V blátě jako Vojta Kotek. Jak žijí čeští sedláci? Nastoupili do vlaku, který jel špatným směrem
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Život českého sedláka výrazně ovlivňuje komunistická minulost i současná byrokracie.
Zásadním problémem českého zemědělství je jeho struktura.
Evropský unikát: na 61 procentech výměry zemědělské půdy se hospodaří velkoplošným způsobem.
Farmáře trápí nestabilní legislativa.
Reality show Farma Vojty Kotka televizní diváky baví. Primácký pořad ukazuje snahu slavného herce uspět s vlastním hospodářstvím, naučit se znovu existovat v souladu s přírodou. Jak se ale doopravdy žije českým sedlákům, u jejichž každodenní lopoty kamery chybí? Co v 21. století zbylo z dřiny dávných předků, co je úplně jinak? Pro CNN Prima NEWS to popisuje soukromý zemědělec Daniel Pitek, který o realitě českých rolníků vydal knihu, píše o ní s úspěchem i na sociálních sítích.
Těm chlapům musím být strašně k smíchu.
Protože jsem si s sebou nevzal gumáky, vyskočil jsem z teréňáku na rozblácenou pastvinu jen tak v teniskách. Což znamená dvě věci. Už po pár krocích je budu mít od bahna a beraních bobků. A pak, to hlavně: pro muže stavějící v lezavém nečasu mobilní ohradu kolem pasoucího se stáda budu naprosto beznadějný Pražák, politováníhodný paňáca, městský bambula.
Čtěte také
No jo, těm chlapům musím být strašně k smíchu.
Poprávu.
A třebaže si Daniel Pitek možná myslí to samé, má v sobě dost ohleduplnosti, aby mou nedůvtipnost přešel.
Tady v Českém středohoří hospodaří už čtvrt století. Vypracoval se – v kraji pod Milešovkou díky předchozímu úspěšnému podnikání skoupil množství pozemků, pořídil koně, býky, krávy a ovce, zkultivoval pro ně pastviny, pustil se do zakládání sadů, mokřadů a tůní. Se vším mu pomáhá zbytek rodiny, k ruce má osm dalších zaměstnanců. Dneska se už kromě nekonečných galejí na loukách a polích věnuje i zpracování vypěstovaného ovoce, prodává křížaly, brzy se pustí do džemů, povidel a moštů.
Daniel Pitek Zdroj: Václav Toman
Když jsem ho požádal, aby mě zasvětil do života současného českého sedláka, nastartoval bytelnou Toyotu a vyvezl nás hustou mlhou, zebavě rozmáčenými polňačkami až někam nad Velemín, kde to ze sebe začal bez velkého přemlouvání sypat.
„Není to pro každého,“ připouští. „Kolikrát se brodíte v blátě, je zima, nevlídno. Začínáte brzy ráno, končíte až večer. Jelikož se musíte postarat o zvířata, neplatí pro vás ani soboty a neděle. V sezoně sušíte sena, jsou žně, sklízíte ovoce – ostatní se v létě válí u vody, vy pracujete. Ale tak to prostě má být. Je to náš život, máme to rádi. Doopravdy nepříjemná je tak na tom všem jediná věc: vliv státu. Dřinu venku miluju, byrokracii a nesmírnou administrativu, která se s tím v Česku pojí, absolutně nenávidím.“
Ještě se k tomu dostaneme. Zatím si ale s Pitkem vlezeme za zvířaty do ohrady a 59letý rázný pořízek s prošedivělým plnovousem se mezi apaticky přežvykujícími berany pustí do vyprávění, co se to před námi vlastně vůbec děje.
Čtěte také
Učit se chybami jako Vojta Kotek
Víte, co je košárování?
Já neměl ponětí.
