reklama

Jiří Antoš je prvním aktérem reality show Milionář mezi námi. Jak zvládne chudobu?

Úspěšný milionář a majitel parku Mirakulum Jiří Antoš opustil svůj luxusní život a vydal se do Ostravy, aby pracoval jako dobrovolník v neziskových organizacích. Za týden se setká tváří v tvář s drsnou realitou lidí, kteří ve svém životě neměli moc štěstí. Nikdo z nich neznal jeho bohatství a pravou identitu. Na konci své mise rozdal statisíce korun. První díl vysílá televize Prima 30. 11. ve 21:35.

reklama

S jakými očekáváními jste vstupoval do projektu Milionář mezi námi?
Viděl jsem v tom šanci ukázat, co dělám. V první moment jsem to bral jako příležitost ke zviditelnění a myslel jsem si, že zapojení do pomoci bude naaranžované pro televizi. Ale ono to bylo doopravdy! A jsem za to rád, protože mám z toho týdne mnoho silných zážitků. Vzpomínám si na to ráno, kdy jsem odjížděl. Netušil jsem, co mě čeká. Věděl jsem jenom to, že musím být brzy ráno na vlakovém nádraží v Praze. Až tam jsem se dozvěděl, že jedu do Ostravy, ale co tam budu dělat, to jsem pořád ještě netušil.

Zvažoval jste před vstupem do projektu nějaká proti?
Do projektu jsem vstupoval s vědomím, že v něm zanechám nemálo peněz. Jsem podnikatel, musel jsem to dobře promyslet. Musela se zapojit i moje rodina a moje žena nemá publicitu vůbec ráda. Byl velký problém ji k tomu přemluvit. Dneska jsem rád, že jsem do toho šel a udělal bych to znovu.

Vše o pořadu Milionář mezi námi na iPrima.cz

Jak ten týden bez vás ve firmě a doma zvládli?
Naprosto bez problémů. Mám ve firmě schopné a samostatné lidi. A já jsem to bez nich zvládl taky dobře. Odpočinul jsem si. A přitom jsem do toho šel naplno a naprosto mě to nadchlo.

Na týden jste opustil nejen svoji vlastní firmu, rodinu a komfort, ale i platební karty a musel jste si vystačit s 550 korunami. Myslíte, že byste toho byl schopen i mimo kamery?
Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, o financích samozřejmě přemýšlím velmi pečlivě, protože je to prostředek k tomu, abych mohl provozovat to, co dělám, a dále to rozvíjet. Musím přiznat, že finance na osobní spotřebu příliš neřeším, ale určitě se nedá říct, že jsem rozhazovačný, marnotratný typ. Pravda je, že 550 korun na týden řešit musíte.

A co bydlení v nevzhledné a takřka nezařízené ubytovně?
Vůbec mi to nevadilo, bydlel jsem, jak jsem bydlel, ale tekla tam teplá voda, byla tam sprcha a čistá postel. Byl to úplně jiný svět a natolik intenzivní, že jestli mi něco chybělo, nestihl jsem si to uvědomit.

V pořadu jste se musel vzdát svých standardů a inkognito se zapojit do práce tří neziskových organizací. A na konci jste jim věnoval nemalé peníze – 500 000 Kč. Co projekt dal naopak vám?
Asi to není pro každého, ale pro mě to byla radost a nepřenosná zkušenost. Poznal jsem silné příběhy a díky nim získal přátele a prožil to, co bych normálně neprožil. Netočil jsem poprvé, ale tohle pro mě byl opravdu silný zážitek.

Můžete být konkrétní?
Díky organizaci Mens Sana jsem poznal rodinu dělníka Standy, který si způsobil vážné poranění mozku pádem z lešení. Na to, co se mu stalo, je na tom velmi dobře, ale bohužel poškození mozku je nevratné a vyžaduje péči podobnou péči o malé dítě. Rodinu táhne jeho manželka Iveta, se kterou má dvě děti. Ivety si nesmírně vážím, v létě jsem je pozval do Mirakula, kde byli mými hosty. Přidal jsem jim na dovolenou v Chorvatsku, protože jejich rodinný rozpočet je napjatý a normálně je to nad jejich síly. Ta jejich radost za to samozřejmě stála.

