CNN Prima News ■ Zprávy Reportáž

Pravoslavné chrámy na Hané připomínají Ukrajincům domov. Ne všichni je však vítají

Téma: Reportáž
Ivan Motýl
10. dubna 2022 06:53

Pravoslavný obřad v Chudobíně, přicházejí sem i první uprchlíci z Ukrajiny. Foto zveřejněno s výslovným dovolením Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve.

Pravoslavný obřad v Chudobíně, přicházejí sem i první uprchlíci z Ukrajiny. Foto zveřejněno s výslovným dovolením Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve.

Pravoslavný kostel v Chudobíně na Hané z roku 1935. Tehdy zde působila velká komunita moravských pravoslavných, dnes do chrámu míří ukrajinští uprchlíci.

23 Zobrazit galerii

Ivo Žídek je pravnukem zakladatele pravoslavného chrámu v Chudobíně. S ukrajinskou migrací do Česka nesouhlasí.

Pravoslavný kostel v Chudobíně na Hané z roku 1935. Tehdy zde působila velká komunita moravských pravoslavných, dnes do chrámu míří ukrajinští uprchlíci.

23 Zobrazit galerii

Rovinatá Haná se uprchlíkům zamlouvá, podobá se široširé Ukrajině. Domov jim nejvíce připomíná několik vesnic, nad nimiž svítí barevné kupole a báně pravoslavných chrámů, které dokonce navrhl ukrajinský architekt. „Pravoslavná tradice na Hané je dlouhá, už od první republiky. Teď mezi sebe zveme věřící běžence,“ vyzývá Tomáš Radim Loučka, duchovní správce chrámu v Chudobíně. Ne všichni Hanáci ale migranty vítají. „Netahejme jich sem tolik, bude z toho bordel,“ myslí si 38letý Ivo Žídek z Chudobína.

Pestrobarevné báně zdobí kostely v Řimicích, Vilémově, Střemeníčku, Kroměříži, Olomouci i jinde na Hané. „Tohle jsem v České republice nečekala, při vjezdu do Chudobína jsem se cítila jako doma na Ukrajině,“ vypráví běženkyně, která získala práci a ubytování v Olomouci. Chudobínský pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje stojí jako Pravoslavný kostel v Chudobíně na Hané od roku 1935.

Tehdy zde působila velká komunita moravských pravoslavných. Na věžích a věžičkách se střídá zelená, modrá a žlutá barva. Šestice pravoslavných křížů na vrcholcích bání je pozlacená. Od římskokatolického kříže se ten ortodoxní zásadně liší, má dvě vodorovná břevna a třetí břevno šikmé.

Hlas z vesnice: Ukrajinců se nezbavíme

Hned vedle kostela stojí vilka původně určená pro kněze a jeho rodinu. Pravoslavný duchovní nemusí dodržovat celibát a může mít i potomstvo. Dům dnes obývá 38letý Ivo Žídek, jehož se ptám, zda se do chrámu přichází modlit ukrajinští běženci. Zřejmě jsem ho ale otázkou spíš popudil.

„Hlavně je sem moc netahejme, protože bude bordel. A už se Ukrajinců nikdy nezbavíme, protože se ani nebudou mít kam vrátit,“ tvrdí. Pak se na chvíli odmlčí, aby dodal: „A ten pitomec Fiala to ještě všechno podporuje.“

Dialog pokračuje, ptám se na viníka války. „Ukrajinci si za to mohou sami,“ dozvím se. Nesouhlasím, Ivo Žídek se tedy poopraví. „Tak ne úplně sami, ale mají s Rusáky dlouholeté spory a tímhle to vyústilo,“ myslí si. Do diskuse o permanentním bombardování Mariupolu a masakrech v Buči se nechce vůbec pouštět. „Víte, já to vlastně ani nesleduji, mě to nezajímá.“ V Chudobíně to není ojedinělý názor. A také v okolních vsích uvažuje podobně nejeden Hanák.

Heydrichova oběť z Hané

Paradoxní je, že 38letý Ivo Žídek je pravnukem zakladatele chudobínského pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje. „Praděd Josef Žídek nechal tento chrám postavit v letech 1934 až 1935. Já tam ale nechodím, jsem ateista. Něco vám ale prozradím. Když se pradědovi narodil za první republiky syn, za kmotra mu šel přímo biskup Gorazd,“ vypráví.

Žena se psem v Mariupolu, 29. března

Zřícené budovy i mrtví civilisté. Která ukrajinská města nejvíce utrpěla ruskou invazí?

Ukrajina

Jméno pravoslavného biskupa Gorazda přitom zná skoro každý Čech i Moravan. V září 1942 byl Gorazd popraven nacisty za přechovávání parašutistů v pravoslavném chrámu v pražské Resslově ulici. Tedy za poskytnutí úkrytu strůjcům úspěšného atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Právě Gorazd (vlastním jménem Matěj Pavlík) za první republiky šířil pravoslavnou viru i tady na Hané. A přátelil se s Josefem Žídkem. Oba přitom původně patřili k římskokatolickému kněžstvu. Po první světové válce ale odmítali zůstat v církvi, která žehnala rakouským zbraním. Gorazd i Žídek proto stáli u vzniku Církve československé (husitské), aby nakonec svorně zjistili, že za „nejlepší formu křesťanství“ považují pravoslaví.

Na Hané se tak od dvacátých let formovala silná pravoslavná komunita z bývalých katolíků. Josef Žídek napřed v Chudobíně nechal postavit husitský kostel, ovšem s pravoslavnými architektonickými prvky a velkou červenou cibulí na střeše. Ve třicátých letech pak ve vsi vybudoval další chrám, výhradně pravoslavný.