„Vidíte ho před sebou,“ směje se Pitek. „Spočívá v tom, že tuhle rozebíratelnou ohradu obden přestavujeme a posouváme na pastvině o kus dál. Vždy ohradíme menší plochu, kterou berani intenzivně vypasou. Dokonce vypasou i třtinu křovištní, velmi nepříjemnou, agresivní trávu utiskující potřebné byliny, kterou by jinak nechali. Berani to tady taky intenzivně pohnojí. Jak jsou všude kolem nás bobky a je to tu pomočené, tak plocha dostane dost dusíku. A protože to po dvou dnech posuneme dál, bude to tu přepasené i pohnojené rovnoměrně.“
VIDEO: Jak se Daniel Pitek dostal k hospodaření:
Když na pastvinu v relativně velké nadmořské výšce přišel kdysi poprvé, bylo to tu náletovými dřevinami zarostlé jak v začarovaném království Šípkové Růženky. Němci si tady sice před válkou hýčkali vysokokmenné sady a úzká políčka, rudá totalita však po jejich vyhnání rozorala meze, bez ohledu na moudrost starých sedláků vysušila louky a zničila přirozené mokřady nevhodnými melioracemi, rozjela zemědělskou velkovýrobu na obrovských plochách, necitlivě půdu degradovala. Jakmile se pak soudruzi konečně poroučeli, zdejší jílovitý a kamenitý svah nebyl najednou nikomu dost dobrý. Zůstal ležet ladem, zvolna jej prorůstala divoká spleť z babyky, klenu, mleče, hlohu a šípku, sem tam prošpikovaná jasanem, olší, břízou nebo třešní.
Čtěte také
Dalo pořádnou práci to prořezat, zkultivovat.
„Hromadu solitérních stromů, mezi kterými dnes paseme, jsme ale nechali,“ říká Pitek. „Dávají krajině charakter. Rozptýlená zeleň v pastvině pomáhá zlepšovat úroveň biodiverzity, nabízí prostředí pro další druhy, které by tu bez stromů a keřů nebyly. Díky tomu se tu vyskytují hmyz, motýli, ptáci, drobní savci. Krutihlavy, sýkory, brhlíci, sojky, žluny, šoupálci. Potkáte tady i křepelku, chřástala. V místech, kde jsou remízky, taky zajíce, plcha. Právě zajícům naše košárování náramně vyhovuje – líbí se jim, jakmile mají různě vysokou trávu, členitost, mozaikovitost.“
Vystudovaný lesák umí poutavě vyprávět, je vnímavý pozorovatel. Hodilo se mu to při sepisování úspěšné knihy Sedlák pod Milešovkou, stejné schopnosti užije na stejnojmenné facebookové stránce, kde má už 18 tisíc sledujících.
Čtěte také
Hezky se poslouchá i teď.
Tu ukáže na letícího krkavce, tu na zvědavého kosa, tu na starý hrušňový sad, tu na barokní sochu, kterou pomáhal zrekonstruovat. Překypuje energií – ráno sekal keře dole u staré německé školy, kterou dává ve volných chvílích do pucu, potom pospíchal k loveckému zámečku po šlechtickém rodu Ledebourů; zchátralé památce také nahodil nový kabátek, dnes se tu ubytovávají cykloturisté a firmy při teambuildingu.
Daniel Pitek na své farmě Zdroj: Václav Toman
I nahoře u beranů Pitkovi co chvíli zvoní telefon, něco v jednom kuse řeší, při rozhovoru se na vteřinku omlouvá, aby chlapům u ohrady s čímsi poradil, pomohl. Asi bude docela přísný šéf. Šlendrián jen tak nepřejde. Zároveň však dává najevo, že nemá patent na rozum; taky si prý sem tam prošel slepou uličkou.
„Z knížek můžete načíst teorii. Co máte a nemáte při hospodaření udělat, ale zjistíte až podle praxe. Učíte se z chyb,“ připouští. „To je hezky vidět i v televizní Farmě Vojty Kotka. Ocitnul se tam jak Alenka v říši divů, dělá chyby. S pomocí zkušenějších se z nich ale učí. A přesně tak to má fungovat.“
Čtěte také
Jak se přiblížit sedlákům minulosti
Podle dva roky starého výzkumu Českého statistického úřadu (ČSÚ) pracuje v této republice čistě v zemědělství 78 tisíc osob, celkově se tento obor týká 128 tisíc osob. Budou za nimi různé příběhy. Třeba jim patří o fous úrodnější půda. Třeba pro svůj sen nedokáží nadchnout tolik lidí okolo, nejsou tak často v médiích. Třeba ničemu nešéfují, jsou pouze zaměstnáni. Třeba se nestarají o zvířata a sady, spíš o obilí. I tak se však často potýkají s podobnými problémy, o kterých mluví i Pitek.
