KOMENTÁŘ: Putin se mě na názor neptal. Za válku ale můžu a šanci na nápravu už nedostanu
Výběr redakce
Čtvrtek 4:12 ráno. Zvoní mi budík. Prosím, ať není válka. Neotevřu oči, ne, ne, ne. Když je neotevřu, bude vše v pohodě. 4:13 ráno. Zvoní mi mobil. Nechci se dívat, prosím. Nezvednu to a všechno bude v pohodě. 4:14 ráno. Pájo, vstávej. Potřebujeme tě v práci. Začala válka. Ale nikdo se neptal, zda ji chci...
Válka na Ukrajině
Jsem z Uzbekistánu. Dědeček umřel na frontě. Babička je z Ruska. Během druhé světové války se jako tříletá holčička ztratila na nádraží, našla ji úplně cizí paní a jen tak ji adoptovala. Válku má moje rodina zkrátka za zády stále. Vrátit se ale válka nikdy neměla. A přece. Začala. Ale zda ji chceme, se nikdo neptal.
Od dětství mě ve škole učili, že není nic horšího než válka. Vtloukali mi něco o jasné obloze bez vrtulníků a bombardérů. Od dětství slyším, že nesmíme dopustit to, co prožili naši předci. Od dětství mě učí číst o historii, kterou nesmíme opakovat. Víte co? Všechno je to pokrytectví a lež. Děti na sobě stejně mají uniformy. Děti jdou stejně do armády. Děti mají stejně v rukou zbraně a přicházejí o dětství. O duši. Dříve i dnes. Právě dnes. A jejich rodičů se nikdo neptal.
Zoufalost, strach, zlost
Rusko mám ráda. Moje duše k němu zkrátka tíhne. Už jsem si ale zvykla, že bych o tom neměla mluvit. Nikdy. Nikde. Ale teď zkrátka musím. Celý svět se na mou zemi sesypal. Ale – nikdy jsem nečekala, že to řeknu – já se nedivím. Už několik desítek hodin s otevřenou pusou jen zírám, v jakém paralelním světě se nacházím. Bojím se o svou rodinu. Tady i v Rusku. O svoje nejlepší kamarády. Tady i v Rusku. O všechny Rusy. O všechny Ukrajince. O všechny lidi na planetě. Na sociálních sítích se na mě valí jedna zpráva za druhou o tom, co se děje. Každá bolestnější. Každá děsivější. Od proseb, abych nemlčela, když už pracuji v médiích, po osobní výhrůžky a obvinění. Obvinění, že za to můžu já. Ale mě se fakt nikdo neptal.
Čtěte také
Dívám se na videa kompletně zničených domů a ulic. Dívám se na svou kamarádku, která vstupuje hodinu co hodinu do vysílání. Dívám se na sociálních sítích na svoje oblíbené ukrajinské herečky, které den co den zveřejňovaly „kafíčkování“, ale teď pláčou. A utíkají. Čtu komentáře o tom, jaký mají lidé strach. Lidé nejen z Ukrajiny, ale i z Ruska.
Volá mi ruská babička se slovy: „Zaplatíš mi, prosím, kurzy češtiny? Mám strach, že mě vyhodí z baráku. Mám strach, že mě někdo zabije.“ Zaplatím. Ale bezpečnost jí nezaručím. Píší mi ruské kamarádky, jestli jim zruší v Česku víza a vyhostí je. Vyhostí.
Věřte mi, mám taky strach. Jsem v šoku. Stydím se. Za vládu země, která je v mé duši. A bolí to.
Mám strach z každé nové mimořádné zprávy z tiskových agentur, z každé notifikace od CNN, z každého komentáře na sociálních sítích vyjadřujícího radost nad tím, co se stalo. Radost nad „osvobozením“ Ukrajiny. Osvobození koho a kým? Mých přátel, kteří na Ukrajině také žijí?
Jsme očividně rukojmí něčích ambicí. Ale co je vlastně cílem toho všeho? Zvítězit? Poraženými ale budeme všichni.
