Šéf monarchistů: Nestýská se nám po princeznách, král by společnost dokázal spojit

Karel Habsburský za pár dní oslaví své šedesáté narozeniny. Jak byste ho popsal z lidského hlediska?
Myslím si, že je to velmi charismatická osobnost a člověk mnoha zájmů, který řeší všelijaké mezinárodní agendy. Umí několik jazyků, takže jde opravdu o velmi zajímavou osobnost přinejmenším evropského formátu.

Pokud vím, umí i trochu česky, že?
Česky trochu rozumí, ale na rozdíl od svého otce, arcivévody Otta, který byl schopen se v češtině domluvit, Karel už těch příležitostí naučit se česky moc neměl, protože vyrůstal zcela mimo české prostředí. Takže čeština je u něj slabší či zanedbatelná.

On má za sebou i politickou zkušenost. V minulosti byl rakouským europoslancem. Řekl byste, že obstál i ve světě politiky?
On byl europoslancem jedno volební období. Kromě toho se zabývá i jinými politickými agendami, zejména ochranou kulturního dědictví a pomocí při humanitárních krizích. Například po výbuchu v bejrútském přístavu koordinoval rekonstrukční práce, podobně byl aktivní v Libyi nebo v Mali. Takže řeší řadu témat, o kterých se ani nemáme šanci dozvědět, protože se o nich nepíše a víme o nich jen útržkovitě či náhodně. Ale v podstatě je stále politicky činný, i když ne bezprostředně v parlamentu.

Když tedy shrneme jeho politické zkušenosti i to, jaký je člověk, dokázal by podle vás jít ve šlépějích svých císařských a královských předchůdců?
Myslím, že je na to určitě vybaven. Má jak rodové předpoklady, tak i příslušné vzdělání a praxi, takže by nepochybně byl dobrým panovníkem.

Jiří z Poděbrad je příklad, který nelze opakovat.

Četl jsem manifest vaší strany, Koruny České, v němž píšete, že přímo uznáváte nástupnické právo Habsburků. Na druhou stranu, Habsburkové však mnohdy Čechy nejsou příliš dobře historicky vnímáni – až na pár výjimek, jako například Marie Terezie nebo Rudolf II. Přesto je podle vás vhodné je i nadále prosazovat?
Ono není jiné možnosti, protože v současné době se už trůny nekradou a Habsbursko-Lotrinští mají na český trůn zdaleka největší nárok. Jsou to ostatně nejbližší žijící potomci Přemyslovců a Jagellonců. Takže až dojde k obnově českého království, budou „první na forhontě“. Zároveň platí, že jiné rody, které by eventuálně mohly mít na český trůn nárok, se o něj nebudou ucházet, pokud se ho Habsbursko-Lotrinští výslovně nezřeknou. Z této danosti se nelze nějakým způsobem vykroutit. Zároveň je bohužel pravda, že jsme zažili více než 100 let protihabsburské propagandy, která velmi výrazně poškodila obraz Habsbursko-Lotrinského arcidomu v očích národa. Jedním z našich úkolů je arcidom oddémonizovat, protože jsme přesvědčeni, a lze to koneckonců doložit, že se za vlády Habsburků české země dočkaly velkého rozkvětu. Drtivá většina výtek, na které narážíme, nemá oporu v realitě.

Česká historie si přitom pamatuje na období, kdy byl král zvolen, konkrétně na Jiřího z Poděbrad. Bylo to sice už v 15. století, nicméně královolba v Česku proběhla. Toto už by nebylo možné aplikovat?
Jednou se to stalo, to je pravda. Pak máme ještě případ, kdy legitimní panovník byl takříkajíc odvolán a místo něj zvolen jiný, zcela nelegitimní, což byl Fridrich Falcký. Pak se to přihodilo ještě jednou během válek o rakouské dědictví v 18. století, když byl pod hrozbou francouzských zbraní asi na půl roku přijat za krále Karel Bavorský. Ale to jsou výjimky z velmi pevných pravidel a Jiří z Poděbrad je příklad, který nelze opakovat. Především šlo o dobu, kdy ani nikdo jiný o českou korunu nestál, protože české království bylo v době husitských bouří v podstatě zplundrovanou a rozdělenou zemí, takže nebylo o co stát. Legislativní akty upravující nástupnické právo nikdo nikdy nezrušil, takže platí jak Zlatá bula sicilská, která určuje, že panovník musí být přijat českým sněmem, tak i Pragmatická sankce, jež také nějakým způsobem upravuje, kdo se může a nemůže stát panovníkem v českém království. Platí, že na trůn má největší nárok arcidům Habsbursko-Lotrinský. Pokud by na něj někdo měl vedlejší nárok, stejně se ho neujme, dokud arcidům neřekne, že o trůn nestojí. A kdyby měl přijít někdo úplně zvenku, tak to jsme mimo pravidla obsazování trůnů.

