Když rozdíly mizí, 1. díl: Pohřební zvyky goril? Cítí smutek jako my

Týmu primátologů, který ve Rwandě stopuje tlupu goril horských, se poštěstilo a stali se svědky hned tří gorilích pohřbů. Ve své studii zanalyzovali, k čemu při těchto třech úmrtích došlo – ze 42 případů úmrtí jde o jediné tři případy, kdy se vědcům podařilo získat ucelené a podrobné informace o chování goril. A svou studii uzavírají kontroverzním soudem: „Chování, jehož jsme byli svědky, může naznačovat, že lidé nejsou jedinými bytostmi, které dovedou cítit zármutek.“

Stesk nad smrtí blízkého

Několik měsíců před smrtí se Ihimure spřátelil s Titem, alfa samcem skupiny. A když Titus zemřel, Ihimure ho neopustil, aby ho spolu s ostatními členy tlupy pozoroval. Té noci dokonce spal vedle jeho těla. O rok později, kdy zemřela Tuck, nejvýše postavená samice skupiny, vedle ní strávil noc Segasira, její nejmladší syn. Zbytek tlupy znovu utvořil kruh kolem těla a začal směrem k ní provádět různé úkony, od něžných gest po násilné výbuchy. Dojemné rituály a gesta goril, které vyjadřují jejich nespokojenost s úmrtím jednoho z jejich společníků, nejsou nepodobné bolesti, kterou cítíme my lidé.

Vědci zdokumentovali ještě jedno mnohem dojímavější chování. Zatímco se Segasira staral o tělo své matky, předklonil se a na několik vteřin se pokusil sát z jejího prsu. V tu dobu byl již několik měsíců odstaven. Toto gesto si vědci vykládají jako „uklidňující kojení“. Podle studie Amy Porter z Dian Fossey Gorilla Fund International toto chování spouští příval oxytocinu - hormonu, který zmírňuje stres.

„Mnozí vědci jakoukoliv zmínku o zármutku okamžitě zavrhnou jako spekulativní,“ vysvětluje Porter. Podle ní nemůžeme s jistotou určit, co si zvíře myslí nebo co cítí. „Ale to platí i o lidech a nedá se říct, že by nás tak rozhodilo, když někdo řekne, že jiný člověk trpí. O způsobech, jakými zvířata vnímají svět, se máme ještě hodně co učit. Jsem si jistá, že prožívají mnohem složitější emoce, než se často domníváme,“ dodává.

Síla rodiny

Prvního pohřbu se vědci zúčastnili v září 2009. Tehdy zemřel Titus, stříbrohřbetý samec ze skupiny, která obývá Národní park Volcanoes ve Rwandě. (Stříbrohřbetým samcům se okolo 12. roku věku na hřbetu objeví výrazný pruh stříbrné srsti. Jsou to silní jedinci s dominantními sklony. Většinou jde o vůdce skupiny, který rozhoduje o přesunech za potravou a urovnává spory.) Tři týdny před Titovou smrtí se ke skupině přidal nový stříbrohřbetý samec, Umušikirano. Byl mladší a ohrožoval Titovo postavení. Aby se Titus případným sporům vyhnul, přinutil celou tlupu k daleké cestě. Jeho cílem bylo zbavit se mladého rivala. Ale Umišikiranovi se podařilo postupně začlenit a začal vykazovat sexuálně agresivní chování vůči jediné dospělé samici skupiny, Tusk. Ta jeho výpady s pomocí svých dětí násilně odrazila.

Náročná cesta však Tita významně oslabila. Sotva se mu podařilo dát dohromady dost sil na to, aby svému rivalovi čelil jinak než mručením. Po cestě se navíc musel utkat s osamoceným samcem a jeho přítel Ihimure byl při tom těžce zraněn. Titovo postavení se hroutilo. Skupina se zastavila. Po následujících pět dní se vůdce tlupy téměř nevzdálil ze svého hnízda, aby se najedl. Nakonec jednoho rána nevstal.

Výzkumníci, kteří tlupu následovali, objevili jeho tělo v hnízdě. Ihimure ležel vedle něj. Zbytek skupiny se rozdělil – jednu skupinu utvořila Tusk se svými dětmi, druhou mladý samec Umušikirana a tři mladé samice. Navzdory trvajícími napětí se všichni se svým vůdcem přišli rozloučit. Postupně se u něj vystřídali a strávili pár minut vedle jeho těla. Následujícího rána došlo ke změně vedení. „Umušikirano a tři samice se usídlili patnáct metrů od Titova těla, zatímco Ihimure strávil noc vedle něj. Po necelé hodině se zvířata přesunula o sto metrů dál, aby se najedla. Umušikirano se začal hlasitě vyjadřovat.“ Mladý samec byl právě korunován. Analýza DNA odhalila, že Umušikirano byl Titovým synem.

O rok později vědci časně zrána objevili v hnízdě nehybné tělo Tusk. Posledních dvacet dní chřadla. Neustále ji doprovázeli dva její potomci – starší Urwibutso a mladší Segasira. Kromě dojemných scén se objevilo i několik podivných násilných výpadů ze strany alfa samce a staršího syna Tusk. Urwibutso se začal vedle těla své matky rozčilovat a nakonec do něj kopl. Později se na pohřbu objevil i vůdce Umušikirano a do těla udeřil pěstí. Primatologové uvádějí, že nešlo o násilí, ale o snahu „mrtvého jedince probudit“. Zvířata tak zřejmě zpočátku nechápou, že jde o nezvratnou změnu. „Agresi vůči mrtvému tělu si můžeme vykládat jako frustraci z toho, že se jim mrtvého nepodařilo vzbudit,“ vysvětlují vědci.

V roce 2016 se vědecký tým stal svědkem dalšího gorilího pohřbu, tentokrát v Kongu. V tomto případě tlupa goril nížinných náhodou objevila tělo cizího stříbrohřbetého samce. Reakce skupiny byla zcela nečekaná. „Bezesporu nejpřekvapivější bylo to, že na smrt cizího samce reagovali podobně jako při úmrtí člena tlupy,“ říká Porter. „Ve všech třech případech se téměř všichni členové skupiny usadili okolo těla a mnozí z nich mrtvého očuchávali, olizovali a omývali.“  I gorily nížinné vzdávaly upřímný hold tělu neznámého samce. Alfa samec skupiny prováděl stejně rozčilená gesta, jichž byli vědci svědkem u jiných úmrtí, a po olíznutí a očichání tělo vzdorně překulil do křoví.

Gorily však nejsou jediným druhem mimolidských zvířat, která po smrti blízkého truchlí. Podobné pohřební rituály najdeme třeba i šimpanzů, slonů či strak. Jisté je jedno – zdaleka nejsme jediným druhem, který cítí zármutek.