Satelity v boji proti Rusku
Myslel si, že odjet na Ukrajinu bude legrace. Realita však 25letého automotive dělníka ze Středočeského kraje rychle připravila o iluze. René chtěl s kamarádem pomoci ukrajinskému příteli Iljovi, který bojoval u Kyjeva. Naložili auto a 1. března vyjeli. Když do cíle zbývaly jen desítky kilometrů, Ilja přestal komunikovat. Po příjezdu do Kyjeva zjistili, že padl. A když chtěli odjet domů, začalo ostřelování. V tu chvíli pochopili, co je válka.
René se na Ukrajinu vypravil bez delšího plánování. Aby příteli dovezl pomoc, předstíral s kamarádem v práci nemoc. Z toho důvodu redakce nezveřejňuje jeho příjmení.
Vraťme se do doby, kdy válka na Ukrajině trvala teprve několik dní. Tehdy jste naložili auto a odjeli do Kyjeva, který ruské síly ostřelovaly. Co vás k tomu motivovalo?
Když koncem února vtrhly ruské jednotky na Ukrajinu, věděli jsme, že řada Ukrajinců, které známe nebo s nimi pracujeme, se tam bude muset vrátit, jinak by se z nich časem stali vlastizrádci. Povolávací rozkaz dostal i Ilja, byl to náš dobrý kamarád. Bojoval u Kyjeva, přesto byl s námi stále v kontaktu. Proto jsme se ho zeptali, zda mu nemůžeme nějak pomoci. Vzkázal, že jim docházejí medicínské věci a jídlo. Proto jsme se spojili s Ukrajinci v našem okolí a začali organizovat sbírku.
Takže šlo o plánovanou akci?
Ano i ne. Podle seznamu, který nám Ilja poslal, jsme začali s ukrajinskými kluky z našeho okolí shánět vše potřebné, abychom jim na Ukrajině co nejvíce pomohli. Jenže nám s kamarádem nevycházela jedna věc – oba jsme měli práci. Proto jsme se domluvili, že budeme předstírat, že jsme nemocní. Konkrétně jsme v práci nahlásili, že máme covid. Tudíž se jednalo o částečně plánovanou a částečně improvizovanou akci. Zkrátka jsme dali všechny věci do auta a vydali se na cestu.
Na hranicích se nám vojáci smáli.
V té doby už musely být jednotky na hranicích s Ukrajinou v pohotovosti. Měli jste problém dostat se do země?
Vůbec. Z Česka jsme vyrazili směrem na Polsko, následně k západní části Ukrajiny. Jenže až tam nám došlo, že Ukrajina není v Evropské unii. U sebe jsme měli pouze občanky, žádné cestovní pasy. Dojeli jsme k hranicím a čekali, že nás otočí zpátky. To se ale nestalo, ukrajinští pohraničníci se nám nesmírně smáli. Mluvili jsme s nimi asi patnáct minut, vyptali se nás na pár věcí, ale jinak nás vůbec neřešili. Když viděli, že máme auto napěchované věcmi a chceme jim pomoci, tak nás nechali jet. Situaci jsme ale dost podcenili.
Válka na Ukrajině
Vaším cílem byl Kyjev, kde jste se měli potkat s Iljou. Komunikovali jste spolu během cesty?
Ano, dopředu jsme byli domluveni, kde se sejdeme a dávali jsme o sobě vědět. Ilja byl poblíž Kyjeva ve válečné zóně. Věděli jsme, že nebude mít čas se rozepisovat, ale vždy jsme si jednou za půl hodiny napsali. Kolikrát to byla zpráva, ve které byla pouze tečka. Zkrátka abychom věděli, že existujeme. Ptal se nás, jak na tom jsme a zda nedorazíme se zpožděním nebo jestli se nám nestalo něco s autem. Už po cestě nás mohla zasáhnout střela.
Jenže před cílem se Ilja odmlčel...
Přesně tak. Zhruba sto kilometrů před Kyjevem přestal Ilja komunikovat. Říkali jsme si, že nemá čas, že se ozve později. Čím blíž jsme byli k městu, tím více jsme si kladli otázku, zda není zraněný nebo jestli se nestalo něco ještě horšího. Přesto jsme pokračovali v cestě, jak jsme byli domluveni. Dorazili jsme na předměstí Kyjeva, Ilja ale stále neodpovídal. Když jsme dorazili na místo srazu kousek od náměstí, nečekal na nás. Neměli jsme se jak domluvit, ani jeden jsme neuměli ukrajinsky – kamarád ovládal jen základní fráze ruštiny – a tak jsme vyrazili do centra, abychom vše nějak vyřešili.