Děsí mě, s jakou lehkostí ruská vláda dokáže odstřihnout celý svět a nepomýšlí na osudy svých dětí. Na jejich budoucnost. Nemohu uvěřit, že v dnešní době není možné najít kompromis. Že představitelé státu neberou v potaz hrůzy minulosti. A těch, kteří na ně nezapomněli, se nikdo neptal.
Čtěte také
Kaju se, kaju se, kaju se
Nebudu se zaklínat větami o míru. Ty umí vyslovit úplně každý. Včetně těch, kdo pak neváhají okupovat cizí zemi. Jsem proti válce, kterou aktuálně vede moje vlast proti svému nejbližšímu sousedovi. Je to katastrofa. Zločin. Války v Iráku, Afghánistánu nebo bombardování Bělehradu, jimiž Putin argumentuje, nemohou sloužit jako obhajoba toho, co se právě teď děje. Teď, v TUHLE VTEŘINU. I tu další. A i těch 200 tisíc tisíců dalších.
Každý se mě ptá, jak k takové katastrofě mohlo dojít. Odpovědět lze jednoduše Churchillovými slovy. „Měli jste na výběr mezi válkou a hanbou. Vybrali jste si hanbu. Budete mít válku.“ O tom, že velká část odpovědnosti za současnou situaci leží na Západě, psát nechci. O „Sluhovi národa“ Zelenském, který se ze seriálového prezidenta skutečně dostal do vedení země, také ne. Ani o přístupu představitelů NATO a EU, jimž by měly studem hořet tváře nebo o Rusku opilém úspěchem z anexe Krymu v roce 2014.
Čtěte také
Chci psát o lidech. Lidech zoufale si kladoucích otázku, co mají dělat. Ukrajincích, kteří se pořád uklidňovali slovy „Jsme sousedé, příbuzní. Rusko se nerozhodne pro otevřenou válku. Nevěříme tomu“. Poslední naděje ale umřela a na lidi se snesl duch hrůzy války. Nezbývá než doufat a podporovat je. To neznamená dát si na profilovku na Facebooku ukrajinskou vlaječku. Neznamená to ani psát, že Rusko není Putin, když ani nevíte, odkdy Putin vládne. A podporu nevyjadřuje ani výměna sexy selfiečka v plavkách za snímky tanků a zesnulých na Ukrajině.
Moji kamarádi v Rusku už nemají čas postovat. Připravují se na to nejhorší. „Kdyby mě povolali do války? Jsem připraven chránit svou rodinu a obyčejné lidi. Jsem připraven splnit svou povinnost coby občan Ruska. Jsem připraven se ctí zemřít. Se ctí, že jsem bránil svou zemi.“ Odsuzujete je? Já ne. Není to přehnaný nacionalismus. Je to přesvědčení. Ne o vládě. Ne o jejich egu. O vlasti. To jsou ti skuteční hrdinové. A na Ukrajině je to totožné.
Co nás tedy čeká? Bitvy, krev, možná okupace a válka? O kolik přijde Ukrajina synů a dcer? Přežije země? A co bude s Ruskem? Dostane ještě šanci napravit si reputaci?
Nevybírali jsme si. Nechtěli jsme být zločinci. Ani já, ani Sergej. Ani Káťa, Arťjom nebo Diana. Ale jsme. Zase. Jako vždy. A asi jimi vždy zůstaneme. Ale nikdo se nás neptal...
Čtěte také
Od června 2025 působí jako zástupce šéfredaktora on-line zpravodajství CNN Prima NEWS. Předtím na Primě působila léta jako šéfeditor. Dříve hrála v Jazz Docku, pracovala v diagnostickém ústavu pro mládež i v organizaci Člověk v tísni. Od roku 2024 se s pořadem Za barem rozhodla představit široké veřejnost kouzlo mixologie. A od ledna 2026 se svým pořadem Tour de Michelin pomáhá nahlédnout do nejprestižnějších restaurací Česka. (pavlina.svarcova@iprima.cz)