Rozhodně by českým králem měl být někdo, kdo tu má nárok a kdo je schopen se tady domluvit.

Neměl by, když už, být českým králem Čech?
Ale jakým způsobem definujeme Čecha? Rozhodně by českým králem měl být někdo, kdo na to má nárok a je schopen se tady domluvit. O tom žádná. V tuto chvíli, pokud by vše mělo proběhnout ze dne na den, by nastal problém, protože Karel Habsburský, který by jako český král byl Karel IV., se česky nedomluví. Ale je koneckonců pravda, že když se českého trůnu ujímal císař Karel IV. (německý císař z rodu Lucemburků, v Česku král Karel I. – pozn. red.), rovněž se česky nedomluvil.

Vraťme se teď k nynějším Habsburkům. Jste s hlavou rodu, Karlem Habsburským, v kontaktu a ví o vaší aktivitě?
Ano, o naší aktivitě ví. Má pro české země svého pobočníka, kterým je pan doktor Novák z Brandýsa. Případné kontakty se odehrávají jeho prostřednictvím. Došlo i k několika setkáním, i s jeho otcem, arcivévodou Ottou, v rámci akce Audience u císaře Karla, která bývá v Brandýse. Loni se ale neuskutečnila, protože kvůli covidu nebylo nic.

Poměrně známí jsou i Karlovi potomci, konkrétně nejstarší dcera Eleanora, která je modelkou, a pak princ Ferdinand Zvonimír. Ten je možná ještě známější coby automobilový závodník. Tyto činnosti ale nejsou úplně typické pro členy královské rodiny, nebo to tak na mě minimálně působí. Byli by i tak důstojnými představiteli?
Myslím si, že z Ferdinanda Zvonimíra vyrůstá velmi důstojný reprezentant arcidomu. Fakt, že závodí, někdo třeba považuje za dehonestaci královského majestátu, ale já si myslím, že je prostě taková doba. Teď jsou automobilové závody zcela normální, legitimní a důstojnou činností. Navíc je v tom docela dobrý. Sleduji ho a umísťoval se na slušných pozicích. Ono umět se rozhodovat ve zlomku vteřiny je užitečná vlastnost i pro panování, byť tam se samozřejmě rozhoduje v jiných časových horizontech. Ale někdy se může hodit i takové rychlé reagování.

Ferdinand Zvonimír nedávno navštívil Česko, tudíž se zdá, že k zemi má nějaký vztah.
Byl tu loni na skok a soukromě, takže nedošlo k žádnému setkání, ale psal o tom velmi hezky ve svých zápiscích.

Prezident prostě vždycky bude národ z principu rozdělovat.

Proč ale vůbec znovu zavádět monarchii?
Chci zdůraznit, že nejsme žádná parta nostalgiků, kterým se stýská po princeznách nebo po princích na bílých koních. Naprosto racionálně jsme vyhodnotili, že monarchie je prostě vhodnější státní zřízení než republika. Velmi významné je, že hlavou státu je v monarchiích někdo, kdo se na to připravuje odmalička. Je to naprostý profesionál, záruka kontinuity a symbol země nebo národa, a vypíchl bych, že jde o osobu, která národ sjednocuje. Když národ přímo volí prezidenta, vždy ho přibližně polovina zvolila a necelá polovina nezvolila. Takže prostě vždycky bude národ z principu rozdělovat. U panovníka je to právě naopak a vidíme to třeba na Velké Británii nebo Nizozemí.
Monarchie navíc umí něco, co republika vůbec, a to sjednocovat lidi v radosti. Když se například narodí nový následník trůnu v Británii, nebo když před pár lety nizozemská královna předávala trůn svému synovi, opravdu se v ulicích stovky tisíc nebo miliony lidí šly společně radovat z královských symbolů. To republika nikdy umět nemůže. Mezi další prvky, které svědčí pro obnovení monarchie, patří i nobilitace, kterou si tahle republika zakázala jako jednu z prvních věcí v roce 1918. Když průmyslníci, obchodníci či umělci mají naději povýšení do šlechtického stavu, chovají se tak, aby o ni nepřišli. Možnost být nobilitován pozvedá mravy a slušnost v celé společnosti.