Co bylo dál?
Zkoušeli jsme se po cestě dovolat Iljovi. Telefon vyzváněl, ale nebral to. Ptali jsme se Ukrajinců, zda neví, kde je jeho jednotka. Odpověděli nám, že jsou před Kyjevem, kde se bojuje. Proto jsme se rozhodli, že náklad zkrátka někde vyložíme a Iljovi o tom pouze napíšeme. Našli jsme policejní stanici, kde jsme jim vysvětlili celou situaci. Policisté byli úžasní. Ani jeden neuměl anglicky, ale domluvili jsme se rukama a nohama. Chtěli nám nabídnout neprůstřelnou vestu, protože jsme měli jen kraťasy a mikinu, vypadali jsme jako na výletě. Nakonec nám nabídli jen vesty reflexní, jiné jim nezbyly. Byli jsme s nimi asi hodinu a půl, sepisovali s námi dokumenty. V tom přišel jeden voják z Iljovy jednotky a oznámil nám, že Ilja padnul. Chvíli jsme seděli a nevěděli, co budeme dělat. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme domů, jenže začalo ostřelování.
Metro v Kyjevě? Jako supermarket když má slevy.
Cesta domů tak nepřipadala v úvahu. Kde jste se schovali?
Iniciativu převzali Ukrajinci. Naložili nás do transportu a jeli jsme do metra, kde jsme nakonec strávili asi pět hodin. Řekli nám, že jestli chceme, můžeme vystoupit, ale že nás pravděpodobně něco zasáhne. Neprotestovali jsme. Ale metro, to byl zajímavý pohled. Bylo naprosto přeplněné lidmi. Jako supermarket, když má slevy. Lidé seděli na lavičkách, na zemi, i záchody byly plné, aby se tam lidé vešli. Kdyby si člověk na zprvu neuvědomoval, co se děje, tak tady to bylo hned vidět. Lidé neměli kam jinam jít.
Bylo něco dalšího, co vás v metru zarazilo?
To, že neustále jezdily soupravy. Strojvedoucí vše dělali dobrovolně a jezdili nonstop. A to i přesto, že metro fungovat nemělo. Celou dobu pracovali, chtěli lidi dostat tam, kam potřebovali. Ať už za rodinou, nebo ven.
Jak jste tam trávili čas vy?
Popravdě jsme nevěděli, co máme dělat. Dva Čecháčci na Ukrajině v metru, když je válka. Ani jeden jsme neuměli jazyk. Pak jsem si všiml dvou dědečků, kteří na stolku z krabice hráli šachy. Zeptal jsem se, zda si s nimi nemohu zahrát – abych se nějak odreagoval – a byli nadšeni. Bůh ví, jak dlouho hráli jen spolu. Nakonec jsem s nimi hrál zhruba hodinu.
Co jste dělali ty zbylé čtyři hodiny?
Oslovily nás dvě holky, kterým mohlo být maximálně třicet a uměly anglicky. Celou dobu jsme si povídali o jejich životě. Jedna z nich nám vyprávěla, že jsou obě od ruských hranic a jak válka postupuje, neustále utíkají. To, co nám vyprávěly, však nebylo pěkné.
Povídejte...
Vyprávěly nám, jak do jejich města přijeli Rusové. Z vozů vyskákali zmatení kluci, kteří pořádně nevěděli, co mají dělat. Přeci jen šlo o první vlnu války. Naopak Ukrajinci byli připraveni a začali do nich střílet. Rusové nevěděli, které bije. Byli to studenti, mladí kluci. Některým podle holek nebylo ani 18 let. Nakonec začali palbu opětovat, ale jak byli zmatení, tak začali střílet do všeho – civilistů, aut, domů. Nebylo to nijak zamýšlené, jen tam panoval neuvěřitelný chaos. A samozřejmě nám popisovali nálety. Jak je nejprve pouze slyšely, poté se ozývaly jejich městem, nakonec bomby zasáhly i jejich dům.
Byly to sestry?