Do Mens Sany mě přivedl spolubydlící z ubytovny, Ivo Žurovec. Když jsem po tom týdnu odjížděl z Ostravy, měl narozeniny. Přemýšlel jsem, co mu dát, a on pořád mluvil o autech, snil o tom, že se sveze Rolls Roycem, tak jsem mu to zařídil. Ivo už bohužel nežije. Byl mladší než já, ale byl hodně nemocný, myslím, že mu selhalo srdce.

Jak jste se cítil v problémové ostravské čtvrti Bedřiška? I tam vás projekt zavedl…
To je místo s vlastním řádem. A stojí a padá na osobě paní Evy Lehotské. Je neuvěřitelná. Je to velmi lidová, ale neuvěřitelně chytrá dáma. V malíku má všechny zákony.

Chtěl bych někdy zažít její setkání s nějakým politikem. Myslím, že je rozebere na součástky. Mám rád zdravý selský rozum, a ten tedy rozhodně má. Asi nejsilnější zážitek mám ale díky Boxing King Klubu. Zúčastnil jsem se jednoho turnaje boxerského týmu romských dětí a štáb vyjednal, že mohu být pomocným trenérem. Nebyl jsem nikdy úplně milovníkem boxu, ale mám rád film Cesta za vítězstvím, který je o skvělém texaském trenérovi basketu, který chce vyhrávat, ale nemá šanci získat dobré hráče mezi bílými studenty, a tak najme černochy a ti poráží každého. Tohle je něco podobného. Tihle kluci taky neměli s boxem nic společného, ale založili tým a poráží zkušené boxery. Původně jsem jim šek rozložil na tři roky, ale nakonec jsem jim už celou částku vyplatil, aby si mohli zařídit novou tělocvičnu a aby ji mohli vybavit novým ringem. Nemohl jsem dopustit, aby měli ring od někoho jiného než ode mne.

Milionářem jste se nenarodil, ale stal jste se jím vlastní pílí. Poznal jste někdy život, kdy bylo hluboko do kapsy?
Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme si sice nežili nad poměry, ale nebyla ani nouze, rodiče se hodně snažili.

Měli jsme auto, sem tam jsme byli na nějaké dovolené, na tu dobu lepší standard. Rodiče mě i sestru hodně podporovali. Vyučil jsem se a pak jsem si udělal denní průmyslovku. Ale po vojně to na mě dopadlo. Nevydělával jsem moc. Pracoval jsem jako truhlář v podniku, kde bylo poměrně málo peněz. Pracoval jsem jako restaurátor starožitného nábytku. Ale na zahrádce u rodinného domku jsem si udělal dílnu. Tam jsme v roce 1988 ještě se třemi kolegy odešli od bývalého podniku. Pracovali jsme pod hlavičkou JZD, ale víceméně jsme si museli všechny zakázky shánět sami, a tak se dá říct, že jsem podnikal už za socialismu. Říkali nám „Zázrační truhláři“, protože jsme každý měsíc přinesli vysokou fakturaci a režie byla minimální.

Takže jste po revoluci měl do čeho šlápnout…
Převrat jsem prožil po nemocnicích. V závěru socialismu jsem měl těžkou autonehodu. Když jsem se z nemocnice vrátil, byl už kapitalismus.

