Jak na agresora? Nečekejte, až dá první ránu. Taky může být vaše poslední

Kdy můžu zastřelit lupiče, který mi v noci chodí po domě?
Obecně se můžete bránit za splnění dvou podmínek. První: Útok hrozí nebo trvá. Přičemž pod pojmem útok rozumíme jakékoli protiprávní jednání – takže nejen ránu pěstí nebo kopanec, ale i loupež, krádež, omezení osobní svobody, porušování domovní svobody. Čili pokud je cizí člověk neoprávněně v mém bytě či domě, pak je tahle podmínka splněna. Ta druhá pak zní: Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená.

Není to až příliš široká definice?
Představme si, že se na danou situaci dívá třetí, nezaujatá osoba. Pokud by naši obranu označila na první pohled za přehnanou, pak je to špatně. Zákon předpokládá, že se můžete bránit nepřiměřeně. I výrazně nepřiměřeně, obrana musí být tvrdší než útok. Ale nesmí to být až hodně přes čáru. Nejlíp si to asi vysvětlíme na konkrétním příkladu. Řekněme, že během noci uslyšíte v domě šramot, máte po ruce zbraň. Hledáte v domě původce zvuku, narazíte na cizího člověka, ve tmě, strachu a zmatku vystřelíte. Výsledek? Podle stávající právní úpravy by to z vaší strany mělo být v pořádku. Existují však jemné nuance. Pakliže vás ta osoba zaslechne, vyskočí oknem ven a vy ji na zahradě střelíte do zad, už v právu nejste.

Jak je to, pokud mě před svým útěkem ještě stačí zranit?
Je potřeba říct ještě jednu věc. Každý člověk má právo zadržet pachatele trestného činu. Ať už při něm, či poté. Takže pachatele můžete zadržet, on se nesmí bránit. Jakmile se bránit začne, opět se vracíme k tomu, že na vás útočí a jednáte v nutné obraně. Nicméně k vaší otázce: Pokud vás zraní, načež začne utíkat a vy na něj z určité vzdálenosti vystřelíte, pak jde jednoznačně o protiprávní jednání. Střelbou se můžete bránit v momentu, kdy útok alespoň hrozí. Případně pokud trvá nebezpečí vašim právním zájmům.

Co to znamená?
Když zloděj vezme drahý obraz, vybere trezor s drahými šperky, ty věci má u sebe a odnáší je, pak zmíněné nebezpečí trvá a vy se můžete bránit. Strašně však záleží na výšce majetku. Porovnávají se dva právní zájmy – život a právě majetek. Pokud vám sebere něco nicotné hodnoty, asi oba cítíme, že střílet není na místě.

Rozlišuje pojem nutné obrany to, zda se proti agresorovi brání křehká žena, či svalovec z posilovny?
Bezesporu. Zákon přímo vyžaduje, aby se přihlíželo k obráncově subjektivnímu pocitu ohrožení. A metrákový řimbaba bude případné nebezpečí vnímat jistě odlišně než padesátikilová žena nebo důchodce.

Co bych tedy měl udělat, pokud nějakého takového darebáka doma zastihnu?
Předně musím poznamenat, že to teď ode mě budou hraběcí rady. Když se vám totiž něco takového stane a někdo vám vleze domů, budete v obrovském stresu. Tělo se zaplní stresovými hormony, primárně adrenalinem. Budete fungovat úplně jinak než v klidu. Je dost běžné, že člověk ze sebe pod tlakem situace nevydá ani hlásku.

Dobře. I tak mě zajímá, co mám udělat.
Pokud nemáte patřičný trénink a potřebné vybavení, pak se nedoporučuje, abyste se situaci pokusil sám řešit. Na druhé straně je pochopitelné, že jakmile v noci slyšíte šramot nebo třeskot skla, jdete se podívat. Přirozené je i to, že pokud máte po ruce zbraň, vezmete ji s sebou. A ano – že ji použijete, jakmile na někoho cizího narazíte. I tohle však má své nuance. Co když si potomek bez vašeho svolení pozval na noc dívku, která v noci zamířila na záchod? Z jejího zastřelení byste se pochopitelně vyvinit nemohl, navíc by vám to zničilo život. Nebo se v bytovkách přihodily případy, kdy se domů vracel opilý soused, spletl si dveře a někdo jej zastřelil. I to je hodně mrzuté. Proměnných pro takovou situaci je spousta.

