Před 105 lety byla bolševickou sebrankou brutálně vyvražděna ruská carská rodina. Třebaže z dětí Mikuláše II. nepřežil nikdo, jiní potomci Romanovců stále žijí. A podle svých slov mají z hlediska následnictví nárok na ruský trůn. Je v případě Putinovy válečné prohry možný jejich návrat k moci? Kdo přesně by pak mohl být novodobým ruským carem?
Třeba to bude Jevgenij Prigožin, Ramzan Kadyrov, Dmitrij Medvěděv, Nikolaj Patrušev. Anebo jednou Vladimira Putina v pozici vládce nad Ruskem vystřídá někdo úplně jiný. Někdo, o němž se při mudrování nad východní říší zas tak často nemluví, jehož nárok je přitom stvrzen Bohem a několikasetletou tradicí.
Válka na Ukrajině
Car.
Není to zas takový nesmysl, jak se na první pohled zdá.
„V Rusku člověk neví, co bude zítra. Tamní společnost je velmi tvárná. Kdyby tam „x“ let fungovala propaganda ve smyslu, že země má být znovu carským státem, pak by to Rusové přijali,“ míní analytik Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky, expert na postsovětský prostor. „Štěpící linie totiž v Rusku nespočívá v tom, jestli vládne Putin, nebo car. Ale jestli je Rusko velké a silné, má šanci vzdorovat západním vlivům, drží si status velmoci, nebo zda nic z toho neplatí.“
ČTĚTE TAKÉ: Osvobození Putinovy atomové pevnosti? Expert promluvil o nebezpečí
Upřímně – spíš se to nestane. Když se ještě před agresí na Ukrajině dělaly v Rusku na toto téma výzkumy veřejného mínění, návrat k monarchii starého střihu si přála pouze 3 % obyvatel. Myšlenka moderní konstituční monarchie se sice zamlouvala 28 % oslovených, přesto představa, že by se do Kremlu po dlouhé době vlády bolševické lůzy a nepříliš povedené jelcinovsko-putinovské éře nastěhoval osvícený panovník, zůstane zřejmě jen zajímavou fantazií.
Zopakujme nicméně slovo ZŘEJMĚ.
Hasiči v Charkově bojují s mohutným požárem po ruském útoku Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Poškozené auto na místě ruského útoku v ukrajinském Charkově, středa 20. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
Příbuzný v Kyjevě truchlí nad rakví s ostatky 28letého Nodara Nasirova, dobrovolníka gruzínské legie, který byl zabit v boji proti ruským jednotkám. Gruzínská legie je vojenská jednotka tvořená převážně etnickými gruzínskými dobrovolníky. Zdroj: AP
Hasiči v Charkově bojují s mohutným požárem po ruském útoku Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Poškozené auto na místě ruského útoku v ukrajinském Charkově, středa 20. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
Příbuzný v Kyjevě truchlí nad rakví s ostatky 28letého Nodara Nasirova, dobrovolníka gruzínské legie, který byl zabit v boji proti ruským jednotkám. Gruzínská legie je vojenská jednotka tvořená převážně etnickými gruzínskými dobrovolníky. Zdroj: AP
Cesta z pokoření
Poslední car Mikuláš II. byl spolu se svou rodinou bestiálně zavražděn přesně před 105 lety, přímé následníky nemá. Představitelé jiných větví rodu Romanovců ovšem stále žijí. A o jejich hádanicích kvůli právu na korunu vědí i obyčejní Rusové.
Odborník na postsovětský prostor Pavel Havlíček Zdroj: Archiv Pavla Havlíčka
Odborník na postsovětský prostor Pavel Havlíček Zdroj: Archiv Pavla Havlíčka
„Myšlenkový proud založený na návratu k monarchii v ruské společnosti skutečně nadále žije,“ připouští Havlíček. „Je to část historie, kterou Putinův režim aktivně kultivuje. I to byly přece časy, kdy k imperiálnímu projektu Velkého Ruska patřily třeba Ukrajina a další země. Zatímco vůči Gorbačovovi a Jelcinovi se současné zřízení staví velmi kriticky, nad carem se oči nezavírají. Myšlenka na monarchii z myslí Rusů úplně nezmizela. Jen momentálně do značné míry splývá s velkoruským narativem, který je pohlcen Putinem.“
Přivřeme tedy na chvíli oči a představme si trochu divoký scénář dalšího vývoje.
