KOMENTÁŘ: Rudá tlupo, dobře ti tak, padni na dno. Komunisté jsou ze hry

Míval jsem jako puberťák poťouchlý zvyk. Kdykoliv jsem v Praze kráčel ulicí Politických vězňů kolem sídla KSČM, nezapomněl jsem si odplivnout. Bylo to ode mě tak trochu směšné a tak trochu pozérské, bůh ví, co víc. Najednou ale zjišťuju, že člověk se klukovského furiantství úplně nezbaví ani po čtyřicítce. Když totiž pozoruju, že se komunisté 32 let po sametové revoluci poprvé ocitají mimo Sněmovnu, mám chuť se chovat zase jak v sedmnácti.

Poťouchle.

Smát se. Křičet.

Křičet nahlas, křičet do světa: „Dobře vám tak! Už včera bylo pozdě!“

Nepovažuju komunisty za normální, legitimní stranu; byť si tady na to všichni od roku 1989 neustále hrajeme. Skandálně. Nepochopitelně. Pokrytecky. Bez špetky úcty ke všem, jimž KSČ v téhle zemi tolik ublížila. Jakkoli svým způsobem chápu všechny nabízející se protiargumenty, komunisté se měli dávno zakázat. Jako symbolický akt vyrovnání se s bolavou minulostí to bylo prostě nezbytné.

Polistopadové počínání téhle strany, vyšperkované ve svém názvu jedním alibistickým písmenem M navíc, lze označit za hanebnou drzost. Nikdy se pořádně nedistancovala od zvěrstev, která se tu jejím jménem 40 let děla. Své někdejší zločiny naopak nezřídka bagatelizovala, sem tam dokonce oslavovala. Že tu Andrej Babiš několik let vládl jen zásluhou komunistické podpory, je prostě neslýchané.

Takže znovu: „Dobře vám tak!“

Za tu téměř půlstoletou bezmoc.

Za to, že jste povýšili zupáctví, hulvátství a buranství na ctnost.

Za to, že se toho pořád strašně těžko zbavujeme.

Za špiclování, fízly, ostnatý drát, modřiny po obušcích.

Za veškerou prolitou krev.

Za stovky mrtvých na hranicích.

Za miliony ponížených.

Za Heliodora Píku, Miladu Horákovou, pátera Toufara, mnoho a mnoho dalších.

Za Jana Patočku a Pavla Wonku; neboť lidé kvůli rudé tlupě umírali i v 70. a 80. letech, byť si normalizaci zpětně idealizujeme u sledování Chalupářů a komedií s Menšíkem.

Za oči Jana Wericha při podepisování Anticharty.

Za mou prababičku, kterou jste v 50. letech zavřeli do lágru. Za mého dědu, jehož jste poslali k pétépákům.

Za to, jak podřadně jsme se všichni cítili, když jsme po roce 1989 poprvé vyjeli na Západ.

Za zplundrovanou zemi.

Ale i:

Za všechny ty levicové intelektuály a nezištně smýšlející komunisty první poloviny 20. století, které k vaší ideologii přitáhla bída či Velká hospodářská krize a kteří by se nějakých gulagů nebo sadistických estébáků nenadáli.

Za válečné hrdiny typu kapitána Otakara Jaroše, jejichž chrabrost jste si přivlastnili, byť komunismus vůbec neměli v lásce.

Za dvacetileté mouly a mamlasy, kteří se i dnes nachytávají na vaši dávno zkompromitovanou rétoriku a vůbec při tom netuší, jak strašně moc jsou k smíchu.

Za to, že jste svým spojenectvím s oligarchou Babišem zradili i sami sebe, své myšlenky.

Dobře vám tak!

Dalo by se to jistě celé napsat vznešeněji, snad s citováním osobní zpovědi Karla Čapka Proč nejsem komunistou. Ne, neudělám to, nezasloužíte si to.

A na výrazu rudá tlupa trvám.

Až půjdu příště ulicí Politických vězňů, neodplivnu si. Spíš se pousměju. A smát se budu tak dlouho, než budete v otázce věcí veřejných zhruba tak důležití, jako Spolek pro hubení hrabošů.

Než padnete na samé dno, kam vzhledem ke svým hříchům patříte.