V tomto případě jde tedy i o otázku motivace, že?
Ano. Ale asi nejdůležitější je symbolika sjednocujícího panovníka, který je schopen ve chvílích, kdy je potřeba, vystoupit a národ podržet. Podobně jako to nedávno učinila britská královna Alžběta II. v koronakrizi. Její vystoupení bylo v úplně jiných sférách než ty, na které jsme zvyklí tady.

Zmínil jste rozdělování společnosti při volbě prezidenta. Kde vidíte další úskalí republikového zřízení?
Jednou z minusových věcí republikánského zřízení je, že veškerá legitimita všech představitelů se odvozuje od voleb. To je v řadě případů v pořádku, ale samozřejmě je jasné, že aby někdo vyhrál ve volbách, musí se nějakým způsobem ucházet o hlasy, což dává prostor pro různé voličské úplatky a populismy. Proto by bylo nanejvýš užitečné, aby alespoň jeden z prvků státu měl jiný typ legitimity, tedy například legitimitu dědičného nároku. Panovník se nemusí ucházet o hlasy voličů, dokáže dohlédnout dál než na konec volebního období a je schopen dohlížet na to, aby země byla předána jeho následníkům ve stavu přinejmenším stejně dobrém, v jakém ji zdědil. V tomto uspořádání by bylo užitečné, aby s panovníkem byly spjaty některé instituce, které by dohlížely, jak se volení politici chovají, aby bylo možné naplnit zásadu, kterou měl císař František Josef I.: Chránit národy proti politikům. Takže by například vyšetřování nějakých nepravostí v politických sférách nemělo být závislé na politicích, jako je tomu teď. Když je předseda vlády podezřelý z nějakých trestných činů a reálně vyšetřován v podstatě není, je to do značné míry kvůli tomu, že sám může mít na vyšetřování velký vliv. Odstranit tento střet zájmů by bylo velmi užitečné a bylo by proto dobře na panovníka zavěsit například Nejvyšší kontrolní úřad, případně nějakou královskou vyšetřovací službu, která by se zabývala kauzami týkajícími se právě volených představitelů.

Rozhodně se nedá obnovit absolutistická monarchie.

Jaký typ monarchie byste si v Čechách v případě znovuzavedení monarchie představovali? Šli byste cestou konstituční či absolutistické monarchie?
Rozhodně nelze obnovit absolutistickou monarchii, to je už dávno minulá historická epocha. Je pravda, že ve většině evropských zemí se jedná o monarchii parlamentní, kdy absolutním vládcem je parlament, potažmo z něj vzešlá vláda, a panovník je do značné míry symbolickou postavou. Ale známe i případy, kdy panovník má nějaké konkrétní výkonné pravomoci, přičemž nejznámějším evropským příkladem je Lichtenštejnsko. A asi není náhodou, že je jedním z nejvíce prosperujících států v těchto končinách.

Ale co Česko?
I v rámci Koruny České na to neexistují jednoznačné názory. Někteří si myslí, že by mělo jít o čistě parlamentní monarchii, podle jiných by panovník měl být vybaven některými zejména kontrolními pravomocemi, které by mu právě umožnily chránit národ proti jeho politikům.

Na vašich webových stránkách jsem si všiml, že mimo jiné voláte po zrušení státního svátku 28. října, tedy dne vzniku samostatné Československé republiky. Jak vůbec podle vás nahlížet na těch prožitých více než 100 let republiky?
Už František Palacký varoval před tím, že pokud by ve střední Evropě došlo k rozbití středoevropské mocnosti, bude tento prostor obsazen buď Německem, nebo Ruskem. A přesně to se stalo. Po rozbití Rakousko-Uherska nějakých 20 let existovala republika, což byl velmi umělý útvar založený na nepravdivých předpokladech a tvrzeních, a poté následovala jedna totalita, kterou vzápětí nahradila totalita jiná. Takže z těch 100 let jen zhruba polovina byla jakž takž snesitelného nažívání. Druhá polovina byla naprosto tragická. I Winston Churchill popsal, že národy, které rozbily Rakousko-Uhersko, zažily hrůzy vyhrazené v antických bájích jen těm nejvíce prokletým, což se bohužel opravdu stalo. Teď se už začíná reflektovat, že republika si neuměla poradit s menšinami, protože byla postavena jako národní záležitost, ještě navíc neexistujícího národa československého, což časem vedlo k jejímu úplnému rozpadu. A když si přečtete podrobné dějiny první republiky, je vidět, že co se týká korupčních skandálů, úplatkářství, nelegálního financování partají ze státního rozpočtu, bylo to o poznání horší, než co se děje teď. Proto považujeme rozbití Rakousko-Uherska za velkou chybu, která se tomuto národu velmi vymstila.

