Kapelník Gotta a Matušky: O silvestrech s Menšíkem, rozhádání s Waldou a naštvaném Štaidlovi
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Václav Hybš je kapelník, který roky patřil k televizním silvestrům.
Silné přátelství jej pojilo s Karlem Gottem, Waldemarem Matuškou i dalšími hvězdami.
S Matuškou se v 70. letech rozkmotřili, udobřit už se nestihli.
Kult, který panoval kolem Gotta, se podle Hybše dá srovnat jen s Masarykem.
Roky patřil k symbolům televizních silvestrů. Kapelník Václav Hybš se svým orchestrem v poslední den roku tradičně doprovázel Waldemara Matušku, Karla Gotta nebo Helenu Vondráčkovou, byl si blízký i s mnoha dalšími hvězdami od Vladimíra Menšíka po Evu Pilarovou. Na většinu z nich může ve svých 90 letech už jen vzpomínat. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS zmiňuje historky veselé i smutné, naplněné potleskem nadšených diváků i lítostí z navždy rozhádaných kamarádství.
O silvestrovských estrádách by se slušelo mluvit výhradně zvesela, než ale k těm legracím s Václavem Hybšem dojdeme, musíme si spolu pár věcí vyjasnit. Třeba že se právě vrátil z nemocnice, že v 90 letech už hůř chodí i slyší. A že ne všechno si přesně pamatuje.
„Naštěstí jsem se za ty roky naučil si dobře vymýšlet,“ říká s úsměvem.
Beru to ale jako vtip.
Čtěte také
Slavný kapelník si toho ve skutečnosti pořád vybaví dost, což poznáte i při čtení nové rozhovorové knihy, kterou s ním udělal kamarád cimrmanolog Miloň Čepelka. Jistě, věku začínajícího devítkou se při našem povídání občas přece jen dotkneme. Jako když Hybš zavzpomíná na herce Miloše Kopeckého.
„Vybavuju si, jak si mi stěžoval, že stáří je hrozná věc. Víte ale, kolik mu tenkrát bylo? Třiašedesát! Takovej mladík… Co bych teď měl říkat já?“ ptá se v ateliéru naproti Žofínu, kam mě pozval mezi plakáty s věnováním od svých kamarádů Gotta, Matušky či Pilarové.
Václav Hybš ve svém ateliéru, kde má na plakátech podepsáno mnoho slavných kamarádů a kolegů. Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Koukám na ty hvězdy, jejichž obrázky vám tu visí na zdi. A vlastně nevím, kým bychom měli začít.
Zažil jsem toho dost, to je pravda. Měl jsem to štěstí, že jsem potkal spoustu neobyčejných lidí. Vždyť mě už v roce 1946 hladil jako malého chlapce po hlavě prezident Beneš, když navštívil Českou Skalici. Mnohem později, ve Švýcarsku, jsem naživo viděl Charlieho Chaplina, Josephine Bakerovou, jindy jsem koncertoval se slavnou francouzskou šansoniérkou Mireille Mathieu. V jídelně pařížské Olympie, kde jsme měsíc vystupovali, jsem potkával Charlese Aznavoura, Gilberta Bécouda. To jsou úžasné vzpomínky. Fakt jsem měl krásnej život.
Čtěte také
Tak začněme třeba Gottem. Jaký byl?
Úplně jiný než Walda. Ale úplně! Karel vždycky přišel připravený. Walda? Absolutní nezájem. S Karlem byla radost dělat, byl to nesmírně pilný člověk, samozřejmě obrovský talent. Co se povedlo jemu, to nedokázal nikdo před ním a nedokáže to ani nikdo po něm. Kult, který kolem něj v téhle zemi vyrostl, se dá srovnat snad jen s Masarykem. Víte, bydlím přímo naproti Žofínu. A když Karel umřel, na poslední rozloučení přijely plné autobusy až z Německa. Davy lidí stály přes most ve čtyřstupech až někam na Smíchov, pod naším barákem pro ně byly připravené přenosné toalety. Takový funus tady už nikdo mít nebude.
Václav Hybš s Karlem Gottem Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Co měl v sobě Gott vedle talentu tak výjimečného, že jeho kult srovnáváte s Masarykem?