Co se vám stalo?
Zdokonaloval jsem manželku v řízení. Jeli jsme i s dětmi trabantem po dálnici. Synovi byly necelé dva roky a dceři dva měsíce. Bylo šero, mírně namrzlo a moje žena předjížděla na dálnici sypací vůz. Asi se nesoustředila, lekla se, že je moc blízko svodidlům a prudce to strhla doprava. Šli jsme do smyku a několikrát přes střechu. Vážnější zranění jsem měl naštěstí jenom já. Beru to za svoji chybu, neměl jsem ji nechat řídit. Měl jsem pak jít do invalidního důchodu. Věděl jsem, že si k němu budu chtít přivydělávat restaurováním nábytku. Nakonec ten přivýdělek byl takový, že jsem se styděl si o ten invalidní důchod jít žádat.

Jaká byla vaše cesta k milionům?
Začali jsme ve třech lidech v květnu 1990 a na podzim 1992 jsme kupovali firmu v Turnově, kde jsme dodnes. V devadesátých letech jsem většinu své restaurátorské práce vyvážel. Hlavní trh bylo Německo, jenže když marka přešla na euro, kurz padal a přestalo to být zajímavé. Začal jsem proto hledat jiné příležitosti v Česku. Věděl jsem, že chci dál pracovat se dřevem, protože nic jiného neumím, a že potřebuju dělat něco, co nemůže dělat kdekdo v lecjaké malé dílně. Zajímala mě státní správa, protože tam jsou peníze. Z téhle rovnice vyšla dětská hřiště. Věděl jsem ale, že nejdou dělat dvě věci najednou, klíč k úspěchu je ve specializaci a o přípravě. Když máte perfektní přípravu, můžete mít vysokou efektivitu. Postupně jsme od nábytku úplně ustoupili a už děláme jenom dětská hřiště pro města a obce.

Pro sebe jste vyrobil rovnou zábavní park, Mirakulum Milovice. A ten skutečně není malý. To vás napadlo jak?
Znal jsem v Německu jednoho architekta. Měl přehled o dětských hřištích a jednou mi volal, že nedaleko od českých hranic je park, abych se tam jel podívat. Park mě i moji rodinu nadchl. V Milovicích jsem měl pozemky, které jsem koupil původně kvůli skladu. Nechal jsem je zaměřit a zjistil jsem, že jsou dost velké, a navíc na strategickém místě mezi dvěma dálnicemi z Prahy na Liberec a na Hradec Králové.

Jak dlouho vám trvalo, než jste Park Mirakulum dal dohromady?
Začal jsem s tím koketovat v roce 2010 a ve 2012 jsme otvírali. Ale neustále ho rozšiřuji. Poslední místo, které ještě čeká na nový účel, jsou nádherné sklepy, ve kterých býval sklad zeleniny pro tankový pluk. Mám s tím nějaký záměr. Vloni jsem přikoupil další pozemky a připravujeme rozšíření parku.

Už jste se někdy dříve zapojil do charitativních projektů?
Snažím se pomáhat. Pomáhám milovickým paterčatům, jejich tatínek u mě i pracuje jako zásobovač a nákupčí. A zaměstnávám odsouzené z věznice v Jiřicích, jezdí ke mně v rámci výkonu trestu. Někteří bývalí vězni už u mě pracují nastálo. Když vězeň opouští věznici, nemá víc než igelitku. Vyzvedneme ho u brány, zaměstnáme a ubytujeme. První kluky mám z amnestie z roku 2013, někteří u mě pracují pořád.

Vaši podřízení o vás říkají, že jste vizionář. Myslíte si to také?
Ano, jsem vizionář a mám čuch na lidi. Umím si vybrat dobré lidi, nebojím se jim dát důvěru a dokážu je odměnit.

První díl vysíláme 30. 11. ve 21:35 na Primě.

Tagy:

Hlavní zprávy

Afghánci jsou na pokraji hladomoru. Polovina lidí nemá co jíst, tálibové jsou bezradní

Hospodářská situace v Afghánistánu se neustále zhoršuje. Zhruba polovina obyvatel země nemá co jíst, devíti milionům lidí hrozí hladomor. Tálibánské vládě, která není schopna situaci efektivně řešit, příliš nenahrává ani počasí. Teploty v Afghánistánu již začaly klesat pod bod mrazu, což krizi v budoucnu pravděpodobně ještě prohloubí.