Je potřeba tento směr udržovat a tuto vznešenou myšlenku neustále držet při životě.

Vaše strana – Koruna Česká – však nemá příliš volebních úspěchů. V různých volbách jste během posledních let měli pouze jednotky tisíc hlasů. Největší úspěchy jste zaznamenali jen v okamžiku, když jste šli do koalice s jinými většími stranami, nebo jste podpořili stejného kandidáta, například senátory Lumíra Aschenbrennera a Jitku Chalánkovou. Čím to podle vás je, že když kandidujete sami, tak příliš hlasů nedostáváte?
To bychom samozřejmě také rádi věděli. Ale těch příčin je celá řada. Jednak je nás málo a žijeme z členských příspěvků, takže nemáme zdroje na volební kampaň v řádech milionů či desítek milionů korun, abychom oslovili každou domácnost. Druhá věc je, a to je můj odhad, že i pro lidi, kteří by si přáli monarchii, jen málokdy jde o bod číslo jedna na pořadí důležitosti. Pro většinu je nakonec podstatnější, zda se budou stavět dálnice, jaké budou daně či sociální příspěvky. Takže v parlamentních volbách nakonec volí podle každodenních problémů než podle toho, že by si přáli na Pražském hradě krále. Hlavní příčinou pak je, že neumíme oslovit veřejnost natolik, abychom překročili práh Parlamentu.

U vás je ovšem to velké specifikum otázky monarchie. Nemyslíte si, že většina Čechů o její znovuzavedení nemá zájem?
My to vlastně nevíme. Teď bychom chtěli, aby proběhl naprosto seriózní průzkum veřejného mínění, zda lidé mají o monarchii zájem, nebo ji absolutně odmítají, nebo by ji chtěli za nějakých podmínek. Právě v těchto týdnech formulujeme zadání průzkumu a doufáme, že se ho podaří zrealizovat. Myslíme si, že o monarchii lidé v zásadě zájem mají. Projevuje se to například tím, že na vystavené korunovační klenoty stojí i několikahodinové fronty. Myslíme si, že lidé chtějí, aby v čele státu byl někdo, ke komu můžou vzhlížet, kdo je v těžkých chvílích podpoří a kdo nebude národ rozdělovat. Ale je pravda, že jde o domněnky, tvrdá data nemáme. Chtěli bychom je během několika měsíců získat.

Na závěr se vás ještě zeptám, jak reálně, řekněme v horizontu deseti či dvaceti let, vidíte znovuzavedení monarchie v Česku?
Když jsem před dvěma lety kandidoval na předsedu Koruny České, řekl jsem v projevu, že jde o ‚mission impossible’, protože český národ si stále ještě myslí, že nemá rád Habsburky. Přitom oni jsou opravdu jediní, kdo by na náš trůn mohl usednout. Z této situace není přinejmenším v horizontu měsíců nebo let východisko. Jednak je potřeba oddémonizovat arcidům Habsburksko-Lotrinský. Je také nutné zjistit, zda by lidé opravdu o monarchii stáli, nebo ne. Ale zároveň je třeba tu myšlenku udržovat při životě a dostávat ji do normální politické agendy, protože musíme být připraveni na situaci, kdy dojde k nějakým turbulentním dějům, které se dějí zhruba třikrát za sto let. Možná, že právě nyní zažíváme turbulentní událost kvůli covidu, ale třeba přijde ještě jiná, která způsobí zásadní politické změny. Pak by tu měl být někdo, kdo řekne: Ale pozor, zde je řešení, které má smysl, hlavu a patu, a to je návrat monarchie. Vůbec si neumím tipnout, zda se podaří pro monarchii získat 55 procent voličů, nebo to půjde nějakým jiným způsobem. Ale je potřeba tuto vznešenou myšlenku neustále držet při životě.

Radim Špaček (61)

Předsedou monarchistické Koruny České je od roku 2018, ve straně je s dvouletou přestávkou od roku 2008. V minulosti byl rovněž poslancem za Občanskou demokratickou alianci (ODA) a sice v letech 1992–1996.
Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde dosáhl titulu RNDr. V současnosti působí jako konzultant v oblasti financování vědy a výzkumu.
V roce 2015 byl v rámci kontroverzní kauzy Nadace pro rozvoj regionů a jejích fondů odsouzen na čtyři roky vězení, po dvou letech byl podmínečně propuštěn. Pochyby o jeho uvěznění měla řada osobností, mimo jiné i eurokomisařka Věra Jourová.