Horský průvodce: Pozor, lavina hrozí i na malém svahu. Lidi zbytečně riskují

Pozná horal šestým smyslem, že každou chvíli spadne lavina?
Uvolnění laviny většinou předcházejí určité symptomy. Člověk, který má s horským prostředím své zkušenosti, je dokáže identifikovat. Pokud se budeme bavit o vyšší moci, pouhém pocitu, že se něco stane, i to považuju za jeden z důležitých rozhodovacích faktorů. Pakliže mám při vstupu do prostoru ohroženého lavinovým nebezpečím pocit, že je něco špatně, měl bych túru raději otočit.

Jen kvůli pocitu?
Určitě. I to v horách patří do rozhodovací strategie. Náleží to k bodům, které učíme lidi mířící do hor. Že když se mi něco nezdá, měl bych svou intuici respektovat.

Pokud pomineme pocit – můžeme v předstihu vidět nebo slyšet, že se brzy utrhne lavina?
Ano, příroda vám v tomhle ohledu dokáže napovědět. Nejpatrnější je to pochopitelně v momentě, když si všimnete, že se v místě už nějaká ta čerstvá lavina nachází. Vypovídající jsou i různé transportované vrstvy sněhu. Ubitý sníh od větru. Nebo tzv. převěje – přečnívající vrstvy sněhu na horském hřebenu a na stranách žlebu. Pokud nad sebou vidíme obrovské převěje, měli bychom si uvědomit, že mohou při utrhnutí zatížit svah, stát se spouštěčem laviny. Upozorněním na nebezpečí mohou být i praskliny ve sněhové pokrývce. Nejmarkantnější je to při pohybu sněhové vrstvy – vkročíte na ni, načež ucítíte, že se pod vámi lehce hne. Klidně i nepatrně. Zničehonic poznáte, že jste se s tím sněhovým blokem o pár centimetrů posunul. Ozve se charakteristický zvuk woom a… Už je to hodně špatné.

A zde fotografie ze včerejšího zásahu: pic.twitter.com/wxn53t0Wa2

— HORSKÁ SLUŽBA ČR (@HorskaC) March 15, 2021

Naberou pak události hodně rychlý spád?
Záleží na konkrétním druhu laviny. Například prachové laviny dosahují i rychlosti až 300 km/h.

Do příběhu umrzlých legend vrátíme hrdinu, který se nehodil, říká režisér Hodan

Rozhovor

Je to jeden z nejtragičtějších příběhů českého sportu. Lyžaři Bohumil Hanč s Václavem Vrbatou zahynuli 24. března 1913 přímo při závodě na hřebenech Krkonoš, umrzli tehdy po nečekané změně počasí. Více než století poté o tom režisér Tomáš Hodan natočí film nazvaný Poslední závod. Předem upozorňuje: Bylo to tenkrát trochu jinak, než jak jsme si dosud mysleli.

Co dělat, jakmile se v mé blízkosti utrhne lavina?
Záleží na spoustě faktorů. Na tom, co přesně se stane. Obvykle je to hodně nečekané, i teoreticky připravený člověk příliš nestíhá reagovat. Maximálně aktivačním táhlem odpálí lavinový batoh, u hrudníku s ním trhne asi jako s padákem. Mimoto se doporučuje udržovat se pokud možno na povrchu laviny. Vždycky ale záleží na individuální situaci, na konkrétním druhu sněhu, terénu. Jisté je, že své šance můžete zvýšit ještě předtím, než se lavina utrhne. Vlastně ještě doma, než vůbec vyrazíte ven.

Jak?
Oblasti lavinového nebezpečí se u nás nacházejí v Krkonoších, Jeseníkách, Beskydech, částečně v Krušných horách. Pokud se do nich v zimě vydáváme, měli bychom se zásadně zaměřit na plánování túry. Všechny nabádáme: Než se vypravíte do hor, podívejte se nejdřív z okna. Zanalyzujte si počasí, zjistěte stav lavinového nebezpečí. Naplánujte řádně túru, zjistěte místo s největším sklonem v terénu. Pokud se cíleně pohybujeme v lavinovém prostoru, pak u sebe musíme mít svatou trojici záchranného vybavení: lavinový přístroj zvaný pípák, schopný vydávat i vyhledávat signál, a k tomu lavinovou lopatu a lavinovou sondu. Používají se i již zmíněné lavinové batohy, které jakmile aktivujete, připomínají velký balon, jenž vás udrží na povrchu. Když už se jednou k lavině dostaneme, měli bychom mít s používáním tohoto vybavení určitou zkušenost. Někdy nám pravděpodobnost přežití v lavině mohou zvýšit i zdánlivé detaily.