To kdybych věděl… Samozřejmě měl také své lidské stránky. Když nám třeba bylo kolem dvaceti, hrál jsem v Tanečním orchestru Československého rozhlasu u Karla Krautgartnera. Měli jsme dva zpěváky: Gotta a Vlastu Průchovou. A při jednom ze zájezdů do NDR přijde Krautgartner, povídá: „Hoši, jsme v prdeli. Gott musí okamžitě opustit Německo.“ Co se stalo? Byli jsme v jejich televizi a kostymérka doma práskla manželovi, že se před ní Gott choval neuctivě. Protože to byl policajt, přičinlivě zařídil, že Gott musí během 24 hodin opustit NDR… Za sebe říkám, že jsem si Karla nesmírně vážil. Jsem vděčný za nádherné přátelství, které jsme spolu měli.
Čtěte také
Štaidl se zlobil kvůli Gottovi
Dělal i držitel 42 Zlatých slavíků při zpěvu chyby? Dovolil jste si ho jako kapelník někdy opravit?
Samozřejmě. Nechal si poradit. Ale pozor, taky se dovedl zašprajcovat. Říct: „Tak tohle teda ne!“ Zatímco Waldovi bylo všechno jedno, Karel byl iniciativní. Mně nic neodmítnul, vstoupili jsme spolu i do oblasti vážné hudby. Což se mimochodem nelíbilo Štaidlovi. Mezi námi byl vůbec velký problém.
Václav Hybš s Jiřinou Bohdalovou Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Proč?
No, prostě Ládík, no… Jednou si mě zavolali z Pragokoncertu, abych okamžitě přijel. Posadili mě tam do kanceláře, čekal jsem. Najednou vstoupil Štaidl, sedl si na roh stolu, povídá: „A už toho mám dost! Nepřeju si, abys ohryzával mou kost!“ Nechápal jsem, co tou kostí myslí. „Tak já ti to řeknu česky,“ vyjel na mě. „Nepřeju si, abys cokoliv točil s Karlem Gottem.“ Jenže měl smůlu, s Karlem jsem dělal i dál. A na spoustu věcí s ním moc rád vzpomínám. Už v roce 1974 jsme třeba dělali silvestrovskou operu s Gottem a Matuškou. Pamatujete si ji?
Čtěte také
Ještě jsem nebyl na světě. Ale viděl jsem ji, často se to reprízuje.
Byl můj nápad dát dohromady Gotta s Matuškou, sestavit to z Prodané nevěsty a z jejich šlágrů. Začínalo to klasikou: „Znám jednu dívku, ta má peníze…“ Dál to byl stále Kecal a Jeník z Prodanky, akorát na jinou muziku. Pokračovalo se: „Kde jsi včera byl a s kým…“, druhý odpověděl: „…ty můj kvítku medový, to se nikdo nedoví…“ Pane, to bylo tak pracné dát to dohromady! Byl z toho obrovský úspěch. Gott mi pak při každé příležitosti děkoval, jak jsem to se silvestrovskou operou vymyslel. Walda? Ne že by mi nepoděkoval. Vlastně se původně ani nedostavil k nahrávání. Tím jsme bohužel u toho, co mě dodnes trápí – jak jsme se s Waldou rozkmotřili.
Bylo to kvůli jeho manželce Olze Blechové, že?
Pochopitelně. Náš rozchod s Waldou byl rychlý. Bohužel, do konce jeho života jsme se už nestačili usmířit. Došlo k tomu u snídaně před koncertem v Karlových Varech, kde mi Walda sdělil: „Hele, Venco, od nové sezony s námi bude zpívat Olga Blechová.“ Povídám: „Nebude.“ A tím to skončilo. Nikdy mi to neodpustil. Úplně vymazal mé jméno ze svého repertoáru. Což mi po jeho emigraci paradoxně pomohlo. V Hlasu Ameriky se totiž rozpovídal o tom, jak to fungovalo v Československu. Že třeba s Darkem Vostřelem nadávali na komunisty. Vůbec si neuvědomil, že to tady někomu může ublížit. U Vostřela to tak alespoň dopadlo... Já se na Waldu každopádně nikdy nehněval.
Václav Hybš Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Ne?
Ne. Když se vyškrábu na Vyšehrad, vždycky se zastavím u jeho hrobu. Bylo to s ním krásných 14 let. Při práci okamžitě všechno chápal. Ale fakt to s ním bylo jiné. Když jsem mu třeba chtěl dát před zkoušením noty, řekl mi: „Hele, nech mi to u buřtýře.“
U buřtýře?
