po náměstí Pionýrů, ulicí Obránců míru či Jilemnického. Peter Jilemnický zemřel v roce 1948 na postu kulturního atašé československého velvyslanectví v Moskvě, členem sovětské komunistické strany (Všesvazová komunistická strana bolševiků) byl už od roku 1927. Mám hlad, v restauraci MPS (Městský podnik služeb) nabízejí jen kuřecí stehno a těstoviny. Než ohlodám kosti, zjišťuji, že současná primátorka města Marta Vozáriková stojí před soudem kvůli tunelování právě městského podniku MPS. V případě prokázání viny jí hrozí 10 let vězení.
Válka na Ukrajině
Čierna nad Tisou, nádražní přemítání o svobodě. Dubček dostal na cestu do Čierne nad Tisou takzvané Poselství občanů podepsané československými spisovateli, kteří vyzvali delegaci k neústupnému jednání. Autorem textu byl Pavel Kohout: „Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyšli a ze které živi nesejdeme.“ Byla to výzva, jaká se nepíše každý den. Spisovatelé měli stejný pocit jako jejich otcové v září 1938, když se rozhodovalo, zda se pustit do vojenského střetu s německými nacisty, nebo jim bez boje předat pohraničí. „Píšete za nás osudovou stránku dějin,“ varovali spisovatelé. Dubček se ale Brežněvovi nepostavil a při následné okupaci zůstala armáda v kasárnách. Stejně jako se v září 1938 nebojovalo o Sudety a 15. března 1939 se armáda sklonila před obsazením zbytku země. Bez boje jsme už několikrát ztratili svobodu, ale zachránili statisíce lidských životů. Dnešní Ukrajina se rozhodla pro boj. Ani necelé čtyři kilometry od válčící Ukrajiny se kupodivu netoužím stát hrdým bojovníkem se samopalem v ruce, spíš jsem stále zarytějším pacifistou. A rozhodně bych nechtěl, aby moji dva synové ve věku 20 až 30 let museli někdy narukovat. Nepustím je do žádné války.
Čierna nad Tisou, ulice Obránců míru. Ukrajina je hodně blízko, v ulici Obránců míru, kterou právě procházím, se ale o konfliktu netouží nikdo bavit. Pouze jeden mladík prohlásí, aby se mě zbavil: „Putin je kokot.“ Po starších občanech chci, aby porovnali Brežněva s Putinem. Ten první v roce 1968 obsadil Československo a v roce 1979 se pokusil dobýt Afghánistán. Ten druhý zaútočil na Ukrajinu. Nikomu se do složitých geopolitických úvah nechce. Dosud tady k Putinovi chovali spíš sympatie. Válka to možná změní, ale dlouholetá náklonnost k vládci Kremlu jen tak nezmizí. Z aktuálního průzkumu agentury AKO pro slovenské Hospodárské noviny vyplývá, že 25 procent Slováků věří, že za válku na Ukrajině jsou zodpovědné Spojené státy.
Čierna nad Tisou, Dom železničiarov. Alexander Dubček nebyl Volodymyr Zelenskyj. Šéf československých komunistů Brežněvovi na přelomu července a srpna 1968 sliboval, že opětovně zavede cenzuru a přibrzdí celý demokratizační proces, který vešel do dějin jako Pražské jaro. Sedám si na schodiště Domu železničářů, na které šlápla Brežněvova i Dubčekova bota. „Toto naše setkání splnilo svoje velké internacionální poslání jak ve vzájemných vztazích obou našich bratrských stran, tak i vůči ostatním komunistickým stranám,“ prohlásil první tajemník KSČ na závěr jednání. I když vládci Kremlu Dubčeka kárali, ten vůbec nepočítal s tím, že za tři týdny pošle jeho přítel Brežněv do Československa půl milionů vojáků, 6300 tanků a 800 letadel. A že invazi symbolickou účastí podpoří i armády z Bulharska, Polska, NDR a Maďarska.
Čierna nad Tisou, úvaha na prvním peronu. Mezi perony přemítám o sovětském a postsovětském prostoru v posledním půlstoletí. Summit v Čierne nad Tisou se měl v červenci 1968 konat v Kyjevě, Dubček to ale odmítl. Setkání na hranicích navrhl Brežněvův blízký soudruh Petro Šelest, šéf Komunistické strany Ukrajiny, která byla pevnou součástí Komunistické strany Sovětského svazu. Šelest patřil v sovětském politbyru k hlavním iniciátorům invaze vojsk do Československa, a právě on převzal takzvaný zvací dopis od vůdce konzervativního křídla KSČ Vasila Biľaka. Šelest doma tvrdě perzekuoval ukrajinské disidenty, ale paradoxně byl i hrdým vlastencem a jeho kniha Naše sovětská Ukrajina z roku 1970 byla ústředními orgány označena za nacionalistickou. „Šelest věnoval velkou pozornost důležitosti studia dějin Ukrajiny a zdůraznil identitu ukrajinského lidu,“ uvádí aktuálně ukrajinská Wikipedia. Ukrajincem byl i Brežněv, v roce 2015 jsem dokonce v Dněpropetrovsku spatřil domek, z něhož řídil oblastní výbor strany. Šéfem ukrajinských komunistů byl tehdy Nikita Sergejevič Chruščov, jenž tajemníka Brežněva později uvedl do moskevského Kremlu. Dnes ale na ukrajinský Dněpropetrovsk (nyní se město jmenuje Dnipro) posílá bomby současný kremelský car Vladimir Putin. Dějiny jsou nevypočitatelné.
Čierna nad Tisou, úvaha na druhém peronu. Chruščov rozdrtil protisovětské povstání v Maďarsku v roce 1956, Brežněv poslal tanky do Československa v roce 1968 a Putin v únoru 2022 na Ukrajinu. Touha po svobodě či přestřihnutí pupeční šňůry s Kremlem se brutálně trestá, a to bez ohledu na počet obětí. O národy ani tak nejde, Moskva hlavně touží po obnově hranic v rozměru Sovětského svazu či někdejšího Ruského impéria. Vždyť ještě v roce 1914 sahalo carské Rusko až na vzdálenost 90 kilometrů od Ostravy a začínalo u Katovic v dnešním městě Sosnowiec. A dvě tehdejší polská povstání proti ruské okupaci (1830–31 a 1863–64) utopili carové v potocích krve, počet polských obětí šel do desetitisíců.
Čierna nad Tisou, havrani na třetím peronu. Kolejiště nádraží měří v nejširším místě skoro 700 metrů. Je to opravdu řeka. Anebo spíše přístavní mola a doky u moře, na ruinách Domu železničářů také pořád visí pamětní deska s tímto nápisem: „V roku 1947 začala sa výstavba železničného prekládkového uzla a mesta Čierna nad Tisou, suchozemského prístavu na československo-sovietskej hranici.“ Dnes jsou to slovensko-ukrajinské hranice a Ukrajina je ve válce s někdejším příslušníkem sovětské tajné služby KGB v Německé demokratické republice Vladimirem Putinem. Na trolejích, které tenhle železniční přístav napájejí, sedí několik tisíc havranů. Je jich tolik, že tenhle obraz připomíná scény z kultovního hororu Ptáci režiséra Hitchcocka. Na Ukrajině se nyní odehrává skutečný horor, ale protože slovo havrani je i synonymem pro funebráky, bojím se, že tahle válka zmaří zbytečně velké množství nevinných životů. A vlastně už se tak děje.
