Mezi slovensko-ukrajinské sousedy postavili Sověti stěnu. Po 77 letech je zase dělí válka
Život v historií rozdělené vsi si klidu dlouho neužil a je dnes znovu složitější. „Do ukrajinské části teď nikdo nechodí, lidé mají strach,“ přiznává starosta slovenské obce Veľké Slemence Ľudovít Tóth. Po druhé světové válce zůstala půlka vesnice v Sovětském svazu a dnes leží na Ukrajině. „Sověti na hranicích napnuli dráty a postavili stěnu z desek, abychom k sousedům vůbec neviděli. Pěší přechod se tady podařilo otevřít až po šedesáti letech, v roce 2005,“ líčí starosta. Od letošního 24. února je ale dědina opět rozdělena. Válkou.
Sovětský svaz po druhé světové válce rozpůlil slovenskou vesnici Slemence na Veľké a Malé Slemence. „Stalin v roce 1945 donutil československou vládu k odstoupení celé Podkarpatské Rusi. A vzal si i něco navíc z východního Slovenska, také půlku naší vesnice,“ vypráví 64letý Ján Tóth, který žije v centru Veľkých Slemenců. Jen asi 150 metrů od ukrajinské hranice. Je to sympatický „pábitel“ s plnovousem, který na dvorku svého domu vášnivě řeší světové geopolitické problémy.
Čtěte také
Janko nosí stejné příjmení jako starosta obce Ľudovít Tóth. „Příbuzní nejsme, tady v tomhle kraji je Tóth každý druhý, to je typické maďarské příjmení,“ vypráví muž s plnovousem. V obci Veľké Slemence žijí výhradně slovenští Maďaři a s nimi i početná romská komunita, která také mluví maďarsky.
Obcí prochází už jen 150 uprchlíků denně
„Slovanští bratři jdou proti sobě, to není dobré,“ přemítá Ján Tóth nad ruskou invazí na Ukrajinu, zatímco kolem jeho domu procházejí uprchlíci. „Pěším hraničním přechodem teď přechází na Slovensko asi 100 až 150 běženců denně. Na počátku války to bývalo 1500 až 2000 uprchlíků za 24 hodin. Na ukrajinské straně se na odbavení čekalo až deset hodin,“ porovnává počty migrantů starosta Ľudovít Tóth. „Na některé migranty už čeká v obci auto, ti ostatní mají zajištěný odvoz do registračního centra v Michalovcích.“ A kolik běženců už musela ubytovat pohraniční vesnice, kterou obývá 570 domorodců? „Přímo v naší vesnici zatím nezůstal ani jeden uprchlík,“ odpovídá překvapivě starosta. „Tady nikdo zůstat nechce.“
Není se čemu divit. Veľké Slemence leží na samé jihovýchodní výspě Slovenské republiky, je to dědina na konci světa. Respektive na trojmezí Slovenska, Ukrajiny a Maďarska. Volná pracovní místa v regionu nejsou k mání, zato Romové žijící v chátrajících domech jsou reklamou na slovenskou bídu. Partu romských „dřevorubců“ s vozíkem a nákladem náletových dřevin vykácených u silnice jsem potkal třeba mezi obcemi Slemence a Ruská. V ruce měli sekery a oblečení všelijaké, spíš hodně obnošené.
Státní hranice vytýčená v ložnici
Pro Čecha jsou Veľké Slemence už něco jako Balkán. A nejen díky všudypřítomné maďarštině. Tahle obec má ve znaku dvě želvy bahenní (Emys orbicularis), kterým se líbí ve slepých ramenech blízké řeky Latorica. Zbytky původní architektury rovněž dýchají Balkánem, novější stavby ale spíš socialistickým Československem.
Čtěte také
Žít na hranicích, to je velké dobrodružství. „Já jsem tvrdý Maďar, a tohle bylo kdysi Maďarsko,“ hrdě říká již citovaný starousedlík Ján Tóth. Nechce to vyjádřit napřímo, ale kdyby obec patřila k Maďarsku, nezlobil by se. Maďaři žijí i v ukrajinské části dědiny, v Malých Slemencích. „Když se v roce 1946 vytyčovala hranice v polovině obce, procházela přímo skrz domy a zahrady. V jednom případě vedla dokonce přes ložnici,“ vypráví Tóth, co slyšel od rodičů. Domy přímo na čáře byly zbourány, nahradil je ostnatý drát. A vysoká ohrada z dřevěných desek, aby z Československa nebylo vidět do Sovětského svazu.