Existuje fungující psychologický recept, jak si se zlodějem poradit bez použití násilí?
První věcí je vzít telefon a vytočit 158. V každém případě! Ať už to pak chcete sám řešit, nebo ne. Následně potřebujete světlo, jelikož tma hraje do karet narušiteli. Jakmile rozsvítíte a budete k tomu dělat hluk, narušitel o vás bude vědět. V Česku je potom hodně pravděpodobné, že se pokusí zmizet. Nežijeme přece v Mexiku, kde se kriminálníci běžně vloupávají do domů s úmyslem brát rukojmí a zabíjet. Obecné doporučení proto zní: Dělat hluk, křičet, práskat dveřmi, rozsvěcet. Dejte tomu čas a narušitel zřejmě uteče. Jistě, stále ještě existuje určité riziko, že se s lupičem potkáte tváří v tvář.

Co pak?
Pakliže navzdory tomu, že jste dělali hluk a všude možně rozsvěceli, vykročí útočník proti vám, je čas se tvrdě bránit. Bez ohledů. Je jasné, že jde o zdraví, možná i o život. Máte v ruce zbraň? Pak se chovejte podle pravidla: Nikdy s ní útočníkovi jen nevyhrožujte. Jakmile ji máte, použijte ji. Bez výhrůžek. Pokud byste to zkoušeli jen s vyhrožováním, dáváte mu šanci se připravit. Zkusíte to na lupiče s tím, že máte nůž a můžete ho píchnout? Než to dořeknete, vytáhne nůž jako první a píchne vás dřív. Stejně jako pokud mu začnete vyhrožovat, že na něj zavoláte policii. Nemluvte, konejte. Jinak vám agresor nanejvýš jednu ubalí a mobil z ruky vyrazí.

Modelová situace: Žádné psychologické hry nezabraly, budeme se prát. Co teď?
Braňte se, jak uznáte za vhodné. Jakkoliv. Vůbec není o čem se bavit. O čem přemýšlet. Na co čekat. Z nuly zapojte stoprocentní nasazení. Uvědomte si, že útočník má jinak všechny výhody: Vybral si místo i čas. Vám zbývá jediné: Moment překvapení. Takže od vás je nejlepším řešením jediné: BUM! To je vaše šance. Obzvlášť pokud jste slabší.

Není problém, že běžný člověk má často zábranu dát ránu jako první?
Je. Samozřejmě. Dokonce si troufnu říct, že běžný člověk bude mít pod vlivem adrenalinu spíš pomalejší reakce než obvykle. Budete pasivnější. Od obětí napadení nezřídka slýchávám, že ztuhly hrůzou, nemohly se ani hnout. To je velmi pravděpodobný vývoj. Hlava člověku v podstatě nefunguje, adrenalin zablokuje vyšší mozková centra, fungujete jen instinktivně. Proto je dobré si podobné situace dopředu představovat. Zkuste o tom popřemýšlet, třeba až doděláme tenhle rozhovor: „Co bych dělal v takové a takové situaci, jak se budu bránit?“ Když na to potom opravdu dojde, bude daleko pravděpodobnější, že se zachováte podle toho. Jisté je, že pouhé čekání na první ránu se nemusí vyplatit. První rána pro vás může být docela dobře i poslední. Napořád.

Z filmů známe, že i ženy dokáží narušitele zneškodnit kopem do rozkroku. Jsou na těle další podobně citlivá místa?
Ano. Leckdy se i s malou silou dá způsobit velká škoda. Zrovna kopat někoho do rozkroku bych přitom vlastně příliš nedoporučoval.