Walda bydlel na Václaváku, co je dneska hotel Jalta. A před tím stál stánek s buřty; proto buřtýř. Takže jsem mu tam ty noty nechal, zůstaly tam týden. Pak jsem si je zase vzal k sobě. Waldu to prostě nezajímalo. On byl neuvěřitelný talent, od pána Boha navíc ještě dostal zvláštní jiskru, neskutečné charizma, takže ho nic praktického nemuselo zajímat. Smál se: „Hybš to zařídí!“
Čtěte také
Bývali jsme velcí kamarádi. Po koncertě vždycky jen syknul a šlo se. Pořád mám před sebou, jaká zábava s ním byla. Někam jsme přišli a hned žertoval: „Máte skvělý pivo! Vyhrálo by druhou cenu. Kdo by byl první? Šaratice…“ Měl v sobě obrovské kouzlo. Ráno mohl vyjít z domova bez pětikoruny a stejně měl všechno zadarmo. Taxík, hospodu… Všude se ozývalo: „Waldo, u nás přece nebudeš platit!“ Sám to tak bral, nepřišlo mu to divné. Prostě bohém.
Upřímně – já už jsem pak jeho „sss sss“, kterým mě vybízel, abychom někam zašli, raději odmítal. Ono se totiž sem tam přece jen stalo, že za mnou přišel pingl a povídá: „Promiňte, ale pan Matuška nezaplatil.“ Všechny hostil, objednával americké cigarety… A já to pak musel vyrovnávat. Pro Waldu patřilo k věci, že mu všichni něco dávají.
Václav Hybš s Martou Kubišovou Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Jak si zabrat Gotta, Waldu i Vondráčkovou
Jak to tedy bylo s tou silvestrovskou operou v roce 1974? Matuška na ní nakonec přišel, ne?
Smlouvu měl podepsanou, protože netušil, že v tom taky figuruju. Takže jsme to zvukově nahráli a ano – Walda pak nechtěl přijít na obraz. Já přitom i kvůli němu zařídil, aby orchestr dirigoval místo mě Karel Vlach. Nakonec přece jen přišel, protože mu pohrozili, že by to byl strašný průšvih, který by musel zaplatit… Poslyšte, ono bylo ale zajímavé už to, jak tahle silvestrovská opera vůbec vznikla.
Čtěte také
Prosím, poslouchám.
Tenkrát byl generálním ředitelem televize Jan Zelenka. Přijel za mnou do Kladna, kde jsem měl koncert. Povídá mi: „Pane Hybši, celý národ hodnotí televizní rok podle silvestra. Můžeme mít jakékoli průsery, když je ale dobrej silvestr, všecko se smaže. Takže já potřebuju, abyste vymyslel nějakou bombu.“ Odpověděl jsem, že se pokusím. Tehdy byl založen televizní orchestr, šéfoval mu Vašek Zahradník. A Vašek se měl někde vyjádřit, že když jsou v televizi oni, tak už si žádnej Hybš ani Vlach nevrznou. To se spletl.
Když si nás pak Zelenka pozval, abychom mu přednesli své návrhy na silvestr, vzal jsem si slovo, že bych rád mluvil první, protože na mě venku čeká v autobusu kapela. Připouštím, byla to ode mě maličko sviňárna. Já to ale Vaškovi zkrátka chtěl vrátit. Začal jsem: „Měl bych věc, kde budou mezi sebou soutěžit tenor a baryton. Nejlépe Gott s Matuškou. K tomu bych potřeboval blondýnu. A Jirku Korna.“ Přitom jsem neměl nic připraveného, vymýšlel jsem si, jenom jsem chtěl Zahradníkovi vypálit rybník, odčerpat mu zpěváky. Povedlo se – odčerpal jsem Gotta, Matušku, Vondráčkovou, Korna, mohl jsem odjet.
Člověk zase nesmí bejt až moc hodnej, to jsem se naučil právě od Vlacha, který se v tom za války naučil bruslit. Vidíte, Vlach… O tom bych taky rád něco řekl.
Václav Hybš Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Povídejte.
Lidi mysleli, jací jsme nepřátelé, přitom se pletli. Jistě, byli jsme konkurenti, taky jsme se ale měli rádi. Vlach mohl zavolat, abych mu půjčil noty nebo Matušku, on mi zase půjčil Simonovou nebo Chladila. Bylo to nádherné přátelství. Chodil k nám na oběd, měl rád kachýnku, štrúdlíček; vycházeli jsme spolu krásně. Když jsem jel večer kolem Karlína, zastavil jsem se v divadle, sednul si s Vlachem do orchestřiště a povídám: „Pane Vlachu, vám to hraje…“ Odpověděl: „A vždyť oni to taky nemaj špatný…“
Onikal.