Putin svou válku na Ukrajině definitivně prohrál. Jeho rozlehlá země se otřásá nejen pranicí o moc a tendencemi periferií vzepřít se moskevskému centru, ale i šokem, bolavou deziluzí, pokořením. Hledá se další silná ruka, která bude schopna porobenou krajinu sjednotit. Vést ji. Přinést alespoň trochu smysluplnou vizi.
Na čem bude možné stavět?
Třeba na tradici, která se v tu chvíli bude zdát najednou o dost přijatelnější. Která bude ve srovnání s jinými možnostmi nezkompromitovaná, nesoucí mravní odkaz historické satisfakce. Která bude i nadále dostatečně hrdá, opřená o pradávnou velikost národa.
Na tradici ruské monarchie.
Jekatěrinburský chrám Všech svatých na krvi, na jehož místě došlo k vyvraždění carské rodiny. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jekatěrinburský chrám Všech svatých na krvi, na jehož místě došlo k vyvraždění carské rodiny. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Tohle je jediná možná cesta k jejímu znovuzavedení. Že by tomu všemu v Rusku předcházela nějaká kataklyzmatická událost,“ uznal před časem v rozhovoru pro Moscow Times historik Vladimir Lavrov.
Je to všechno jedno velké KDYBY. Ostatně i v již zmíněném průzkumu veřejného mínění si hned 52 % ruských podporovatelů obnovy monarchie vyloženě nepřálo, aby se návrat carského systému jakkoliv týkal zrovna Romanovců.
Přesto jsou to právě oni, kdo by se v případě potřeby jevili jako logická první volba.
Lépe řečeno – někdo z nich.
Až mě povolá lid
Po světě jich je dnes porůznu rozeseto přes padesát. V očích zahraničí jim může výrazně uškodit, že dost z nich projevuje hlasitou podporu Vladimiru Putinovi. V mínění obyčejných Rusů je ovšem daleko větším problémem značná nesvornost kdysi vládnoucí rodiny.
Největší část Romanovců, pravoslavná církev i mnoho evropských šlechtických rodů považuje za právoplatné následníky trůnu velkokněžnu Marii Vladimirovnu s carevičem Georgijem Michajlovičem z větve Kirillovičů. Mezi blízkými i vzdálenějšími příbuznými však mají dost náruživou opozici. Vyhlášeným Mariiným kritikem býval ještě před pár lety především kníže Dmitrij Romanov. Bývalý bankéř, který se narodil ve Francii a dlouho žil v Dánsku.
Maria Vladimirovna, potomek dynastie Romanovců. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Maria Vladimirovna, potomek dynastie Romanovců. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Maria rozehrála šarádu, která snad nemá žádné meze,“ zlobil se s tím, že neexistuje zákonná opora, podle níž by se dal mezi Romanovci nalézt legitimní následník.
Jenže kníže Dmitrij roku 2016 v požehnaném věku zemřel. A tak to má Maria Vladimirovna s šířením své pravdy o dost jednodušší.
„Když mě lid povolá, jsem připravena,“ prohlášuje odhodlaně.
O koho vlastně jde?
Narodila se v roce 1953 v Madridu, vystudovala v Oxfordu, několik let byla provdaná za Františka Viléma Pruského. Svá práva odvozuje od cara Alexandra II., který vládl v letech 1855–1881. Vypovídající je, že titul „velkokněžna“ používá neoprávněně. Poslední, komu nezpochybnitelně náležel, byla totiž Mikulášova mladší sestra Olga Alexandrovna, která zemřela 24. listopadu 1960 v kanadském Torontu.
To ale Marii Vladimirovně nevadí. Když si její syn Georgij Michajlovič Romanov-Hohenzollern bral nedávno v Petrohradě při velkolepém obřadu dceru italského diplomata Rebeccu Bettariniovou, potvrdila své snaše právo užívat titulu princezny, přestože k něčemu podobnému formálně vůbec nemá žádný nárok. Se stejnou vervou rozdává vybraným osobnostem všemožné státní řády a medaile, byť jí ani tohle nepřísluší.
Maria Vladimirovna, potomek dynastie Romanovců. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Maria Vladimirovna, potomek dynastie Romanovců. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Stejné mravy má ostatně i její 42letý syn. Také si svévolně nechává říkat „velkokníže“, po svém otci má přitom formálně paradoxně větší nárok na německý než ruský trůn. Se svou manželkou žije v luxusním moskevském sídle, kde se jim před půl rokem narodil první potomek Alexander. I velkopanské zvyky přitom mohou za to, že Georgij a jeho matka nejsou mezi prostými Rusy příliš populární.