Ne? Proč?
Ze dvou důvodů. Jakmile kopete, stojíte na jedné noze. A spousta lidí kopat neumí, spíš u toho upadne. Přičemž upadnout před agresorem nechcete. Navíc byť si laik myslí opak, není úplně jednoduché se trefit. Existuje jiný citlivý cíl, který není tak úplně jednoduché si zakrýt: Oko. U něj stačí skutečně maličká síla. Píchnete do něj a agresor nevidí, nemůže vás dál ohrožovat. I když je zfetovaný, opilý. Tenhle terč na svých kurzech doporučujeme, k tomu ani nemusíte mít velký trénink. Vystřelte ruku dopředu, nechte prsty vytrčené, jako když saháte pro skleničku do poličky. Směrem do oka to má obrovský efekt. Citlivý je i krk. Jakmile vás agresor už drží, nemůžete na oko dosáhnout, dá se chytit dýchací trubice a zmáčknout.

Poznám na druhém člověku, zda je v danou chvíli schopen udělat cokoliv, třeba i zmáčknout zbraň nebo mě bodnout?
Dalo by se říct, že to poznáte podle okolností. Zpátky k našemu příkladu: Je u vás v bytě. Ví o vás. Nakročí k vám. Pak je odhodlaný udělat cokoliv. To přece není normální jednání.

Poznám agresora takhle rychle i na ulici?
Tam je to samozřejmě složitější. Na ulici útok většinou nezačíná tím, že by na vás někdo z deseti metrů hulákal: „Zabiju tě!“ Spíš k němu dojde až ve chvíli, kdy jste se ocitl v útočníkově bezprostřední blízkosti. K podobné obraně většinou doporučujeme zvednout před sebe ruce v obranném gestu s dlaněmi dopředu. Vykročit do strany směrem od agresora. Říct: „Nechte mě. Nechoďte ke mně.“ To vám poskytne užitečný filtr. Třeba jste situaci jenom špatně vyhodnotil, došlo k nedorozumění. Nebo se ten člověk omylem rozčílil, protože jste se na něj blbě podíval. Pakliže je to tak, potom k ničemu nedojde, nanejvýš od něj uslyšíte, že jste blbeček. Ale je tu i druhá možnost. V momentě, kdy půjde i dál směrem k vám, vyzvěte ho ještě jednou: „Hej, nechte toho!“ Ani tehdy neuposlechne? Jeho úmysl je jasný. Jasně vám hrozí útok. Podle zákona znovu splňujete všechny podmínky pro nutnou obranu.

Pokud o konflikt v takové situaci opravdu nestojím, mám na agresora mluvit uvážlivě s chladnou hlavou, nebo naopak křičet, abych ukázal, že se nebojím?
Důležitá rada: Dodržujte formální tón. Nesklouzávejte k nadávkám, netykejte. I z hlediska svědků je podstatné, aby se dalo dobře odlišit, kdo byl a nebyl agresor. Pokud na něj budete křičet, že je debil, rozdíly se pro nezaujaté kolemjdoucí mohou snadno smazat.

Není však svým způsobem ukázkou slabosti, pokud budu neomalenému křiklounovi vytrvale vykat?
Tohle je častá námitka, kupodivu to tak ovšem není. Násilníci totiž často přesně na tohle čekají. Málokdo je takový agresor, aby za druhým přišel a rovnou jej napadl. Ne. Oni potřebují i nějaké své vnitřní ospravedlnění. Důvod. Hledají ho. Často se tedy stane, že vám začnou tykat, jakmile však děláte to samé i směrem k nim, pak se rozzuří: „Tak ty mi tykáš, jo?! Pocem!“ Ale nejen to – vykáním mezi sebou vytváříte též jakousi psychologickou bariéru. I to může pomoci. Stejně jako postupné zvyšování hlasu. Tím ukážu své odhodlání nebýt obětí. Násilníci obecně vyhledávají slabší jedince. Logicky. Pokud se někoho rozhodnu napadnout, nechci sám skončit zbitý. Dovolte mi řečnickou otázku: Když chci někoho zbít, proč k němu nepřijdu zezadu a nemajznu ho rovnou cihlou, aniž by mi mohl jakkoliv uškodit? Protože takovým druhem násilníka je málokdo. Většinou k tomu potřebuje důvod. Chce si vás nějak otestovat. Takže přijde a řekne: „Co čumíš, hajzle?“ Čeká na vaši reakci.