Ne, velmi dobré kamarádky. Bydlely naproti přes ulici, u ruských hranic žily kvůli práci, takže mohly rychle utéct. Všechno nechaly doma včetně peněz. Naštěstí jim pomohli v Kyjevě na policejní stanici. Co bylo zajímavé: Ukrajinci rozdávali lidem v přepočtu na české koruny dva tisíce a nabízeli i zbraně. Na nic se neptali – jestli jsi zločinec nebo ne, pokud si ochotný bránit svou vlast, dostal si pistoli. Ukazovaly nám, že si je vzaly. Jak pro obranu před Rusy, tak před Ukrajinci. Přeci jen, byly to dvě mladé holky na útěku.
Vám na stanici také nabízeli zbraně?
Ano a přemýšleli jsme o tom, že si je vezmeme. Jenže pak jsme si řekli, co bychom s nimi dělali v Česku. Na Ukrajině by byly na obranu, doma bychom s nimi ale měli problémy. Kdybychom chtěli, mohli jsme z Ukrajiny propašovat i samopal. Nemáme však zbrojní průkaz ani žádná povolení, a tak jsme neriskovali ani pušku na obranu.
Říkali jsme si, že cesta na Ukrajinu bude legrace, výlet. Nakonec to byla takřka dobrovolná sebevražda.
Když jste s ženami mluvili, neříkaly něco o zvěrstvech, o jakých se později mluvilo například v souvislosti s městem Buča?
Padlo pár slov o Mariupolu, protože tam jedna z nich měla přítele nebo kamaráda. Říkaly, že je to tam jako v Berlíně, když jej ve druhé světové obléhali. V té době to byla téměř zákopová válka. Chvíli tlačili Rusové, chvíli Ukrajinci. Říkaly, že ať válka dopadne jakkoliv, tak město zřejmě přestane existovat. Ukazovaly nám i nějaké fotky – bylo to spáleniště, skoro konec světa. Přirovnal bych to k Černobylu po výbuchu. Vše bylo zlikvidované, na několik fotkách byly vidět i spálené mrtvoly. A to byla teprve první fáze války.
Jste s nimi nyní v kontaktu?
Bohužel, tohle je jedna z věcí, která mě nesmírně mrzí a lituji jí. Za celou dobu jsme se jich nezeptali, jak se jmenují. Ani jsme si nevyměnili kontakty. Popřáli jsme si akorát hodně štěstí a rozdělili se. Vím, že se chtěly dostat někam ke Slovensku, ale jak dopadly, to nikdo neví.
Když nyní zpětně přemýšlíte nad svou cestou na Ukrajinu v době války, jak byste ji popsal?
Byla to skoro dobrovolná sebevražda. Ze začátku jsme si říkali: „Jo, bude to legrace, pojedeme na Ukrajinu, vyházíme tam pár věcí, pojedeme zpět a bude to výlet“. Když jsme ale na cestě domů dorazili k polským hranicím, kde byly kolony Ukrajinců, uznali jsme, že to nebyl nejlepší nápad. Když jsme byli v Kyjevě, zejména v metru, říkali jsme si, že jsme to skutečně nedomysleli. Co kdyby se nám při ostřelování zničilo auto? Museli bychom stopovat Ukrajince, aby nás odvezli domů. A to jsme jim chtěli pomoci. Byla to kondenzovaná deprese. Měli jsme štěstí. Na konci jsme si řekli, že už to znovu takto neuděláme.
Jak se na tuhle cestu tvářily vaše rodiny a nejbližší přátelé?
Nikdo o ní nevěděl. Nikomu jsme neřekli, že jedeme do země, kde probíhá válka. Kdyby se nám něco stalo, dozvěděli by se to za bůhví jak dlouho. Nakonec jsme se z Ukrajiny vrátili, byť nám cestou málem došlo palivo. Měli jsme štěstí.
Vrátili jste se živí a zdraví. Přesto, po zkušenosti s ostřelováním a ztrátě blízkého – jel byste na Ukrajinu znovu?
Pokud bychom se tam vydali znovu, tak určitě ne do největší bojové zóny. Rozhodně bychom si s sebou vzali ochranné věci, jako neprůstřelné vesty, možná nějaké další chrániče. Napoprvé jsme situaci velmi podcenili a přijeli jen v kraťasech a mikině. Věděli jsme, co se tam děje, ale nijak jsme to neřešili. To se nám nakonec málem vymstilo. V televizi člověk vidí, co se ve válkách děje – že tam něco bouchá a střílí se – ale nedojde mu to, dokud to skutečně nevidí.
