Rozhovor s rodinou, která utekla z Mariupolu
Dlouho se jim zdálo, že uprchnout z obléhaného Mariupolu je nemožné. Nakonec se to ale Ukrajince Natalii Hajecké se starými rodiči a čtyřmi kočkami povedlo. Po čtyřdenním strastiplném putování napříč zemí sužovanou ruskou agresí vyprávěli pro CNN třeba o tom, že v jejich městě se teď lidé bojí i pohřbívat své mrtvé.
V malém bytě uprostřed západoukrajinského Lvova se nejhorší válečné hrůzy zdají jako pouhý zlý sen. Natalia Hajecká se svými starými rodiči Ihorem a Halynou ale ví, že peklo na Zemi opravdu existuje. A že se jím stalo město, ve kterém odjakživa žili.
Mariupol.
Válka na Ukrajině
Uprchnout z místa devastovaného ruským bombardováním nebylo vůbec snadné. Nakonec se to rodině přece jen povedlo, do bezpečnějších končin se od Azovského moře dostala po čtyřech dnech náročné cesty.
„Moji rodiče jsou už osmdesátníci. K tomu mám čtyři kočky, bez kterých bych prostě neodešla. I proto se zdálo prakticky nemožné, že se z Mariupolu opravdu dostaneme,“ vypráví Natalia Hajecká v rozhovoru pro CNN. „Vzala jsem si do hlavy, že musíme zmizet všichni. Pokud bychom se o sebe nepostarali sami, naše šance by byly velmi malé. Uprchnout se nám povedlo i díky dobrým lidem, kteří hodně pomohli.“
Když má popsat, co se teď děje v Mariupolu, lesknou se jí oči.
„Město přišlo o veškerou infrastrukturu, o elektřinu, o pitnou vodu, vlastně o jakoukoli vodu…,“ smutní. „Když jsme ho opouštěli, v podstatě neustále na něj dopadaly bomby. A to nejen od dělostřelectva, ale i z letadel. Exploze se ozývaly po celém Mariupolu.“
Její matka Halyna přiznává, že si uprostřed válečného burácení připadala jak v hororu. Nemohla uvěřit, že se ten děs skutečně odehrává v prostředí, které bylo ještě před pár týdny klidným domovem.
„Jsem své dceři velmi vděčná, že nás zachránila,“ děkuje Halyna Železniaková.
Mariupol byl ještě nedávno půlmilionovým letoviskem pro movité Ukrajince, dnes je z devadesáti procent zničen. Obyvatele sužuje humanitární katastrofa obřích rozměrů, nesmlouvavé ruské obléhání je vrhlo zpět do středověku. Lidé se dokonce bojí pohřbívat své mrtvé, aby se sami nestali obětí ostřelování.
„Odnášejí mrtvá těla před domy na ulici, nanejvýš je zakryjí dekou, prostěradlem,“ popisuje otřesená Natalia. „Čekají, že se třeba objeví někdo, kdo bude mrtvoly odvážet. Jiní se na to nespoléhají a zemřelé sami pohřbívají na dvorech u domu, protože vědí, že ve skutečnosti nikdo mrtvoly odvážet nebude.“
Její otec štábu CNN ukazoval, že mu po útěku z Mariupolu nezůstalo téměř vůbec nic. Ani on by si ještě nedávno nedokázal představit, co je ve 21. století možné.
„Takový zločin! Jak se to vůbec mohlo stát? Putin je obyčejný vrah,“ zlobí se Ihor Železniak.
Když slyší otázku, zda se ještě někdy do Mariupolu vrátí, mluví z něj nekonečná marnost.
„Do Mariupolu se můžu vrátit nejdřív v roce 3000,“ souká ze sebe. „Dřív se z těch ruin, ve které se proměnilo moje město, Mariupol znovu nestane. Já už se toho ale nedočkám.“
