Útoky nožem? Západní Evropa je jak Kábul. Stát proti ostří není nikdy legrace, říká instruktor

Německo je zděšeno dalším brutálním útokem nožem, tentokrát k němu došlo při městských oslavách v Solingenu. Jak se bránit proti tomu, když na vás někdo vyrukuje s touto zbraní?
Musíte rozlišovat, zda se ptáte někoho v Paříži, Hannoveru, Solingenu či někoho, kdo žije v Praze.

Jak to myslíte?
Poměry jsou hned z několika důvodů neporovnatelné. Předně: jakmile v Česku dojde na útok nožem, budeme se bavit – policejní hantýrkou řečeno – o „domácích zabijačkách“, ne o žádném džihádu. U nás se při hádce pobodají z dávné zášti opilí sousedi. Nebo manželka přijde chlapovi na milenku a při rozmíšce se náhodou dostanou do kuchyně, na dosah k noži... V západní Evropě 21. století je to jiné. Všichni jsou teď zase zděšeni, všichni solingenský útok odsuzují. Jenže zděšení ani odsouzení džihádistu nezastaví. Ani toho příštího. A že jich ještě bude…

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Výbuch před synagogou na jihu Francie zranil člověka. Následný požár ničil automobily

Myslíte?
Nepochybně. Bohužel. Ale já chtěl prve mluvit ještě o jednom rozdílu mezi Českem a Západem. Hodně důležitém rozdílu. A sice, že občané v Česku mohou volně nosit sebeobranné prostředky. Ti, kteří splnili náročné podmínky pro získání zbrojního průkazu, dokonce i palnou zbraň. V tomto má Česko jednoznačně navrch. Vám ten zdánlivý paradox nepřijde zajímavý?

Jaký paradox?
Že jsme jednou z nejbezpečnějších zemí světa. A přitom zde třeba právě chladné zbraně nejsou nijak regulovány. Není to zkrátka potřeba. Kdybyste měl v Česku dva obrovské samurajské meče na zádech, pak pokud nebudete nikomu vyhrožovat a nikoho napadat, policie nemá důvod vás zastavovat.

V západní Evropě to pojímají jinak. Jedna německá paní ministryně teď například „geniálně“ usoudila, že cesta vede zpřísňováním místních už tak dosti přísných pravidel. V Německu totiž nesmíte nosit nože s čepelí delší než 12 centimetrů. Nesmíte taktéž nosit sebemenší nůž, pokud jde otevřít jednou rukou. No, a paní ministryně nyní hodlá zakazovat nože už od šesti centimetrů, nepovolené bude i nošení nožů vystřelovacích. Poněkud přitom zapomíná, že tyhle nože jsou zakázané už dávno, stejně jako nože takzvaně „motýlkovité“. Popravdě – v obou případech velmi nepraktické nože, které patří spíš do filmů ze 60. let. Víte, který nůž je ve všech společnostech nejvražednější?

Jaký?
Kuchyňský. Jenže západní Evropa tyhle racionální argumenty odmítá brát v potaz. Přijde mi absurdní, co se tam teď děje. Třeba ve Velké Británii už zakazují i nošení takzvaně nebezpečných předmětů. Je na policistovi, aby si odvodil, co tím nebezpečným předmětem může být. Zapovězen je třeba i ženský pepřový sprej! Do problémů vás však může dostat i obyčejný šroubovák. A vidíte – přes to všechno nemůžeme říct, že by v Británii kriminalita klesala; co se týká útoků chladnými zbraněmi právě naopak.

Mám i jiný příklad: Čínu. Útoků bodnořeznými zbraněmi je tam také plno. V Číně sice nemáte šanci dostat se k palné zbrani, nošení nožů je naprosto zakázané, stejně se to ale stane. Zakazovat předměty tedy zjevně nic neřeší. Řešit by se měli spíš ti zlí, nebezpeční lidé. A těch je nyní v západní Evropě – abychom se vrátili k solingenské tragédii – násobně víc než u nás.

