Rozstřílené polské zámky u českých hranic. Jako by II. světová ještě neskončila
Fasády zámků jsou tam pořád zjizvené dírami po ruských a německých kulkách anebo dělostřelecké munici. V jižním Polsku jako by ještě neskončila druhá světová válka, její stopy jsou patrné už kousek za česko-polskou hranicí. „Je to smutné, ještě jsme neopravili, co bylo zničeno v roce 1945, a u sousedů na Ukrajině už Rusové opět ničí celá města,“ stýská si starousedlík Gerhard Wieder u ruin zámku v polské obci Tworków. Kilometr od českých hranic.
Zdi slezského zámku v Tworkówě nedaleko Ostravy jsou stále posety různě hlubokými zraněními z roku 1945. Jako by tudy fronta prošla teprve nedávno, ve skutečnosti od konce války uplynulo 77 roků.
Čtěte také
Rozstřílené zámky lze najít i v nejbližším okolí Tworkówa (Sławików, Brzeźnica, Łubowice), vydejte se tam s reportérem CNN Prima NEWS, který před půldruhým rokem ve stejném regionu mapoval rozstřílené kostely. Teď pozornost a objektiv fotoaparátu zaměřil na ruiny šlechtických sídel. Vítejte ve Slezském vojvodství, v okrese Racibórz.
Češi to mají do Tworkówa jen skok. Z hraničního přechodu v Hati je to sem něco přes kilometr, ze severního okraje Ostravy jen 16 kilometrů. Je to vlastně zázrak, že se ruiny zdejšího monumentálního zámku vůbec zachovaly.
V socialistickém Československu by se za války takto poškozený objekt buď nákladně rekonstruoval, anebo spíš rovnou zbořil. V Polsku tikají hodiny v jiném rytmu, rozvaliny tady nikomu nevadily, jen pomalu chátraly. Střechy dávno zmizely, stropy jsou propadlé a dnes tu stojí jen obvodové zdivo a věž.
Zkázu dokončili rudoarmějci
„Zámek částečně vyhořel už ve třicátých letech, ale tehdy byl provizorně zastřešen. Měl to být údajně pojistný podvod. Skutečná zkáza objektu přišla až s rudoarmějci v roce 1945,“ vypráví 60letý starousedlík Gerhard Wieder, který kolem někdejší šlechtické usedlosti zrovna kosí trávu.
Bitva o Slezsko
V oblasti kolem polského města Racibórz, v němž dosud chátrají na konci války rozstřílené zámky i kostely, se na jaře 1945 odehrála část takzvané Hornoslezské (Ostravské) operace. Rudá armáda spolu s vojáky československé tankové brigády měli za cíl dobýt Ostravu, poslední zbrojařskou základnu německé armády. Osvobozenecká operace probíhala od 10. března do 5. května 1945 a spojenci na Ostravu zaútočili širokým obchvatem přes dnešní polské i české Slezsko (Prudnik, Racibórz, Opava, Kravaře atd.). Do bojů se zapojilo okolo 225 tisíc rudoarmějců, z nichž asi 24 tisíc padlo (plus asi 1 000 československých vojáků) a 89 tisíc jich bylo raněno. Německé vojsko nasadilo do operace asi 155 tisíc vojáků, 75 tisíc mužů padlo a 20 tisíc bylo zajato. V bitvě o přístupy k Ostravě se tedy celkově utkalo přes 400 tisíc vojáků. To jsou děsivá čísla, vždyť třeba v napoleonské vřavě u Slavkova se střetlo jen 150 tisíc mužů z obou stran fronty.
„Napřed tady probíhaly těžké boje mezi wehrmachtem a Rudou armádou, o kterých svědčí stopy po stovkách střel ve stěnách zámku,“ ukazuje na různě hluboké „jizvy“ v cihelném zdivu. „Když bylo po bojích, Rusové tu na nějaký čas zřídili polní kuchyni, ale když odcházeli, zámek zapálili a ten vyhořel do základů. Zůstalo jen mohutné obvodové zdivo,“ vypráví Wieder, co slyšel od svého otce.
A proč rudoarmějci zámek na rozloučenou zapálili? „Udělali to ze stejných důvodů, z jakých teď likvidují Mariupol a další ukrajinská města. Kam vstoupí ruský voják, tam přijde zkáza a ničení. To byla od vás hodně naivní otázka,“ skoro mi vynadá starousedlík z Tworkówa.