Jaké?
Pokud se pohybuji v lavinovém prostoru, rozhodně bych třeba neměl mít na rukou nandaná poutka od lyžařských hůlek. Jakmile totiž dojde ke spuštění laviny, hůlky nedokážu odhodit. V lavině následně zafungují jako kotva. Nemůžete kvůli nim pohnout rukama, pomoct si s vytvořením prostoru pro dýchání, vyproštění. Navíc to může vést k dalšímu poranění: Hůlka se někde zablokuje a vy si kvůli tomu zlomíte ruku. V lepším případě. Z podobného důvodu se v lavinovém terénu nenosí batoh zajištěný bederní nebo hrudní přezkou. Pravidlo je takové, že pokud to stíháte, měl byste ho v lavině odhodit. S jedinou výjimkou – pakliže se jedná o lavinové batohy, které k sobě míváme naopak pevně připoutané, abychom je při případné aktivaci neztratili.

Jakmile se lavina konečně zastaví, může být v mých silách vyhrabat se ven?
Záleží, zda jde o prachovou lavinu, nebo jestli tam jsou spíš pevné struktury sněhu a ledu. Někdy to sníh člověku umožní, jindy si alespoň můžete vytvořit vzduchovou kapsu. Jak kdy. Stoprocentně ale neplatí, co známe z filmu Pupendo – že střední lavinu odpružíte v kolenou. To teda ani náhodou.

Jak dlouho můžu pod lavinou přežít?
Opět záleží na okolnostech. Obecně se uvádí, že pokud vás kamarádi vyprostí do patnácté až osmnácté minuty od zasypání, pak máte slušnou pravděpodobnost přežít. Jakmile jste tedy neutrpěl zranění neslučitelná se životem… Slangově se tomu říká kamarádská záchrana. A je fakt zásadní; než totiž aktivujete záchranné složky, nějaký čas to trvá. Byť používají vrtulník, čtyřkolky nebo rolby, stejně se na místo obvykle dostanou v pětadvacáté až třicáté minutě. Od osmnácté do zhruba šedesáté minuty přitom šance na přežití zásadně klesá. Tím spíš, pokud u sebe nemáte lavinový přístroj. Pak to navzdory obrovské snaze všech zúčastněných většinou dopadne špatně. Bohužel. Čas je neúprosný.

Nevidomý horolezec si troufá na osmitisícovky, jednou chce zdolat i Mount Everest

Rozhovor

Jan Říha je nevidomý, přesto si plní sen: Vylezl třeba na Mont Blanc nebo Kilimandžáro, v Himálaji se pod vrcholem Čo Oju dostal až do 7 600 metrů. Jelikož chce jednou zdolat nejvyšší hory všech kontinentů, myslí si i na Mount Everest. Pro CNN Prima NEWS to popisuje v sedmém dílu seriálu rozhovorů s cestovateli, kteří v době pandemické izolace vyprávějí o kouzlu dálek a exotických dobrodružství.

Četl jsem o případu ženy, která pod lavinou přežila 24 hodin.
To byl ovšem zázrak. Občas k něčemu, co se vzpírá logice, skutečně dojde. V kanadských horách se před mnoha lety přihodilo, že jistého zlatokopa zasáhly postupně tři laviny. Takže ano – i v horách dochází k situacím, které jsou nad naše chápání. Neměli bychom ovšem kvůli tomu věřit iracionální představě, že nad námi stojí andělíček strážníček, který nás vytáhne z úplně každého průšvihu.

Obecně věříme spoustě věcí. Třeba že na krátkém svahu laviny nehrozí. Nebo že před lavinou nás ochrání les.
A obojí je přitom lež. Pravdou totiž je, že smrtelné laviny většinou nemívají gigantické rozměry. Profesionálové se naopak obávají spíš menších svahů. Jakmile se lavina spustí v lese, tamní přírodní podmínky mi mohou hodně uškodit – když mě strhne a já to hlavou naperu do stromu, už se třeba neprobudím. Něco podobného mi pochopitelně hrozí i na otevřeném svahu, kde se nacházejí skály, kořeny, terénní nerovnosti. Opakuji: Musíme respektovat i malé svahy. Před mnoha lety došlo v oblasti Mědníku k tragické události, kdy uvolněná sněhová vrstva zasypala dva chlapce, kteří se zde klouzali. Jednoho z nich se povedlo vyprostit až s odstupem času, bohužel přišel o život. Jednalo se přitom o svah ve vesnici, kde by lavinu nikdo nečekal. Plyne z toho poučení nepodceňovat ani zdánlivě neškodná místa.

Mnoho z nás má pocit, že ve srovnání se světovými velikány jsou neškodné veškeré české hory.
Ano – a je to strašlivá pověra. Stačí si vzpomenout na 53 roků starou událost, kdy se v Krkonoších uvolnila lavina, která byla dlouhá přes kilometr, hluboká 20 metrů, široká zhruba 60 metrů. V polském kotli Bialého Jaru tehdy zasypala 24 lidí, z nichž 19 zemřelo. To bylo obrovské neštěstí. K podobně obřím lavinám došlo i ve slovenské Fatře, kde byla zasypána část vesnice. I přímo v Česku je lavinových drah hodně. Představa, že se ve zdejších horách nemůže nic stát, je proto naprosto mylná. Několik posledních měsíců nám to ostatně dost tvrdě připomnělo. Měli bychom si uvědomit, že konkrétně teď není lavinová situace vůbec příznivá. Fouká silný vítr, došlo k rapidnímu oteplení, zároveň ale i ke sněžení a přeháňkám. To všechno jsou věci, které zásadně ovlivňují stabilitu sněhové pokrývky. Vedou k tomu, že se i za relativně nízkého stupně lavinového nebezpečí může někde něco utrhnout. Na to si vůbec dejme pozor.