Nepřeháníte? K útokům nožem dochází i v Česku.
Jen jich není pětadvacet denně, téměř deset tisíc ročně. Budu politicky nekorektní, zato ale upřímný. Ptal jste se mě, jak se vyhnout takovému útoku. Odpovídám: nedostat se do země, která nedokáže ochránit své občany. A která přijímá s otevřenou náručí lidi, přinášející s sebou násilí, válku, podnikající obrovské množství útoků ve jménu své velmi netolerantní a programově agresivní víry. Víte, kdysi pro mě bylo poměrně dobrodružné, když jsem pracovně působil v Kongu. Stejně jako, když jsem v Afghánistánu chodil po Kábulu. Bohužel – dnes se nám Kábul obrazně řečeno přesunul do Evropy. Jedete „jenom“ do Německa? Hm, jenže už nejedete do Německa před 30 lety…

Abychom ale byli spravedliví – je to přece jen pár měsíců, co nožem zaútočil na šestici lidí i pachatel na pražské benzinové pumpě. Z loňska si pamatuji, jak se u metra na pražském Andělu řešilo dvojí pobodání za čtrnáct dnů. Smůlu tedy můžete mít i tady.
Můžete. Rozhodně. A člověk by měl proto dělat vše, jen aby se takové situaci vyhnul. Pokud budu v Praze stále dokola chodit každý večer před Hlavní nádraží, asi se toho přepadení nakonec dočkám. Někomu nic jiného nezbývá, rizikovým místem prostě procházet musí. Pak je ale nutné být připraven. Nekoukat tupě do mobilu, neposlouchat hudbu přes sluchátka. Dívat se pozorně kolem sebe, vnímat okolí. Pozorovat signály. Zaznamenávat hluk, křik, pohyb. Člověka, který za mnou už nějaký čas nápadně kráčí, má ruce v kapse…

Jak jsem naznačil už před chvíli: Pokud možno, mít u sebe nějaký sebeobranný prostředek. Využívejme toho, že zákony jsou u nás v tomto ohledu benevolentnější. Pořiďme si pepřový sprej, výborné jsou třeba ty značky Hurikán, Tornádo. Někdo jiný může dát přednost teleskopickému obušku… Ani s ním ale nebude žádná sranda stát tváří v tvář útočníkovi s nožem. Což vlastně platí i pro chvíli, kdy budete mít k dispozici legálně drženou palnou zbraň.

Ne? Když máte pistoli, tak jste přece proti útočníkovi s nožem ve výhodě.
Jenže ani tak není snadné jej zastavit. Útočník je možná nabuzený alkoholem, drogami, bude proti zásahu odolnější. I policisté se setkávají s tím, že po takovém jedinci musí střílet mnoha a mnoha ranami. Pokud se na vás někdo řítí s řevem a vy ho máte zastavit palnou zbraní, pak je logické, že ne všechny rány budou přesné. V zahraničních statistikách se udává, že pokud na policistu běží někdo s napřaženou sekerou, tak se muž v uniformě netrefí až dvěma třetinami svých vypálených ran.

Když se ale trefí a útočníka zneškodní, bude to českým právem vůbec vyhodnoceno jako přiměřená sebeobrana?
Pokud na mě někdo vytáhne nůž a rozeběhne se, není na co čekat. Legislativně řečeno: Dokud útok trvá, dokud máte pocit, že vám někdo usiluje o život, pak používáte zbraň, abyste útok zastavil. A kdybyste pak stejně měl mít oplétačky? Američané k tomu říkají jednu fantastickou věc: „I z kriminálu vede cesta. Z hrobu ne.“ Dodávají k tomu vlastně ještě něco. „Je lepší být souzen dvanácti než nesen šesti.“ To bych podepsal.

Vraťme se ale do situace, kdy na vás někdo útočí nožem. Zbraň nemáte, jen holé ruce. Co s tím?
Vždy je potřeba dostat něco mezi sebe a agresora. Může to být auto, které pak útočník musí obíhat. Nebo lavičku v parku, kus plotu, hospodský stůl. Případně obyčejný batoh, který si ze zad přetočíte před břicho. Jak se říká: batoh nebolí. Zastavit útočníka s nožem, byť půjde o laický útok, není nikdy jednoduché. Krev to kolikrát stojí i cvičeného člověka. Není to jak ve filmu, kde agresora lapíte v letu a zkroutíte jej na zem, kde bude ponižujícím způsobem prosit o milost. Takhle to obvykle v reálu neprobíhá.

Prakticky vždycky, když chci zastavit někoho velmi odhodlaného, kdo s nožem v ruce usiluje o můj život, to dopadne ztrátou mé krve. Jde o to, aby jí bylo co nejméně. To znamená nastavovat proti noži různé věci. Třeba si rychlým úchopem dvakrát kolem levé ruky omotat plášť nebo bundu, vytrčit ji před sebe; pro útočníka pak bude její proříznutí velmi složité, tolik mě to nebude bolet. Pakliže mě taková situace zastihne někde v hospodě, měl bych hned uchopit židli. Bude pro mě krytem i zbraní v jednom. Pravdou je, že prvním instinktem je u člověka při útoku s nožem zvednout ruce.