Německo má po 16 letech novou vládu. Merkelovou vystřídal kancléř Scholz

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier ve středu odpoledne jmenoval novou vládu sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze. Vicekancléřem je spolupředseda Zelených Robert Habeck a ministrem financí je šéf liberálních svobodných demokratů (FDP) Christian Lindner. Ministerstvo financí je díky právu veta považováno po kancléřském úřadu za druhý nejvyšší post v německé vládě.

Fiala bude možná muset Zemanovi ustoupit. Pro žalobu není důvod, míní Svoboda

Pakliže se prezident Miloš Zeman rozhodne nejmenovat ministrem zahraničí Jana Lipavského (Piráti), kompetenční žaloba situaci nejspíše nevyřeší. Uvedl to bývalý šéf diplomacie Cyril Svoboda (KDU-ČSL) v pořadu 360°. Nový premiér Petr Fiala (ODS), by mohl situaci dočasně vyřešit tak, že převezme resort zahraničí pod sebe a začne jednat o jiném kandidátovi na ministra.

Vakcína je na omikron krátká. Účinkuje až 40krát hůř než u jiných variant, varují vědci

Očkovací látka Comirnaty od firem Pfizer a BioNTech by v případě jihoafrické mutace omikron mohla mít až 40krát menší účinnost než u původního koronaviru. Uvedl to tým Afrického výzkumného zdravotnického ústavu (AHRI). Soudí tak na základě testování 12 různých vzorků. Přesto by vakcína měla v drtivé většině případů zabraňovat těžkému průběhu nemoci.

Ukrajina by měla vstoupit do NATO. Že bude vzorem, je pro Putina noční můra, míní Kolář

Ukrajina usiluje o vstup do NATO a podle bývalého českého velvyslance v Rusku Petra Koláře by se členem stát měla. „Pokud splní daná kritéria a parametry, tak ano. Stala by se příkladem pro běžné Rusy, kteří Ukrajinou opovrhují. Kdyby to dokázali společně, měli bychom něco jako Marshallův plán, tak by to Rusům ukázalo, že i oni se mohou stát prosperujícím demokratickým státem,“ podotkl v pořadu 360° na CNN Prima NEWS.

reklama

Domácí zpravodajství

Čachry s bezinfekčností v Česku jen kvetou. Jaké triky odmítači používají nejčastěji?

Češi se snaží obejít, co se dá. V současnosti hlavně vládní restrikce, podle nichž je pro vstup do určitých zařízení nutné ukázat doklad o očkování nebo o prodělání nemoci. Kromě falšování zmíněných dokumentů nebo vyhledávání míst, kde se tato nařízení nedodržují, někteří odmítači očkování zvolili riskantnější taktiku, jak se opatřením vyhnout.

Prodělání covidu místo očkování není bezpečné. Hrozí vážný průběh a dlouhodobé následky

Pro neočkované osoby platí v České republice v podstatě lockdown. Bez covidového pasu se nedostanou například do restaurace či do kadeřnictví. Snadnější život mají kromě očkovaných jen ti, kteří v posledních šesti měsících covid prodělali. Toho se snaží někteří lidé využít a nemocí se chtějí nechat nakazit dobrovolně. Snaha chytit covid však může být velmi riziková, jak ukazují některé případy.

Prvňáčkovi napálí pětku jen totální pitomec, zuří učitel. Kolegyni by na hodinu vyhodil

I když prvňáček příklady vypočítal správně, spletl si zadání. Učitelka základní školy ho proto nekompromisně ohodnotila známkou „pět“ a test mu celý opravila červenou barvou. Na necitlivé hodnocení upozornil školní psycholog a učitel Robert Čapek. Za takový přístup by podle něj učitelka zasloužila hodinovou výpověď. Podobně se k přístupu pedagožky staví i další odborníci i rodiče.

reklama