Jaká reakce je chybná?
Většina lidí zareaguje ustrašeně – klopí zrak, bude se otáčet zády. Dělat, že tam není. Tím naznačujete: „Nebudu se bránit“. Pokud však před sebe natáhnete ruce dlaněmi dopředu, řeknete dostatečně důrazně „Nechte mě na pokoji!“, bude útočníkovi jasné: „Aha, tenhle je ochoten se bránit. Bude mi dělat potíže.“ Máte tedy slušnou šanci, že z toho vycouvá. Samozřejmě vám neřekne: „Dobrý, chtěl jsem ti rozbít hubu, ale vlastně se trochu bojím, tak si vyberu někoho jiného.“ Spíš: „Počkej, já si tě najdu! Tos posr...“ Ve výsledku od vás ovšem půjde pryč. Útok jste odvrátil, aniž byste se musel prát.

Což je asi největší možný úspěch. I na svých stránkách tvrdíte, že pranicím je lepší předcházet.
Bezesporu. Ne vždycky to samozřejmě jde. Poslední dobou třeba roste počet případů násilí pro násilí, které nemá žádný jiný důvod, než že se určití jedinci chtějí vybít. To je městský fenomén poslední doby. Ti lidé to dělají čistě z důvodu, že je to baví. Předejít tomu je nesnadné. Obvykle to však funguje tak, že agresor chce dosáhnout svého rychle, hned, bez rizika. Rád to přirovnávám k predátorům v přírodě. Představte si, že jste tygr lovící antilopu. Taky si nevyberete největší laň, byť má nejvíc masa. Samozřejmě byste ji taky zvládl, ale vyberete si tu nejmenší, která kulhá. Jelikož v tom není žádné riziko. Kdybyste šel po velké, jen se zbytečně vyčerpáte, možná se i malinko poraníte. I to představuje riziko, že příště budete slabší a můžete mít následně problém s uhájením svého území proti dalším predátorům. Věřte mi, lidský predátor uvažuje stejně. Dejte mu najevo, že s vámi to nebude bez rizika. A vybere si raději někoho jiného. I to je pochopitelně mrzuté. Není však v lidských silách, abyste mohl ochránit všechny. Soustřeďte se na sebe a své blízké.

Celou dobu mluvíme o jednom druhu útoku. Představme si jiný – agresor na mě vytáhne nůž. Co mám udělat?
Pakliže po vás útočník s nožem v ruce chce vydat nějaký majetek, poslechněte ho. Žádný majetek za to riziko nestojí. Byť není stoprocentní jistota, že vás pak nechá. Pamatuju si nedávné případy z pražské Palmovky, kde řádil lupič s nožem, který lidi bodnul i po vydání peněženky. Obecně tím nicméně zvyšujete šanci, že to agresor neudělá. Doporučuju bránit se v jediném případě, a to i když je pachatel ozbrojený – jakmile po vás chce, abyste s ním někam šel. Ze statistik totiž víme, že pokud chce agresor napadeného tímto způsobem dostat jinam, na novém místě se šance oběti zásadně snižují. Braňte se tomu. I za cenu zranění.

Naskytne-li se mi v případě napadení na ulici sebemenší šance utéct, mám to udělat, nebo pokusem o to agresora jen rozdráždím?
To je dvojsečné. Budeme-li se však bavit statisticky, útěk představuje největší naději na úspěch. Až 80 procent lidí, kteří se rozhodnou pro útěk, nakonec uspěje. Problém je, že to agresoři vědí, málokdy vám dají šanci. Vybírají si místa, odkud utéct nejde: jedoucí vůz tramvaje, podchod. Úskalí pochopitelně existují i za příznivější konstelace: Předně musíte umět běhat. Pokud jste člověk, který po doběhnutí autobusu ještě čtyři stanice zhluboka vydechuje, útěk pro vás zřejmě nepředstavuje vhodnou strategii. Taky je potřeba být k běhu správně uzpůsoben – s lakýrkami nebo se střevíčky na podpatku to půjde hůř. Stejně jako když nejste sám – nechat útočníkovi napospas manželku nebo děti jistě není to pravé.