„Hledejme za tím zase to, jak se za socialismu změnila česká krajina výrazně k horšímu. A nejen to: v 50. letech byla zničena rodinná hospodářství, zpřetrhaly se všechny tradice, selský stav byl násilnou kolektivizací úplně zdecimován. Zdevastovány byly i zemědělské budovy a statky. Takže když jsme se na to před lety dali, nastupovali jsme do vlaku, který byl rozjetý špatným směrem,“ míní. „My se to teď snažíme vracet do přírodního módu. Bez chemie, pesticidů. Abychom se alespoň trochu přiblížili německým sedlákům, kteří tady původně mnoho let hospodařili.“
V Česku pracuje čistě v zemědělství 78 tisíc osob. Zdroj: CNN Prima NEWS
Ty dva světy se dají pochopitelně jen těžko srovnávat. Pitek s jedenácti pomocníky hospodaří na gruntu s výměrou přes 500 hektarů, Němců na takové ploše před stoletím pracovalo až šest set. Dělali mnohem víc ručně, s přispěním koňské síly, dnes už se sedlák bez automatizace neobejde. Nejde jen o traktory, o motorové pily, o techniku, která nás napadne na první dobrou. V roce 2025 už i krávy často dojí automat, před sekáním luk se zase prostor shora kontroluje drony, aby se něco nestalo srnčatům a daňčatům.
O tom všem mi majitel rodinné ekofarmy povídá, jen co znovu nasedneme do auta a kroužíme místními lesy ještě výš, abychom se vymotali z všudypřítomné a husté mlhy. Tam někde před námi je Milešovka, musí být blízko, blizoučko, v tom neproniknutelném rozlitém mléce ale nevidíme ani bájnou Hromovou horu, ani nic jiného, co je na 100 metrů od nás.
Čtěte také
A pak najednou ano.
„Jsme 530 metrů nad mořem, tady už to prosvítá,“ komentuje Pitek situaci od volantu.
Když na nás pár metrů nad hranicí mlhy překvapivě vykoukne malebný rybníček, na parkující Toyotu svítí sluníčko, jako kdyby vzpomínky na hutný opar patřily do úplně jiných končin, jiného ročního období, jiného století.
Farma Daniela Pitka Zdroj: Václav Toman
U vody si nacházíme místo s hezkým výhledem. A Pitek se konečně pouští do věci, která ho zjevně trápí ze všeho nejvíc.
„Zásadním problémem současného českého hospodářství je jeho struktura poděděná po socialismu. Oproti zbytku Evropy ji máme naprosto atypickou,“ zlobí se. „V Česku je nejméně rodinných farem a statků z celé Evropské unie. Na 61 procentech výměry zemědělské půdy máme hospodaření velkoplošným způsobem, ve zbytku Evropy přitom hrají prim rodinné farmy. Sedláci, kteří po generace hospodaří v místě, kde mají své kořeny, domovy. Kteří k tomu mají vztah. To u nás bohužel většinou neexistuje. Půdu v Česku do značné míry ovládají velké holdingy, které jedou úplně jiným způsobem. Průmyslově, velkoplošně, intenzivně. S minimálním ohledem na životní prostředí. Soustřeďování strategického byznysu do několika málo rukou přitom může být nebezpečné. Mohou pak se společností hýbat, jak se jim zlíbí.“
Čtěte také
Venkov je dnes neživotným místem
Zase se to dá vyjádřit statistikami. ČSÚ před dvěma roky uváděl, že zemědělských subjektů s výměrou menší než 50 hektarů je v zemi téměř 24 tisíc. Obhospodařují však pouze 8,3 % zemědělské a 5,1 % orné půdy. Subjektů s výměrou jeden tisíc a více hektarů je sice jen 832, obhospodařují ovšem 45,1 % zemědělské a 52,3 % orné půdy.