Důvodů pro jejich rozpačitou reputaci mezi krajany je nicméně víc.
„Dříve, než začneme jásat nad podobnými samozvanými ,mocnářkami‘ a ,carevici‘, měli bychom podrobněji nahlédnout do historie. Pak pochopíme, koho se to vlastně chystáme vychvalovat a uctívat,“ řekla před pěti lety pro Radio Svoboda poslankyně Státní dumy Natalija Poklonská. „Vždyť když se všemi zrazený car Mikuláš II. nacházel ve vězení, jeho bratranec Kirill Vladimirovič se objevil s rudou stuhou ve Státní dumě a přísahal na revoluci.“
Asi jste to pochopili: Kirill Vladimirovič je jedním z klíčových předků, podle něhož Maria s Georgijem odvozují svůj „nezpochybnitelný“ nárok na trůn.
Georgij Michajlovič při svatebním tanci se svou italskou nevěstou. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Georgij Michajlovič při svatebním tanci se svou italskou nevěstou. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Krásní lidé, ale cizinci
S ještě důraznějším protestem proti chování Mariiny rodinné větve přišel už v roce 1997 vzdálený příbuzný Nikolaj Nikolajevič. Tehdy prezident Boris Jelcin zvažoval výhledové zavedení konstituční monarchie s Georgijem Michajlovičem coby carem, sám by se prý spokojil s rolí jakéhosi dočasného regenta. Patriarcha rodu Romanovců Nikolaj ovšem před něčím takovým varoval.
„Moskevští příznivci Marie Vladimirovny, vnučky Kirilla, v ní vidí historický symbol dynastie Romanovců. Ta přitom ale symbolizuje něco, co se k naší rodině nehodí – zradu Ruska,“ hřímal. „Georgij Michajlovič je ve skutečnosti potomek německého císaře Viléma II., který rozpoutal válku proti Rusku, jež byla na počátku naší národní katastrofy.“
V průběhu let se proti Marii s Georgijem stavěla především skupina Sdružení Romanovců, která se považuje za přímější následnickou linii. Jejím vlivným představitelem byl již zmíněný Dmitrij, pravnuk cara Mikuláše I., který vládl v letech 1825–1855. Od Dmitrijovy smrti se pak ozývají i jiní, jako princ Karl Emich Leinigenský, vnuk velkokněžny Marie Kirillovny (1907–1951), prapravnuk cara Alexandra II. Ale i jednoznačně neurozený extremista Vladimir Žirinovskij, který hodlal carem udělat bez velkých okolků rovnou Putina.
„Pokud jde o Marii Vladimirovnu a Georgije Michajloviče – jsou to sice krásní lidé, kteří milují Rusko, ale hlavně naprostí cizinci. A právě v tom je hlavní překážka, kvůli které se z nich nemohou stát ochránci tradic a následníci trůnu,“ stálo v komentáři nacionálně-patriotického webu Vzgljad.
Prince Karl Emich of Leiningen, current head of House of Romanove. pic.twitter.com/LxJtMosvYh
— Happy Karl Forum 2024 (@Geneve2023) January 24, 2022
Ať už se tedy s Ruskem po Putinovi stane cokoliv, případný návrat k carskému systému by nebyl dvakrát jednoduchý. A snad by nás to ani nemělo příliš mrzet.
Carskou monarchii máme sklon si idealizovat, představujeme si ji jako krok k Rusku bez zátěže komunistických hrůz, bez Stalinových gulagů a soch, bez potřeby utlačovat cizí národy. Minimálně to poslední by však bylo hodně sporné, vždyť za Mikuláše II. sahala říše ještě dál než v časech SSSR, imperátor byl i králem polským a velkoknížetem finským.
A představa Marie Vladimirovny jako moudré a láskyplné vladařky je pak vyloženě pomýlená. Jinak by se spolu se synem už roky patolízalsky neklonila Putinově velikosti. Jinak by už před lety nemluvila o extrémních ukrajinských nacionalistech, veřejně nechválila anexi Krymu.
„Není náhoda, že s Georgijem stojí pevně na Putinové straně,“ míní Havlíček. „Režim se velmi dobře postaral o to, aby proti němu nešli. Aby neměli skutečný zájem o to jej svrhnout.“
To však platí o časech hojnosti.
Jakou hru rozehrají carští adepti ve chvíli, kdy současný šéf Kremlu padne?