Žijeme ve světě, v němž bychom měli být neustále ve střehu?
Myslím, že ne. Paranoia není na místě. Obecně se jen hodí mít neustále lehké povědomí o svém okolí. Všímat si věcí, které nejsou standardní. Vidím na druhé straně ulice skupinku chlapů, kteří se podívají mým směrem, něco si řeknou a vykročí ke mně? Pak je asi vhodné ostražitost zvýšit.

Máte vypěstovaný instinkt i pro méně nápadné situace?
Každý ho má. Klidně tomu říkejte šestý smysl, jde ovšem o naprosto běžnou funkci mozku, která se vyvinula za desítky tisíc let evoluce. Hrozícího nebezpečí si umíme všimnout všichni. Byť to vědomě nepoznáme. Už jenom proto, že jakmile má někdo zlý záměr, bývá z toho nervózní, trochu se mu mění fyziologie: Analyticky si toho všimnout je skoro nemožné, ale zjistilo se, že v podobných momentech se jedinci malinko rozšíří chřípí, stejně jako zorničky. Mozek si toho všimne, vy ne. To je intuice. Přiblížím vám to na konkrétním příkladu: Sedíte s kamarádem v baru, dlouho jste se neviděli, takže pozornost upínáte jen k němu. Váš mozek a oči vnímají všechno kolem sebe, do vědomí pouští jen to, co říká kamarád. Čili: Vy sám jste si těch dvou chlapíků na baru nevšiml, váš mozek ale ano. I to, že se po vás pořád koukají, občas si něco špitnou. Racionálně to nevíte, vědomě jste si toho nevšiml. Váš mozek ovšem ano. A nemá jinou možnost, jak vám to sdělit, než s pomocí intuice. „Blbého“ pocitu. Přijde vám, že něco je špatně. Až v ten moment si uvědomíte: „Aha, možná je to z tamtěch chlapů.“ Většina lidí si zároveň řekne: „Přece je nebudu soudit, vždyť nic nedělají.“ Mávnete nad tím rukou. A pak se třeba divíte.

Takže je potřeba věřit intuici?
Ano. Za svůj život jsem mluvil se spoustou obětí násilných trestných činů; ať už jako instruktor sebeobrany, nebo předtím coby pracovník specializované neziskovky. A tihle lidé se dělí na dvě poloviny. První tvrdila, že se jim to přihodilo zničehonic. Zástupci druhé, hodně časté, měli jinou verzi. Říkali: „No jo, mně se ten chlap nějak nezdál. Ale mluvil slušně, byl hezky oblečený…“ Čili opakuji: Jakmile se vám něco nezdá, pravděpodobně to má svůj důvod. Jdou ti chlapi ze druhé strany ulice za vámi na zastávku? Nenastupujte s nimi do stejného autobusu. Klidně si vezměte taxíka. Třeba jen tři bloky, pak se nechte vyhodit. Udělejte ovšem něco, abyste nepříjemnostem předešli. Bude to malá cena za to, že zůstanete v bezpečí. Určitě pak neplašte, že jste za taxík akorát zbytečně utratili peníze. Nikdy nevíte, jestli to bylo opravdu tak zbytečné.

Pokud by nás teď poslouchal cizinec, asi by získal dojem, že žijeme někde v Palermu.
Často se říká, že Česko je šestá nejbezpečnější země na světě. Jenže ona je to pravda jen zčásti. Jasně – u nás není válka. Nemáme území, kde stoupnete na minu. Nedějí se zde únosy s výkupným. Pokud se ale zaměříte na drobnou kriminalitu, už na tom tak dobře nejsme. Naše statistika je vlastně výrazně horší než v případě okolních států. Takže na to falešné uspokojení pozor. Raději si všichni dávejme bacha.