„Pravidla pro fungování drobných a velkých zemědělců nejsou v Česku nastavena férově,“ míní Pitek. „Hodně se teď řeší třeba redistributivní platba, tedy platba na první hektary pro podporu životaschopnosti malých a středně velkých zemědělských podniků. Byla přijata na začátku funkčního období právě odcházející vlády, větší podniky proti ní protestovaly. Jde o nástroj, jak dostat peníze k menším farmám, které mají jiná specifika než zbytek zemědělského sektoru. Jenže my chtěli i zastropování zemědělských dotací, kterým by velké podniky přišly o konkurenční výhodu, podpořila by se tím motivace pustit do zemědělství více lidí. V Polsku to funguje – mají tam zastropováno na 300 hektarech a 150 velkých dobytčích jednotkách. U nás to bohužel neprošlo. V Česku se tak majetek pořád zceluje do stále menšího množství velkých subjektů, které pak mají v sektoru ohromnou moc.“
Daniel Pitek Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Rodinné hospodaření má podle bývalého představitele Strany zelených oproti mamutím molochům všelijaké pozitivní dopady. Nejen na kvalitu životního prostředí, jelikož je vedle ekonomického hlediska cílem i snaha navrátit krajině původní tvář, citlivě zohledňovat klimatické změny. Vliv to může mít i na sociální vazby, což potvrdí i krátký pohled na český venkov – jelikož se v Česku od tradičního hospodářství ustoupilo, je dnes neživotným místem, odkud spousta lidí odjíždí pracovat do měst.
To všechno by podle sedláka od Milešovky mělo politiky přesvědčit, aby rodinné farmaření podpořili.
Mělo.
Ale asi nepřesvědčí.
Čtěte také
„V programovém prohlášení nové vlády najdete, že budou podporovat malé a střední podniky. Já tomu ale nevěřím. Říkají, že chtějí podporovat produkční a aktivní zemědělce, ne ty neaktivní. A já se ptám: kdo přesně je produkční a aktivní zemědělec? Všichni přece něco produkujeme. Každý to dělá jinak, každý se musí vyrovnat s jinými podmínkami. Není to úplně změřitelné,“ argumentuje Pitek. „O zastropování dotací pak v programovém prohlášení samozřejmě není ani slovo. Ohromně mi tam vadí i předkupní právo na propachtované pozemky. Co to znamená? Že když má někdo z restitucí po dědovi deset hektarů polí a sám na nich nehospodaří, propachtovává to velkým podnikům, tak nově pro případný prodej vznikne předkupní právo právě tomu pachtýři. Jinými slovy: budete to chtít prodat? Pak to budete muset dát pachtýři… To je přece jasné omezení soukromého vlastnictví. Nemohly by tu vznikat další malé subjekty. Bavili jsme se o Kotkovi, který se z města vypravil do přírody, kde se pokouší o obživu. A přesně tito lidé by nyní vůbec neměli přístup k pozemkům. Obávám se, že zemědělská politika půjde naprosto ve prospěch velkých podniků.“
Farma Daniela Pitka Zdroj: Václav Toman
Sprosté slovo dotace
S těmi dotacemi je to v tržním prostředí pro leckoho citlivé téma. Paradoxně i pro Pitka, jen z opačného důvodu než u mnoha jiných. Nemá totiž moc v lásce samo slovo, které dělá dojem, že sedlák o něco poníženě žadoní.
„Myslím si, že jde spíš o platbu za činnost, kterou zemědělci odvádí ne kvůli produkci, ale aby na svých pozemcích posílili mimoprodukční efekt – zadržování vody v krajině, zlepšování klimatu, rekreační funkci. Právě za to dostávají od společnosti peníze vybrané z daní občanů Evropské unie. Pravda je taková, že spoustu zemědělských činností by bez dotací vůbec nešlo dělat, protože v současném systému si na sebe nevydělají. To je třeba případ pastevectví. Takže – díky Bohu za to. Je s tím ale spojená šílená byrokracie, velmi složitá administrativa, která nás sedláky ubíjí. Každá nastupující vláda pokaždé slibuje, že byrokracii odbourá. A nikdy se to nestane.“
Čtěte také
Jen co vyjedeme z nedávno vytvořeného mokřadu obklopeného rákosem, vezme mě do nízkého stavení naproti opravenému loveckému zámečku. Dvě dámy tu právě omývají načesaná jablka, odjadřincují je, nakrájí, poskládají na plata se sítěmi, vsunou do sušárny. Denně na křížaly zpracují dva metráky ovoce.
