Směšná a pokrytecká šaškárna. Monarchii odmítají nejen pankáči, ale i dost obyčejných Britů

Pětašedesátník Steve Clark si pořád pamatuje, jak nadšeně poskakoval do zběsilého hřmícího rytmu. Před ním na podiu hulákal a všelijak se klackovsky šklebil poděs v potrhaném tričku, s obarvenými vlasy a nesmiřitelnými názory. Jmenoval se Johnny Rotten, a tehdy, v druhé polovině 70. let, byl lídrem punkové kapely Sex Pistols.

Ještě před pár měsíci je publikum vypískalo, než stačili dohrát první písničku. Netrvalo však dlouho a přímočaře nazlobený křik o sociální nerovnosti ve stagnující zemi plné bezvýchodnosti oslovil značnou část britské veřejnosti.

Když tedy v yorkshireském Doncasteru spustili na plné pecky syrovou vypalovačku God Save the Queen, dostalo to do varu i teenagera Stevea.

„Bože ochraňuj královnu,
a tenhle fašistickej režim,
udělá z tebe debila,
a třeba taky vodíkovou bombu!“

„Bože ochraňuj královnu,
není to lidská bytost,
anglickej sen,
nemá budoucnost!“

Je to skoro půl století zpátky. Královna Alžběta II. je po smrti, za punk se místo prostořekých raubířů dávno vydávají kdejací nažehlení šprti, i ty Steveovy dlouhé vlasy a vousy jsou už šedivé. Vinylový singl s God Save the Queen má ale doma pořád.

A pouští si ho co chvíli.

Třeba proto, že Rottenův neuctivý řev o pokrytecké monarchii nedbající na problémy obyčejných lidí je pro Stevea stále aktuální.

ČTĚTE TAKÉ: Byznys i láska k trůnu. Schránky Britů zdobí pletení králové, obchody plní korunovační chipsy

„Sex Pistols v roce 1977 vystihli všechno, co i dnes cítím k britské královské rodině,“ přiznává Clark pro CNN Prima NEWS. „Proti monarchii jsem odjakživa. Pocházím z dělnického prostředí, kde královská rodina nikdy neměla výraznější podporu. Já k tomu rodiči nebyl veden, a v průběhu života jsem neměl sebemenší důvod změnit názor. Necítím k monarchii absolutně žádný respekt. Ve 21. století je něco takového anachronismus. Pokud se mě chcete ptát na korunovaci Karla III., můžu vás ujistit, že mě tahle směšná pantomima absolutně nezajímá.“

Ne každý Brit má doma alba Sex Pistols. Ne každý Brit by o celosvětově sledované londýnské slávě mluvil stejně ostře jako právě Steve. Pravdou však je, že kritičtěji se o dlouho nedotknutelné honoraci z Buckinghamského paláce vyjadřuje čím dál víc obyvatel Spojeného království.

Nedávný výzkum společnosti YouGov ukázal, že od smrti královny Alžběty II. klesla podpora monarchie z 62 na 58 procent. Jiná studie od National Center for Social Research zjistila, že zatímco 55 procent britské veřejnosti ji považuje za důležitou, občanů tvrdících, že její zachování je „velmi důležité“, už zbývá pouze 29 procent.

A to je nejnižší číslo v historii.

Třpytivé klobouky a legrační řeč

Co přesně některým Britům na monarchii vadí?

Za odpovědí není třeba letět přes La Manche ani chodit na punkové koncerty; stačí vyrazit na jedno z fotbalových hřišť pražské Slavie. Třináctileté hochy v sešívaných dresech tu jako trenér cepuje Jonathan Davies, 35letý rodák z hornického Stoke.

Vsaďte se, že korunovaci v televizi nesledoval ani on.

„Rozhodně ne,“ ubezpečuje. „Považuji ji za groteskní a urážlivou. Miliony lidí mají za současné krize problém uživit sebe i své blízké a tady se bude utrácet majlant za naprosto prázdný obřad plný falešné okázalosti. Pro mě nepochopitelné. Jaký to celé má smysl? Co to normálním Britům přinese? K smíchu…“

Jonathan pochází z antiroyalistické rodiny, hodně názorů přejal od svého tatínka, učitele dějepisu. Oba došli k závěru, že monarchie je jen pozůstatkem starého společenského systému, který měl za cíl podmanit si lidi, učinit je poslušnými a podřízenými.

„Chápu, že je pro zemi hlavním zdrojem turistického ruchu, svým způsobem tedy uznávám její hodnotu. Za sebe ale dodávám, že v konečném důsledku to není samotná královská rodina, ale spíše památky a schopnost daného místa připomínat si svou historii, co k nám přitahuje cizince z blízka i daleka,“ přemýšlí. „Monarchii přece zavrhly i jiné evropské země. A přesto se jim turistický průmysl nezhroutil. Návštěvníci se dál hrnou na hrady, zámky, zříceniny. Samotná Praha je toho skvělým příkladem.“

Se sheffieldským rockerem Jasonem Halem se Jonathan nikdy neviděl, pravděpodobně by si však dost rozuměli. Sympatický 49letý kytarista vyrůstal ve skromném prostředí industriálního předměstí Chapeltown, pro jehož obyvatele neznamenali Alžběta II. nebo princ Charles o nic víc než třeba Bodie, Doyle a Sellersův komisař Clouseau.