Teprve od roku 2016 probíhají na zámku alespoň záchranné práce. Obnažené zdivo se zpevňuje a věž už byla zpřístupněna veřejnosti. „Paradoxně na zámku pracují samí Ukrajinci, někteří teď ale odešli do války. Kdyby Rusové napadli Polsko, půjdu bránit vlast se zbraní v ruce i ve svém věku,“ slibuje muž.
Slezsko, země běženců
Gerhard Wieder pochází ze smíšené německo-polské rodiny, část jeho předků byla odsunuta do Německa. Slezský Tworków už leží v polském záboru někdejšího Německa, které se v roce 1945 notně zmenšilo, například přišlo právě o Slezsko a nová polsko-německá hranice se posunula až k řece Lužická Nisa.
Němce v Tworkówě po roce 1945 částečně nahradili běženci ze Lvova a z jiných míst dnešní Ukrajiny, odkud Poláky zase vyháněl Stalin. Slezsko je zemí vyhnanců, proto tu teď s mimořádným pochopením přijímají ukrajinské uprchlíky. „V Tworkówě se běženců ujalo už nejméně pět rodin,“ odhaduje Wieder.
Býval to pyšný renesanční zámek, na počátku baroka ho dokonce vlastnil poradce rakouského císaře Ferdinanda II. Wilhelm Boreck a v 18. století tady byli doma Eichendorffové. Německý rod, z něhož pochází jeden z nejslavnějších evropských romantických básníků Joseph von Eichendorff. Poeta, o kterém se dodnes učí němečtí gymnazisté. Eichendorffům patřil i zámek v nedaleké obci Łubowice, který na konci druhé světové války rovněž lehl popelem.
Empírové dveře v ruinách
Trosky zámku v Łubowicích působí až strašidelně, ruiny trčí ze země v neudržovaném starém parku. Srovnání s předválečnou pohlednicí, kdy tu stál pyšný novogotický objekt v anglické zahradě, je šokující.
Čtěte také
V pouhou zříceninu se proměnil i zámek v sousední obci Brzeźnica, ten stojí uprostřed areálu místní farmy. Střecha dávno zmizela, fascinují mě ale dochovaná dřevěná empírová vrata, která střeží vstup do objektu. Pravda, někdo je vyvrátil z pantů, ale 77 let tu přečkávají, aniž by je nějaký vandal ukradl, spálil či jinak zničil.
Ještě přízračnější dojem získávám o šest kilometrů dál v obci Sławików. Monumentální klasicistní třípatrová stavba zámku se pomalu hroutí do zarostlého zámeckého parku. A fasády dosud nesou stopy snad tisícovky střel ze samopalů, děl i tanků.
V hlavě mi rezonuje jeden kronikářský zápis o bojích v této části Slezska na konci druhé světové války: „Halda trosek a rozsáhlé spáleniště. Pole proměněna v zákopy, plná drátěných překážek a trychtýřů od bomb. Co kousek, to nějaký vrak nákladního auta, děla nebo tanku, z něhož leckde trčí spálené nohy vojáka.“ Takové bylo Slezsko na jaře 1945, taková je Ukrajina na jaře 2022.
Válka na Ukrajině
Hodiny zastavené v roce 1945
Zatímco v Tworkówě získali na záchranu válkou zničeného zámku evropskou dotaci, v obci Sławików zatím pozůstatky po 77 let starých bojích nikdo nezahlazuje. Starosta obce Rudnik, pod kterou Sławików patří, si ale pochvaluje činnost místního sdružení Pro Fortalicium, které alespoň brání dalšímu ničení zámku. „Pořádají tady kulturní akce anebo turistům mohou udělat historický výklad,“ říká starosta Piotr Rybka. V době mé návštěvy zámku ale nikoho ze sdružení nepotkávám.
V kontextu s válkou na sousední Ukrajině mi jde ve Sławikówě spíše mráz po zádech, protože Rusové občas hodí bombu i do Lvova, který je odtud vzdálen necelých 500 kilometrů. Jednu válku se v Polsku ještě nepodařilo zahladit, druhá už se odehrává těsně za východní hranicí země.
Zámek Sławików na mě dělá dojem, jako by ho Rusové rozstříleli jen před pár dny, tak autenticky působí rány po munici na všech částech fasády. Na mohutném zahradním štítu zámku dosud visí v tympanonu zrezivělé hodiny, které ukazují půl jedné. Už od roku 1945, kdy se v bojích o zámek zastavily.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