Právě stavba moštárny se sušárnou přitom Pitkovi při lamentaci nad legislativou poslouží jako nejlepší možný příklad – trvalo ubíjející tři roky, než ji v souladu se všemi předpisy a zkolaudováním připravil k užívání.
„Zemědělství má jednu špatnou stránku – je strašně závislé na politice. Ta mimo jiné bohužel vůbec nevytváří stabilní prostředí. Nemůžeme se spolehnout na to, že když se vydáme jedním směrem, bude to i za pár let smysluplná cesta. Legislativní podmínky se v Česku mění strašně často. Pro nás, kteří vnímáme svou práci jako běh na dlouhou trať, jsou to zbytečné těžkosti.“
Daniel Pitek na své farmě Zdroj: Václav Toman
Život je z pohledu přírody krátký
Spěcháme teréňákem dolů do Černčic, k Pitkovi domů, kde musí sedlák od Milešovky přesně v jednu hodinu píchnout injekci své nemocné kočce. Když vidím naproti přes ulici supět v ohradě mohutné býky Bambína a Budulínka, když si vzpomenu na 150 beranů v rozebíratelné ohradě a na 120 krav v chovném stádu, přijde mi ta péče o jednoho malého mňoukajícího domácího miláčka až dojemná.
Čtěte také
Vlastně mi to ale souzní s tím, jak Pitek v autě mluví o svém vztahu k přírodě.
„Koroptev, čejka chocholatá, sýček obecný – ti jsou všichni kvůli tomu, jak se chováme k životnímu prostředí, v podstatě na vyhynutí. Sysly a křečky, kterých bylo vždycky hromada, už na velkých polích téměř neuvidíte. Skoro nic tam nežije. I vrabec ubyl strašlivým způsobem. Šlo to do kopru,“ čertí se. „My lidé bychom si měli uvědomit, že žijeme v kulisách, které nám byly dány vyšší mocí. Buď je můžeme udržet, nebo zničit.“
Nějak jsme si navykli spíš na to druhé.
A úplně jsme taky zapomněli na to, co bylo tak blízké našim pradědům (ať už na poli mluvili německy, nebo česky): že když něco děláte, není důležité z toho mít okamžitý profit.
Čtěte také
„Když v lesnictví sázíte stromek, počítáte s tím, že ekonomický užitek z toho budou mít až vaši vnuci. Lidský život je z pohledu přírody a jejích procesů hrozně krátký. Platí to i pro zemědělství,“ popisoval mi Pitek, než se v Milešově po návratu z pastvin zase vrhnul na zvelebování staré školy. „Pokud na poli něco zasejete, sklidíte až další rok. Předchází tomu navíc dlouhá příprava půdy a spousta práce v prostoru. Více let to trvá i s živočišnou výrobou – potřebujete čas na vychování chovného stáda, vytvoření kvalitních pastvin s bohatou druhovou skladbou. To samé se sady. Když jsme s nimi začínali, vůbec se to nedařilo – žrala nám to zvěř, trápily nás přísušky, měli jsme ohromnou spoustu problémů. Dnes už to funguje, máme výsledky, uživí nás to. Abychom ale došli do téhle fáze, museli jsme vydržet minimálně 15 let. Takže to není byznys jako práce v reklamce, kdy něco rozjedete a hned máte peníze. Kdy to v pátek zapíchnete a jedete na výlet. To neznáme. Vidíte, a přece to milujeme…“
Na farmě Daniela Pitka Zdroj: Václav Toman
Ne, není to pro každého.
To je mi jasné podle bot, které moulovsky čistím ještě několik dnů po návratu od Milešovky. Ale i podle sršatých zpráv, které Daniel Pitek čas od času dostává od nepřejících spoluobčanů. Jsou vlastně jako ta nedozírná pole s řepkou, jako vesnice plné bazénů místo selské hrdosti – taky typicky české.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Zůna se vyhnul otázkám na vojenskou pomoc Ukrajině. Muniční iniciativu chce prověřit
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