Ano, to bylo jeho. Měli jsme tak pevné přátelství, že mi dokonce i půjčil peníze. A že Vlach jinak nepůjčoval! Pověděl: „Kouknou, zavolaj mi zejtra, já se podívám, jestli to tam maj.“ A další den jen dodal: „Maj to připravený.“
Čtěte také
Nejkratší Menšíkovo vystoupení
Při práci jste potkával spoustu hvězd. Když mluvíme o silvestrech, nejde opomenout Menšíka.
Říkal mi Vendy. Byl samozřejmě skvělej! Bavil celou společnost. Prosili ho, aby se držel scénáře, jenže on strašně rád improvizoval. Nic nemohl říct dvakrát stejně. Mě jednou na Moravě hezky vypekl. Jeho vystoupení mělo trvat dvacet minut, samozřejmě to ale o hodně přetáhnul, takže jsme museli svůj program upravit. Trochu jsem mu vyčinil, jestli by to příště mohl udělat kratší. Zařídil se podle toho – druhý den přišel na pódium, řekl: „Pan dirigent mě vyzval, abych to dnes zkrátil, tak vám přeji krásné Vánoce a na shledanou.“ Načež odešel! Běžel jsem za ním do šatny, kde se jenom usmál, prý: „Já tě chtěl jenom nasr..“ A zase se vrátil. Prostě Menšík. Měl chudák kvůli zdravotním problémům rozpíchané ruce, užil si svoje. Byla ale radost s ním dělat. Pamatujete si Vláďu Dvořáka?
Václav Hybš s Václavem Neckářem Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Jistě, s vámi a Jiřinou Bohdalovou dělal Televarieté.
To byl taky prima chlap. Natáčeli jsme i pořad Zpívá celá rodina. Bylo to živě, nic se nedalo opravovat. A nějaká babička tam plácla: „No jo, to když jsme vstupovali do JZD, to jsem se nabrečela…“ Dvořák pohotově reagoval: „Z radosti, že jo?“ Stařenka se ale nedala: „To bych chtěla vidět, jak byste brečel z radosti, kdyby vám všechno brali!“ Vláďa ji zkoušel jakkoliv přerušit, skočit do řeči, už to ale bylo venku… No jo, Vláďa byl taky úžasnej člověk. Já se vlastně znal i s Werichem. Bylo mi ale třicet, takže o mně možná věděl, spíš si mě ovšem nepamatoval.
Čtěte také
Podle nové knihy Mluv, kapelníku, mluv!, kterou s vámi napsal Miloň Čepelka, jste si s některými velkými jmény užil své. Čí pejsek vám to běhal po pódiu?
Evy Pilarové. Když šla zpívat, dala ho podržet Miloši Frýbovi a Milanu Drobnému. Jenže kluci ho odepnuli od vodítka a ponoukli, aby šel za paničkou. Milej pejsek vyběhnul na pódium. A první, co udělal? Počural harfu! Asi si ji spletl s patníkem…
Průšvih jiného druhu se nám stal s Vondráčkovou, a to hned dvakrát. Poprvé v Brně, v Janáčkově divadle. Dopoledne jsme zkoušeli, odpoledne byl koncert. Při vystoupení na mě najednou volají: „Skáčeme Vondráčkovou!“ Jak to? Vondráčková odpoledne prostě nedorazila. Co s těmi třemi minutami? Houknul jsem na Karla Růžičku, aby něco zahrál na varhany. Takže jsme měli v modrém nasvícení tři minuty varhanního krematoria. Ptal jsem se pak Heleny, kde byla. A on jí prý nikdo neřekl, že se hraje i odpoledne; počítala až s večerním koncertem. Helena je nesmírný profík, „skákali“ jsme ji pak přitom ještě jednou, v Jihlavě. Jen za naprosto odlišných okolností. Nikdo mi tenkrát neřekl, že Helenu místo koncertu odvezli do nemocnice. Než jsme dohráli, byla po operaci slepého střeva.
Václav Hybš s Helenou Vondráčkovou v 70. letech Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Táta věděl, že jsou komunisti vrazi
Až z nové knihy jsem se dozvěděl i úplně jinou věc – že váš tatínek měl nepěkné opletačky s komunisty.
Veliké opletačky. Před Únorem 48 byl obchodním zástupcem firmy Petrof, prodával klavíry. Měl z toho pěkné peníze. Někdy po válce ho komunisti přišli lákat do strany, a protože se nedal, nakonec mu začali vyhrožovat. Jak byl pruďas, máma ho musela krotit. Stejně je vyhodil. Ve dveřích se ale otočili: „Tak ty takhle? Toho budeš litovat…“ Jakmile se dostali k moci, na rok ho zavřeli. Domů se pak vrátil zabalený v dece, jak byl zbědovaný. Moc dobře se přesvědčil, co jsou zač. Obyčejní vrazi. A to i mezi sebou.