„Do mého života prakticky nepatřili,“ přiznává Jason. „Byli to jen lidé, které jsem čas od času viděl v televizi. Kteří nosili podivné třpytivé klobouky a mluvili legračně.“

Protimonarchistické sklony se u něj začaly projevovat až postupně, i u něj v tom stejně jako u Steva hrál roli pocit sociální nespravedlnosti. A jistě, rovněž muzika. Jen nešlo o punk, nýbrž o indie-rockovou skupinu The Stone Roses, která se proslavila mimo jiné písničkou Elisabeth My Dear, posílající britské královně nevybíravý vzkaz o jejím blížícím se konci:

„Rozcupuj mne a uvař mé kosti.
Nedojdu klidu, než přijde o svůj trůn.
Jde mi o pravdu a myslím to vážně,
opona padá,
Alžběto, má drahá.“

I Jason vytahuje proti královské rodině argument, který zmínil již Jonathan: peníze. Umělé udržování téhle instituce považuje za nabubřelé a přežité plýtvání veřejnými prostředky.

„Lidé jako já mají problém zaplatit účty za energie. A do toho slyšíte, že Karlova korunovace stojí podle odhadů až 100 milionů liber. Z toho se mi dělá zle,“ zlobí se Hale.

Je konec, maska padá

A v neposlední řadě je tu ještě něco: členové královské rodiny by měli být symbolem mravnosti, úrovně, ušlechtilosti. Co myslíte, drží se toho?

Po tragickém konci uštvané hrdinky lidu Diany, po rozpačitých eskapádách prince Harryho a jeho chotě Meghan, po mnoha a mnoha menších i větších aférkách se to minimálně nezdá příliš jisté.

Přibývá Britů, kteří by to definovali ještě mnohem rázněji.

„Královská rodina si v minulosti navykla kontrolovat média, diktovat si, že bude veřejně vykreslována jen v idylických barvách. Najednou ale zjišťujeme, že mají k ideálu hodně daleko,“ popisuje fotbalový trenér Jonathan. „Často zneužívají své moci a privilegií. V případě prince Andrewa, obviněného ze sexuálního napadení, můžeme mluvit rovnou o kriminálnících. Ta pečlivě udržovaná maska zkrátka v mnoha ohledech spadla. Mám dojem, že mezi Brity kvůli tomu nabírá na síle vlna hněvu. Lidé si začínají uvědomovat, že kdybychom monarchii zrušili, stálo by nás to méně.“

Steve s tím souhlasí, i podle něj je počet kritiků monarchie stále vyšší. Vidí to všude. Copak punk, ten je na kritice establishmentu přímo založen, Clark ale zmíněnou tendenci sleduje i v jiných subkulturách. Včetně metalové, ke které se na stará kolena hrdě hlásí.

„Pozoruji tenhle obrat kolem sebe už několik dekád,“ tvrdí.

Zrovna hudba přitom bývá celkem spolehlivým indikátorem kvasící společenské změny. Právě přes ní svůj názor na monarchii vyjádřil už leckdo. Jedním z nejpřísnějších kritiků je třeba zpěvák Morrissey, který již v roce 1986 vydal spolu s kapelou The Smiths album s vševypovídajícím názvem The Queen is Dead. Jakožto vyhlášený antiroyalista se s tím nikdy nemazal, o královně matce například jednou řekl, že „na její narozeniny se sice sešlo hodně lidí, ještě víc by jich ale bylo na jejím pohřbu. A já bych zatloukal hřebíky do rakve, abych si byl jistý, že ta ženská je opravdu uvnitř a nevyleze“.

Soumrak monarchie naznačili ve skladbě This Is Low dokonce i zdaleka ne tak extrémní Blur. Levicoví, přesto mainstreamoví Manic Street Preachers nepoměrně kousavěji zpívali o tom, že jsou vězni Její Výsosti. A vzdor proti Buckinghamskému paláci projevil i hip-hop – odtažitě se ke královně vyjádřil Tricky, jeho kolega Dizzie Rascal ji ve svém díle má za jednoho z viníků třídní nespravedlnosti, Slowthai ji v jednom ze songů označil přímo za kur...

Třeba radikální fotbaloví fanoušci v tomhle nejsou tak jednotní – kluby po celé Británii mají svá monarchistická i antimonarchistická křídla. Skotský Celtic Glasgow je svým odporem proti Alžbětě II. a spol. dobře známý, hraje v tom pochopitelně roli i národnostní vliv, při hymně království God Save the Queen/King (nezaměňovat se stejnojmennou trucpísničkou ze začátku textu, pozn. red.) však pravidelně bučí i příznivci anglického FC Liverpool.

Většině mladých je nějaká monarchie hlavně úplně jedno. Mají důležitější věci na starosti.

Celou věc navíc ještě komplikuje generační rozdělení. Zatímco britští senioři se ke královské rodině vyjadřují celkem často s úctou, u mladších už podobné postoje opadají. I podle společnosti YouGov si jen 32 procent Britů ve věku 18 až 24 let myslí, že by monarchie měla zůstat zachována. Zato 38 procent má za to, že by měla být úplně zrušena.

„Většině mladých je nějaká monarchie hlavně úplně jedno. Mají důležitější věci na starosti,“ míní Jonathan.

Zatím se nezdá, že by lidé jako on, Steve a Jason byli za La Manchem ve většině.

To se ale může velice brzy změnit.

A ani už u toho nebude potřeba zpívat nic o fašistickém režimu.