Je to rozumný instinkt?
Někdy vám nic jiného nezbývá. Je lepší si nechat říznout přes předloktí než přes krk, dopustit bodnutí do břicha. Říká se tomu kriminalistickým termínem „obranná zranění“. Vždycky se u oběti zpětně kouká na to, jestli měla pořezané ruce, zda se takto bránila.

Upřímně. Má člověk při útoku zblízka vůbec čas na nějakou reakci?
To může být různé. Záleží na okolnostech i na konkrétním člověku. A ve výsledku vás nemusí spasit ani dobře mířené rány z palné zbraně. Když na vás někdo z pěti metrů běží s nožem v ruce, může klidně schytat do hrudníku čtyři rány, přesto vás ještě pobodá a zemře až druhý den v nemocnici. Lovci by vám potvrdili, že kolikrát střelí srnce, ten to dostane na komoru, díky ukrutné vitalitě a zbytku okysličené krve v krevních řečištích ale ještě uběhne dalších 40 nebo 50 metrů.

A podobné to může být i u člověka. Doběhne k vám a ještě několikrát do vás bodne. Fatálně vám stihne ublížit. Proto se během výcviku učí, že s tasením zbraně děláte určitý úkrok, vyhýbáte se tím útoku. Učí se to jak policisté, tak lidé se zbrojním průkazem. Desetitisíce majitelů zbrojních průkazů v Česku procházejí defenzivními kurzy, kde si podobné věci vštěpují.

Pokud se ubránit nedokážete a útočník nožem zasáhnul vaši velkou tepnu nebo žílu, jak rychlý bude konec?
Z hlediska speciálních jednotek, které měly ve válce někoho zabít, to platilo za problém: Nůž nezabíjí rychle. Pokud člověk po útoku nožem zemře, je za tím obvykle pokles krevního tlaku. To znamená vykrvácení.

Proto vrahové kolikrát uštědří oběti třeba až 80 ran. Nůž totiž okamžitý stop-effect nemá, vrahovi se zdá, že oběť není „dost mrtvá“ – nebohý člověk se před pachatelem plazí, hýbe se, vzdoruje. Pro někoho je tak vysoký počet bodných ran nepochopitelný, jenže ono to zkrátka není, jako když dvakrát, třikrát střelíte a oběť se hned skácí. Jen proto to ale neznamená, že je nůž méně vražedný. To teda vůbec ne.

Učí se v kurzech sebeobrany třeba i to, že se někteří útočníci s nožem dají přemluvit, aby si svůj čin rozmysleli?
Takové vyřešení situace si neumím představit. Zkuste takto zastavit džihádistu, který se s krvavým nožem v ruce za hrozného řevu rozbíhá na pátého člověka za sebou. Tam žádná komunikace nepomůže. Stejné to je i při pokusech zastavit útočníka duševně nemocného, pominutého. Pokud je pod vlivem duševní nemoci, drog a alkoholu, když je nabitý vztekem a adrenalinem, pak mu nic moc nerozmluvíte. Podobný pokus spíš představuje šílené riziko. Je to tak i u policistů, když z humánních důvodů střílí útočníkovi s nožem jen po končetině. Kvůli pokusu zachránit vrahounův život to potom mohou sami odskákat. A nevím, kdo by pak chtěl jeho osiřelým dětem vysvětlovat, že měli tátu hrdinu.

S tím hrdinstvím je vůbec kříž. Když bych teď byl součástí solingenského davu a viděl útočníka, jak ohrožuje druhé, bylo by správné pokusit se zasáhnout, nebo pasivita v takové chvíli není žádná srabárna?
Pokud byste byl policista a nezasáhnul byste, pak by to bylo vaše selhání. Po běžném občanovi ale nikdo nemůže chtít, aby nasadil vlastní život za druhého. Stejně jako po vás nikdo nemůže požadovat, abyste vběhl pro někoho do hořícího domu. Jde jen a jen o vaše rozhodnutí. Můžete druhý život zachránit, můžete svůj vlastní ztratit. A jakmile se postavíte proti útočníkovi s nožem, automaticky je z vás jasný terč.

MOŽNÁ VÁM UTEKLO: Ostrý střet ekonomů o platy zaměstnanců. O co vám jde, pustil se Musil do Švihlíkové