Čtěte také
Vy jste mu pak prý musel přísahat, že jste nevstoupil do strany.
Kamarádi mu totiž nakukali, že když jsem tak často v televizi, určitě musím ve straně být. V tátovi to hlodalo. Ještě na smrtelné posteli se mě proto ptal, jestli v té KSČ přece jen nejsem. Povídal jsem mu: „Táto, prosím tě, co tě to napadá? Neexistuje!“ Politika šla vždycky mimo mě. Nerozumím ji. Zajímala mě jenom muzika. Jenže jsou lidé, kterým se to špatně vysvětluje. Není to tak dávno, co mi volala Bohdalka, abych si koupil noviny. Že budu překvapenej. Zašel jsem teda do trafiky a už z dálky viděl velký titulek: Václav Hybš, spolupracovník StB. Hrozně mě to sebralo.
Karel Gott a Waldemar Matuška Zdroj: Profimedia.cz
Kde se to vzalo?
Bavil jsem se o tom s advokátem Lžičařem, který mě nabádal: „Pane Hybši, nechme to být. Já tady v archivu opravdu vidím váš podpis.“ Mělo jít o smlouvu, že pronajímám místnost, ve které právě teď sedíme. Víte ale, jak se to semlelo? Za komunistů sem za mnou vytrvale chodil nějaký mladý kluk, mohlo mu být kolem třiceti. Prý jestli bych neměl noty na banjo. Neměl jsem, což jsem se mu několikrát snažil vysvětlit. Nakonec jsme si tu dali kafe, načež z něj vypadlo, že je od StB. Začal do mě hučet, jestli bych jim tenhle ateliér nepronajmul. Tak dlouho jsem odmítal, až přestal chodit. Vysvětluju si to tak, že dostal příkazem mě přesvědčit. A když se mu to nepovedlo, ten podpis tam zkrátka podškrábnul za mě. Aby měl klid.
Počkejte, copak to není váš podpis?
Není, to vám můžu garantovat. Mám to potvrzené i od grafologa. Lžičař ale říkal: „Jestli vám můžu poradit, vykašlete se na to. Žalovat autora článku nemá cenu.“ Měl pravdu. Čtyři roky by mě vláčeli po soudech, lidi by si řekli, že na každém šprochu pravdy je trochu. Já mám přitom svědomí čisté. Copak bych to tátovi mohl udělat? Často si na něj vzpomenu, fotku s ním mám tamhle pověšenou. Díky němu a dědovi jsem byl odmala obklopený muzikou. S tátovou kapelou jsem na bubínek hrával už od svých deseti, to pro mě byla největší škola. Ti dědkové sice hráli jen za patnáct korun, ale s takovou radostí...
Waldemar Matuška s manželkou Olgou Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Vidíte, a vy jste se bál, že už máte děravou paměť...
Tohle si budu pamatovat navždy. Tu kapelu původně založil děda, tátovi se do toho pořád montoval. Vyprávěl mi, že hrával ještě s Fučíkem. Já se čílil: „Dědo, jak jsi mohl hrát s Fučíkem? Když ho za války popravili nacisti, bylo mu čtyřicet!“ Jenže děda nemyslel toho komunistického novináře, ale jeho strýce, přezdívaného „český král pochodů“.
Stejně je zajímavé, co člověku utkví v hlavě. Třeba si pamatuju, jak jsme s tátou jednou jeli přes Hronov, na náměstí tam koncertovala vojenská kapela z Hradce. Táta nedal jinak, než že si ji musíme poslechnout. Tak tam stojíme a já povídám: „To je hrozný, flautu maj šíleně vysoko.“ Táta zbystřil: „Počkej, ty to slyšíš?“ Muselo mu udělat velkou radost, že jsem si toho všimnul.
Víte, já se na pražskou konzervatoř dostal zrovna v době, když byl zavřený. Fakt těžká doba. Když tam po mně chtěli uvést tátovo povolání, mohl jsem napsat leda to, že je ladič pian... Ať na mě teda teď nikdo nechodí s tím, že jsem měl komunisty rád. Táta je nenáviděl, já na ně měl taky jasný názor... Poslyšte, že jsme se ale rozpovídali, co? Historek je spousta. Nechme něco i do té knížky, jen ať si to lidi najdou.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Nejtěžší vysílání Leoše Mareše. Popsal sen o Hezuckém, selhával mu hlas
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