Železná opona sovětská
Slemence rozdělila jakási vnitřní železná opona. Ač bylo na místním národním výboru vyvěšeno heslo, že přátelství se Sovětským svazem je na „věčné časy“, v reálu větší a mocnější země pouze peskovala svoji kolonii. „Pamatuji si na sousedy, kteří celá desetiletí nemohli navštívit své příbuzné v druhé části vesnice. Ani rodiče, bratra, vůbec nikoho,“ říká Ján Tóth a starosta Ľudovít Tóth ho doplňuje: „Nová hranice se Sovětským svazem nás naprosto hermeticky oddělila od zbytku vesnice a všech příbuzných.“
Sovětská moc přitom napřed slibovala, že hranice bude propustná. „Mohli v Rusku zasít, už jim ale nebylo umožněno sklidit,“ vypráví 64letý Tóth. „Narodil jsem se, když tady v Československu vládl Antonín Novotný a 150 metrů za sovětskou hranicí Nikita Chruščov, to byl mimochodem Ukrajinec,“ dodá. A připomene, že během takzvané karibské krize Chruščov přivedl svět na pokraj jaderné války.
A železná opona ukrajinská
Hermeticky uzavřená hranice ve Veľkých Slemencích se mírně pootevřela až po pádu Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991. Požádat o ukrajinské vízum, poníženě čekat na jeho udělení a pak velkou oklikou cestovat do druhé části rodné obce, to ale každý nezvládl. Psychicky, technicky, často ani finančně. „Strašná buzerace,“ komentuje Ján Tóth tuhle éru.
Čtěte také
V Prešově sice vznikl ukrajinský konzulát, žádost o vízum se ale rovnala dvěma cestám tam a zpět. Žadatel musel o vízum „poprosit“ osobně a sám si ho za nějaký čas v Prešově zase vyzvednout. Než tedy starousedlík z Veľkých Slemenců vyrazil do Malých Slemenců, musel ujet 600 kilometrů jen kvůli vízu. Kdo se pokusil na Ukrajinu dostat nelegálně, dopadl většinou špatně. V obci se o takových pokusech vyprávějí celé mýty. Jeden občan Veľkých Slemenců se prý vsadil o dvě flašky rumu, že hranice přece zdolá. Zdolal, vrátil se ale až po týdnu a vyhladověle si stěžoval, že ve vazbě dostával od Ukrajinců jen řepnou kaši.
Lobbing v americkém kongresu
Situace byla neúnosná. Od roku 2000 se na železné oponě uprostřed obce začalo protestovat a jeden filmový záznam dokumentuje i tento výkřik starousedlíka: „Vzali jste mi otce, pusťte mě alespoň k jeho hrobu.“ Vyjednávání s Ukrajinci ovšem pořád k ničemu nevedlo. „Poprvé se tady demonstrovalo 15. dubna 2000. Hodně nám tehdy pomohl americko-maďarský spolek CAMKS, který měl kontakty v nejvyšších patrech americké politiky,“ vypráví starosta Tóth. „V roce 2004 jsem pak dostal možnost lobovat za spojení rozdělené obce přímo v americkém kongresu. Byl se mnou i starosta Malých Slemenců.“
Mise ze Slemenců kongresmany dojala, věci se daly do pohybu. „V srpnu 2005 konečně Ukrajinci proštípali ostnaté dráty mezi obcemi a v prosinci téhož roku jsme společně otevřeli pěší přechod,“ vypráví starosta, jak konečně padla místní železná opona.
Válka na Ukrajině
Válka hranice zase přivřela
Ruská invaze na Ukrajinu ale průchodnost hranice opět ztížila. „Oficiálně sice stále můžeme vstupovat na Ukrajinu, ale já tam od vypuknutí války zatím nebyl. Se starostou z ukrajinské části vesnice jsem jen v telefonickém kontaktu,“ říká Ľudovít Tóth.
Důvod je pochopitelný. „Proč zbytečně riskovat? Lidé se hranici bojí překročit a já se jim nedivím,“ míní starosta. V nedalekém Užhorodě už bylo několik cizinců obviněno ze špionáže. Ukrajinská pohraniční stráž je ve válce, zavdat příčinu ke konfliktu s hlídkou tak může i zdánlivá banalita. Muži v uniformách na ukrajinské straně jsou ruskou invazí pořádně podrážděni a hranice je neuralgický bod, na kterém se nežertuje.
„Když se Rusům podaří porazit Ukrajinu, tak půjdou dále. I na Slovensko,“ varuje muž, který se mi představuje jako Fero Havran. Právě přijel k ukrajinské hranici pro běžence, které poveze do slovenského vnitrozemí. A 64letý starousedlík Ján Tóth z Veľkých Slemenců mezitím Putinovu krvavou válku stále vášnivě řeší na dvorku svého domku. „Pořád mám obavy, že z toho může být třetí světová,“ svěřuje se: „Putin už totiž na všechno j*be. Nemá strach ani z Ameriky, a tohle nemusí dopadnout dobře.“
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