V horách dochází k situacím, které jsou nad naše chápání. Neměli bychom ovšem kvůli tomu věřit iracionální představě, že nad námi stojí andělíček strážníček, který nás vytáhne z úplně každého průšvihu.

Na co?
Existuje pět stupňů lavinového nebezpečí, u nás v průběhu zimy obvykle dojde na jedničku až trojku. Velký počet lavinových nehod je paradoxně během dvojky, kdy se lidé po horách volně pohybují a říkají si: „Tohle je ještě v pohodě.“ Jen se podívejte na záběry z víkendových lavin v Krkonoších, konkrétně z Bialého Jaru.

Co na nich uvidím?
Tam nahoře, na hřebeni, nad dvěma hledajícími rojnicemi, je dobře patrný odtrh laviny. V odtrhovém místě uvidíte vysokou vrstvu sněhu. Při zdánlivě pohodovém druhém stupni lavinového nebezpečí! Čili: I v Krkonoších je potřeba mít respekt. Vědět, co a jak. Pak je to samozřejmě velká paráda, jelikož zimní hory jsou nesmírně krásné.

Za nehody v horách je obecně až z 85 procent zodpovědný člověk. Platí tohle číslo i konkrétně o lavinových neštěstích?
Podle statistik může za tragické laviny opravdu z velké části lidský faktor. Existují samozřejmě i výjimky. Třeba přijde veliká bouře, dlouhodobě hodně sněží. A utrhnou se laviny, které mohou ohrožovat jak komunikace, tak i lidská obydlí; to se často děje především v Alpách. Jenže většinou to vážně záleží především na samotných lidech a jejich přístupu. Měli by vědět, jak se na horách chovat. Co se tam v současnosti děje, to souvisí s nedostatečnou úctou k přírodě. Vlastně i s úctou k sobě samotnému. Lidi nezřídka riskují úplně zbytečně. Vyrážejí třeba na lyže bez přilby. Vydají se do rizikové oblasti, přestože je vyhlášeno lavinové nebezpečí a nemají základní bezpečnostní vybavení. Kolikrát dokonce vůbec nevědí, co pojem lavinové nebezpečí znamená.

Je lavina to nejhorší, čeho bychom se měli v horách obávat?
Obava není správné slovo, spíš bych řekl: Patří k věcem, které bychom dozajista měli respektovat. V letních i zimních horách bohužel často vidíme, že lidé buď nemají s tamním prostředím zkušenosti, nebo dochází k velkému přecenění vlastních schopností a dovedností. K nerespektování přírodních zákonů. Lidé si myslí, že jsou nesmrtelní. Že všechno bez problémů zvládnou, že je nic nedokáže ohrozit.

Dva skialpinisté ve věku čtyřicet pět a sedmnáct let dnes po poledni strhli lavinu, která sjela od Slezského domu do žlabu Úpičky v Obřím dole a jednoho z nich pohřbila.
Další podrobnosti postupně na webu https://t.co/wgo8aGz4Ht. https://t.co/Kpctkgs4bI pic.twitter.com/OJYhBo68fp

— HORSKÁ SLUŽBA ČR (@HorskaC) February 15, 2021

Jak se to projevuje?
Běžně potkáte skupinu, která vychází do vysokých hor bez ohledu na blížící se bouřky. Jako by jim nevadilo, že za takových okolností mohou lehce ztratit orientaci, zemřít po zásahu bleskem, uklouznout a zřítit se z obrovské výšky. Poslední roky sledujeme i další trend, jemuž hodně nahrává koronavirová situace: V zimním prostředí se lidé začali pohybovat daleko více mimo relativně bezpečné a zajištěné plochy lyžařských středisek. Pořídili si skialpové lyže, zkoušejí něco nového ve volné přírodě. Opouštějí značené cesty, vydávají se do nitra rezervací. Snaží se natočit co nejúchvatnější video, nafotit v lavinové dráze cool selfíčko. Je jich tolik, že se to nedá uhlídat. Obecně na horách přibývá extrémů, které se dřív tak často nevyskytovaly. Jako když v prosinci někdo vyrazil na hřebeny hor jen v sandálech s ponožkami. Nebo když se kdosi další vydal skoro nahý na Sněžku, protože se chtěl otužovat. To je přece šílené! Při dodržování základních pravidel se spousta nepříjemností vůbec nemusí stát. Já neznám přesný report z nedělní krkonošské laviny. Pokud by ale zavalená skialpinistka měla s sebou lavinové vybavení, konkrétně lavinový přístroj, pak mohla být lokalizována dříve.