Za zdražování pohonných hmot si do určité míry můžeme sami tím, že zbytečně tankujeme do zásoby. Zdroj: ČTK
Raketový růst cen benzínu a nafty netěší nikoho z nás. Množí se tak otázky, jestli s tím můžeme my nebo naše vláda něco dělat. Namísto toho, abychom se snažili každý najít způsob, jak dopady zdražování pohonných hmot na domácí rozpočet co nejvíce mírnit, obracíme se na vládu. Ta na politickou poptávku populisticky naskakuje a již si našla svého viníka. Za zrychlení otáček počítadel u benzínových pump prý mohou pumpaři a jejich chamtivost, a tak je nutné je klepnout přes prsty.
Válka na Ukrajině
„Nechci to říkat dopředu. Jsou to ale nižší jednotky korun,“ odpověděl ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) ve čtvrtečním vydání pořadu 20 minut Radiožurnálu na otázku, co je podle něho přiměřená marže u benzínu a nafty. A ujistil, že pokud jeho rezortem prováděné kontroly zjistí, že marže prodejců pohonných hmot je nepřiměřená, přistoupí k její regulaci.
Jestliže jsem Sanjurovu předchůdkyni Alenu Schillerovou ostře kritizoval za nekompetentnost, musím tak v tomto případě učinit i u Zbyňka Stanjury. Z (nejen) jeho rétoriky totiž člověk nabývá dojmu, že marži distributorů a prodejců pohonných hmot ztotožňuje s jejich ziskem. Jenže marže a zisk, to není jako hodinky a holínky, které se oboje natahují. Je v tom podstatný rozdíl.
Není nic jako přiměřená marže
Marže je korunový případně procentní rozdíl mezi cenou, za kterou někdo dané zboží prodává, a cenou, za kterou nakupuje. Není to ovšem rozdíl, který plyne prodejci do kapsy. Fakticky jde o výnos, ze kterého musí být schopen uhradit fungování své provozovny. Představte si průměrnou čerpací stanici a zamyslete se, co všechno její provoz stojí: obsluha, osvětlení, otop, voda, provoz vlastního stojanu, pronájem, opotřebení (údržba) budovy a souvisejícího zařízení, daně, poplatky za pravidelné testování stojanů a tak dále. Pokud jsem na něco zapomněl, pumpaři prominou.
Pokud tedy někdo tvrdí, že přiměřená marže je v řádu nižších jednotek korun, pak zároveň tvrdí, že všechny náklady na provoz čerpacích stanic jsou v čase fixní, konstantní, stále stejné. Pokud chce někdo regulovat marže, chce zároveň regulovat mzdu obsluhy, která na pumpách „trčí“ do pozdních nočních hodin a není vystavena zrovna malému riziku, že ji pod rouškou tmy navštíví nějaký zlodějíček s kvérem v ruce.
Pořád nám něco vadí
Pojďme ale v nastíněné úvaze dál. Dnes nám vadí, že benzín stojí 47 korun, zítra nám třeba bude vadit, že za rohlík nedáme dvoukorunu, nýbrž pětikorunu. V minulosti nám vadilo, že kostka másla stála přes 50 korun, jindy láteříme nad jablky za 69 korun. Před lety se národ bouřil, když dával za vejce pět padesát. A to se jednalo o potraviny, které jsou z podstaty věci pro náš život daleko důležitější než benzín nebo nafta.
Je úkolem státu regulovat marže nebo nedej bože ceny? Má o nás stát v každém případě pečovat a pěstovat nás jako květinky někde ve skleníku? Takový přístup bych očekával od vlády populistické, socialistické nebo komunistické, nikoli od kabinetu, jenž se prezentuje jako středo-pravicový.
Ponechme však stranou ideologii a zopakujme si základní poučky ekonomie. Cena je výslednicí střetu nabídky a poptávky. Cena je schopna zařídit, že se tyto dvě strany vždy vyrovnají. Jinými slovy díky svobodné tvorbě cen (a nepochybně i marží) tuzemské obchody překypují zbožím, a když někam jdeme nakupovat, nemusíme stát nekonečné fronty a modlit se, aby až na nás přijde řada, se na nás to či ono zboží dostalo. Cena nám dává signál, že něco zdražuje a něco jiného zlevňuje. Cena nám říká „přizpůsob se, změň svoje nákupní a spotřební chování“.
Přestaňme fňukat, nejsme děti
Argument, že plné regály zboží jsou sice fajn, ale nemůžeme si ho dovolit, si dovolím označit za scestný. Nikdy v historii lidstva si žádný jednotlivec nemohl koupit vše, na co se podíval. Vždy pracujeme s omezeným množstvím zdrojů. Každý den jsme vystaveni rozhodování, za co svůj omezený rozpočet utratíme a vždy máme na výběr.
Na výběr máme dokonce i v případě, kdy se bez pohonných hmot neobejdeme. Tak holt nepůjdeme do hospody každý týden, ale třeba jen jednou za měsíc. Starý telefon, který jsme chtěli vyměnit za nový, nám může ještě nějakou dobu posloužit, na dovolenou letos místo k moři pojedeme třeba k Máchovu jezeru. A tak dále, a tak podobně. Chovejme se konečně jako dospělí lidé a nikoli jako ufňukané děti.