Tři chrámy pro 300 obyvatel

V Chudobíně žilo před válkou asi 300 obyvatel, měli však k dispozici hned tři velké kostely. Římskokatolický, husitský a pravoslavný. „Doslova se tady bojovalo o víru, faráři jednotlivých církví se přetahovali o každého věřícího,“ vypráví Ivo Žídek. „Nejúspěšnější byl pradědeček a jeho pravoslavný kostel,“ ukáže k chrámu, který částečně stojí na jeho soukromém katastru.

Válka na Ukrajině

Ortodoxní kostely v Chudobíně, Řimicích, Olomouci i jinde na Hané tehdy projektoval ukrajinský architekt Vsevolod Kolomackij, který studoval v Kyjevě. Proto zdejší kostely tak mile překvapují uprchlíky, ve zdech svatostánků je i kus ukrajinské duše.

Kolomackij se oženil s dívkou z Charkova a v roce 1922 se mu před bolševiky podařilo utéct do Československa. Nejprve postavil 18 chrámů na Podkarpatské Rusi, od počátku třicátých let pak projektoval církevní stavby i pro pravoslavné z Hané.

Před ruskou invazí na Ukrajinu se v chudobínském kostele scházeli kromě moravských vyznavačů pravoslaví i Rusové, Ukrajinci, Moldavané či Srbové. „Teď mezi námi rádi uvítáme každého zbožného uprchlíka z Ukrajiny. V našem pravoslavném klášteře ve Vilémově už jsme ubytovali přes dvacet uprchlíků,“ vypráví duchovní správce kostela Tomáš Radim Loučka. A zároveň koordinátor pro běžence za olomoucko-brněnskou pravoslavnou eparchii. „Poskytli jsem jim ubytování téměř hotelového typu, někteří už mají práci, děti chodí do školy.“

Válka pravoslavných s pravoslavnými

Bohoslužby v Chudobíně či v nedalekých Řimicích slouží v neděli také kněz Dušan Basil Švábeník. Pokládám mu provokativní otázku. Jak se slučuje s pravoslavnou církví, že moskevský patriarcha Kirill žehná ruským zbraním, hlasitě podporuje Putina, o invazi například říká, že je obdařena „metafyzickým“ rozměrem a míří proti „silám zla“, které se staví proti jednotě lidu a ruské církvi. „Nebere mi to rozum, že i po dvou tisících letech může být církev ve jménu Krista zneužívána k politickým cílům, prostě jde o moc a o peníze,“ přemítá Basil Švábeník.

Válka na Ukrajině zasáhla i ty nejmenší a nejzranitelnější.

Některé děti uprchlíků si krátí čas sledováním videí na mobilním telefonu.

Chytrý mobilní telefon – v dnešní době naprosto nezbytný komunikační i administrativní nástroj příchozích uprchlíků.

Do Kongresového centra denně pravidelně proudí početné skupiny ukrajinských uprchlíků.

30 Zobrazit galerii

Některé děti si radši hrají venku na čerstvém vzduchu. Samozřejmě pod dohledem svých matek.

Před Kongresovým centrem stojí velké červené stany, kde si mohou uprchlíci vyřídit český bankovní účet.

30 Zobrazit galerii

Smutné je, že v této válce spolu bojují pravoslavní s pravoslavnými. Lidé stejné víry se zabíjejí, Rusové se dokonce uchýlili k masovým vraždám pravoslavných civilistů. Švábeníkovi ale vadí i apatie mnohých venkovských Hanáků, kteří říkají, že válka na Ukrajině je vůbec nezajímá: „Možná mají pořád pocit, že je Ukrajina daleko. Možná mají dost svých starostí, možná hraje nějakou roli jejich vzdělání. Nevím přesně, jsou to pořád i důsledky komunismu.“

V Řimicích nedaleko Chudobína stojí další pravoslavný chrám postavený ve třicátých letech podle plánů ukrajinského architekta. Starousedlíci v obci však nechtějí kostel spojovat s válkou na Ukrajině. „Snažím se nad tou válkou vůbec nepřemýšlet. Měla jsem plné kecky covidu, a teď další taková věc. Televizní noviny vůbec nesleduji, snažím se to nevnímat, aby se člověk nezbláznil,“ svěřuje se 28letá Jana Čepová z Řimic. V téže vesnici oslovuji i dvacetiletou studentku Káju. „Snažím se to nevnímat,“ zní první věta z její odpovědi.

Rusové už nikdy nepřijedou?

Přímo v centru Olomouce vyrostl pravoslavný katedrální chrám svatého Gorazda. Stavba je stejně vysoká jako okolní pětipatrové činžáky, ozdobená kupolemi a zlatými báněmi. I tento kostel vyprojektoval ukrajinský architekt Vsevolod Kolomackij na sklonku třicátých let minulého století. Po okupaci Československa v roce 1968 se ale přímo v protějších kasárnách usídlila na celých 23 let invazní sovětské armáda.

Rusové z Olomouce odešli v roce 1991. A když jsem tady loni v červnu sbíral materiál pro reportáž ke 30. výročí odchodu okupantů z republiky, zeptal se mě jeden olomoucký pamětník v obavách: „A myslíte, že už se Rusáci nemůžou nikdy vrátit?“ Napřed jsem muže uklidňoval, že se nevrátí. Vzápětí mi došlo, že to přece nemohu slíbit, tak jsem dodal: „No, nejsem si úplně jist, Putinovi do hlavy nikdo nevidí.“

Neuplynul ani rok, a Rusové vtrhli s tanky na Ukrajinu. Do Olomouce je to z ukrajinských hranic 470 kilometrů.

Tagy:

válka chrám církev architekt Ukrajina První republika kostel reportáž uprchlíci Olomoucký kraj Olomouc věřící Haná Chudobín Ivo Žídek pravoslaví Gorazd